Klára Doležalová: Kamera je droga

To, jak čas plyne, pozoruji především na svých dětech. Ony rychle rostou, ale já si připadám stále stejná. Někdy mám dokonce pocit, že toho za den zvládnu daleko víc než ve dvaceti. Ale stárnutí se trochu bojím. Drží mě nad vodou snad jen fakt, že moji kamarádi „stárnou“ se mnou.

Absolutně ne. Vdávala jsem se v osmadvaceti, o rok později se narodila první dcera. Myslím, že všechno u mě přišlo v pravý čas. Prožívám krásné rodinné období, ale abych dospěla k této nirváně, musela jsem si v mládí trochu rozbít nos. Trochu jsem tehdy tápala, ale všechno má svůj důvod a svou cenu. Teď si vážím všeho, co mám. Krásného manželství, mateřství i práce, která mě baví.

Mou profesí je už delší dobu moderování. Ne že bych herectví definitivně pověsila na hřebík, občas mám i herecké úkoly, ale moderování převažuje. Z divadla jsem odešla především kvůli dětem. Zjistila jsem, že zájezdy a spousta večerů mimo domov mi nepřinášejí radost. Žádný potlesk mi nenahradí žvatlání a smích mých holek, držení za ručičku v postýlce a pohádky na dobrou noc. Představení se obvykle šlo potom zapít do klubu, ale já jsem chtěla být radši doma s rodinou. A tak jsem divadelní kariéru přerušila. Věřím, že ne navždy.

Nikdy jsem tyto sny neměla. Miluji různorodost - ta mi přináší profesní naplnění. Navíc jsem zjistila, že po třicítce doslova vyhledávám práci, při které mám možnost se dovědět a naučit nové věci. Moderování živých akcí to skýtá. K herectví se ale ráda vracím při natáčení CD pro děti a to je jednoznačně srdeční záležitost.

Ne. Volnost mi vyhovuje. Jsme s manželem velmi často na cestách a to mě strašně baví. I holky odmalička jezdí s námi. Při pevném angažmá bych si takové útěky dovolit nemohla.

Dřív jsem po tom toužila. Už na škole mi předpovídali spíše filmovou než divadelní dráhu. Nakonec jsem se začala věnovat moderování a divadlu. Člověk nemůže dělat všechno, co by si přál, a já jsem šťastná, že se moje kariéra vyvíjela právě tímto směrem.

Potřebuji ke svému životu obojí. Kamera je droga. A když s ní koketujete tolik let a pak máte pauzu, potom vám dost výrazně chybí. Pódium ale potřebuji také. Kontakt se živými diváky a posluchači je stejně důležitý jak pro moderátora, tak pro herce. Jedině tam máte zpětnou vazbu.

Nejraději mám akce pro klienty, pro které moderuji častěji. Není to takový stres ani pro jednu stranu, protože víme, co od sebe můžeme očekávat. Pravidelně například moderuji na pražském Žofíně. To mě baví. Velká večerní toaleta, velký orchestr a umělci zvučných jmen. Galakoncerty, plesy velkých společností či festivaly. Tam jsem doma.

To nedokážu posoudit. Vždycky přicházím na akci připravená. Jsem perfekcionista. Potom vím, že se nemůže nic tragického přihodit. Navíc mi pomáhají léta praxe, to je ta největší škola. Potom dokážete vybruslit i ze zdánlivě neřešitelné situace. Například jednou se mi jaksi zapomněla překladatelka v šatně a já jsem byla nucena překládat projev ředitele společnosti. Byla jsem úplně zpocená hrůzou, ale publikum mi pomáhalo a nakonec to mělo úplně opačný efekt. Původně chladná atmosféra se vytratila.

Určitě. Velmi často natáčíme s lidmi, kteří se před kamerou objevují častěji a je to na jejich projevu také znát. Nemají trému a dobře si s nimi popovídáte. Točím ale i s lidmi, kterým tréma úplně znemožní souvisle mluvit. Snažím se je pochopitelně uklidnit a vysvětlit jim, že je to normální. Rozsvícená kamera dělá divy. Mnohdy i s profesionály!

Mám jen milá překvapení. Například skvělý štáb. S pohodovými lidmi se pracuje vždycky báječně! Od podzimu budu mít na starost také rubriku VIP bydlení. Už se moc těším na kafe k mým kolegům! (smích)

To víte, že ano. Bylo to krásné období. Škoda že už hlasatelé nejsou. Jako divákovi mi osobně občas chybějí. Asi jsem konzervativní.

S některými se potkávám při práci, ale jen velmi zřídka.

Když jsem vstoupila do pořadu Snídaně s Novou, ohromně se mi rozjela práce. Měla jsem mnoho nabídek na moderování, živé přenosy, reklamní spoty, cestovala jsem. Ráno jsem vstávala ve čtyři, moderovala od šesti přímý přenos, přes den vyřizovala věci kolem domácnosti a starala se o dcerku a mnohdy pak večer i do půlnoci moderovala živé akce. Byla jsem stále pod reflektory a pořád ve velké koncentraci a stresu. Měla jsem pocit, že to všechno zvládnu. Únavu jsem házela za hlavu. Práce mě bavila, vydělávala jsem krásné peníze a byla pyšná na to, co všechno stíhám. Jenže mě to dostihlo. Měla jsem vleklou virózu, na kterou mi jako hlavní léčbu naordinovali úplný klid. A tak jsem všechno během jedné minuty škrtla. Asi hodinu jsem telefonovala, pak šla domů, lehla si a spala a spala a spala. S pomocí vitamínových infuzí a akupunktury jsem se z toho dostala a konečně se mi pak splnil i sen znovu otěhotnět.

Už vím, jak důležitý je odpočinek. Nic se nemá přehánět. Taky hodně jezdíme k moři i během roku. To je pro mě ta nejlepší relaxace.

Ne, naopak. Cítím se teď mnohem líp.

Tak na koníčky ani koně přece jen čas ještě nemám, snad až mladší dcerka povyroste. Ale starší Natálka jezdí a miluje to. Nejraději by měla koně doma.

Jsou hodně po mém manželovi. Natalia má typicky jižanskou povahu. Je hodně emotivní, má svůj vnitřní svět a v něčem je i trochu extrémní. U mladší Mii je ještě brzy na soudy, ale připadá mi velmi houževnatá, veselá a temperamentní. Holky jsou manželovi podobné i fyzicky.

Je velmi temperamentní, ale neprojevuje se to nějakým křikem nebo bujarostí. Jen ke všemu přistupuje velmi aktivně. Je to muž činu. S ním se žije na plný plyn a velmi rychle. Pokud se na něčem neshodneme, pak volíme kompromis, a když ne, pak máme dva dny tichou domácnost a je po neshodách. (smích)

Ano, přesně tak. Pak taky srbsko-česky a česko-srbsky. Už ani nevnímám, když přejdeme do jiného jazyka.

Ne, můj muž s tím problém nemá a ani jsme se nikdy nesetkali s nějakým problémem tohoto typu. Máme u moře dům a spoustu místních přátel, takže tam trávíme podstatnou část léta. Chorvatština je srbštině velmi podobná, takže se domluvím, a navíc už některé chorvatské výrazy znám a snažím se je používat.

Tak teď jste na to kápla! Jsme velcí tenisoví fandové a dá se říci, že i já jsem fanynkou Novaka. Ovšem když proti němu nastoupí Radek Štěpánek nebo Tomáš Berdych, vlastenectví vítězí. Není mi to ale nic platné, Djoković už bude asi co nevidět světovou jedničkou. A já mu to přeji.

Nikdy neříkej nikdy, ale v plánu to není. Ostatně manžel už syna z předchozího svazku má, už je dospělý a je to báječný kluk!

Jasně! Děti jsou nejdůležitější kritici! Moje holky poslouchají obě moje CD velmi rády a jsem ráda, že mám kladné ohlasy i od mých kamarádek mamin. Moje kamarádka Klára tvrdí, že bez Říkadel a písniček (to je mé první CD) vůbec nemohou sednout do auta! To je pro mě ta nejkrásnější kritika.

Svět zvířat je nakažlivě fascinující. Nemám nejoblíbenější zvíře, ale například na tygry se nedokážu vynadívat. Připadají mi se svými barevnými pruhy tak nesmírně krásní, že bych si je nejraději šla za ty mříže pohladit. Naštěstí mám pud sebezáchovy. (smích)

Tak především se tam děti dozvědí o mnoha zvířatech věci, které vůbec netušily a které jsou často velmi překvapivé. A pak je také plné autentických zvuků. Děti rozeznávají řev lva a tygra, řehtání zeber či smích šimpanze. A to všechno je zabaleno do příběhu s písničkami.

Když jsem ještě žila s rodiči, vždycky jsme měli psa. I teď ho naši mají. Jinak zvíře zatím nemáme a jen těžce odoláváme Natálčiným prosbám. Vzhledem k našemu častému cestování to zatím není možné.

Natáčení Loskutáka, moderování akcí a kolotoč kolem dětí. Zkrátka ten všední život, ke kterému se stejně vždycky ráda vracím.