Klára Cibulková: Je čas vystoupit z komfortní zóny

Jmenuje se Skorpios na obzoru, režíruje ji Radek Lipus a hraju v ní s Igorem Barešem. Je o fiktivním setkání Winstona Churchilla s Gretou Garbo na lodi Aristotela Onassise, plující k jeho ostrovu Skorpios. Odehrává se v 60. letech. Jde o dialog Churchilla s Garbo, dvou rozdílných principů.

Churchill nikdy nic nevzdal, byl to buldok. Zatímco Greta, po jednom podle jejího názoru neúspěchu, opustila ve svých 36 letech filmové plátno a nikdy víc už žádný film nenatočila. Zemřela ve čtyřiaosmdesáti letech.

Upřímně, Winston Churchill. Přečetla jsem o něm kdeco, viděla film, dokumenty, vlastně mě dost fascinuje jeho životní příběh. Je za ním i spousta chyb, ale on i poražen vždycky znovu vstal, byl uprostřed boje. Někde v hloubi duše jsem asi podobné nátury.

Strašně nerada se smiřuji s tím, že něco nejde, vždycky chovám naději a hledám způsob řešení. Proto je pro mě Greta trochu protiúkol, i když je to taky herečka. Mnoho z toho, co souvisí s filmovou branží a co ji vedlo k radikálnímu konci kariéry, dokážu pochopit.

Ano, moc jsem o ní nevěděla. Kdysi jsem jako malá viděla film Královna Kristýna, který se mi moc líbil. Tenkrát jsem netušila, že ta paní je Greta Garbo.

Ano, a až teď jsem se začala zabývat její filmografií. Zajímá mě, proč opustila filmové plátno. Chci najít její motiv, proč to jako největší herečka své doby vzdala – a to na vrcholu slávy. To chce totiž taky odvahu a velké vnitřní opodstatnění.

Měla jsem i alternativu. Pocházím z kantorské rodiny, takže perspektiva pedagogické dráhy byla nasnadě. Ale chodila jsem do dramaťáku a moc ráda jsem si hrála. I sama pro sebe. Fantazie jsem měla dost, teď to samé vidím na svém synovi.

V jednom našem představení mě viděl pan Horanský, který navrhnul mé učitelce, jestli nechci zkusit přijímačky na konzervatoř, tam mě nevzali, a tak jsem to později zkusila na DAMU.

Ve Znojmě jsem měla babičku a dědečka, pochází odtud můj tatínek. Maminka je za Štramberka. Poznali se v Praze na studiích. Když jsem se narodila, oba ještě studovali a bydleli na novomanželské koleji.

Tam jsem s nimi trávila čas, ale když to šlo, byla jsem u babičky ve Znojmě. Navíc to město a jeho okolí pro mě znamená dětství a letní prázdniny a mám k němu velmi srdečný vztah.

Ano, Kristýna patří mezi mé blízké přátele, zažily jsme toho dost v divadle i mimo něj, máme stejně staré děti. A můj muž Tomáš Pavelka byl taky studentem paní Galatíkové a byl v angažmá na Smíchově. Známe se všichni tři už od školy. Na DAMU je vše provázané, je tam méně studentů a funguje to trochu jako velká rodina.

S Věrou Galatíkovou jsme později navázaly bližší vztah, nebyla jen pedagogem, ale stala se i mým rádcem. Občas jsem s ní konzultovala i záležitosti, které nesouvisely s herectvím, ale dotýkaly se mého osobního života. Byla to taková druhá máma.

Ano, on byl páťák, hrál v Ústí nad Labem v Činoherním studiu a my prváci se na jeho ročník chodili dívat. Byli jsme kamarádi léta, než jsme se dali dohromady.

Ano, brali jsme se v Poněšicích, což je u Vltavy, kam jsme jako studenti jezdili na vodu. Bylo to místo, které nás spojovalo, a my si chtěli ten den užít. V té době jsme oba hodně pracovali, a tak jsme byli rádi, že jsme našli společný termín.

Tomáš tam zajel na otočku, vše vyřídil a zarezervoval, Matyáše jsme dali rodičům a poprosili správce areálu, aby nám šli za svědky. Pak už jsme to příbuzným jen oznámili. Uspořádali jsme pro ně večírek, celodenní oslavu pro rodinu a kamarády z divadla. Bylo to bez nervů. Chtěli jsme, aby svatba byla o nás dvou.

Dám na to, co cítím. Nechci žít život tak, aby se líbil ostatním. Ale zároveň tím, co se líbí mně, nechci narušovat prostor ostatním, potlačovat jejich názory a potřeby.

Svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Kdyby do toho Tomáš nešel, nestalo by se to tak. Snažili jsme se to vybalancovat, aby to nikomu nebylo líto.

Celou svatbu jsme nafotili, a fotky jsme pak u kafíčka a dortíčku promítli příbuzenstvu, které se nemuselo nikam harcovat, a přesto se potkalo. Byl to kompromis přijatelný pro všechny. Nerada dělám věci jen proto, že to tak má být a že se to tak vždycky dělalo.

Když musím tancovat, tak tancuju, ale speciálně se tomu nevěnuju. Po základních tanečních jsem zůstala v tanečním klubu, kde mě bavila hlavně latina. Když se vyskytne v představení taneční choreografie, ráda se ji naučím, baví mě to.

Ano, hra Kdo je tady ředitel měla více než tři sta padesát repríz. Cry baby cry už hrajeme taky sedm let. Už se obměnilo i obsazení, ale nás to pořád baví. A diváky taky.

Potřebovala jsem změnu. Řešili jsme to oba s manželem a oba jsme i odešli. Bylo to v době, kdy se hodně proměnilo složení souboru, což nebylo poprvé. Jenže vždycky když byla nějaká taková krize, otěhotněla jsem. Ale teď jsem cítila, že potřebuju zásadní změnu životního rytmu, a to se týkalo i odchodu z Ordinace.

Ano. Člověk si uvědomí, že nemá čas ani na sebe, ani na děti. To mě trápilo nejvíc. Začaly odrůstat, dceři bylo osm a synovi jedenáct. Říkala jsem si, že za takové tři roky si už půjdou po svých a nebudou chtít s matkou trávit čas.

Bylo to období, kdy jsem je viděla hlavně v noci, spící. Přijela jsem ze zájezdu a ráno vstávala na natáčení. To se dá vydržet nějakou dobu, ale ne moc dlouhou. Měla jsem dvacet představení měsíčně a do toho točila Ordinaci.

Řekla jsem si dost. Souviselo to i se změnou atmosféry v divadelním souboru. Všichni ti, se kterými jsem herecky vyrůstala, odešli. Pocítila jsem potřebu srovnat si, co je pro mě opravdu důležité. Ten proces trval dva roky. Samozřejmě jsem měla pochyby, zda se uživím, zda bude dost práce. Jestli to jako rodina zvládneme.

Navíc jsem ke Švanďáku měla a mám srdeční vztah. Ale řekla jsem si, že když nebude herecká práce, půjdu dělat něco jiného.

Do toho Tomáš, který také z divadla odešel, dostal angažmá na Vinohradech. Takže jsme měli jeden stálý plat. I to hrálo roli. Ano, bylo to riskantní, ale když člověk nevstoupí do nejistoty, neposune se dál. Dlouhodobá jistota, že je člověk v teple a v sedle, ho nemobilizuje. A cítím se teď svobodnější.

Vůbec. Stvořily jsme s Martinou Kinskou představení, kde jsem se pustila i do produkce a sehnala na něj peníze. Šlo o takzvané společenské představení, které se týká spolupráce s StB. Jmenuje se Agent.

Ano, trvalo to rok, ale povedlo se. Byl to pro mě krok dál, ač do neznámých vod. Ke spolupráci na hře jsme oslovily odborníka na spisy StB Radka Schovánka. Když jsme pak hráli Agenta pro školy a studenty, vystupoval Radek spolu s Jiřinou Šiklovou v následné diskusi se studenty.

Od studentů jsme měli krásnou zpětnou vazbu, o téhle době toho vědí tak málo a porozumět minulému režimu z pohledu jejich generace je složité. Do toho jsem začala zkoušet v Kalichu s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. Nemůžu tedy říct, že by nebyla práce. Jenže pak přišla korona.

Oboje. Netlačím na pilu, ale pokud protistrana nechce vést dialog, tak si umím vydobýt svoje. V Kukačkách jsem figurovala v zápletce, která se vázala k minulosti. Při vyšetřování záměny dětí byla moje postava podezřívána z motivace se za tuto minulost mstít.

Málo. Ve Švanďáku nám vycházeli hodně vstříc a obsazovali nás proti sobě, abychom zvládali péči o malé děti. Moc společných představení jsme neměli. V Agentovi jsme si spolu konečně pořádně zahráli a rovnou manžele.

Mě moc. Dokážeme si to užít, manžel je výtečný herec a já si hraní s ním ráda zopakuju.

U syna, kterému je třináct, se projevuje talent k lecčemu. Má bujnou fantazii a říkal, že by chtěl být hercem. Má i výtvarné a jiné sklony, píše, od osmi let točí videa. Natočil i malý animovaný film, asi v něm fakt něco je. U dcery je to obdobné. Oba jsou podporováni a uvidíme, kam nakonec dojdou.

Ano, jistě, to musíme. Ale když ho u něj tráví tvůrčím způsobem, beru to. Matyáš ten svůj čtyřminutový film natočil přes mobil na jednotlivá okýnka, která stopoval. Zabralo mu to osmnáct hodin, dotáhl to do konce, s Madlenkou pak ten film nadabovali. Jeho výdrž mě udivila.

Madlenku zas fascinují videa s návody, jak se co dělá. Mnohá pak následně praktikuje.

Narážíte na to, co teď žijeme, na to, jakou změnou procházíme? Nevypadá to, že by se divadla hned tak otevřela. Kultura to odnese v dlouhodobém horizontu asi nejvíc. Vždy stála, a i teď stojí, na okraji zájmu, a jak jsme se dozvěděli, jsme volnočasová aktivita. Už mě napadlo, co lze dělat jiného než divadlo. Varianta on-line formy a streamu mě neuspokojuje.

Mám za sebou jeden stream pro firmu místo vánočního představení a bez reakcí diváků je to divné. Teď zkouším už třetí roli bez vidiny toho, že ji budu moci hrát pro diváky, což je dost demotivující, frustrující, bez cíle. Nemám problém pracovat v restauraci, už jsem to dělala, ale to teď taky nejde.

V listopadu jsem absolvovala ošetřovatelský kurz. Mám za sebou očkování na hepatitidu, jsem přihlášená jako dobrovolník Červeného kříže. Půjdu pomáhat. To má smysl. Třeba se z korony nějak zoufale vyhrabeme, ale co pak? Přijde jiná choroba a zase zalezeme do děr?

Myslím, že je na čase přetransformovat celkově způsob, jak vnímáme naši společnost, její způsob života, priority, vize budoucnosti. Na téhle planetě jsme spolu a náš život je závislý na konání ostatních. Jsme velmi těsně propojeni, jak nám ostatně korona ukazuje. Třeba bude nutné začít od nuly a vydat se jinudy. Napadla mě myšlenka studovat dálkově pedagogiku a v budoucnu ji smysluplně uplatnit.

Učitelů je málo a zrovna pro ně znamená tahle doba zásadní změnu v přístupu k výuce. Jasně, že chci hrát, ale co když to nepůjde? Učit a předávat zkušenosti má smysl. Je to celé duchovní cvičení. „Happy hours“ skončily, je čas vystoupit z komfortní zóny.