Kim Novak: Běžně vařím knedlíky

„Mám irského manžela, české předky, doma běžně vařím knedlíky,“ říká mi při rozhovoru v čase oběda, kdy mi exkluzivně věnovala 45 minut. Záhy si z hotelového menu vybírá uzeného lososa. Není, tak zvolí hovězí carpaccio. Následným úsměvem se jakoby omlouvá za potřebu naplnit si žaludek právě teď.

Vzápětí mi pochválí šperk na krku. Kim Novak je milá, pomyslím si. Je. Přesně do chvíle, než padnou otázky na rodinu Kennedyů a Monroe. Stručnými odpověďmi dává najevo: to je tabu. Svým hlubokým sexy hlasem nejraději mluví o malování. Aktivní svět filmu v sobě uzavřela dávno. Opatrně nicméně přiznává: „Přijde-li dobrý scénář, roli přijmu.“ V Česku pobyla jeden březnový týden. Domů, do Oregonu, si od nás odvezla řadu fotek, podle nichž bude tvořit.

Nováková.

Ne, to jsem žertovala. Ale umím to vyslovit, že? Říkejte mi, jak chcete. Máte krásný přívěšek na krku. Opravdu se mi moc líbí.

Ti už se tam narodili. Maminka se jmenovala Blanche, táta Joseph. Do USA odjeli už moji prarodiče, tedy babičky a dědečkové z obou stran. Tedy rodiny Novak a Kral. Já se narodila v Chicagu do ryze české rodiny.

Jednu sestru, Arelene Francis. (Pod jménem Malmborg pracovala mimo jiné jako módní návrhářka v Chicagu - pozn. red.) Stále žije a má se dobře.

Opravdu nevím. Možná to bylo kvůli chudobě, to jen hádám. Nikdy jsme o tom v rodině příliš nemluvili. Rodiče nežijí, zeptat se jich tedy nemohu. Jen sestra procházela kdysi jejich pozůstalost a našla tátův černý zápisník, v něm zmínku o Tuklekách. Nevím ale, zda je to opravdu místo, odkud pochází část mé rodiny, a zda tam žijí ještě nějací příbuzní.

Nevím. Pamatuji si pouze, že jsme přespávali u někoho z příbuzných, kde to bylo, to po mně nechtějte. Vybavím si malý útulný dům, v němž žilo i živé prase. Přišlo mi to roztomilé.

Nijak. Myslím si, že ani nevěděli, kdo jsem. Možná to ani nevěděli ti příbuzní. Spíš ne.

Máte pravdu. Dějiny učil do setkání s mámou Blanche, pak se za ní odstěhoval do Chicaga, začal pracovat na železnici. Máma našla zaměstnání v továrně na podprsenky.

Když jsem byla malá, chodila jsem pravidelně v Chicagu po normální škole ještě do té české. Jazyk jsem se tedy několik let učila, ale přiznám se vám, že si moc z češtiny nepamatuji.

Měla bych je umět. Ale teď si žádnou nevybavím. Počkejte. Můj táta jich znal opravdu hodně, zejména polky. Vzpomínám na jednu, bylo v ní něco o červeném šátečku.

To je přesně ona! Přímo ji miloval. Mám šáteček ráda.

Máma jich vařila opravdu hodně. Knedlíky, zelí, vepřové (říká česky), byly tradičním nedělním jídlem po návratu z kostela.

Ale já ho miluju dodnes. Knedlíky běžně vařím. Naučila mě je maminka. Dávám přednost těm bramborovým. Vzala jsem si irského manžela, kterému moc chutnají. Když jsme byli teď v Praze na večeři v restauraci, řekl mi: Ty knedlíky nejsou tak dobré jako tvoje. Potěšil mě.

(smích) Ano, byl veterinář. Spojila nás láska ke zvířatům. Když jsme se potkali, zjistila jsem, že dokonce neviděl ani jeden můj film.

Lamy už žádné, ale koní chováme pět. Jezdíme na nich tak pětkrát týdně, v průměru hodinu až dvě.

(smích) Já mám hady ráda. Tenhle, s vykloubenou čelistí, ležel bezmocně na cestě. Zvedla jsem ho s tím, že ho tam nemůžeme nechat. Manžel mu zranění vyléčil, už zůstal. Jinak já mám zvířata ráda od dětství, stejně jako sestra. Na farmě s námi žijí i dva psi. Mimochodem, jeden z nich je české plemeno. Tuším, že přímo z Prahy. Ach můj bože, nevzpomenu si. Je poměrně veliký. Vypadá na křížence pudla a honicího psa. Třeba se mi to ještě vybaví.

Původní shořel i s mými obrazy. Ach jo. Spadl na něj při kácení uschlý strom, jenž zasáhl zásuvku v domě. Ta se vzňala. Hrozné. Za třináct minut bylo po všem. Naštěstí jsme všichni stáli venku, včetně psů. Možná že kdyby později strom spadl na dům stejně, bylo by to horší. V tom novém jsem zprvu neměla kde tvořit, proto jsem malovala po stěnách: koně, ptáky…

Byly to mé paměti. Ani z nich nic nezůstalo. Asi to tak mělo být. Pomohly mi vypořádat se s minulostí. Prostě jsem tu knihu měla napsat, vydaná být nemusela, chtěl to tak osud.

Chodila jsem na hodiny zpěvu, tance, změnila jsem oblékání, barvu vlasů. Dostala jsem šanci objevit se na filmovém plátně. Studio vám umožnilo vyrůstat. Nevím, co k tomu ještě říci.

Samozřejmě, nebylo to ale časté.

Koukám, že jste si dobře udělala domácí úkol o mně. Je to pravda. Znala jsem je. (smích)

Měla jsem je ráda.

Ano.

Ano, takhle to bylo dané. Lidé ze studia vám říkali, co budete točit a s kým. Řídili vše. Dokonce určovali, co si budete oblékat, kam půjdete a s kým.

To byl důvod, proč jsem v šedesátých letech začala Hollywood opouštět. Cítila jsem se příliš kontrolovaná. Studiový život byl na můj vkus nadmíru řízený. Opravdu se mi nelíbil. Chtěla jsem malovat.

Ne, nelíbilo se jim to. Já měla jasno odjakživa, chtěla jsem být malířka. Dokonce jsem jako mladá dostala stipendium na výtvarnou školu, abych se mohla zlepšovat. A vidíte, malířkou jsem se stala. Vlastně vždy jsem v životě dosáhla toho, co jsem chtěla.

Prostě to bylo. (pokrčí rameny)

Opravdu blízko mám k Pikniku. (Natočený v roce 1955 - pozn. red.) Cítila jsem, že ten scénář o lásce dvou lidí z Kansasu byl určený právě pro mě.

Hned po probuzení začínám tvořit. Jsem v tu dobu plná nápadů. Mám rozmyšlené, co můžu ještě v dílech změnit, jak je upravit. Ložnice sousedí s ateliérem, proto jdu po probuzení právě tam. Ani se nepřevlékám z pyžama, neberu si boty. Mám často rozmalované tři obrazy, které po ránech zdokonaluji. Až pak jdu nakrmit psy, koně, snídám s manželem.

Snažím se nechávat si originály obrazů i soch. Jediné, co jsem ochotná prodávat, jsou grafické listy. Malování je jinak můj život. Inspiraci k tvoření beru všude kolem sebe. Dívám se na přírodu, zvířata, lidi… I do Prahy jsem si vzala foťák, abych zachytila vzpomínky. A ty pak budu až do konce života malovat.

Byla bych čistě malířkou. Přeji si někdy, abych tehdy zůstala jen u malování.