Kickboxerka Martina Ptáčková: Mám posunutý práh bolestivosti, některé věci ani nevnímám

Na rozhovor přichází nalíčená, krásně oblečená, husté blonďaté vlasy jí sahají až kamsi k bokům. To, že se odmalička s někým rve, a ještě k tomu vyhrává, byste do ní zkrátka na první pohled neřekli. Spíš byste ji tipli na pilnou studentku, jíž také donedávna byla.

S nadhledem si s vámi popovídá o filmech, knihách i o tom, jak se žije v Bruselu či v Uzbekistánu…

Já je úplně nesnáším! Přijdou mi hloupé. Plné násilí, nesmyslů. Herci se v nich obvykle chovají jako ninjové a diváci si pak myslí, že takhle bojové sporty fungují. Třeba to, že na vás někdo zamíří pistolí, vy dokážete skočit a vykopnout mu zbraň dříve, než on vystřelí… To se raději dívám na horory, u nich se sice bojím, ale spolehlivě se odreaguju.

Prokletého klauna. Ale aby to nevypadalo, že koukám jen na horory. Nepohrdnu ani Harrym Potterem a Madagaskarem.

Jsem čtyřnásobná mistryně světa v kickboxu, dvakrát jsem v téhle disciplíně vyhrála světový pohár. Zbytek ocenění jsem nasbírala v disciplíně hand to hand combat. V ní mám také černý pásek. A pak titul z vysoké školy, nedávno jsem dostudovala mezinárodní vztahy. Nyní nastupuji na doktorát.

Je to takové MMA. Jen máme kimona, začínáme nahoře, v postoji. V rámci zápasení se využívají chyty, hody, jakmile spadneme na zem, pereme se, ovšem neválíme se. Na akci dole máme přesně patnáct vteřin. Když tam nic nestihneme udělat, musíme vyskočit, dostat se zase nahoru, na nohy. Jsou to vlastně takové angličáky (cviky – pozn. red.).

Celý zápas pak trvá oficiálně pět minut. Většinou je ale kratší, protože jeden zkrátka vyhraje dřív.

Při tréninku mi to jde, ostatně jako vše. Nejsem totiž úplně dobrá závodnice. Mívám velké nervy, a v ringu tak nepředvedu vše, co mám naučené. Mám pocit, že ukážu zhruba polovinu, ani tu možná ne. Což ostatně všichni vědí…

Když se ještě vrátím k patnácti vteřinám, bývají velmi dlouhé. Vzpomínám na situaci, kdy mi šikovná Kazaška nasadila na zemi páku, já se nemohla hnout, ona se tedy po mně „válela“. Brácha na mě křičel: Vydržet ještě vteřinu!

V tu chvíli jsem ho neslyšela, nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho už ležíme. Ta vteřina přitom stačila, aby nás zase postavili, jenže já ji nedala. Podle mě to nešlo bez toho, aniž by mi soupeřka zlomila ruku. Minuta na zápasišti vám přijde jako hodina.

Jak na co. Aktuálně mám kolem 73 kil. Cítím se takto mnohem líp.

Záleží na konkrétním závodu, na organizaci, jež jej pořádá. Většinou je systém nastavený po pěti kilech. S přibývajícími kily proto často závodím v kategorii od 70 do 75 kil. Anebo mohu jít také do utkání bez rozdílu vah, což je pro mě nevýhodné. Jsem malá, soupeřky obvykle větší… Dá se říci, že je výhodnější vážit o pár kil míň. Jenže já hubnu pomalu.

Tohle dělají nejen boxeři, ale i zápasníci MMA a další sportovci, kde váha rozhoduje. Opravdu jsou schopní zhubnout za dva dny devět až deset kil a po předzápasovém vážení je do dvou dnů zase nabrat. Většinou vsadí na odvodnění těla, tedy dostávají ze sebe všemožně vodu: dávají si vany, pijí čaje…

Já do podobných extrémů nejdu. Když vím, že mě čekají zápasy, upravím si jídelníček týdny předem. Místo dortů přecházím na saláty. Vím, že musím přestat péct, jíst sladké, což je pro mě těžké.

S bráchou, který také závodí, se v tomhle shodujeme. Hubneme zdravě. Nebereme ani výživové a jiné doplňky, abychom měli vyšší výkonnost.

Mně ano. Naposledy jsem podobně držela váhovku, tedy dietu, před Uzbekistánem (v červnu tam skončila 2. na MS – pozn. red.). Za půl roku jsem ale dala dolů jen dvě kila. I přes snahu jsem tak skončila ve vyšší váhové kategorii, než jsem původně chtěla.

Skončila jsem druhá…

To rozhodně ne, nikdy asi ani nepočítal, že u bojových sportů zůstanu, že se jednou stanu opakovanou mistryní světa. K titulům mě tak spíš dovedla má snaživost, touha zdokonalovat se, leccos vydržet. Ono to ani v mém dětství nevypadalo, že bych mohla – co se týče pohybu – vynikat.

Byla jsem hrozné kopyto. Obtloustlá nemotorná holčička, která se ve škole stala terčem šikany. Naši mě proto na můj první trénink, konkrétně na karate, poslali hlavně proto, abych se dokázala bránit. No, nijak jsem tam nezářila. Vlastně to byla hrozná ostuda. Rodiče říkali, že když mě viděli, počítali s tím, že to po prvním tréninku vzdám.

Klasické naschvály. Spolužačky se mi smály, tahaly mě za vlasy, braly mi svačiny… Z čehož jsem samozřejmě byla nešťastná. Když jsem začala chodit na karate, jednou provždy jsem to v jednu chvíli vyřešila. Největší agresorce jsem dala facku – tedy až poté, co jsem ji od sebe odstrčila v momentě, kdy mě zase začala napadat.

Samozřejmě že ano. Nakonec konflikt řešila paní učitelka a za tu špatnou jsem byla já, protože jsem se fyzicky bránila. Nutila mě, abych se spolužačce před třídou omluvila, což jsem odmítla. Nikdo neřešil, jak to celé začalo, jak jsem se dlouhé měsíce cítila já. I proto bych tu facku dala dotyčné znovu.

Jsem přesvědčená, že v dětském kolektivu jedna facka hodně věcí vyřeší. Než padla, snad tisíckrát jsem té holce řekla: Mně se nelíbí, co děláš, nech toho, nevšímej si mě. Bezvýsledně, naopak ještě v agresi přidala.

Jsou, shrnu-li vyprávění z našich tréninků v Horních Počernicích, kam chodí děti z Prahy a okolí. Vždycky mě naštve, když slyším, jak některé učitelky situace řeší. Obvykle potrestají ty, co se fyzicky brání proti dlouhodobé šikaně. Prostě vidí, že někdo někomu dá facku, ale už neřeší, že ten, kdo udeřil, bývá často oběť. Dostává trest a agresor/ka vyvázne.

Vybíjíte-li svou agresi v tělocvičně, v ringu, je to v pořádku. Jakmile ji použijete mimo podobné prostory, musíte nad tím přemýšlet.

Jednou k nám na trénink přišel kluk, začal všechny hlava nehlava mlátit a volal: Vémola. Bylo nám jasné, že to s ním nepůjde. Cílem bojových sportů není rvačka samotná. Mají mít pevně nastavená pravidla, která se dodržují.

Tohle nejde generalizovat. Věnuje se jim spousta chytrých lidí, ale i ti, kteří trénují proto, aby se porvali v baru. Ti však v posledních letech většinou rovnou zamíří na módní MMA. U téhle disciplíny vnímám, že se v ní někde soustředí určitá skupina, která mi tolik sympatická není. Obklopují ji věci, jejichž součástí bych být nechtěla.

V našem sportu není tolik peněz, a navíc bych si podobné zvíře nikdy nepořídila. Vydělané peníze investuju jinam.

Podobně troufale bych to asi neřekla. U nás se mými disciplínami neuživíte. Ovšem, závodíte-li v cizině, jisté příjmy máte. I proto, že hodně závodníků je například zaměstnáno v armádě. Navíc já jsem ještě donedávna studovala, finance jsem tolik neřešila.

Zvažovala jsem a stále zvažuju, že bych místo sportu naplno dělala diplomacii. Rozhodnutí ovšem odkládám. Jsem ještě mladá na to, abych sportovní kariéru ukončila.

Mé okolí ví, co dělám, takže se moc nediví. Nějaký ten šlic, modřina se navíc schová pod šaty, jiné se zamalují. Horší je vykloubený loket. Ten bolí hodně dlouho. Vím, o čem mluvím. Mám posunutý práh bolestivosti, některé věci ani nevnímám. Většinou zjistím, že se mi stalo něco vážnějšího, dlouho po zápase. Adrenalin bolest spolehlivě tlumí.

Lékaři, který mi před lety zachránil kariéru. Chvíli dokonce hrozilo, že nebudu chodit.

Tohle byla hrozná blbost. Jenže i ta ke mně patří. Toužila jsem jet na olympiádu, tak jsem v roce 2017 půl roku trénovala, abych mohla vyrazit na mistrovství republiky a kvalifikovat se. Což se nakonec nezdařilo právě proto, že jsem se zranila.

Dělala jsem si na Karlově univerzitě nejvyšší trenérskou licenci. Během studia jsem potkávala různé sportovce včetně sáňkařů. Když jsme se spolu bavili, zjistili jsme, že bojové sporty zase od nich nejsou tak daleko: o výkonu rozhoduje síla a odraz. Tak jsem to zkusila.

Bylo léto, trénovali jsme hlavně na kopci, sáně měly kolečka. No a při jednom sjezdu, asi dva dny před mistrovstvím, kvalifikací, jsem pod nimi nechala nohu.

Mé au přišlo díky posunutému prahu bolestivosti až s odstupem. Z těch saní jsem se ještě zvedla, svěřila jsem se, že jsem „bouchla“, a všichni říkali, že se to stává, že to rozchodím. Chvíli jsem jim věřila, než mi začala z boty téct krev. Měla jsem pocit, že jsem jako kostlivec z komiksu, jehož noha se právě rozsypala. Nemýlila jsem se.

Saně mi rozdrtily klenbu. V Jablonci, kde se to stalo, mě operovat nechtěli, nakonec jsem jela do Prahy. A tam mi řekli: Možná nebudete chodit. Což jsem samozřejmě nepřijala. Začala jsem na sobě dřít, abych mohla zase rychle závodit. V rámci „rehabilitace“ jsem si naordinovala třeba výlet do Berlína.

Chodím. Noha občas bolí. Změnila tvar, nevejdu se sem tam do boty. V lodičkách, při módních přehlídkách mě chůze bolí.

Náhoda, je to podobné jako se saněmi. Jednou přišla nabídka a já si řekla: To je skvělý nápad. Tehdy hledali dívky jiných konfekčních velikostí, než je obvyklé. Od té doby šaty předvádím.

Líčím se ráda, mám-li čas a chuť. Obvykle se namaluju ráno, což mi vydrží až do večera. Ve dny, kdy zápasím, si to ovšem odpustím. Všechno by ze mě stejně steklo. Navíc mám úplně jiné myšlenky.

Jediné, co před zápasem z „krásy“ řeším, jsou vlasy. Mám je husté, dlouhé. Proto můj pletací tým: táta a brácha, nastupuje do akce a dělá mi na hlavě pevné copy. Je lepší, když mi kolem hlavy nic nelítá. A soupeřka by mě mohla za vlasy zatahat.

Vyloženě držet ne, ale chytnout se „letmo“ může.

Je to město ve městě, mohla byste tam klidně žít, ale mně se líbil. Nejdřív jsem ho poznala v rámci stáže, pak jsem měla tu možnost být i v Bruselu a mohla si tak europarlament lépe projít. V Bruselu jsem strávila dva měsíce. Déle jsem z Česka kvůli sportu být nechtěla, i když jsme tam v NATO a v různých klubech s bráchou i trénovali.

Ještě studuje, je o čtyři roky mladší, stejný obor jako já. My si spolu ohromně rozumíme. Naše společné plány směřují ke sportu, do Ameriky nebo Uzbekistánu.

Kopíruje oblasti, kde se naše disciplíny dělají na špičkové úrovni. Dostali jsme odtud několik nabídek, které zvažujeme…

Čechům možná Uzbekistán zní hodně vzdáleně, až exoticky, ale je to překrásná země, kde žijí milí lidé a my bychom tam mohli závodit jako profesionálové. V regionu mají bojové sporty tradici už z dob Sovětského svazu. Učí se ve školách, zápasníci patří k národním hrdinům. Mají se, co se týče živobytí, skutečně dobře. I díky armádě, která je – jak jsem říkala – často zaměstnává.

Nad tím jsem neuvažovala. Stejně tak mě nezajímá politika. Co se týče diplomacie, mířila bych spíš do struktur jako kariérní diplomatka. Chtěla bych se zaměřit na země, kde se mluví německy, anglicky, rusky, na jazyky, které ovládám. Ještě bych ráda přidala francouzštinu.

Nemám ten pocit. Až na zápasení jsem velmi klidná, možná až moc hodná. Agresi si do partnerských, ani jiných vztahů nepřenáším. Snad jen s bratrem jsem to měla kdysi jinak. Jako sourozenci jsme se občas rvali. Teď už nad ním nevyhrávám, nějak mi vyrostl. Tím neříkám, že doma panuje idyla. Naopak, my se pořád hádáme.

Ten vše plně vystihuje. Máme s bráchou, tátou úplně jiné názory na spoustu věcí, proto se neustále přeme. Máma pak mezi námi působí jako tlumič emocí, urovnávačka sporů. Nese podobné situace špatně…

Ovšem jinak se milujeme. Nakonec se vždycky dohodneme. Musíme, jinak bychom spolu nemohli fungovat doma, trénovat, jezdit na závody, vést v Počernicích školu bojových umění. Vychováme tam již vlastní závodníky, kteří začínají vozit úspěchy ze světa.