Keira Knightleyová - z dyslektičky královsky placená hvězda

„Původem ruská Židovka Sabina Spielreinová, na které Carl Jung inspirovaný Sigmundem Freudem poprvé vyzkoušel psychoanalýzu, a později sama průkopnice v dětské psychologii, byla pro mě hereckou výzvou. Jedinou možností, jak ale do tak složité role proniknout, byla hromada knih, které jsem musela přečíst,“ říká šestadvacetiletá Keira.

Trvalo jí to celé čtyři měsíce. Říká sice, že je náruživá čtenářka, ale přiznává, že ani dnes pro ni čtení není jednoduché. „Na to, že jsem dyslektička, přišli až v šesti letech. Dlouho jsem totiž doma i ve škole podváděla. Pamatovala jsem si nazpaměť všechny texty knížek, které mi četli, a pak jsem předstírala, že je čtu. Zlepšilo se to až v jedenácti. Stále čtu ale pomalu. A dodnes, když mě při zkoušce požádají, abych text přečetla nahlas, nejde to. Naštěstí, jak vidět, to při obsazování rolí už tolik nevadí,“ dodává se šibalským úsměvem a se slovy, že přečíst všechny odborné knihy byl od ní doslova hrdinský kousek.

Traduje se, že už ve třech letech si Keira řekla o svého agenta. Nejspíš proto, že jak její matka, známá spisovatelka Sharman MacDonaldová, tak otec, herec Will Knightley, je měli. „Co si pamatuji, vždycky k nám volali a já jsem ráda brala telefony. Nemyslím si, že jsem věděla, kdo je agent, věděla jsem jen, že pro rodiče jsou důležití a že se s nimi dobře povídá,“ vysvětluje.

Jako většina divadelnických rodin ani její rodiče na tom v životě nebyli vždycky nejlíp. „V době, kdy nebyla práce, žili jen o chlebu, čočce a rajčatech. Rodinu zachránila matka, když napsala svou první úspěšnou hru. Začali ji v Londýně hrát, než jsem se narodila. Z vyprávění jsem si ale tíživou situaci v rodině pamatovala. Proto jsem si už jako dítě přála, abych nikdy neměla finanční problémy a nemusela být na nikom závislá. Proto jsem chtěla vždycky pracovat.“

V šesti letech rodiče Keiře konečně dovolili, aby podepsala smlouvu s dětskou agenturou. Nesměla ale dělat reklamy a točit televizní seriály, vlastně nic, co by znamenalo, že by ve škole dlouho chyběla.

„Moje herectví bylo tak omezeno dvěma měsíci o školních prázdninách. Na doporučení učitelů naši pak využívali mého hraní k tomu, abych se zbavila dyslexie. První bylo, že mi řekli, ano, budeš moci vzít roli, ale jen v situaci, že budeš mít lepší známky. Když jsem se zhoršila, nesměla jsem na konkurzy. To byl hlavní důvod, proč jsem na sobě začala tvrdě pracovat,“ vysvětluje po letech rodačka z londýnského předměstí Teddington.

Ve škole se ale tím, že chodí na konkurzy a dostává role, nikdy nechlubila. Vymlouvala se na to, že chodí k zubaři. „Nikdy jsem ale se zuby nic nedělala. Nechtěla jsem ani rovnátka, i když je mám od přírody křivé. Chtěla jsem je mít tak, jak mi narostly. Nemám ráda, když je všechno na člověku perfektní.“

Začátky svého herectví vykresluje ale poměrně chmurně. „Vždycky jsem si myslela, že jako herečka budu pořád mezi lidmi jako maminka. Ta však hrála divadlo a jezdila s ním hostovat po celé zemi. Film je ale daleko osamělejší proces. Neexistují vlastně žádné generálky, nežijete v tak rodinné atmosféře jako na divadle.“

Keira nikdy nezapomněla, jak často její rodiče v profesi strádali, proto se k herectví postavila od začátku velice pragmaticky. Původně chtěla studovat herectví. Když ale v sedmnácti po deseti letech malých rolí jako dětská hvězdička prorazila v roce 2002 v komedii Blafuj jako Beckham a přicházely další role, školu vzdala. „Díky rodičům jsem totiž pochopila, že jen proto, že vám jednoho dne nabídnou roli, nemusí vám ji dát příště.

Jistěže jsem se několikrát chtěla na školu vrátit, a možná by to bylo pro mé herectví lepší, ale zároveň mi něco říkalo, že když teď role dostávám, musím je brát.“ Na své filozofii nic nezměnila ani teď, kdy patří mezi nejlépe placené britské herečky.

„Naši mě vždycky drželi při zemi. Vzpomínám si, že když jsem ve dvaadvaceti dostala za Pýchu a předsudek nominaci na Oscara, matka mi řekla: Stejně nevyhraješ, ale nesmutni, koupím ti láhev výborného šampaňského. Jsem tedy pořád jen tvrdě pracující herečka z Teddingtonu, která měla štěstí,“ tvrdí s tím, že i její mantra zůstala stejná: „Když ti nabídnou práci, měla bys ji vzít. U profese, v které jsem já, není bohužel garantováno vůbec nic. Můžete udělat tři špatné volby a najednou přestanete role dostávat a nic s tím neuděláte,“ filozofuje.

Bez školy a hereckého vzdělání se nakonec Keira musela herectvím prokousat sama. Naučila se hrát, jak se říká, za pochodu. Očividně na jedničku. Všichni režiséři, počínaje těmi, kteří s ní pracovali v začátcích kariéry, až po ty současné, si na ní nejvíce cení elánu, s jakým jde do role, a sebevědomí, z kterého vyzařuje síla herecké osobnosti.

Přesto Keira slávu nesnáší příliš dobře - říká o sobě, že byla dlouho hodně nesmělá. „Nejhorší to bylo před pěti lety po prvních Pirátech z Karibiku. To jsem nemohla vylézt na ulici, abych nebyla středem pozornosti. Dnes, kdy hraji i v řadě nezávislých filmů, zájem hlavně ze strany paparazziů naštěstí ochabl. I novináři vědí, že, když se mě ptají na práci, odpovím na cokoli, ale jinak že si se mnou moc neužijí. Dvě věci jsou totiž pro mě tabu: můj osobní život a finance. Jistěže se dozvědí, s kým chodím nebo jsem chodila, ale to je asi tak vše. A co se peněz týče, prozradím jen to, že mám moc pěkný byt,“ končí Keira Knightleyová.