Keira Knightleyová: Naši mě vždycky drželi při zemi

Těhotenství oznámila se svým o dva roky starším manželem, muzikantem a skladatelem Jamesem Rightonem koncem minulého roku a je na vrcholu štěstí. Donedávna však dávala přednost kariéře. Ještě v roce 2012 tvrdila: „Nechci popřít ženskost a o dítěti jsem přemýšlela. Protože ale herectví miluju, bála jsem se na delší dobu z hollywoodské mašinérie vypadnout. Na herečce, které hrozí spousty odmítnutí, si i několikaměsíční přestávka vybere svou daň. Teď už to ale risknu,“ prozrazuje po dvaceti letech u film.

„Taky kdybych měla dceru, určitě bych jí doporučila, aby si vybrala medicínu, práva či jinou stálou profesi, aby nemusela čelit srdcervoucím NE od producentů a režisérů,“ dodává.

Za vynikající výkon v Kódu Enigmy byla Keira nominovaná i na Zlatý glóbus a na cenu BAFTA, britský ekvivalent Oscara. Ve filmu ztvárnila pro ni dosud atypickou roli špičkové matematičky Joan Clarkeové, která se v týmu dalších mozků podílí s geniálním Alanem Turingem na prolomení kódu legendárního německého šifrovacího stroje Enigma.

„Miluji rozmanité role, takže jsem postavu Joan uvítala. Byl to ale, jak se říká, porod,“ vzpomíná Keira. Tři týdny se prokousávala knihami o Enigmě, další dva pak trávila tím, že se pokoušela složité teorie pochopit, moudrá z toho ale nebyla.

„Naštěstí když producenti viděli, jak jsme na tom, poslali k těm knihám i chytré matematiky, aby nám to vysvětlili. My, herci, jsme kolem nich seděli, dělali si poznámky a pokyvovali souhlasně hlavami. Když ale odešli, shodli jsme se na tom, a to včetně Benedicta Cumberbatche, který je z nás nejchytřejší, že víme, že nic nevíme. Tak jsme se pak alespoň při hraní snažili co nejlépe předstírat, že všemu rozumíme,“ směje se půvabná rodačka z londýnského předměstí Teddington.

Od prvních Pirátů z Karibiku (2003), kteří osmnáctiletou a tehdy málo známou Britku okamžitě proslavili, ušla Keira dlouhou cestu. Zatímco její partneři, jako Orlando Bloom, lehce upadají v zapomnění a v Pirátech skvostný Johnny Depp si po několika nedobře vybraných rolích napravuje reputaci, Keira víc než deset let neustále přijímá nové výzvy a příjemně překvapuje znalce i své fanoušky.

Letos se kromě zmíněného Kódu Enigmy představí v soudobé romantické komedii Laggies a dobové britské drama vymění za moderní, kdy rolí bezcílné Megan přitvrdí na americkém akcentu. „Vždycky jsem hledala rozmanitost, a tak s filmem procházím různá období. S nimi se pak střídají role optimistické s neurotickými, ponuré filmy s komediemi, rozličná je i práce na postavách. V některých se musím držet přesně stylizovaných dialogů a biflovat celé hodiny nazpaměť, jinde mohu daleko víc improvizovat, to samé platí o dobových kostýmech a nenucené módě pro moderní dívky.“

Herečkou chtěla být odmalička. Traduje se, že už ve třech letech si Keira řekla o svého agenta. Nejspíš proto, že jak její matka, známá spisovatelka Sharman MacDonaldová, tak otec, herec Will Knightley, je měli. „Co si pamatuji, vždycky k nám volali a já jsem ráda brala telefony. Vůbec jsem netušila, kdo je agent, věděla jsem jen, že pro rodiče jsou důležití a že se s nimi dobře povídá,“ vysvětluje.

V šesti letech rodiče dceři dovolili, aby podepsala smlouvu s dětskou agenturou. Nesměla ale dělat reklamy a točit televizní seriály, vlastně nic, co znamenalo, že by ve škole dlouho chyběla. „Moje herectví tak bylo omezeno dvěma měsíci o školních prázdninách. Na doporučení učitelů naši pak využívali mého hraní k tomu, abych se zbavila dyslexie. Nejdříve mi řekli, že můžu vzít roli, ale jen v situaci, kdy si zlepším známky. Když jsem se zhoršila, nesměla jsem na konkurzy. To byl hlavní důvod, proč jsem na sobě začala tvrdě pracovat,“ vysvětluje po letech.

Jako většina divadelnických rodin, ani její rodiče si nestáli v životě vždycky nejlíp. „V době bez práce žili jen o chlebu, čočce a rajčatech. Rodinu zachránila matka, když napsala svou první úspěšnou hru.

Začali ji v Londýně hrát, než jsem se narodila. Z vyprávění jsem si ale tíživou situaci v rodině pamatovala. Proto jsem si už jako dítě přála, abych nikdy neměla finanční problémy a nemusela být na nikom závislá.“

K herectví se proto postavila od začátku velice pragmaticky. Původně chtěla studovat. Když ale v sedmnácti, po deseti letech malých rolí dětské hvězdičky, prorazila v roce 2002 v komedii Blafuj jako Beckham, školu vzdala. „Díky rodičům jsem totiž už tehdy pochopila, že jen proto, že vám jednou nabídnou roli, nemusí se výzva zopakovat. Jistěže jsem se několikrát chtěla na školu vrátit, a možná by to bylo pro mé herectví lepší, ale zároveň mi něco říkalo, že když teď role dostávám, musím je brát.“

Na své filozofii, jak známo, nezměnila nic ani teď, kdy patří mezi nejlépe placené britské herečky. „Naši mě vždycky drželi při zemi. Vzpomínám si, že když jsem ve dvaadvaceti dostala za Pýchu a předsudek nominaci na Oscara, matka mi řekla: Nejspíš nevyhraješ, ale nesmutni, koupím ti láhev výborného šampaňského. Jsem tedy i po tolika letech pořád jen tvrdě pracující herečka, která měla štěstí.“

Bez školy a hereckého vzdělání se nakonec Keira musela profesí prokousat sama. Naučila se hrát za pochodu. Očividně na jedničku. Všichni režiséři, počínaje těmi, kteří s ní pracovali v začátcích kariéry, až po ty současné, si na ní nejvíce cení elánu, s jakým jde do role, a sebevědomí, ze kterého vyzařuje síla herecké osobnosti.

Teď se Keira těší na to, že si od filmu odpočine. „Po dvaceti letech v profesi jsem už tu přestávku nutně potřebovala. Život herce je jiný. Nepracujeme denně od devíti do pěti. Jsou období, kdy několik měsíců natáčíte bezpočet hodin, pak zase neděláte měsíc vůbec nic, a těmto extrémům musíte přizpůsobit životní styl. Sama nemám problém s úplným vysazením. To se pak celé hodiny jen dívám z okna, čtu, vařím, chodím na procházky, prostě relaxuji. Teď si to opravdu vychutnám. Musím si šetřit síly pro svoji úplně novou roli,“ říká spokojeně těhotenstvím rozkvetlá Keira Knightleyová.