Když ženy spojuje láska k vodním sportům

Půvabnou brunetku s čtvrtinou jižní krve známe z obrazovky už dvacet let – populární tváří se stala v 90. letech jako partnerka Marka Ebena. V poslední době se zabydlela ve zprávařském křesle s Karlem Voříškem, což ale nabouralo její letní plány. Řadu let totiž mizí na celé prázdniny na chorvatský ostrůvek Šolta, kde se mimo jiné prohání po moři coby kapitánka lodi. Velkou výhrou je podpora manžela Miodraga (původem ze Srbska) a nadšení dcer – dvanáctileté Natálky a šestileté Mii.

„Kdysi nás na Šoltu pozval kamarád, že je tam nádherně. Přiznám se, že jsem do té doby vůbec nevěděla o jeho existenci. Ani turisti ho moc neznají, jezdí tam hlavně chorvatští jachtaři, kteří oceňující klid, malebné zátoky a průzračně čisté moře. Pro nás to byla láska na první pohled – a když jsme přijeli posedmé, začali jsme se rozhlížet po vlastním bydlení. Dnes máme domek s olivovým hájem kousek od moře. Nazvali jsme ho Vila maslina – oliva. Stále mě udivuje, jaký je tam úžasný vzduch, sytě modré moře i obloha a jasné slunce,“ líčí moderátorka.

Jinak akční žena si pochvaluje styl života mezi pláží a stínem borovic. „Během prvního dlouhého pobytu jsem měla depresi: ticho, nikde nikdo… Děsila jsem se – co budu dělat? Hodně jsem četla, ale pak jsem si našla svoje a léto se úžasně vydařilo. I ta další. Jsme hodně na vodě, cestujeme po ostrovech, navštěvujeme se s přáteli, grilujeme, chodíme na trh, kupujeme čerstvé ryby a zeleninu, debatujeme se sedláky. A taky se staráme o zahrádku, lisujeme vlastní olivový olej, sháníme palmy… Je to středomořský bezstarostný život, který má úplně jiné tempo, než jaké známe z Prahy. Však taky po návratu jsem chvíli mimoň a zažívám stres, než se přešaltuju.“

Kapitánské zkoušky si Klára udělala před pěti lety. „Když pominu fakt, že řídit loď je neuvěřitelně nádherný a adrenalinový pocit, bylo to i trochu z nutnosti. Máte-li základnu na ostrově, nikdy nevíte, kdy se budete potřebovat dostat rychle na pevninu. A pak, brázdit Jadran jsou pro nás definitivně ty nejlepší prázdniny.“

Může řídit plachetnici a motorovou loď do výtlaku 30 BT. Úplná legrace to není, ale zvládnout se to prý dá. Musela se učit i spoustu věcí, které pro své potřeby nevyužije, ovšem základy jsou důležité. „Nejvíc jsem se ale stejně naučila praxí a od zkušených místních lidí. Každé moře je jiné a také moře je jiné než oceán. Všechno si musíte sami osahat. A úplně nejdůležitější je respekt k živlu. Netušíte, jakou bude mít náladu za hodinu.“

Na lodi je pochopitelně nejvíce v létě, jen výjimečně na jaře a na podzim. Není typický jachtař, nemá na to zatím čas. Netouží na lodi ani přespávat, užívá si hlavně jízdu, koupání v opuštěných zátokách a obědy v restauracích přístupných pouze z moře. Zatím se neúčastnila žádných závodů a plaví se jen tak pro radost.

„Řídím opravdu dobrou, rychlou loď, a to mne baví. Jste jako v jiném světě. Na moři máte odlišné starosti, řešíte jiné věci.“ S manželem se v řízení střídají a kapitánem je vždycky ten, kdo je u kormidla. Druhý běhá po lodi, přivazuje, odvazuje, hází lana, kotvu atd.

„Člověk spoléhá na kvalitu plavidla, pevně doufá, že konstruktéři neudělali chybu, že nevysadí motor, neodejdou baterie, že nás obří vlna nepřeklopí. Někdy jde o vteřiny, je nutné přesně a rychle splnit, co je třeba. Nejhorší bývá parkování za velkých vln. Hází vás na břeh a vy nesmíte loď rozbít.“

Občas to prý vypadá dramaticky, ale zkušení námořníci zůstávají v klidu. Spousta Čechů ovšem podle Kláry Jadran podceňuje. „Je to zdánlivě přátelské a bezpečné moře, často je úplná bonanza čili hladká hladina, skoro všude vidíte pevninu a máte pocit, že to je takové velké jezero. Což je hrozný omyl. I tam se během pár minut zvedne nebezpečný vítr jugo nebo bura a moře se pořádně rozvlní. Takže musíte sledovat zpravodajství a v případě rizika okamžitě přistát u břehu nebo vůbec nevyplout.

My jsme se jednou za bouře snažili za každou cenu dostat domů a bylo to drama. Naštěstí se nic hrozného nestalo, ale přišli jsme o tři mobily, které zalila voda. Slaná voda je pro elektroniku smrt. V servisu mi řekli – to ani nebudeme otvírat, mladá paní. Doklady se povedlo naštěstí vyfénovat.“

Ani dcerám se takové dobrodružství moc nelíbilo, chvílemi se docela bály. „A já taky. Ale na lodi zažíváme i pozitivní věci – třeba neuvěřitelná setkání s hejny delfínů. Vypneme motor a oni se předvádějí, skáčou kolem, podplouvají… nádhera. To bývám úžasem bez dechu. Moře se vším všudy je prostě moje velká láska. Je ale i nebezpečný partner – o to víc mě přitahuje a láká.“

A nepřibere si Klára ještě potápění nebo rybaření? „Potápění mne tolik netáhne, tak snad rybaření. Problém je, že ryby nejlépe berou brzy ráno a mne o prázdninách z postele nikdo nedostane,“ směje se.

Tahle usměvavá novomanželka na vlastní oči viděla žraloky, obří želvy, rejnoky i korýše. Odmala chtěla být archeoložkou nebo paleontoložkou a zároveň učit, kromě zoologie proto vystudovala učitelství. Nedávno úspěšně složila doktorské zkoušky na Jihočeské univerzitě a dnes se věnuje psaní odborných článků, analýze dat – a taky potápění.

K netradičnímu koníčku ji přivedl tatínek ve dvanácti letech, což byla tehdy nejnižší věková hranice pro vstup do potápěčského kurzu. „Okamžitě mě to nadchlo, hlavně ten klid, stav beztíže… A samozřejmě neskutečná nádhera pod hladinou. Neumím si život bez potápění představit. Každý ponor je novým dobrodružstvím, nikdy nevíte, čeho se stanete svědky. Na Zanzibaru jsem viděla třeba porod delfína, v Egyptě páření chobotnic…“

Rekreační potápění do hloubky 40 m je podle Martiny naprosto bezpečný rodinný sport, pokud se dodržují pravidla. „Jediný adrenalin lze najít ve chvíli, kdy se na rozpáleném sluníčku zpocení snažíte narvat do neoprenu a s potápěčskou výstrojí musíte dojít k vodě, kde se konečně zchladíte,“ směje se.

Nejhezčí zážitky čekají už těsně pod hladinou. „V korálových mořích za vámi připlave skoro vše včetně želv, mořských hadů, kytovců, při velkém štěstí uvidíte manty a žraloky.“

Martina nedá dopustit na Rudé moře a Bali. Hodně ji ale trápí místa zničená civilizací, naštěstí se mnohá zase vzpamatovala, jako korálové útesy v Egyptě.

„Díky zákazu lovu ryb a zpřísnění podmínek dnes opět kypí životem. V Indonésii a ve Vietnamu jsem zase viděla místa poničená tsunami a destruktivním lovem ryb dynamitem. Zažila jsem i blednutí korálů v důsledku zvýšené teploty vody. A když mě v Mexiku biologové zavezli na kdysi nejhezčí místo, chtělo se mi brečet.“

A co na ni udělalo největší dojem? „Vybavuji si několik dechberoucích momentů. Velká show byla v Súdánu, kde mě obklopilo hejno asi 50 kladivounů! Taky žraloci jsou fajn a je obrovská klika tyhle pány oceánu vůbec potkat. Jsou extrémně loveni, člověk jich ročně zabije asi 150–200 miliónů! Přitom stejně jako delfíní maso obsahují těžké kovy a rtuť. Mezi top místa, kde se dají i dnes potkat, patří Maledivy, Súdán, Bahamy. Důležité je říci, že žraloci se velmi bojí. Vždy si udržují osobní prostor asi tří metrů, i když existují výjimky.“

Za mnohem rizikovější považuje Martina setkání s delfíny, vnímanými lidmi jako kamarády. „Víc si k nim dovolují a díky tomu se množí případy napadení. Dalším faktorem je vyšší inteligence delfínů a s tím spojený široký rejstřík chování, včetně zabíjení pro zábavu, existuje u nich i znásilňování… Nicméně pokud se ke zvířatům, která potkáte ve vodě, chováte s respektem, neděláte prudké pohyby, necháváte jim prostor, nesaháte na ně…, je malá pravděpodobnost, že by vám ublížila.“

Martina se dokáže v chování živočichů skvěle orientovat. Jinak by se jí nepovedlo některým pomoci, zachránila třeba želvu zamotanou v síti, vyndávala rybářské háky rybám i malému žralokovi. Na rozdíl od laických představ tvrdí, že pod vodou není ticho.

„Zvířata něco okusují a obrušují, slyšíte praskání, některé ryby říkají tok-tok, jiné chrochtají…“

Mladá průzkumnice pracuje i jako potápěčský průvodce a stala se vášnivou podmořskou fotografkou, pořádá besedy a dopisuje knihu. Aktuálně je pět jejích fotek součástí cyklu SMRT v Národním muzeu v Praze.

„Jsem zaměřená hlavně na malé ,pišišvory‘, v březnu jsem se vrátila z Filipín, kde je to na trpaslíky super. Mezi moje nej… fotky patří Lembežský drak, což je zvířátko příbuzné mořským koníkům, hubené jako nitka a dlouhé 2,5 cm.“

Z větších fotila například žraloka Hemipristis elongata a její fotku otiskli v encyklopedii Sharks of the World.

„Manžel spočítal, že jsem pryč tři měsíce do roka. Je vystudovaný botanik a seznámili jsme se na univerzitní expedici na Papui-Nové Guineji. Byl nepotápěč, ale už jsem ho zaškolila a dnes chodí pod vodu se mnou. Bohužel kvůli práci méně, než bych si přála. Potápění si zamiloval a hlavně má dobré oči, takže mi pod vodou najde spoustu super zvířátek.“

Jako malá sbírala u moře pro zábavu mušličky, dnes si žádné suvenýry nevozí. Navíc nejí mořské živočichy. „Kolegové v Americe proto říkají, že jsem divný mořský biolog!“

Ať bude pracovat kdekoli, chce Martina aspoň jednou do roka vyrážet na expedici nebo jen tak si zapotápět. Ráda by se podívala do Austrálie, na Madagaskar, také ji lákají polární oblasti. „Když se ale podívám na mapu světa, vím, že všechno vidět a zažít nemůžu.“

Odredovaná brunetka má přímo renesanční rozpětí zájmů. Studuje poslední ročník DAMU, obor alternativní a loutková tvorba, ale nadchla ji hlavně scénografie, takže vytváří kostýmy a dekorace. Naše rande dvakrát posunula, protože právě dokončovala loutky pro Nekonečný příběh v Kladenském divadle. Občas taky hraje, zpívá, maluje a točí filmy. A je nadšená rybářka, narozená ve znamení Ryb.

„Byla jsem vždycky jako kluk, hodně jsem sportovala a líbilo by se mi být hokejistkou, akorát že neumím bruslit. Prošla jsem sportovní gymnastikou, rokenrolem, judem, baletem, bavilo mě kreslení, měla jsem kapelu, chovala rybičky. Rodiče mi umožnili všechno, a když jsem se rozhodovala, co chci opravdu dělat, málem jsem se zbláznila,“ směje se.

K rybám se dostala přes tátu, který chytával kdysi se svým otcem. „Počkal si, až vyrostu, poprvé mě vzal v deseti letech – a mě to hned chytlo. Byla jsem klidné dítě se zájmem o přírodu a tohle mi přišlo jako ušité na míru.“

Nepatří ale k těm, kdo chytají „na položenou“, to znamená, že sedí a čekají na rybu. „Těm říkám bobkaři. Jsem spíš sportovní rybář, chodím kolem vody, chytám na třpytku, což je na dravce. Nebo taky na plavanou a muškařím. Mám na sobě takový směšný overálek, v něm lezu do vody a přímo hledám správná místa. Jsem vlastně pořád v akci.“

Osobně znám jen rybáře mužského rodu, kteří rádi mizí z domova: žena vaří oběd a oni jdou k řece. Lucie připouští mužskou většinu. „Před časem jsem se účastnila na Vltavě muškařských závodů, kdy se do vody vypustí několik tun pstruhů a pak vyrážejí lodičky, na nichž jeden chytá, druhý pádluje a kontroluje. Byly jsme tam tři rybářky na sto chlapů!“

Ale důvody, proč muži rybaří, by rozdělila. „Třeba táta a jeho kamarádi jsou nadšenci, které opravdu láká být v přírodě. Jistě, pro někoho je fajn utéct před povinnostmi. Platí za to časným vstáváním, což je pro mě tragické, ale zatím to dávám.“

První velkou radost udělal Lucii kapr šupináč, chycený u chalupy na Lužnici, kde zná už naprosto dokonale každý meandr a kámen. „Jako dítě jsem měla silné lovecké pudy a chtěla své trofeje ukázat doma, takže je máma obvykle usmažila druhý den k obědu. Dětský zabiják. V pubertě jsem začala být jemnější a skoro všechny ryby jsem pouštěla.“

Brzy začala chytat i v moři – s otcovou partou jezdila do Norska, hlavně na ostrov Finnoy. „Už při přistání trajektu v dánském Hirsthalsu jsem fotila a zastavil se čas, nádhera…“

Líbí se jí výpravy na volné moře, ale úspěšná je i při chytání z mola. „Většinou se vracím s největším úlovkem, i ostřílení chlapi musejí uznat, že mám pro rybaření talent, instinkt. Nejdřív sice tvrdili, že mám jen štěstí, jako když má nejhloupější sedlák největší brambory. Ale pak museli sklapnout. Jsem hrdá, pokud přesvědčím tátu, jak budeme chytat – a vydaří se. Vloni jsem třeba chytila pět žraloků ostrounů, dorůstajících metr a půl!“

Zjistila ovšem, že vedle romantiky moře přináší i nebezpečí. „Jednou jsme vyrazili na ostrov vzdálený dvacet minut plavby přes fjord. Padla mlha a naše malá loď bez navigace se ztratila. Neměli jsme mapu ani kompas, bylo to punkové. Až po několika hodinách jsme přistáli na druhé straně ostrova – dodnes nechápu, jak se to podařilo. Ani nás nepotopil žádný trajekt. To už nikdy neudělám, mám k živlům respekt.“

Ryby Lucie miluje i na talíři, nejvíc tmavou tresku, kterých chytila v Norsku bezpočet. „Tu největší už ve dvanácti a bylo to dost dramatické. Neměla jsem sílu, a jak jsem ji zasekla, začala místo klesání stoupat. Nestíhala jsem domotávat vlasec, takže to vypadalo, že ji nemám. Pak zabrala a málem mi zlomila prut.“

Kdysi naivně doufala, že si mezi chytáním ryb taky zaplave. „Ale moře v Norsku mívá zjara a na podzim, kdy jsou pro rybolov nejlepší podmínky, jen pět stupňů.“ Ale letos si chce udělat kapitánské zkoušky na jachtu, takže jede do Chorvatska, kde může chytat i plavat.

„Nedovedu si představit rok bez slané vody. A nejvíc mě láká exotika. V televizi vypínám seriály Jakuba Vágnera, hrozně mě štve, že tam nejsem i já. Úplně se vidím! Snad až skončím školu a nastuduju si víc o živočišné říši, abych byla profík. Nechci spoléhat jen na náhodu, že někde je ryba a zrovna já na ni trefím…“

Lucie smutně konstatuje, že za roky rybaření pozoruje změny k horšímu. „Dříve najížděly velké ryby přímo do kotviště, dnes musíte vyjet i patnáct kilometrů, abyste vůbec něco našla. Rybí populace šla dolů o padesát procent, protože než stihne dorůst, vychytají ji komerční rybářské lodě, naváděné satelity. Celé oblasti nemilosrdně vysají.“

Přítel Jakub Tvrdík, který je herec, zatím nerybaří. „Když jsem ale vloni jela do Norska, krutě mi záviděl, takže se teď chystáme společně a ráda ho to naučím,“ prozradí na závěr.