Když vás osud přivede na jinou životní cestu

Dnes patří k významným sportovcům, kteří vozí České republice medaile z paralympiád, mistrovství světa i Evropy.

Pamatuji si, jak u mojí postele stáli maminka s tatínkem a dělali, že jsou v pohodě. Já jsem ale moc dobře cítil, jako moc jsou smutní. V té chvíli jsem si řekl, že si nezaslouží truchlit nad svým postiženým synem. Chvíli trvalo, než ve mně opět začali vidět jen syna. Ale to byl pro mne ten hlavní a až neuvěřitelný hnací motor.

Rozhodně je třeba uvědomit si, že postižený není jen člověk po úrazu, ale také dítě, rodič a sourozenec. Nejbližší se často s novou situací vyrovnávají hůře než sám postižený. Všichni členové rodiny by se tedy měli spíše soustředit na to, co mohou společně dokázat, a nedávat si žádné nemožné cíle.

Když jsem s hokejkou v ruce běhal po hřišti za míčkem, asi bych nikdy nevěřil, že budu mít před jménem titul Mgr. Plány a sny jsem měl určitě jiné, ale musel jsem je změnit. Nevyhrál jsem medaili na olympiádě z taekwonda, ale pověsil jsem si na krk čtyři roky po sobě placku z lukostřelby.

Na střední škole jsem se zúčastnil prezentace lukostřelby, kterou pořádal sportovní svaz Spastic handicap v tělocvičně v Janských lázních. Všechny šípy, které jsem vystřelil, letěly na terč a ještě se do něj zapíchly. Tak když se mě tehdejší trenérka Julie Králíková zeptala, zda chci střílet závodně, odpověděl jsem „ano“. Po prvním lukostřeleckém soustředění mi řekla, že když budu trénovat, mohl bych vyhrát paralympiádu. A já tomu sportu úplně propadl.

Paralympiáda je pro každého sportovce vrchol. A já si ze dvou přivezl dvě medaile. Každopádně ale vím, že mám ještě co zlepšovat a určitě mohu ještě o nějaké ty mety a medaile bojovat. Ještě mi chybí titul mistra světa a Evropy ze soutěže jednotlivců a určitě bych se rád zúčastnil nějakého velkého závodu se zdravými lukostřelci. Například mistrovství světa, Evropy nebo některého kola světového poháru. Lukostřelba se stala takovou mojí životní berličkou, o kterou se mohu opírat a žít.

Ano. V posledních dnech intenzivně rehabilituji a sbírám síly v Termálních lázních Velké Losiny. Tři roky jsem nikde nebyl, a tak jsem potřeboval vypnout a zrelaxovat. Lázně mi doporučil můj známý Marian Vilham, který sem jezdí již pět let a jeho vyprávění znělo jako jedna dlouhá pozitivní pohádka. Sám je vozíčkář a chválil bezbariérovost hotelu, ochotný personál a mnoho příležitostí k výletům v okolí města.

Do odletu na listopadové mistrovství světa v Bangkoku mi ještě zbývá měsíc a půl, a tak mě čeká hodně hodin na střelnici a také závěr mentální přípravy pod vedením sportovní psycholožky Kateřiny Kudláčkové. Do Bangkoku pojedu maximálně připravený, a pokud budu zdravotně v pořádku, chci předvést to, co umím v životě nejlépe – střílet z luku.

Aby člověk mohl vyhrávat, musí ale nejprve načerpat sílu. A tak jediné, co v lázních posiluji, je moje mentální úroveň, která hraje v lukostřelbě důležitou roli. Když člověk leží v sirné koupeli a soustředí se na ten klid, svaly se uvolní a relaxační účinek je dvojnásobný.

Upřímně – zpočátku mě trochu překvapila ta zvláštní „vůně“. Ale po dvou dnech jsem si zvykl a koupele byly moc příjemné – ať už šlo o vířivku, perličku nebo relax v termálním bazénu. Ty si asi užívám nejvíce. I když ani na další procedury, jako jsou parafín, individuální masáž a cvičení, nedám dopustit. Odjížděl jsem do lázní s čerstvě zahojenými odřeninami a tady se to doléčilo úplně. Prostě sirná voda jednoznačně palec nahoru. Možná právě to její aroma i složení mně tak učarovaly.

Ostatně není divu, vždyť přece Velké Losiny jsou čarodějnými jevy proslulé… Jako velké plus vidím i bezbariérovost hotelu, v němž jsem ubytován. Všechny přesuny zvládám jen s mírnou pomocí personálu.

Je to tak. Pozitivní myšlení ovlivňuje to, co se stane, Člověk se mu ale musí naučit. Mentální síla je stejná jako fyzická, je třeba ji postupně posilovat. Kromě pozitivního myšlení se však člověk musí naučit vyplnit svůj čas. Mohu potvrdit, že každý člověk, který má co dělat, nemá čas na to, aby přemýšlel o tom, že něco nezvládá nebo něco nemůže. To platí, ať máte pod zadkem vozík, nebo žádný handicap nemáte.

Plánů mám mnoho a vím, že když nebudu jen sedět a čekat, tak se mi podaří je také naplnit. Chtěl bych cestovat, možná někdy změním i pracovní místo. Určitě bych ale dále chtěl trénovat a ještě aspoň do Ria se udržel ve formě, a konkurovat zahraničním soupeřům. Také bych chtěl sehnat další sponzory, abych se mohl zúčastnit světového poháru pro zdravé lukostřelce. Nejdůležitější ale je, aby vydrželo zdraví, protože bez něj se plány budou muset změnit.