Když úspěšní manažeři začnou pást ovce

K zdánlivě nepochopitelnému obratu o sto osmdesát stupňů se odhodlává stále víc lidí kolem nás. Většinou mladých a svobodných, ale často i tátové od dětí, kteří nesou zodpovědnost za finanční situaci celé rodiny.

Zamknou dveře pohodlných kanceláří, svléknou kravatu a oblek, vrátí pracovní mobily. A jdou dělat to, co má podle nich opravdu smysl a v čem věří, že budou šťastní. Neodradí je poklepávání na čelo od kamarádů a děs v očích příbuzných. Někdo si ukousne příliš velké sousto a změnu neustojí. Nás zajímají ti, kteří uspěli.

Martina Říhu čekala dráha psychologa, dnes vlastní firmu na prodej kol. Filip Říha (shoda jmen je čistě náhodná a nejde o příbuzné) měl jako ekonom renomované firmy otevřený svět, dnes obchoduje s bio potravinami. Radek a Marta Susovi vyměnili jistotu města a pevného zaměstnání za chiméru a dřinu venkovské farmy.

Když jsem za nimi přijela do Šachova u Borohrádku, Radek právě plečkoval a okopával záhony dýní, na louce za statkem se kolíbalo hejno hus a u rybníčka se pásly ovce. Marta vařila oběd a u velkého stolu si hrála nejmladší dcerka. Na venkov přivedla mladou rodinu částečně naivita.

Marta Susová (36) se narodila v Praze a chtěla být učitelkou nebo zahradnicí. Nakonec vystudovala ekonomiku životního prostředí na VŠE a za velké štěstí považovala, že hned po škole získala zaměstnání na ministerstvu životního prostředí.

„Moje práce byla dost úřednická a týkala se nové legislativy pro velké znečišťovatele životního prostředí jako papírny, sklárny a skládky. Nové zákony byly zapotřebí v souvislosti se vstupem do Evropské unie,“ líčí křehká blondýnka, jejímž plusovým bodem byla výborná znalost angličtiny.

Tři roky si každé ráno oblékala kostýmek a lodičky a cítila se spokojená. Pak s manželem delší čas cestovali a po návratu pracovala jako jazyková asistentka mezinárodních projektů. Slibná kariéra. Proč tedy změna?

„Hlavním hnacím motorem byl manžel, který toužil jít z Prahy. A protože jsem o něj hodně stála, pochopila jsem, že musím jít s ním,“ krčí rameny. Také už jí po ochutnání svobody během cest přišlo zatěžko vydržet celý den v kanceláři. „Venku svítilo sluníčko, já se prohrabovala lejstry a dělala práci, která často postrádala smysl nebo viditelný výsledek. Najednou jsem pochopila, že musím něco změnit i kvůli sobě.“

Radek (38) pochází z Podkrkonoší ze zahradnické rodiny a jako kluk chtěl být veterinář. Do Prahy přesídlil původně jen kvůli škole. Vystudoval ekologii na zemědělské univerzitě a stal se krajinným inženýrem. Získal zajímavá místa a na MŽP se potkal s Martou. Pracoval jako asistent na Phare projektu v oblasti ochrany vod a vypadalo to, že v metropoli zůstane natrvalo.

„Ale já v Praze víceméně trpěl. Cítil jsem nesoulad mezi teorií a praxí, kterou jsem chtěl dělat nejvíc. Jenže Martě město vyhovovalo. A tak jsem se řádku let spokojil s úřednickou prací v oboru,“ dodává sympaťák s vypracovanými svaly.

Velkým impulsem ke změně se stalo narození prvního syna, kterého se rozhodli vychovávat už mimo město. I když jejich plány byly jen mlhavé, začali hledat vhodnou vesnici a dům s dostatečně velkou rozlohou půdy. Co přesně tam vybudují, ještě nevěděli. Radek by se rád věnoval krajinotvorbě a záchraně starých odrůd ovocných stromů, Marta si představovala jakési kulturní centrum.

Zalíbil se jim polorozpadlý statek v Šachově, který objevili přes internet. Pustili se do náročných oprav, které pokračují ještě dnes, vysázeli jabloně (odrůdy panenské, matčino, malináč), vyhloubili tůň. Svoji ekofarmu pojmenovali poeticky Bílý mrak, což je původní název Nového Zélandu. Tam kdysi poprvé vyslovili, že by mohli svůj život od základu změnit.

„Postupně jsme se začali ponořovat do podnikání a myslet ekonomicky, stal se ze mě podnikatel v zemědělství. Snažil jsem se vše budovat s ohledem na přírodu, ovšem brzy jsem pochopil, že jen krajinotvorba nás neuživí. To byla naivní představa. A tak jsme se vrhli intenzívně hned do několika oblastí,“ vysvětluje Radek.

„Pronajali jsme si v okolí sady, a než vyrostou naše stromy, prodáváme ovoce z nich. Navíc se starám o vlastní louky, pole a nově založené sady. Taky jsme si pořídili ovce, dnes jich máme už stovku, a prodáváme jehňata, pěstujeme i zeleninu a ovoce, které vozíme na farmářské trhy do Hradce nebo Prahy, stáčíme mošt,“ vypočítává zdroje obživy pětičlenné rodiny.

Dělají zatím to, co nejvíc hoří, oplocení pastvin, prořezávání stromů, vyžínání, sušení sena. Do toho všude pobíhají řemeslníci a tři děti, přesto oba farmáři působí pohodově a spokojeně.

„Nejtěžší bylo, že jsme tu neměli zázemí - rodiče, prarodiče, kamarády. A taky nám chyběla kultura. Občas jsem zapochyboval, jestli jsme si nevzali velké sousto, a měl obavu, zda všechno zvládneme. Leccos se nepodařilo, škodná zadávila drůbež, mladé stromky pomrzly… Ale věřili jsme, že když je člověk mladý, má energii a elán, musí to zvládnout,“ tvrdí Radek.

Časem si našli v okolí přátele a objevují krásy zdejšího kraje se spoustou zámků, divadlo stihnou někdy v Praze. Zabydleli se. „Pro rodiny s dětmi je to báječné, pro zářivou kariéru ne. Ale důležité je rozhodnout se a vědět, co člověk chce,“ míní Marta, která se zatím stará o domácnost a manželovi pomáhá hlavně s papírováním. Příští rok snad skončí rekonstrukce statku a dojde na varianty, v nichž najde větší uplatnění i ona. Asi přiberou i další spolupracovníky.

„Plánujeme, že začneme pronajímat pár pokojů pro víkendové pobyty rodin s dětmi. Přikoupíme zvířata, rozšíříme zpracování ovoce. Chceme taky pořádat různé semináře, shiatsu masáže, cvičení pro skupiny, já sama bych ráda vedla jazykové kurzy. Plány jsou velké, když jsem si Radka brala, věděla jsem, že se s ním nebudu nudit,“ směje se Marta.

Tak k tomuhle psychologovi bych šla a vyzvonila na sebe kdeco, napadlo mě při setkání s Martinem Říhou (35). Na první pohled působí jako klidná síla, jistota. Jeho život ale tak úplně klidný není. Maminka byla zubní lékařka, otec psycholog - a tak se zdálo logické, že půjde podobnou cestou. Místo toho si sáhl na řadu profesí a až před pár lety „se našel“.

„Jako kluk jsem byl spíš hloubavý, rozhodně ne největší sportovec ve třídě. Chodil jsem do skautského oddílu, ale víc mě bavilo poslouchat muziku,“ začíná rozvážně svůj příběh. Na gymnáziu se zajímal o ledacos od medicíny po politologii, proto dal přihlášky na několik škol.

„První rok jsem se nedostal nikam, a jelikož mi hrozila vojna, šel jsem na jednoleté studium fyzioterapie. Otec tehdy podnikal s rehabilitačními pomůckami - mohli jsme založit rodinný podnik. Ovšem masáže a další dotykové věci mi nebyly zrovna blízké, takže jsem sedl k učení a další rok mě přijali na FF UK, obor psychologie.“ Na studia si přivydělával u personální agentury jako pomocný psycholog a později u švédské firmy, která vyrábí zařízení pro automatizaci.

„Uvažoval jsem o práci na půl úvazku a mezitím jsem si chtěl udělat doktorát. Svoji budoucnost jsem viděl v ústavu na výzkum robotického vidění nebo bych zůstal na fakultě. Lákala mě klinická psychologie, ale psychoterapii jsem dělat nechtěl. Znal jsem ji z hodin praxe a bál se, že na ni nemám dost zkušeností. Člověk by měl být soudný,“ přemýšlí.

Jenže právě v té době Martinova partnerka otěhotněla a bylo třeba řešit konkrétně, co dál. Naštěstí byla švédská firma velkorysá, takže přijal pragmaticky její nabídku na plný úvazek. „Stal se ze mě obchodník komunikátor. Stýkal jsem se s lidmi na pozici technického managementu a jejich představy přetavoval pro konstruktéra, který je kreslil.“

Postupem doby se zvyšovaly nároky na obrat a zisk, přibývaly teambuildingové akce a Martina práce přestávala bavit. S rodinou se dvěma dětmi ale neviděl východisko.

„Nebylo to úplně o mně, co chci nebo nechci, tak jsem pracoval dál a docela se mi dařilo. Až přišel jeden rozsáhlý projekt, po kterém jsem se cítil strašně unavený a říkal si, že to už dál nevydržím. Sako, které jsem každé ráno oblékal, jsem doslova nenáviděl.“ Jediným ventilem, který mu pomáhal nezbláznit se, byla kapela Sopoty, které patnáct let šéfoval.

Stále častěji přemýšlel o založení vlastní firmy. Jenže jaké? Při cestách po Evropě si všiml, že lidi ve městech hodně využívají jízdní kola. Díky tomu jsou centra zklidněná a dobře se v nich žije. „Shodou okolností už během povodní roku 2002, když byl problém dostat se z jednoho konce Prahy na druhý, jsem ocenil právě kolo. Tenhle způsob dopravy se mi zalíbil a i dnes tak někdy jezdím.“ U nás se ale žádná firma na městská kola nespecializovala, Martin vzpomíná, že obcházel různá kolařství a ptal se na klasický městský model. Odpověď zněla:

„To se už nevyrábí“. A tak vyrazili a kamarádem na mezinárodní veletrh Eurobike u Bodamského jezera, kde zjistili, že minimálně 35 procent nabídky je právě v city segmentu. „Chopili jsme se příležitosti a rozhodli se díru na českém trhu zaplnit. Založili jsme ve čtyřech s. r. o., vybudovali internetový obchod, kola skladovali po garážích. Brzy jsme ale pochopili, že kupovat kolo přes eshop není ideální, lidi si ho potřebují vyzkoušet. A tak po dvou letech došlo na kamenný krám s názvem Citybikes.“

Kola vozili ze zahraničí a za pochodu si rozšiřovali odborné znalosti. A ve chvíli, kdy se Martinova žena Jana vrátila po mateřské do práce, na plný úvazek vsadil na kola. Dva společníci odpadli, přibrali další dva zaměstnance a brigádníky.

„Musím říct, že rodinná podpora nebyla zpočátku veliká. Dnes jsou na mě možná i trochu hrdí. Po dlouhém období řehole už obchod funguje i beze mě. Když si řeknu, že v pátek nebudu pracovat, nemusím. Je to tak, že očekávání změny je veliké, pak přijde strašně moc práce i úzkosti, jestli neděláte zásadní chyby. To se ve finále změní v odpovědnost. Takže si vlastně moc neulevím, ale velký rozdíl je v tom, že mám vše ve svých rukách a cítím se svobodnější. Určitě jsem šťastný.“

Navíc k prodeji dovozových městských (i elektrických) kol, o která je stále větší zájem, uskutečňuje Martin svoji další ideu: výrobu levnějšího českého kola. Taky finančně podporuje hnutí Auto-mat a pomáhá budovat povědomí o městské cyklistice.

„Hodně se už udělalo, postavila se řada cyklostezek. Vrcholem byla loňská stávka zaměstnanců ve veřejné dopravě, kdy Praha nezkolabovala, ale vyjela na kolech. Tehdy jsme měli největší obrat! Víte, pro mě bylo podstatné nejen se osamostatnit, ale i to, v jakém oboru budu podnikat. Prodávat trička by bylo asi jednodušší, ovšem spojení se zelenou aktivitou je pro mě zásadní. Třeba trochu přispěju k čistší Praze.“

Filip Říha (31) odmalička slýchal, že je chytrý a něco z něj musí být. V podvědomí se mu zahnízdila tíha zodpovědnosti - a zdálo se, že očekávání rodiny splní. „Úplně nejdřív jsem chtěl být vynálezce a najít lék proti umírání. Vážně mě bavilo hodně věcí - genetika, matematika, mezinárodní politika, ekonomie, lákala mě i profese finančníka nebo diplomata, kterým chtěl být dědeček, jenže z politických důvodů musel volit jinak,“ líčí hnědooký akční dlouhán.

Během studia na VŠE zjistil, že diplomacie by pro něj byla nuda. Víc ho přitahovala čísla, a tak začal ještě na škole pracovat jako konzultant ve firmě ČEZ. Posléze zvládl náročné výběrové testy do velké americké poradenské společnosti. „Tam jsem tři roky poznával, jaké je honit se za něčím, co vymyslel někdo jiný a má aspoň sedm cifer. V rámci týmu jsme radili firmám, jak zvýšit zisky, a to i takovým, s jejichž filozofií jsem nesouhlasil.

Kariérně jsem rostl, pracoval jsem v Moskvě, Itálii, Srbsku, Jižní Africe, makal šestnáct hodin denně za úžasné peníze.

Málo spánku, rychlá jídla. Byl jsem jako myš v kolotoči a začal pochybovat o smyslu toho běhu.“ Dávno předtím, v patnácti letech, měl Filip vážný úraz na lyžích, který se neobešel bez následků. Trápila ho krční páteř, únava a špatná paměť.

„Lékaři mi pomohli jen částečně a až později mi došlo, že mnohé potíže souvisely s psychikou. Obava, že kvůli úrazu selžu, mě stresovala tak, že se projevila i fyzicky. Hledal jsem alternativní možnosti léčby a pomohly mi meditace v kombinaci se strečinkem. I později, zvlášť když mi tragicky zemřel otec, jsem přehodnotil racionální myšlení a nacházel oporu v přírodním světonázoru, který tvořil protiváhu prostředí byznysu.“

Vystavěl si život na pěti pilířích - úžasná práce, bydlení, přítelkyně, auto a relax. Co však mozek plánoval, nelíbilo se srdci. A pak přišel zlom: odjel s partnerkou na meditační kurz, kde nečekaně jejich vztah skončil, každý se posunul jinam. „A já zjistil, že svět nabízí víc než pevné celoživotní plány, vydělávání peněz a tlak povinností. Cítil jsem, že hlavní by mělo být štěstí. V létě 2008 mi nabídla firma studia MBA na Harvardu, jenže bych se musel uvázat na dalších pár let. Ale já už věděl, že to mým životním cílem není,“ přiznává.

V den, kdy v práci odevzdal Blackberry a notebook, odletěl za našetřené peníze na půl roku do Izraele, kam si náhodně koupil letenku. A začal hledat sám sebe. Toulal se, držel měsíční půst, žil v poušti v meditačním centru, kde cvičil jógu a pracoval v kuchyni.

Experimentoval s pohybem, jídlem, spánkem, meditací. Seznámil se s vitariánstvím - směrem ve výživě upřednostňujícím syrovou zeleninu. A v hlavě se mu rodil plán zprostředkovat po návratu své zážitky ostatním.

Nakoupil speciální mixéry a nádobí a začal s novou přítelkyní Veronikou, kterou poznal na jinak velmi neúspěšné akci, pořádat zážitkové semináře a catering. Ukazovali, jak správně připravit zdravá jídla, správně dýchat a zpracovávat emoce. „Jednou kdosi řekl, že u nás objevil ráj chutí. A já se rozhodl, že tak pojmenuju celý projekt.“

Zpočátku našli azyl u babičky na chalupě, 60 kilometrů od Prahy. Tam vše „navařili“ a pak objížděli zákazníky. Náročná honička. Navíc potřebovali čerstvé ingredience. Shánění bio ovoce a zeleniny od ekofarmářů ale nebylo tehdy jednoduché, a tak se rozhodli založit vlastní firmu www.freshbedynky.cz, která začala rozvážet zájemcům z Prahy biopotraviny až domů.

„Původně jsme tak chtěli jen zaměstnat naše kamarády. Časem ale bylo třeba vše koordinovat a řídit, takže jsme ostatní aktivity vyrušili a zaměřili se jen na bedýnky.“ Kontaktovali nejlepší české farmáře, vytvořili e-shop, pronajali si sklad (kde jeden čas i bydleli), nakoupili na úvěr chladicí auta, několikrát vyměnili spolupracovníky. Každý den se něco nového naučili.

„Slyšel na nás okruh zákazníků, kteří ocenili kvalitu i to, že jsme to dělali poctivě a s láskou. Postupně narůstal i obrat a zájem ze strany investorů, takže jsme mohli otevřít kamenný obchod a e-shop vylepšit. Taky už bydlíme v hezkém pronajatém bytě,“ líčí Filip.

Dnes vedle ovoce a zeleniny nabízejí mléčné a masné výrobky, mají sehraný tým a dokážou se materiálně zabezpečit. „Vytvářím finanční plány a objednávám veškerý sortiment, vlastně jsem se tak vrátil k použití čísel. Taky zaučuju kolegy, abych už nemusel dělat sedm dnů v týdnu všechno sám. Máme ještě další plány, ale chceme si zachovat kvalitu a lidský rozměr.“

Filip se od vitariánství vrátil k pestrému jídelníčku, ovšem v bio kvalitě. A svého rozhodnutí vydat se na dobrodružnou cestu podnikání nelituje. „Přišel jsem o jistotu zaplnění bankovního účtu, ale můj život získal nový směr. Pracuju v odvětví, které jsem si sám vybral a které třeba na rozdíl od farmaceutických firem přináší lidem dobro. Navíc podporuje přírodu. Taky pracuju společně s partnerkou, což přináší další výzvu. Je skvělé být sám sebou.“