Když děti z dětského domova bydlí se studenty

Představte si, že je vám čerstvě osmnáct. Nemáte rodinu, která by se o vás zajímala, pracovní zkušenosti ani dobré vzdělání. Nevíte, jak se nakupuje v supermarketu, kolik stojí chleba ani jak vyplnit složenku.

Nikdy jste neviděli, jak se peče kuře, vaří bramboračka, možná neumíte ohřát párek tak, aby nepopraskal. To všechno totiž za vás od dětství dělaly „tety“ – vychovatelky z dětského domova, který teď musíte ze dne na den opustit.

Je jasné, že start do života máte mnohem těžší než mladý člověk s milující rodinou v zádech, která vás do doby, než se postavíte na vlastní nohy, může krýt i finančně. Právě tak na tom byli ještě nedávno lidé, kteří dnes žijí v sociálním domě jménem Symbios. Tam, alespoň dočasně, našli pomocnou ruku.

Dům obývá osm studentů z různých brněnských univerzit ve věku od devatenácti do osmadvaceti let, čtyři muži a čtyři ženy. Stejné rozložení pohlaví je i mezi takzvanými mladými dospělými pocházejícími z dětských domovů. Pokoj v bytě 2+1 je přijde v závislosti na velikosti zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, což je výrazně méně, než je brněnský průměr.

Osmnáctiletí či devatenáctiletí lidé z dětských domovů nacházejí mimo jiné v Symbiosu něco, na co do té doby nebyli zvyklí – svůj vlastní pokoj, kde za sebou mohou zavřít dveře.

„Smíšené páry v bytech nejsou, bydlí spolu vždy dva kluci nebo dvě holky, samo se to tak poskládalo, žádné požadavky jsme v tomto směru neměli,“ říká vedoucí projektu Markéta Mikuličáková. Spolu s ní v domě pracuje jako mentorka i Eliška Kučerová, za níž si obyvatelé chodí pro radu nebo si třeba jen tak vylít srdce.

„Myslím, že tady cítí klid,“ říká Eliška. Po různých životních peripetiích a turbulencích se tady podle ní mohou zastavit a nadechnout se.

„Vědí, že mají kde bydlet, jsou v bezpečí a ve vedlejším pokoji je spolubydlící, s kterým si popovídají, když mají chuť,“ přibližuje Eliška další výhody. Ačkoli je v domě pro všechny, pro radu si k ní chodí převážně mladí dospělí z dětských domovů. „Studenti se poradí spíš se svými rodiči.“

Někdy si chtějí jen popovídat, svěřit se s tím, co se jim ten den povedlo v práci nebo jaká radost je potkala v osobním životě. Mentorka je může nasměrovat i při hledání zaměstnání či podání žádosti o sociální dávky.

„Najít dobré bydlení za přijatelné peníze není jen tak. Tady je to moc hezké, studentka, s kterou bydlím, je fajn, ostatní obyvatelé domu taky, všichni se známe. Když máte problém, obrátíte se na mentory nebo vedoucí projektu,“ pochvaluje si dům Symbios jedna z obyvatelek Lucie Pohlotková, která nedávno opustila dětský domov a dnes už má zaměstnání. Je asistentkou v brněnské neziskové organizaci IQ Roma Servis, která pracuje s romskou mládeží.

Povídáme si v malé kuchyňce, v níž se najde všechno, co je k běžnému vaření potřeba: moderní sporák, elektrická trouba, lednice s mrazákem i mikrovlnka. Z každé strany k ní přiléhá pokoj – v jednom bydlí Lucie, v druhém její studující spolubydlící. Byty jsou čerstvě zrekonstruované, první obyvatelé se do nich přistěhovali loni v létě.

Pokoj v domě si zařizoval každý po svém, vybavení součástí nebylo. I tím se obyvatelé leccos naučili – třeba jak si vyrobit nábytek z palet nebo v kterých facebookových skupinách může být k mání křeslo zdarma.

„Donedávna jsem nikoho z dětského domova neznal, pak jsem přišel sem a znám hned osm takových lidí, každý z jiného dětského domova, to je samozřejmě silná zkušenost. Když poznáváte jejich příběhy, posloucháte, čím vším si prošli, zasáhne vás to a změní,“ zamýšlí se v podkrovní společenské místnosti Patrik Kubát, student doktorského programu ekonomie.

A neobvyklé soužití si pochvaluje i studentka psychologie Magdaléna Matýsková:

„Díky spolubydlící z dětského domova jsem se naučila vážit si věcí, které jsem předtím považovala za samozřejmé, třeba rodiny, za kterou můžete odjet na Vánoce. Lucka je navíc částečně nevidomá, takže to má opravdu o hodně těžší, co se týká třeba hledání práce.“

Tu do projektu nalákal i fakt, že bude bydlet v domě s podobně starými lidmi, kde se všichni znají. „To je přece super. Kde jinde to máte? Předtím jsem bydlela v průchozím sdíleném pokoji, bylo to utrpení.“

K dobré atmosféře přispívá fakt, že se podařilo najít architektonicky příznivě řešený dům – na pavlači se dá společně poklábosit a v podkrovních prostorech třeba promítat fotky z cest nebo uspořádat narozeninovou oslavu.

Zatímco byty se podařilo zaplnit během pár týdnů, v suterénu budovy zbyl prázdný, perspektivní prostor. V budoucnu by tu měla vzniknout sociální kavárna, kde by mohli vybraní obyvatelé domu najít zaměstnání.

Možnost stabilního bydlení a sociálního zázemí má mladé dospělé podpořit na jejich cestě k dospělosti, k níž patří zodpovědnost. Proto musí všichni dodržovat takzvaná černá pravidla, za jejichž překročení může hrozit i vyloučení.

Tabu jsou tvrdé drogy a bezohledné chování k ostatním. Povinná je účast na komunitních setkáních aspoň jednou za dva měsíce a samozřejmě také placení nájmu. To mohou v případě problémů dvakrát po sobě odsunout.

Pokud by měl někdo s dodržováním pravidel problém, nikdo mu nic vyčítat nebude – dům musí ale opustit.

„Převzít zodpovědnost mi vyhovuje. Když jsem odcházel z dětského domova, směřovali mě do takzvaného domu na půl cesty. Tam to ale funguje tak, že se o vás starají podobně jako v dětském domově a taky jsou tam pevnější pravidla. Člověk se tolik neosamostatní. Máte třeba dané, do kolika hodin musíte být doma, v kolik ráno vstávat. Do života vám tam s prominutím pořád někdo kecá. Já už se o sebe chtěl víc starat sám a nenechat si tolik věcí nařizovat, proto se mi tenhle projekt líbí,“ pochvaluje si Michal Čapek.

Mnoho možností, kde zakotvit a naučit se samostatnosti, se jinak mladým lidem opouštějícím dětské domovy nenabízí. Zmíněných domů na půl cesty je v Česku zhruba třicet.

„Panuje v nich přísnější režim, který více odpovídá režimu dětského domova. Navíc jejich kapacita zdaleka nestačí pro všechny,“ konstatuje vedoucí projektu Symbios Markéta Mikuličáková.

Mezi studenty a mladými dospělými z dětských domovů se za několik měsíců společného bydlení utvořila pevná přátelství. A tak se stalo, že jeden z nich trávil Vánoce poprvé v rodině, když ho jeho nový kamarád pozval na svátky k sobě.

Ačkoli se životní styl studentů a mladých pracujících přirozeně liší, nebrání jim to dát si společné pivo.

„Najít téma není těžké, oba sledujeme filmy a seriály, často mi připadají zajímavé i jeho postřehy z oblasti kadeřnictví, kde pracuje, já mu zase řeknu o škole, vzájemně se dovídáme něco ze světa toho druhého,“ pochvaluje si student Patrik. „Máme už i společné přátele. A když měl můj spolubydlící poprvé letět na pracovní stáž letadlem, bál se toho a já ho mohl díky svým zkušenostem uklidňovat.“

Ačkoli zní vyprávění obyvatel převážně idylicky, najdou se témata vedoucí ke sporům. Třeba otázka, zda a kde se smí v domě a jeho areálu kouřit. Pokuřování na pavlači se nelíbilo nekuřákům, a tak se po debatě a odhlasování demokraticky rozhodlo o zákazu kouření mimo vymezený prostor kuřárny.

Nepříjemně do života společenství zasáhla karanténa spojená s epidemií koronaviru. Studenti odjeli povětšinou domů k rodičům, zatímco mladí dospělí museli zůstat. Veškerý svůj čas teď tráví doma. Až na jednu výjimku pracovali ve službách, které jsou v době epidemie zavřené.

„Kdyby u nás onemocněl jeden, byl by nejspíš brzy nakažený celý dům. Žijeme tu pospolu a sociálnímu kontaktu se nelze úplně vyhnout,“ říká vedoucí Markéta Mikuličáková s tím, že dodržování hygienických doporučení je jinak pro obyvatele domu samozřejmostí.

Inspirací pro vznik sociálního domu Symbios byl podobný projekt fungující ve Vídni, dům Vinzirast. Za financováním české varianty stojí nezisková organizace EkoInkubátor, budovu poskytla městská část Brno-střed.

Vhodné adepty z dětských domovů pomohli vytipovat jejich ředitelé. „Náš požadavek zněl, aby to nebyli lidé, kteří jsou pro samostatný život dobře vybavení, těm bychom neměli co předat. Na druhou stranu jsme ale nebyli připravení přijmout uchazeče s problematickou, kriminální minulostí, protože práce s nimi vyžaduje speciální zkušenosti,“ vysvětluje vedoucí Markéta.

Studenti se o projektu dověděli většinou ve škole. Poslali životopis, motivační dopis a zbytek si ujasnili během zhruba hodinového pohovoru.

„Nechtěli jsme ty, pro které by hlavní motivací byla výhodná cena nájmu. Přece jen ne každý je na společný život s lidmi z jiného sociálního zázemí dobře připravený. Když byla kapacita naplněná, přestali jsme žádosti přijímat, moc uchazečů jsme proto odmítat nemuseli.“

Po výběrovém řízení následoval pětidenní seznamovací pobyt. Na něm se utvořila první přátelství a dvojice, které už věděly, že chtějí bydlet spolu. Organizátoři jim vyhověli, naštěstí se nestalo, že by v některém z bytů bydleli lidé, co si nepadli do oka. Strávit spolu mají aspoň rok, ale počítá se spíš s několikaletými pobyty.