Když Aneta Langerová natáčí svůj první velký film

Centrem dění je starý omlácený vlak na postranní koleji zdejšího železničního muzea. Slunce jen váhavě poblikává mezi mraky, mezi břízkami jsou proto rozvěšené plachty na odraz světla. Slečna s vysílačkou odklání skupinky zvědavých školáků a penzistů k jiným exponátům, před vagónem se v trávě povaluje pár čekajících herců v ruských uniformách. Čekáme i my.

A uvnitř to bzučí jako v úlu. Jsme kdesi v kazašské stepi ve 30. letech minulého století, na první cestě básnířky do lágru. Transport zastavuje a je třeba ošetřit vážně zraněného dozorce. Lékařce asistuje právě nováček Anna. „Ticho, prosím, jedeme naostro!“ ozve se důrazně.

Anna Barkovová (1901 až 1976) měla před sebou hvězdnou kariéru, v jednadvaceti jí vyšla první sbírka básní a známý kulturní komisař Lunačarskij předpovídal, že bude největší ruskou básnířkou, která zastíní i Puškina. „Ale všechno bylo jinak, zemřela v bídě a zapomnění,“ uvádí mě v pauze do děje autorka scénáře a režisérka Marta Nováková, která jako druhý obor studovala rusistiku.

„Rozhodně nejde o striktně životopisný film. Vyšla jsem ze základní charakteristiky, že se jednalo o zdánlivě nepříjemnou, sarkastickou ženu, která si svou upřímností dělala nepřátele. Byla velmi nepraktická a paradoxně se v lágru cítila lépe než v běžném prostředí, protože se o sebe neuměla postarat, měla neustále problémy s úřady… V lágru našla nocleh, stravu a díky nemoci se dostala do kulturního oddělení, kde mohla i psát.“

Martu Novákovou inspirovaly víc než její verše absurdní, až tragikomické kotrmelce v životě básnířky k jakési epopeji o Rusku 20. století. „Přes Anniny životní situace nahlížíme na osudové okamžiky této velké země a na jejich absurditu. Třeba když v 50. letech přišel k veslu Nikita Chruščov a začaly první rehabilitace, Anna jednou sprostě vynadala svému kocourovi jménem Nikita – a sousedi ji udali…“

Ve filmu jsou i scény, kterých se hrdinka nemohla zúčastnit. „Nebude chybět ani pohled do budoucnosti roku 2084, která vzhledem k tomu, co se v Rusku děje v posledních letech, nevyznívá růžově. Ba naopak. Vycházím trochu z románu Děň opričnika Vladimíra Sorokina, kde píše: Evropa zanikla, zůstalo jen Rusko a Čína, kde bují prostituce, drogy, korupce a vládne jakýsi gosudar…“

A proč si pro ústřední roli vybrala právě Anetu Langerovou? „Od počátku jsem hledala výraznou osobnost, nechtěla jsem přímo herečku, ale nějakou tvůrčí bytost. Poohlížela jsem se po hudebnicích, výtvarnicích, tanečnicích… Anetu jsem dokonce v mém předvýběru zavrhla! Pak jsem se s ní ovšem sešla kvůli lágrové odrhovačce, chtěla jsem, aby mi ji do filmu nazpívala, a zaujala mě. Někdy nejistá, někdy strašně upřímná, otevřená a velmi vtipná. Jestli umí hrát, mě vlastně nezajímalo. Důležitější bylo, jak reaguje na postavu Anny.

Práce s ní je úplně jiná než s herci. Neztížila jsem natáčení sobě, ale právě hercům, kteří musí pořádně zabrat (nebo spíše ubrat), aby vedle autentického projevu Anety nevypadali falešně. Bude to drama utkané z fragmentů jedné epochy, průřez nešťastným 20. stoletím v nešťastné zemi, nazíraný citlivým zrakem básníka,“ uzavírá a odběhne na plac.

Když se konečně znovu ozve Stop!, seběhne ze schůdků postava ve špinavé roztřepané košili a s vrabčím hnízdem na hlavě – Anna Barkovová alias Aneta Langerová. V krátké pauze se usadí na rozkládací židli, protáhne se, stihne pár šluků z cigarety, telefonát. A pár vět k filmu.

Jaký pocit… o tom moc nepřemýšlím. Nedělá mi to žádné trápení, spíš se snažím naslouchat Martě Novákové, režisérce, a plnit její přání, jak si to představuje. Vede mě a já se nechávám vést, což je myslím jediný způsob, jak mě dostat do nějaké role.

Měla jsem původně zpívat jen ústřední píseň. Setkala jsem se s Martou… povídaly jsme si o té lágrové odrhovačce a rozloučily jsme se s tím, že ji ráda nazpívám, když mě někdo naučí trochu rusky, aby to nebylo z mé strany směšné. A po pár týdnech přišla zpráva, jestli nechci hrát hlavní roli. Nejdřív jsem odmítla, byla jsem samozřejmě zaskočená – jednak nejsem herečka, jednak je to velký závazek časově. Nakonec mě po roce přemluvila. Uvedla mi důvody, proč si vybírá právě mě. A já jsem pochopila i ten příběh… čím jsem mu byla blíž, tím víc mě zajímal.

Je složité popsat někoho, koho jsme neměli možnost poznat. Ale vytvořila jsem si svůj pohled, co si z Anny beru a jak se snažím do ní vžívat v momentech, které jsou velmi těžké, ať už v lágrech nebo v jejím normálním životě.

Byla to vnímavá, bystrá žena, avšak velmi nepraktická, nedostupná, okolnímu světu cizí. Cítím ji jako velmi uzavřenou bytost, žijící ve své fantazii. Stále proti něčemu protestovala, něco se jí nelíbilo, zajímalo ji společenství jako takové, svoboda. Toužila psát, ale zároveň prožívala vnitřní boj, že psát nebude, protože to je k ničemu. Čili jde o typickou psychiku člověka, který chce něco tvořit.

Ano. Na druhou stranu je Anna chvílemi dost nepříjemná, když nemá náladu, takový puchejř, což já ale taky někdy bývám. (směje se) Chápu její vnímání světa, rozumím většině jejích rozhodnutí a reakcí. Jsou tam nádherné situace, třeba když je zavřená v korekci, to je samotka za trest, kde lidi mnohdy umírali bez jídla a vody. Ona tam naopak rozvíjí svou fantazii, je jí tam paradoxně docela dobře. Je to samotářská bytost, snažící se stále tvořit, mluví se svým vnitřním hlasem, což se děje asi každému z nás.

Když jsem si to začala představovat, omdlívala jsem, takže jsem raději neměla absolutně žádná očekávání. Proběhlo pár hereckých zkoušek s kameramanem Lukášem Hyskou a Martou, která mě velmi pevně vedla, což mě mile překvapilo.

Najednou jsem pocítila důvěru k její práci, že ví, co chce. To mě uklidnilo. Jistě, když se odehrává nějaká scéna a jsou kolem mě skuteční herci, jsem nervózní, protože jde o jejich profesi, zatímco pro mě bude vždycky nejpřednější hudba. Takže mám pocit zodpovědnosti, aby se kvůli mně nejelo několikrát, abych nezdržovala.

Zatím scéna, kterou jsme točili v zimě v lesích v hlubokém sněhu, snažili jsme se navodit atmosféru Ruska, obrovských závějí na konci světa. Nebo když jsme vozili kamení v lomu, taky natáčení korekce vyžadovalo velké soustředění… Spíš než o fyzicky náročné scény jde ale o psychický tlak, ten cítím stále. Vžívání se do postav je umění, které obdivuji. Ať je malá scéna nebo větší celek, kde záleží na souhře všech. Těch obrazů je milión, u každého snímku se natočí hromada materiálu a pak se vybere jen něco.

Právě, že ano. Anna je pozorovatel celého příběhu a to je hezké – kolikrát se něčemu může divit nebo smát, v samomluvě na sebe bývá nepříjemná a pak se tím baví, zkrátka nechybí jistá lehkost a nadhled. Jsou tam samozřejmě velmi silné situace, které člověka dostanou, ale vyvažují je odlehčené pasáže.

Vždycky záleží na projektu, je to totéž, jako když si vybírám písně. Nijak mě to neodradilo, naopak, docela mě to baví, je to dobrodružné. Mám zodpovědnost za to, co předvádím, zatímco v hudbě mám zodpovědnost absolutní – za celý tým. Takže je to chvílemi i odpočinek.

Momentálně mám rozběhnutých pět projektů, doma se vždycky jen otočím, sbalím věci a zase jedu pryč. Světluška slaví deset let, takže připravujeme koncert s mnoha umělci, dohrávám ve hře divadla Ungelt Touha jménem Einodis roli Sidonie Nádherné. Do toho běží moje vlastní koncerty a taky chci dodělat desku. Volných dnů jen pro sebe moc nevidím, ale nestěžuju si.