Kdy v mateřství čekat krize

S příchodem dítěte na svět mámy obvykle zažívají obrovské štěstí, radost a intenzivně vnímají existenci silného vzájemného pouta. Zároveň je ale překvapí i škála různých pocitů, mnohdy dosud nepoznaných.

Často se ihned objeví velký strach o děťátko. Je přirozený a vlastně nepřejde už nikdy, i když časem slábne. Většinou také příroda mění celé mámino nastavení – silná mateřská láska ženě usnadní fakt, že pro příští týdny, měsíce a roky bude pro ni na prvním místě to malé, nikoli ona.

Období největší závislosti dítěte na matce sice jednou pomine, nekončí ale koloběh nepřetržitých starostí, zda je zdravé, jestli má vše, co potřebuje ke spokojenosti, štěstí a zdravému vývoji, zda se mu daří ve škole, jestli má kamarády… A maminka to vše nemůže jen tak vypnout – ani v obdobích, jež jsou pro ni náročná ze své podstaty.

Prvním je bezesporu doba čerstvě po porodu. Ženy ji prožívají různě, některé se rychle zotaví a vše dobře zvládají, velmi často na ně ale v nějaké míře dopadá kombinace fyzického i psychického vyčerpání z porodu a z nové situace. V těle maminky probíhají velké hormonální změny, přidává se tíha odpovědnosti, ale třeba i smutek z právě prožívaného faktu, že se jí život obrátil o sto osmdesát stupňů, a řada dalších, pro ni neznámých psychických stavů.

„Netušila jsem, že se budu po porodu a celé šestinedělí cítit opravdu oslabená, skoro jako po operaci. Zároveň se musíte starat o bezmocného človíčka, který je na vás závislý a potřebuje vás téměř nonstop,“ říká sedmatřicetiletá Lenka s tím, že své dítě i jeho potřeby teprve poznáváte a těžko můžete vše jen tak odložit, abyste se zotavily.

„Pokud se bavíme čistě o porodu a týdnech po něm, málokdo vám otevřeně řekne, že právě toto období může být v životě ženy jedním z nejvíce stresujících. A neopomíjejme muže, který stojí po jejím boku a vše prožívá s ní, byť to mnohdy nevychází tolik najevo,“ uvádí na svých stránkách psychiatrička Anna Petříková.

Příchod nového člena rodiny je sice podle odbornice drtivou většinou lidí vnímán jako pozitivní životní milník, ale s náročností situace je třeba počítat. O to víc, pokud se jedná o „poprvé“. Až 80 procent prvorodiček postihne tzv. poporodní blues, tedy stav s vysokou citlivostí a rychlou změnou nálad.

„Projevuje se emoční labilitou, podrážděností, vyčerpáním, kolísáním nálad. Novopečené maminky pláčou v situacích, ve kterých by se dříve nerozplakaly, rozčilují je věci, které předtím nepovažovaly za podstatné, a podobně. Dobrou zprávou však je, že tento stav obvykle odezní do čtrnácti dnů.“

Pokud se to nestane, neměla by maminka váhat s vyhledáním pomoci psychoterapeuta, a to jak pro své dobro, tak pro dobro dítěte. „Ano, děťátko patří na přední příčky, ale stále platí to staré a známé: pokud nebudeš v pohodě ty, maminko, nebude v pohodě ani tvé miminko,“ říká Anna Petříková, podle níž by každá matka měla znát několik základních věcí, které jsou pro její fungování doslova nezbytné.

Je to především spánek, kterého by si měla dopřát, kolik jen může, rozhodně také dostatečná a výživná strava, odpočinek, ale i pomoc zvenčí. Ta je opravdu klíčová a v rodině by měla být samozřejmá.

Těžké je to pro single mámy. „Získejte podporu, kde se dá,“ radí expertka Wendy Millerová. V takové situaci by měly jít ohledy a hrdost stranou, protože vy i vaše dítě pomoc opravdu potřebujete. Pokud je to možné, obraťte se na své rodiče, rodiče partnera, který s vámi není, na ty, kteří jsou také sami s již odrostlejším dítětem (budou vás dobře chápat), na kamarády a další členy rodiny.

Na českých webech pro maminky je navíc přátelská a akceptující komunita, která bez odsuzování poradí, doporučí možnosti a poskytne i pocit sounáležitosti.

Všechna tato pomoc je pro maminky důležitá i o něco později, při období vzdoru, kdy si malý človíček zhruba od dvou let začíná uvědomovat své já. Prosazuje svou vůli a autonomii, což je pro matku silné nejen emocemi, ale i tím, že si začne uvědomovat, jak se jí dítě pomalými krůčky nevyhnutelně vzdaluje.

Největší zlom v mateřství ovšem přichází v pubertě. „Býval to takový můj sladký chlapeček, ten můj synek, v mnoha směrech i ve svých čtrnácti letech určitě ještě je, ale ty jeho výkyvy nálad zvládám opravdu jen s vypětím všech sil,“ smutně konstatuje o krizi číslo dvě dvaačtyřicetiletá Markéta.

„Je strašné, když vám někdo, kdo byl ještě donedávna váš mazlík, ve vzteku řekne, že vás nenávidí, jen proto, že mu něco nedovolíte.“ Za chvíli ho to sice přejde, ale i tak jsou to bolavá slova a často je pro mámu těžké zůstat v klidu.

„Děti se rozhodnou, že už nechtějí, aby se s nimi zacházelo jako s ‚malými dětmi‘: stojí hlavně o čas ve společnosti svých přátel, snaží se testovat i zápasit s autoritou rodičů a jsou zvýšeně zaujaté životními zážitky mimo rodinný kruh,“ vysvětluje psycholog Carl Pickhard.

Rodiče musejí zvládnout spoustu potíží navíc. Emoční výkyvy, pozdní příchody či nalezený balíček cigaret je rozhodí, zvlášť proto, že mladšímu dítěti bylo jednodušší rozumět i se s ním domluvit. „Náhle musí zápolit s mladým člověkem, který bývá svárlivý, zapomnětlivý, roztěkaný, chaotický a nepořádný, tajnůstkářský, nekomunikativní, impulzivní, podrážděný, kritický nebo nevděčný. A většinou jde o kombinaci všeho.“

Pro rodiče pak je obrovskou výzvou i nejdůležitější radou nebabrat se v jednotlivostech a zachovat si perspektivu. Proměna dívky v mladou ženu a chlapce v mladého muže je náročná i pro puberťáky, nejen pro vás, dospělé. A pokud perspektivu v napjatých a vyhrocených momentech ztratíte, vraťte se k ní. Zkrátka jste v období, kdy už nemáte dítě, ale ještě ani dospělého.

„Soustřeďte se na podstatné věci, abyste se neztratili v těch nepodstatných,“ radí psycholog. Pro dospívající je stále důležitá citová pohoda, sebepřijetí i fyzické zdraví. Ale také to, aby chápali, že potřebují dbát o osobní bezpečnost, aby dobře prospívali ve škole, měli adekvátní vztahy s vrstevníky, učili se zodpovědnosti a dobře fungovat v různých sociálních prostředích.

Třetím velkým krizovým obdobím je podle odborníků tzv. vyprázdnění hnízda. Jde o sladkobolný čas naplněný řadou smíšených pocitů. Výchově a péči o děti věnuje mnoho matek dvacet i více let. Je to jedna z jejich hlavních životních rolí a často přímo ta hlavní. Když se pak dospělý potomek osamostatní a odejde z domova, jeden z jejich smyslů života zmizí. Matky se mohou cítit nejisté, dezorientované, tápou v tom, co by chtěly či měly dělat. I když jsou rády, že jejich děti vstupují do samostatného života.

V minulosti v takové situaci obvykle brzy přicházela na svět vnoučata, jež „osiřelým“ matkám znovu přinesla do života radost a naplnění, ale moderní doba vše mění.

„Dřív jsem si občas říkala, že už bych chtěla mít vážně klid a byt sama pro sebe. Nakonec to pro mě bylo dlouho těžké. Pár měsíců jsem byla podrážděná a tak nějak bez šťávy i chuti se do něčeho pustit,“ vzpomíná pětašedesátiletá Veronika, která se stala mámou po dvacítce a brzo zůstala se dvěma dětmi sama, takže jí péče dávala často zabrat. Přesto po jejich odchodu cítila žal. „Musela jsem se učit, kdo vlastně jsem a co od života mimo práci ještě chci.“

Myšlenky a priority si utřídila v terapii. „Taky mi tam došlo, že mám velkou radost z toho, že moje děti něčeho dosáhly a budují si hezký život. Nebyla jsem dokonalá máma, ale také jsem si mohla za ledacos pogratulovat,“ říká s tím, že šlo prostě o to, jak se po letech sžít jen sama se sebou.

„Mít smíšené pocity je naprosto normální, je to změna, a my přece doufáme, že právě této změny naše děti dosáhnou,“ povzbuzuje terapeutka Linda Waltersová s tím, že pokud děti odejdou, tak jsme uspěli jako rodiče, kteří je dovedli k soběstačnosti a nezávislosti. A práce navíc zdaleka nekončí.

„Z rodiče fyzicky přítomného se stane rodič na dálku. Je to jen jiný způsob mateřství.“

Podle odborníků se lidé často soustředí na negativní emoce a smutek a nevyužijí výhody nově vzniklého prostoru, který je možné naplnit něčím novým. Proto radí to, co při každé životní změně. Socializujte se. Máte dlouholeté kamarádky, které zažívají něco podobného? Spojte se s nimi. Utřiďte si také, co chcete do budoucna. To může být největší problém. Plánujte příjemné věci a činnosti, zamyslete se nad tím, na jaké hobby jste neměly doteď čas a podobně.

Mezi 2.–6. rokem života prochází dítě tzv. obdobím vzdoru, kdy si začíná uvědomovat samo sebe a prosazovat svou vůli navzdory rodičům, kteří jsou pak často bezmocní. Britská Národní zdravotní služba zveřejnila návod, jak s tím nakládat:

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny