Kde jsou psi vítáni a kde zakázáni

Naproti tomu existuje velmi početná skupina těch, kteří na ně nedají dopustit, vždyť Česko s více než dvěma milióny psů patří v Evropě mezi chovatelské velmoci. Logicky se pak z tématu pes na veřejnosti stává rozbuška.

„Nejsem zvědavá na to, aby vedle mě v restauraci chlemtal z misky nějaký čokl,“ nebere si servítky jedna z mých kolegyň, která má doma kočku, takže z nepřátelství ke zvířatům bych ji rovnou nepodezírala. Mimochodem stejně jako psi ji při posezení s kamarádkami iritují i vřískající a pobíhající děti.

„A proč vlastně jezdí zdarma?“ vrtí nechápavě hlavou jiná spolupracovnice, maminka dvou malých dětí, které pro změnu vadí, když se v tramvaji velký pes rozvalí na místo pro kočárek. Tolik první dvě reakce, které jsem si vyslechla, ještě než jsem začala pátrat jinde.

Pravda je, že během posledního čtvrt století, kdy si navíc řada lidí začala zvířata pořizovat místo dětí, to vypadá, že se psům vychází vstříc víc než kdy jindy. A nejen materiálně. Své páníčky tak doprovázejí na dovolených, ale třeba i na svatbách či v práci.

Tohoto trendu se chytli podnikatelé, restauratéři, majitelé penziónů či cestovních kanceláří, kteří poskytují své služby klientům ve společnosti zvířecích miláčků.

„Pejsky jako hosty máme moc rádi. Vzhledem k tomu, že ten náš je členem rodiny opravdu se vším všudy, je nám jasné, že řada našich hostů to má také tak a bez pejska prostě nikam jet nechce nebo ani nemůže, pokud nemá k dispozici někoho na hlídání,“ vysvětluje Jana Vrbová z penziónu Jelen ve Vranově nad Dyjí.

Protože se ale zaměřují i na ubytování pro rodiny s dětmi, bylo potřeba nastavit pravidla, aby to dohromady fungovalo. „Hosté s pejsky dostanou na pokoj kromě psích misek i pytlíčky na venčení a zároveň je upozorníme, aby chodili mimo areál. Lidé sice respektují, že u nás nemají nechávat psa puštěného bez dozoru, ale párkrát se stalo, že ho zavřeli v pokoji a šli si za svým programem. Pejsek byl v cizím prostředí nešťastný a vyl, ale zatím pokaždé pomohla telefonická domluva s nabídkou, že ho třeba na půl dne pohlídáme.“

Jenže ne vždycky je to taková idylka. Kde počet čtyřnohých hostů začne pomalu převažovat nad těmi dvounohými, musejí sáhnout k nepopulárnímu opatření a na dveře vyvěsit ceduli: Vstup se psy zakázán.

„Když byla plná hospoda a na třiceti metrech čtverečních se motalo deset psů, dovedete si představit, jak to tu vypadalo. Nehledě na to, že běhali i do kuchyně a hrabali se tam v koši,“ lamentuje Petr Šiler, provozovatel hostince U Parku v pražských Nuslích.

Téměř každý z tamních štamgastů má psa, se kterým rovnou z venčení v přilehlém parku zamířil na pivo. Jakmile se trochu víc napil, přestal se o svého mazlíčka starat. Zvířata štěkala, značkovala vstupní dveře a skákala i po lavicích.

„Nikoho z majitelů nezajímalo, že by se pak na místo mohl posadit host v bílých kalhotách. Pejskaři jsou zkrátka zvláštní sorta lidí,“ udělala si jasno paní Šilerová, která se po operaci kyčle bála, aby o psa nezakopla a nespadla. „Musím se dívat po stolech a ne myslet na to, že se mám vyhýbat psům.“

Před rokem se s manželem rozhodli vstup se zvířaty zakázat. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli stížnostem hostů, kteří své psy nechávali doma, ale pak viděli, že ostatní je v hospodě nechávají řádit. „Lidi si za to můžou sami, že už je sem nepouštíme. Dali jsme jim týden, aby se na to psychicky připravili, protože pejskaři jsou na svoje miláčky citliví, ale pes podle nás do hospody nepatří.“

Jenže není pejskař jako pejskař. I lidé, kteří sami mají psa, bezohledné páníčky odsuzují. „Rozčilují mě neposlušní psi, zejména větších plemen, kteří na člověka skáčou, pobíhají po dětských hřištích nebo cyklostezkách a nenechají se přivolat. Za jejich nevychovanost mohou jednoznačně majitelé,“ tvrdí dlouholetá chovatelka bišonů Helena Zemančíková.

Moderátorce Noře Fridrichové, která se kynologii věnovala od dětství, zase vadí, když silný pes napadne toho slabšího. „Ale určitě to bude špatnou výchovou od páníčka, to je jasný.“

V ostravské zoo způsobil největší ztráty pes, který si chtěl hrát s plameňáky. Nijak jim neublížil, ale přesto jich jedenáct stresem zkolabovalo a zemřelo. „Když opomeneme finanční ztrátu – jeden plameňák měl tehdy hodnotu okolo 80 000 korun –, přišli jsme na dlouhá léta o chovnou skupinu a plameňáky jsme deset let vůbec nerozmnožovali,“ uvádí zahrada na svých webových stránkách.

V Jihlavě nemají tak negativní zkušenosti, ale spíš strach, aby se v přeplněné zahradě psi nezačali chovat nepředvídatelně k návštěvníkům nebo k sobě navzájem. Kromě toho tu hrozí nebezpečí, že by pes mohl zaútočit na drápkaté opičky, které se po areálu pohybují zcela volně.

„Pokud někdo přesto chce do naší zoo se psem přijít, může u spodního vchodu využít kotec, který je umístěn ve stínu a kde je k dispozici miska s vodou,“ říká mluvčí jihlavské zoo Martin Maláč.

Na druhou stranu jsou výletní místa, která se psům otvírají, jako například některé hrady a zámky, kde umožňují vstup s mazlíčkem, kterého si během prohlídky ponesete. „Záleží na tom, jak velkého psa máte a jak je vychovaný. My jsme naši bišonku Abbi s sebou brali ve vaku na břiše,“ říká Helena Zemančíková.

Protože dává přednost aktivnímu odpočinku, fenka ji doprovází i na výlety typu pochod Praha–Prčice, samozřejmostí jsou společné cesty na chatu na Chrudimsko.

„Hlavně na vesnicích, kde stále spíše platí, že pes má být na řetězu a u boudy, se diví, když s Abbi vstoupíme do restaurace, ale ve městech pejskům kolikrát nabízejí i vodu.“

Vzhledem k tomu, že průměrně každá druhá česká domácnost vlastní psa, není divu, že s nimi mají často co do činění i policisté. Přesněji řečeno, možná spíš s jejich majiteli než se samotnými zvířaty.

Kupříkladu loni v Praze 3 se sice pes zakousl do boty strážníkovi, který chtěl zkontrolovat zdravotní stav jeho pána, ale těžko říct, jestli za incident mohlo zvíře na stráži nebo jeho majitel, který ležel ve dveřích hospody v podroušeném stavu a na výzvy policejní hlídky nijak nereagoval.

„Jeho pes navíc svým vrčením, štěkáním a pobíháním nedovoloval zákazníkům odejít ani vstoupit do restaurace. Když zakročili přivolaní kolegové z odchytové služby a strážníci se k ležícímu muži mohli bezpečně přiblížit, zjistili, že je opravdu pouze pod vlivem alkoholu a tvrdě spí,“ popisuje jednu z mnoha „psích“ historek Irena Seifertová, vedoucí kanceláře ředitele Městské policie hlavního města Prahy.

Kurióznější případ řešili strážníci z Prahy 7, kde pracovník technických služeb vyzul boty majitelce psa se slovy: „Vrátím ti je, až to uklidíš!“ Svůj čin pak přivolané hlídce vysvětloval tím, že jej starší žena vyprovokovala, když odmítla při venčení hromádku vyhodit. Na lajdáctví, co se týká čistoty, bývají koneckonců alergičtí i samotní pejskaři. Není divu, vždyť každoročně jsou to desítky a desítky tun exkrementů, které se z měst vyvezou.

Moderátorka Nora Fridrichová, majitelka fenky plemene jack russell teriér, by na to šla důsledně: „Třeba padesátikoruna za neuklizenou hromádku mi přijde jako sociálně únosná a stále výchovná pokuta.“

Bez své Žofky nedá téměř ani ránu. Neobvyklých míst, kde se s ní ocitla, byla spousta, třeba centrála Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

„Žofinka se mnou často jezdila na natáčení. Všude se k ní chovali mile, přestože třeba na pražském magistrátu zachlupatila koberec u náměstka primátora natolik, že po ní museli hned luxovat. Teď se mnou cestuje schovaná v úložném prostoru kočárku, a dokonce ani na naší pediatrii nevědí, že je přítomna, dokud si nahlas nezívne,“ usmívá se maminka dvou malých holčiček.

Jenže u větších plemen to je se skladností těžší. I kdybyste je nacpali do tašky, takové zavazadlo neutáhnete. A pokud s nimi někam vyrazíte, musíte počítat s tím, že zaberou celý kufr auta. Své o tom vědí manželé Horníkovi, kteří si před devíti lety pořídili fenku vlkodava. Aby vůz později pojal i kočárek jejich syna, museli si opatřit střešní box. Nikdy se však nesetkali s vyloženě negativní reakcí na tak velkého psa.

„Kromě jedné zamítavé odpovědi na poptávku ubytování s odůvodněním, že vlkodav je nebezpečné bojové plemeno,“ upřesňuje s ironickým úsměvem paní Martina, kterou zároveň štvou některé komentáře maminek a majitelů malých psů na ulici.

„Když spatří naši Ciri, preventivně vezmou čivavu do náruče s poznámkou o možném snědení. Rodiče zase straší děti, že když budou zlobit, náš pes je sežere. Přitom je to takový něžný obr!“

Kamenem úrazu je zjištění, že pes nevydrží sám doma. Respektive vydržel by, ale zbořil by přitom barák. Přání nebýt se sousedy v paneláku na nože vás přinutí, abyste miláčka neopouštěli.

„Vyslechli jsme si desítky rad zkušených chovatelů a ujistili se, že náš problém je neřešitelný. Tím, že s manželkou nemáme pevnou pracovní dobu, neosvojil si náš pes stereotyp, že každý den ráno odcházíme a odpoledne se vracíme, a zvykl si, že je vlastně skoro pořád někdo doma,“ vypráví překladatel, který si nepřeje zveřejnit své jméno.

Dlouhosrstý jezevčík měl tak už od štěňátka o zábavu postaráno. Cestoval různými dopravními prostředky a ocitl se na místech, kam se hned tak nějaký pes nedostane.

„Měli jsme ho s sebou i na svatbě dcery. I když jsme byli připraveni, že nás s ním do zámku nepustí, prošlo to bez problémů. Aby při obřadu nekňučel, dali jsme mu žvýkací kost, takže občas bylo slyšet mlaskání,“ směje se padesátiletý pejskař. „Kromě toho, že jeden svatebčan měl alergii na srst, jsme se s žádnou komplikací nesetkali.“

Pejsek absolvoval také slavnostní zahájení školního roku na gymnáziu, bezpočet pracovních schůzek po kavárnách a restauracích a řadu výletů. „Vzpomínám si, jak v areálu kláštera ve Vyšším Brodě obštěkal sochu Ježíše Krista. Trochu nám z té reakce zatrnulo, protože jsme se zrovna chystali do Florencie, která je plná soch. Naštěstí ho tam ale víc zaujaly místní feny.“