Kazma Kazmitch: Že jsem rebel, je dar od boha

Chtěli byste navštívit světoznámého iluzionistu Davida Copperfielda v Las Vegas nebo papeže Františka ve Vatikánu? Žádný problém, Kazma vás tam odveze a setkání zařídí. Jindy zase kdesi u Kladna zakope auto s milionem korun v kufru a veřejně vyhlásí – kdo ho najde, toho je!

Tyto a další Kazmovy legrácky baví český internet a pronikají i na stránky tištěných médií, ale jen o zábavná videa vysílaná pod značkou ONEMANSHOW tady nejde.

Kamil Bartošek se jejich prostřednictvím snaží poukázat na podstatné problémy, případně pomoci konkrétním lidem. K tomuto účelu založil nadační fond ONEMANSHOW Foundation.

Žádný cíl mu není příliš velký. Bláznivě se pouští i do projektů, jejichž realizace vyžaduje několikaměsíční úsilí. „Když vám lidi říkají, že je to šílený, jděte do toho, protože když vám budou říkat, že je to dobrý, tak už to dělá někdo jinej,“ zní jeho krédo.

Za svůj majstrštyk sám považuje projekt z roku 2017, v němž se svým týmem pronikl do známé reality show Prostřeno. O pobavení publika a zvýšení popularity mu prý prvoplánově nešlo.

Hlavním cílem mělo být upozornit na lidi s takzvaným Tourettovým syndromem, kteří trpí nekontrolovatelnými tiky, k nimž může patřit i vykřikování vulgarit ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – třeba v přeplněné tramvaji.

Do pořadu Prostřeno se tehdy pod Kazmovým vedením přihlásil v té době neznámý herec Karel Ondrka, aby ztvárnil výstředního soutěžícího, který spí v rakvi, v bytě chová slepici a k jeho zdravotním neduhům patří kromě přetrvávající erekce a úporné lupénky právě výše zmíněný Tourettův syndrom.

Pořad byl televizí Prima odvysílán a provázel ho velký divácký ohlas. Teprve poté Kazma přiznal barvu – na internetovou televizi Stream.cz vypustil další díl ONEMANSHOW, v němž zákulisí této úspěšné mystifikace odhalil. Dnes má video věnované Prostřenu více než pět milionů zhlédnutí.

O rok později zase nalíčil past na moderátora Leoše Mareše, který se vsadil, že pokud ho někdo uvidí jet v jiném autě než v trabantu, věnuje mu své luxusní červené ferrari. Kazma neváhal a fingoval autonehodu, po níž Mareše donutil zastavit a popojet cizím autem.

Při tom ho samozřejmě natočil a slíbené ferrari po něm požadoval, aby ho mohl použít pro dobročinné účely, a podpořit tak oběti dopravních nehod. Bohužel nedočkal se. Spor o Marešovo ferrari však nějaký čas bavil národ a Kazmova sláva opět vzrostla.

K dojemnějším patřil projekt věnovaný Michalovi z Olomouce, trpícímu nevyléčitelným smrtelným onemocněním zvaným amyotrofická laterární skleróza (ALS), při němž nemocným postupně ochabují svaly v těle. Většina pacientů nemoci podlehne do dvou až pěti let.

Michal si sepsal seznam přání před smrtí, která mu Kazma díky své internetové slávě a schopnosti sehnat finanční prostředky postupně splnil. Společně absolvovali volný pád na laně nad propastí, pozorovali gorily ve volné přírodě, ubytovali se v Hollywoodu ve vile v hodnotě 280 milionů korun a – jak už bylo zmíněno výše – došlo i na audienci u papeže či u slavného mága Copperfielda.

Ze studenta, který začínal obyčejnými videi natáčenými v pronajatém sdíleném bytě na pražském sídlišti Zahradní Město, se Kamil Bartošek alias Kazma Kazmitch vypracoval mezi nejvlivnější influencery. Přesto v něm zůstává kus hravého, rebelujícího kluka z Kroměříže, což předvedl i během rozhovoru pro Magazín Práva, v němž však nakonec došlo i na vážnější témata vztahů a víry.

Říkáte, že jste věčný pankáč. Čím se to projevuje?

Je mi skoro čtyřicet, kancl mi zdobí obří plyšová k…a (ukazuje na velkého růžového plyšáka ve tvaru kosočtverce, kterého ve zmenšené verzi prodává pod svou značkou jako takzvaný merch) a dělám práci, kterou dělám.

Myslím, že lidi v mém věku už většinou mají dospělejší duši. Já ji mám mladou a snažím se ji takovou zachovávat, protože věřím, že je to jedna z mých největších devíz.

Taky jste si před pád dny udělal řidičák, jak jsem si všimla na Instagramu…

Je to tak, na prahu čtyřicítky jsem se zapsal do autoškoly. Musel jsem se posadit do lavice mezi osmnáctiletý kluky a po nocích se učit na testy. Bylo to teda už podruhý, o ten první řidičák jsem kvůli blbostem přišel. Aspoň jsem si všechno znovu prošel. Znám všechny značky a vím, co dělat na křižovatkách. (směje se)

Ale v Praze auto stejně není potřeba.

Jezdíte městskou hromadnou dopravou?

Chodím pěšky nebo jedu na skejtu. Zjistil jsem, že není luxus mít auto, ale moct si dovolit nemít auto. Když vidím ráno ty naštvaný lidi, jak pomalu popojíždějí v koloně a dobrovolně se stresujou, zatímco já si vedle nich spokojeně jdu na vzduchu a sluníčku, nemusím řešit parkování… Pět kiláků je příjemná procházka, udělám tím aspoň něco pro sebe.

Když potřebuju někam dál, jedu vlakem, což je taky super. Pohodlně se posadím, udělám si nějakou práci, je to efektivnější než marnit čas na dé jedničce.

Neobtěžují vás spolucestující, kteří se s vámi chtějí vyfotit, nebo si dokonce popovídat?

Už jsem zvyklej. Když potřebujete pracovat nebo zrovna nemáte náladu, je to trochu nepříjemný. Ale spíš to beru jako výsledek svojí práce, jako něco, co k ní patří. Vím, že za to mám být hlavně rád, jednou mi to třeba ještě bude chybět.

Na českém internetu vás proslavila především videa, jejichž podstatou jsou mystifikace nebo sofistikované žerty, takzvané pranky. Ve vašem podání jde o velkolepé projekty. Na který z nich jste obzvlášť pyšný?

Co se týká výsledku a dopadu, tak bych řekl, že majstrštykem bylo Prostřeno. Kus práce a srdce jsme ale nechali na každém z projektů. Vždycky jde o výsledek spolupráce mnoha lidí, jen tady v kanclu je nás denně tak pět šest.

Pokud bych počítal i širší tým, může to být třeba deset patnáct lidí. Když pak jdeme v rámci projektu do akce a povolají se další, může nás být sto až sto padesát.

Máte i nějaký projekt, který se nepovedl?

Pár takových bylo, minimálně tři velké. Snažíme se postupovat opatrně, naplno se do věcí pouštíme teprve ve chvíli, kdy předpokládáme vysokou pravděpodobnost úspěchu, proto větší neúspěch nezažíváme často. Máme už čuch na to, co bude fungovat.

Ale i když se snažíte dělat co nejlepší rozhodnutí, stoprocentní jistotu úspěchu nemáte nikdy. Vždycky je v tom i to překvápko.

A to je možná právě to, co vás na tom baví…

Určitě jo. Nejistota výsledku má v sobě prvek hry, pracujete na projektu třeba rok, investujete do něj energii, peníze a nevíte, jestli se nakonec povede. Je to rizikové a stresové. A taky dobrodružné.

Cítíte v sobě kromě touhy po dobrodružství ještě nějaký další motor, který vás žene rozjíždět projekty, do nichž by se většina lidí nepustila?

(Dlouho přemýšlí) Já si prostě nemůžu pomoct. Šrotuje mi hlava s nápady a nejde to vypnout. Furt musím vymejšlet nějaký kraviny. Je to pro mě na prvním místě, obětoval jsem tomu v životě všechno, i vztahy.

Krom toho cítím zodpovědnost vůči lidem, kteří se mnou pracují, i těm, kteří mě sledují. Baví mě, jak se moje práce mění. Začínal jsem s amatérským vysíláním z pokojíčku, pak jsem začal dělat talk show, později pranky nebo soutěž o auto. Pořád hledám cesty, jak nepracovat stejně.

Nejhorší je, když má člověk pocit, že má takzvaně hotovo, že už všechno vybudoval a může si hodit nohy na stůl a užívat si. To je podle mě konec. Žádná životní sklizeň neexistuje. Kdo přestane růst a posouvat se, umírá uprostřed svých zásob.

Nebo třeba cestuje…

Jezdit po dovolených nebo ležet doma? Pro mě by to nebylo. Chci jít pořád dál.

Ani jste se nepochlubil, že svými projekty pomáháte potřebným. I to vás možná posouvá.

Potřebu pomáhat jsem v sobě vždycky trochu měl. Je to vidět už v těch nejstarších, patnáct let starých videích. Pomáhali jsme třeba bezdomovci.

Když se projekty pro ONEMANSHOW začaly víc rozjíždět, cítili jsme, že máme moc měnit věci k lepšímu, a tak jsme založili nadační fond. Chceme, aby naše projekty měly přesah.

Byl jsem bohem obdarován a tímhle způsobem to vracím zpět – pomáhám lidem, kteří byli obdarovaní méně nebo třeba jen jinak. Mezi dary od boha počítám i to, že mám hranice posunutý, že jsem rebel.

Byl jste takový od dětství?

Byl jsem třídní šašek a trochu mi to zůstalo, umím bavit davy, improvizovat. A protože jsem byl ten třídní šašek, nikdo mi moc nevěřil. Na základce mi nikdo z kantorů ani spolužáků nevěštil dobrou budoucnost. Ale věděl jsem, kde je hranice průšvihu. A to mi taky myslím zůstalo.

Na základce jsem byl od první do šesté třídy jedničkář a dvojkař, na druhém stupni i trojkař a na střední už přišla nějaká ta čtyřka, jednou mi dokonce hrozil reparát. Takže to bylo na hraně, ale vždycky jsem si pohlídal, abych tu hranu nepřekročil.

Z Kroměříže jsem po maturitě odešel na vysokou do Prahy a myslím, že je to dobře. Člověk by měl opustit komfortní zónu domova řekněme v nějakých dvaceti letech. Odejít někam, kde je to větší, podstoupit výzvy.

Jací jsou vaši rodiče?

Máma je učitelka a táta založil firmu na výrobu kuchyňských dvířek. Rodiče dlouho ani nevěděli, že točím videa na internet. Tajil jsem to před nimi, protože jsem se styděl. Proto jsem taky začal na videích nosit brejle, aby mě nikdo nepoznal. Brejle mi zůstaly, a teď už je to s nimi spíš tak, že mě nikdo nepozná bez nich, protože je běžně nesundávám.

Nakonec to na mě doma prasklo, rodičům začali říkat o mých videích kolegové v práci. Naši jsou oba vysokoškoláci, tepali mě k tomu, abych si vejšku taky udělal. Bylo pro mě pak těžký, když jsem musel oznámit tátovi, že magisterský studium nedokončím.

Jsou na vás dnes rodiče pyšní?

Jsou, vím to, protože mi to i říkají. Vidí, co všechno jsem zažil, koho potkal, co jsem procestoval. Vždycky jsem věděl, že v nich mám oporu, že někde vzadu jsou, a kdyby se něco stalo, mám za kým jít.

Kdybych měl jmenovat jen jednoho člověka, který je mi vzorem, řekl bych, že je to můj táta. Jsem za to vděčný.

Zmínil jste, že máte posunuté hranice. Děláte věci, o kterých by mnozí řekli, že nemá smysl je zkoušet, protože se nemohou podařit. Kde se ve vás ta bezhraničnost bere?

(Přemýšlí) Vnímám život jako game – je to pro mě hra, v níž si hranice tvoříme sami. Říkám, že nechodím pracovat, že si chodím hrát na práci.

V jistém ohledu tady na tom světě není co ztratit. Hrozí nám jen promarněné chvíle, kdy jsme mohli něco zkusit, ale nikdy jsme to neudělali, protože jsme se báli. Člověk to nesmí úplně zvorat, dostat se třeba do vězení, ale jinak život neberu tak vážně.

Chci svůj čas využít naplno a zemřít s tím, že ať už se mi věci povedly, nebo třeba nepovedly, aspoň jsem je zkusil. Nesmíte se bát. To platí i o nakládání s penězi. Myslím, že je dobré mít k nim zdravou neúctu, nelpět na nich. Když člověk neumí přijít o milion a mávnout nad tím rukou, tak jak ho chce vydělat?

Dostat se k setkání s papežem nebo Davidem Copperfieldem je tedy taky něco jako počítačová hra?

Jo, stejně jako v té hře jde o to, že hledáte způsob, jak to udělat. A nakonec ho najdete. K oběma jsem se dostal přes řetězec lidí, kteří mi pomohli. Chtělo to chytrost, štěstí i náhodu. I papež je jenom člověk.

Každý byl jednou dítě a hrál si na písku, někteří se možná díky svým pozicím berou moc vážně, ale to dítě má v sobě každý. A když ho umíte otevřít, najdete si k tomu člověku cestu.

Nedávno jste se vrátil z pěší pouti do Santiaga de Compostela. Jaké to pro vás bylo?

Byl to super zážitek vypnout na chvilku tady ten svět a jen jít a jít, denně lámat třeba třicet kiláků. Jednou svítí sluníčko, jindy prší, fouká. Máte s sebou jen to, co si táhnete na zádech. Každý gram se pronese, takže člověk cestou odhazuje z batohu věci, o nichž si myslel, že je potřebuje, ale ve skutečnosti je nepotřebuje.

Paralelně odhazujete ty krámy, co máte v hlavě. Hlava zlehkne. Uvědomíte si, že toho k životu potřebujete málo. Na dvanáct dní jsem s sebou měl dvě trička. Jedno na sobě, druhý jsem sušil.

Co dalšího vám pouť přinesla?

Uvědomil jsem si, jak jsou vzdálenosti relativní a jak je vlastně všechno na světě relativní. Být jen sám se sebou bylo ozdravné, obohacující, dalo mi to nadhled.

Prý je prokázané, že když člověk jde konstantní rychlostí, uvolňuje se napětí a stres. Zažil jsem silné pocity štěstí, euforie, svobody. Vím, že až mi bude v životě ouzko, vždycky si vzpomenu právě na tuhle cestu.

Každému bych ji doporučil. Nemusíte nic plánovat, stačí nazout boty a vyrazit. Lidi tam často chodí, když si něco řeší, třeba problémy se vztahy.

Z jakého důvodu jste šel vy?

U mě to byly právě ty vztahy.

Chápu. S přítelkyní (modelkou Andreou Kalousovou) jste se na podzim rozešli po pěti letech. Člověku nějaký čas trvá, než se vzpamatuje…

Vztahy jsou jediná věc, která mě na tomhle světe dokáže rozhodit. Všechno ostatní umím řešit, i věci, nad kterýma se ostatní lidi hroutí, ale tohle ne.

A je to po pouti aspoň trochu lepší?

(Odmlčí se, smutně se usmívá) Je to po pouti aspoň trochu lepší.

Z vašich odpovědí je místy patrná tendence ke spiritualitě či duchovnímu přesahu. Máte víru ukotvenou v rámci konkrétního náboženství či církve, nebo je to pro vás čistě osobní věc?

Do kostela si občas jen tak sednu a dám se do klidu. Chápu křesťanské principy a myslím, že jsou správné. Ale že bych se chodil zpovídat, to ne. Dělám si takové pravidelné schůzky s Bohem, nebo spíš sám se sebou, medituju. Je potřeba starat se nejen o své fyzično, ale i o svůj duševní stav.

Věřím, že to tady všechno nevzniklo náhodou, že tu plníme nějakou misi, která nám byla dána. Jednou se snad dozvíme, jestli to mělo nějaký smysl nebo ne. Snažím se žít tak, abych žil dobrý život a aby to pak za tou oponou snad někdo ocenil.