Každý si může zapamatovat mnohem víc, než si myslí

„Vůbec ne,“ kroutí hlavou právník Jakub Pok. „Znají paměťové techniky. Všichni lidé si mohou zapamatovat mnohem víc, než si myslí.“ Ví, o čem mluví. On sám má v hlavě celý občanský zákoník.

„Koupit kávu, o kterou nás poprosila žena, to snadno zapomeneme. Když si však požadavek uložíte jako manželku po krk zasypanou kafem, buďte si jisti, že na tohle nezapomenete,“ pokračuje Jakub Pok.

Bláznivé obrazy a příběhy si totiž zapamatujeme mnohem snadněji než čísla nebo informace. Biflováním si do paměti zdaleka neuložíme tolik, jako když si informaci spojíme s emocí nebo fantastickou asociací.

„Nejvíc fungují takové, ve kterých je sex, absurdita a přehánění,“ doplňuje Jakub Pok, který se s paměťovými technikami seznámil před více než deseti lety při svých studiích v Berlíně. Začal je trénovat, a když zjistil, že si díky nim může uložit do paměti dvacet telefonních čísel během pěti minut, byl okouzlen. Dnes podobné věci učí ostatní.

Pro příklad můžeme zatím zůstat u běžného nákupního seznamu. „Třeba rajčata, a šampón bych si ještě zapamatovala, ale jakmile by toho bylo víc, je to beznadějné. Ale rajčata rozmázlá na gauči, mléko vylité v odpadkovém koši a napěněný šampon po celém sporáku a další podobné nesmysly si vybavím lehce,“ vysvětluje pětatřicetiletá Monika, která prošla výcvikem u Jakuba Poka, podstatu jedné z paměťových technik, kterou používali již staří Římané. Neboť zapomínání je přirozený proces a jen trénovaná paměť nemá problém naťukat PIN do bankomatu pokaždé správně a bez papírku.

„V téhle metodě, která se jmenuje Loci, jde o to, vytvořit si mentální cestu místem, které dobře známe. Svým bytem například. Body, které si na takové trase vytyčíme a které si zapamatujeme, jsou už navždy taková ramínka, na která můžeme pověsit pomocí asociace jakoukoli informaci,“ vysvětluje Jakub Pok. „Silnou asociací s paměťovým bodem neboli místem na cestě si uložíme do paměti potřebnou informaci.“

On sám má podobných tras po Praze na dvě stě a libovolně si na ně „věší“ vše, co potřebuje. „Mám trasu určenou třeba jen na nákupy. S deseti body v ulici, kde bydlím, počínaje domovními dveřmi a konče třeba autobusovou zastávkou, si asociativně spojím to, co potřebuju koupit. Autobusovou zastávku třeba zaplavím citróny. Představuju si, jak jich je tolik, že ti, co čekají na autobus, si nemají kam stoupnout. Za týden, když jdu znovu na nákup, si tam dám asociaci jinou, klidně moře kečupu, pokud ho musím koupit. Jde to bez problémů.“

Když to vysvětluje svým studentům, zprvu na něho nevěřícně zírají. „Měla jsem v tom tak trochu zmatek. Jde však o to, vyzkoušet si, jak systém asociací funguje. Opravdu si stačí utvořit třeba deset bodů. Na těle, v bytě, na cestě do práce. Gauč v mém bytě může být jednou od rajčat, to když je potřebuju koupit. Jindy může hořet od svíček, které vzplanuly na narozeninovém dortu. Pro mě ale hořící gauč bude připomínka toho, že synovec má narozeniny,“ vysvětluje nadšeně černovlasá Monika.

Tvrdí, že ji kurz zachránil. Chtěla si rozšířit kvalifikaci, a tak se ve svých pětatřiceti přihlásila ke studiu na zdravotnickou školu. Nebyla si však schopná zapamatovat téměř vůbec nic. „Ani deset slov po sobě!“ přiznává zkroušeně. Bála se, že bude muset ze studia odejít. Pomocí paměťových technik si ale umí probíranou látku vybavit mnohem snáz.

Proč si těžko vybavujeme tváře lidí, nepamatujeme si telefonní čísla či PIN kódy platebních karet a ani za boha si nevzpomeneme na jméno toho člověka, se kterým jsme včera jednali?

„Žijeme v přetechnizovaném světě, obklopeni množstvím mobilů, tabletů, diářů a podobně. Lidé tak trochu zlenivěli a nespoléhají se již na svou paměť,“ má za to Jakub Pok. Proto na své žáky občas vykřikne: Nepište si to! Paměť si totiž může vytrénovat úplně každý, snad kromě těch, kteří trpí alzheimerem.

„Jakmile si informaci napíšeme na papír, neuložíme si ji aktivně do paměti. A ta si pak řekne, ať se tedy spoléháme na papír, a ne na ni,“ s úsměvem vysvětluje lektor a dodává. „Neexistuje špatná paměť, jen ta netrénovaná.“

Proces ukládání do paměti neznamená nic jiného než vytváření spojů mezi neurony mozku. Čím více spojení si v něm vytvoříme, tím lépe. Jinými slovy, čím více mozek trénujeme, ať už studiem, četbou, křížovkami, logickými hrami, tím méně nám bude slábnout paměť. „Je to jako u svalů,“ směje se Jakub Pok. „Ty nepoužívané atrofují.“

Paměť máme k dispozici ultrakrátkou, krátkodobou a dlouhodobou. „Ta dlouhodobá je prakticky neomezená,“ říká Jakub Pok. „Jenže u netrénovaných lidí informace zůstanou v nevědomí. Mnemotechnické metody jsou pomůckou, jak si lépe udržet informace v dlouhodobé paměti a vycepovat si tu krátkodobou.“

Trénování paměti je podle něj hra, při které pracujeme s mentálními obrazy a učíme se využívat svou fantazii – při používání asociací, smyslů, barev, humoru a dokonce i naší sexuality. Čím barevnější a absurdnější vytváříme obrazy, tím lépe na ně naše paměť reaguje a hlavně je nezapomeneme. „Dobrá paměť budí respekt.

Představte si, že jste třeba na obchodním jednání, kde se nachází víc lidí, které neznáte, a probírá se zde velké množství témat. Trénovaný člověk nejenže si zapamatuje všechna jména účastníků, ale přesně zopakuje i jakékoli detaily z takového jednání. Lidé kolem okamžitě zpozorní.“

„Poslanec s obrovským nosem vláčí kufr těžký snad tunu, z okna na něho řve tukan jako na prvního máje a ve dveřích na něj čeká dívka štíhlá jako laň,“ vypráví jedna z účastnic Školy paměti, osmnáctiletá Dora Čapková. „Výborně,“ chválí ji lektor Jakub Pok. Právě mu totiž bezchybně sdělila fiktivní telefonní číslo 201217035, do Poslanecké sněmovny.

Převod čísel do obrazů a příběhů umožňuje další paměťová metoda zvaná Master system. Jistý pan Winkelmann z německého Marburgu jej vytvořil už v roce 1648. Lidé, kteří aktivně využívají paměťových technik, vědí, že Master system spočívá v nahrazení číslic od nuly do devítky předem danými souhláskami. S tím už lze omračovat okolí.

Každý mnemotechnik zná kód, podle kterého je jednička t, jedenáct pak je táta, sedmička je k a dvojka n. Proč je to právě tak? Jakási logika v tom je: například t má jednu svislou linii a připomíná tak jedničku, n je dvojka proto, že má dvě nožky dolů.

„To jsou pomůcky pro zapamatování. Číslici 72 bude vystihovat slovo, kde jsou obsaženy k a n,“ vysvětluje Jakub Pok. „Pro mě to bude kánoe. Jestli je ale někomu bližší kuna, ať používá pro číslici 72 klidně tohle slovo.“

Pomocí takzvaných klíčových slov lze při soustavném tréninku čísla chrlit v úctyhodných řadách. Pamatovat si číslo pasu nebo účtu v bance je hračka. Například číslo občanky 73246328 rozdělíme na dvojice a k těm přiřadíme slova Master systému. Kámen, nora, šaman, niva. Koho by nebavilo vytvořit z těchto slov vtipný příběh plný obrazů?

„Zatím zvládám telefonní číslo svojí mamky, kamarádky a přítele, ale to se mi trošku motá s číslem jedné objednávky, které jsem si také uložila do paměti. Zřejmě jsem si informaci správně nezvizualizovala,“ přiznává Dora, která podle rady svého lektora věnuje tréninku paměti asi deset minut denně. „Příští rok budu maturovat, a tak se mi dobrá paměť bude hodit.“

Mít paměť jako génius však předpokládá pravidelnost v opakování. „Nejdůležitější jsou první dvě repetice. Pokud je vynecháte, tři čtvrtiny vědomostí jsou navždy pryč,“ varuje Pok.

Za půl hodiny 1620 binárních čísel, za patnáct minut 78 abstraktních obrazců a za devadesát devět sekund přesné pořadí dvaapadesáti kanastových karet si dokáže zapamatovat trojnásobná světová mistryně v paměťových schopnostech, lékařka a mezinárodní trenérka paměti Michaela Karstenová. Právě ta kdysi zasvětila Jakuba Poka do paměťových technik.

Dostala se k nim v roce 1998, kdy v televizi náhodně zhlédla paměťovou show. „Připadalo mi naprosto nemožné a neuvěřitelné si zapamatovat během jediné minuty třeba stomístné číslo. Show mne natolik fascinovala a motivovala, že jsem ihned po jejím zhlédnutí začala vyhledávat a získávat informace, co za tím vším stojí. Odpověď byla: paměťový trénink,“ vysvětluje šampiónka, jak se dostala k oboru, kde vynikla.

Díky svým výkonům je kromě trojnásobné světové mistryně v paměťových technikách i mnohonásobnou národní paměťovou šampiónkou a rekordmankou zapsanou v Guinessově knize rekordů.

„Světové paměťové soutěže se skládají vždy z deseti disciplín. Jsou buď krátkodobé, těm se říká sprinty, nebo dlouhodobé, to jsou maratóny,“ vysvětluje vystudovaná lékařka Michaela Karstenová, Češka žijící v Německu. V čem se na nich soutěží?

„V zapamatování si slov, jmen a tváří, historických dat, abstraktních obrazců nebo pamatování si binárních či decimálních čísel. Před každou disciplínou je vždy pět minut naprosté ticho, kdy se každý soutěžící mentálně připravuje. Kdo zná způsob používání mentálních cest, ví, že když projdete jednu takovou mentální cestu, navodíte naprostou koncentraci. Soutěžící mají většinou na uších velká sluchátka a na očích tmavé brýle pouze s malým otvorem na čtení, aby je nerušily žádné vnější vlivy,“ přibližuje atmosféru světových soutěží Michaela Karstenová.

V současné době už působí jen jako mezinárodní paměťová a mentální trenérka. „Intenzivní trénink na soutěže již nebylo možné skloubit s rodinou a prací,“ krčí rameny šampiónka, která má dvě děti. Její manžel Gunther, světový paměťový mistr z roku 2007, je stále v paměťových soutěžích aktivní. Ona sama teď školí v paměti manažery světových firem a také vede kurzy pro veřejnost. Jedním z nich je i projekt Brilliant brain, který představila i v Česku a který je zaměřen na celkový rozvoj intelektu a osobnosti.

„Typickým příkladem a zároveň chybou, kterou většina z nás dělá, je třeba to, že při představování jméno dotyčného ani neposloucháme,“ vykládá svým studentům Jakub Pok. „Jenže to je základní předpoklad pro to, abychom s danou informací mohli pracovat, tedy uložit si ji do paměti.“

Účastníci kurzu pomalu odkládají ostych a nebojí se asociovat v těch nejbizarnějších souvislostech. Těm, kteří tápají, radí: „Odvažte se. Čím ulítlejší představa, tím lépe. Nebojte se věci do sebe narvat a používat bujnou fantazii. Pokud si potřebujeme zapamatovat projev, kde se hovoří o lokalizaci, snadněji si třeba zapamatujeme rozeřvaný lokál plný ožralů nežli tohle cizí slovo. Podobných asociací na abstraktní pojmy se dá vytvořit víc, spojit je v příběh, a bodový scénář naší řeči máme hotov,“ vysvětluje lektor.

Účastníci jeho kurzu se shodují, že po pouhých dvou dnech asociují a pamatují si o sto šest. Těší se, že toho využijí v práci i běžném životě.

"Pamatovat si v obrazech je legrace,“ tvrdí studentka gymnázia Dora Čapková. „Dost mě to baví. Jen si musím dát pozor, abych se u tabule nesmála představám, které si vytvořím, a odříkala jen uloženou informaci!“