Kateřina Winterová: Rostliny mě fascinují už od základní školy

Neznala, a ani o období tzv. třetí Československé republiky jsem neměla hluboké znalosti. O to víc mě příběh fascinoval, protože je až neuvěřitelný. Hlavní postava je tak kontroverzní! Jak jeden obchodník s lidskými osudy dopomůže k moci komunistům, zachrání, samozřejmě za peníze, spousty poválečných židovských uprchlíků, dostane se na vrchol kariéry agenta rozvědky a nakonec přijde o rodinu a životem v exilu i o svobodu.

Vskutku perfektní látka pro film, takže jsem moc ráda, že se jí Ondřej Trojan chopil. Na přípravách pracoval sedm let. Byla jsem šťastná, že jsem se projektu mohla zúčastnit. Historie mě zajímá a dobové kostýmy mám ráda. Pro mě jako pro herečku je práce s Ondřejem Trojanem velkou událostí.

Ano, letos hraju v Národním divadle 20. sezónu. Jsem pamětník! Že jsem dostala tuhle příležitost, je vzácné. I proto, že jsem nemusela procházet žádnými castingy.

Ondřej si vybíral z úzkého okruhu hereček, myslím, že ze dvou, a vybral si mě. Aniž bychom se znali. Dal na reference a na dojem z toho, co se mnou viděl. Velké štěstí bylo, že jsme se pak potkali nejen pracovně, ale i osobně.

Ano, i to bylo jeho záměrem. Chtěl, aby hlavní postavy byly podobné svým reálným předobrazům. V Pesle Tomanové viděl Kateřinu Winterovou.

Než jsme začali natáčet, dostali jsme spolu se scénářem materiály týkající se doby a osoby Zdeňka Tomana. O Pesle se toho ví málo. Dochovaly se myslím jen dvě její fotografie a sebevražedný dopis.

Ví se, že je po ní pojmenované jedno křídlo univerzity v Izraeli, které Toman po svém útěku do Latinské Ameriky pomáhal vybudovat. Jinak je obestřená tajemstvím. Což je zajímavé, protože o Tomanově sekretářce Miladě Třískalové je záznamů mnohem víc.

S Ondřejem jsme hledali, co to je za postavu, jak ji ztvárnit. Objevuje se vedle reálných postav, o nichž se ví podstatně více. Například o Slánském či Gottwaldovi, a Zdeněk Toman toho o sobě navyprávěl taky dost. Ale jeho žena zůstává tajemstvím, což mi přijde pro účely filmu celkem zajímavé.

Víme, jak Pesla skončí. Měla v sobě mnoho rozporů, byla Židovka a zároveň zarytá komunistka, která si žila na vysoké noze. Po válce tu byla zdecimovaná země a ona měla služku, zřejmě i každý den maso, super bejvák, auto, všechny výhody té doby. Nakonec měla i dítě, po kterém toužila. Jenže kvůli tomu, že jí zavřeli manžela, padla na sociální dno a nedokázala to přijmout.

Kladla jsem si otázky, co tomu předcházelo, zda byla trochu blázen, nevyrovnaná, zmanipulovaná dobou? Ondřej mi řekl, ať se nechám vést scénářem. On sám jako režisér intuitivně věděl, jak má být Pesla vyobrazená. A skutečně, mám pocit, že se mozaika složila sama. Nemusela jsem hledat nic speciálního.

Řekli jsme si, že by bylo hezké, kdyby jako Židovka polského původu měla trochu přízvuk. Je tam hodně postav, některé mluví rusky, jiné polsky, maďarsky, a tak jsme ji obdařili tímto způsobem. Získala tím něco specifického.

Záměrně jsme se vystříhali všech specialitek typu, jak umí herečka zahrát divnou paní, a dali jsme Pesle reálnější rozměr. Na výslovnosti jsem pracovala s polskou rodilou mluvčí. Až jsem si nakonec polštinu docela oblíbila.

Moc. Pro herce je kostým důležitý jako součást role, která doprovodí charakter postavy. Znám to z divadla. A tahle doba je v kostýmu moc pěkná. Pracovala jsem přece s úžasnou Katarínou Štrbovou-Bielikovou, nejlepší kostýmní výtvarnicí u nás! Ta nedovolila, abych na sobě měla jediný fake.

Takže ve filmu také uvidíte skutečné dobové kostýmy, staré šperky, prostě poklady. A skvělá maskérka Jana Bílková z mých naprosto rovných vlasů dokázala vytvořit autentický vlnitý účes. Seděla jsem v maskérně i dvě tři hodiny.

Taková detailní práce pak pomáhá divákovi lehce proniknout do dané doby. I díky filmové scénografii Tomáše Svobody. Já sama Tomana viděla asi pětkrát a už jsem schopná se na něj dívat i jako divák.

Když jsem ho viděla naposledy na filmovém festivalu ve Slavonicích, úplně mě vtáhl. Dokázala jsem se vymanit z toho, že tady mám rozcuchaný vlas nebo ohnutý límeček nebo že bych to mohla zahrát i jinak. Už jsem se nepozorovala. To se mi často nestává.

Rodina mého muže byla tou dobou velmi poznamenaná. Tehdy jako sedláci dostali označení kulaci a otec rodu byl za poctivé hospodaření na svém uvězněn. Vzali jim všechno a děti ještě za to i později trpěly.

Když jezdím s Herbářem na reportáže, potkávám se s bio zemědělci. Příběhů, kdy začali znovu hospodařit na statcích, které sebrali jejich rodičům nebo prarodičům, je mezi nimi spousta. A oni znovu po letech zkouší hospodařit poctivě. Je hezké, že se rodinní příslušníci vracejí k tradici, která byla násilně přetržena. A týká se to opravdu mnoha rodin.

Tahle historie není úplně uzavřená, mám pocit, že její následky řešíme dodnes. Stále žijí lidé, kteří to zažili, nebo jejich přímí potomci. My pak žili a vyrůstali v tomhle režimu desítky let. Pokud jsme se s tímto nevyrovnali a nevypořádali, těžko můžeme jít dál. Vždyť je to nedávná historie.

O ekologii jsem se zajímala dřív, než jsem začala Herbář dělat, a protože jsem chtěla rozšířit témata, která jsou v pětadvaceti minutách Herbáře nahozena, a dát jim větší prostor pro vysvětlení, tak jsem si založila blog Culina Botanica.

Dělám to způsobem jako v Herbáři, dělím se o svou zkušenost. Takže na počátku byl můj zájem, ten se zhmotnil v pořad Herbář a z něj se vyvinul blog, kde mohu vše důkladněji rozvést.

Kromě bylin a receptů se zaobírám třeba i textilním průmyslem a jeho dopady na životní prostředí a kvalitu života. To už se do Herbáře nevejde, ale pro mě je to jeden svět, kde vládnou provázané souvislosti.

Nejsem žádný expert ani ekolog. Jsem normální žena, co vyznává zdravý životní styl. Ten se podle mého výrazně dotýká i toho, v jakém prostředí se pohybujeme. Vyhýbám se věcem, které by mohly škodit nejen mně, ale i přírodě. Nekupuji potraviny, jejichž výroba konvenčním způsobem decimuje půdu i hmyz. Nechci mít znečištěnou vodu zbytky pesticidů. Nepodporuji neetické zacházení se zvířaty ve velkochovech, proto jím hlavně bio maso.

V dnešní době si naštěstí můžeme vybrat. Jsem realista. Žít úplně bio ve světě zamořeném výfukovými plyny a průmyslovou výrobou dost dobře nejde, tak se snažím aspoň nekumulovat škodlivé látky v tom, co vařím a jím, a myslím na to, co svým nákupem podporuji. Když máte navíc děti, motivace je o to silnější.

Je to celkem snadné. Ostatně o tom píšu i ve své nové, tentokrát autorské kuchařce Jíst a žít, která vyjde v říjnu, zároveň s novými díly televizního Herbáře.

Ano, máme velkou zahradu a zjistila jsem, že to je můj velký relax. Rostliny mě fascinují už od základní školy. Baví mě být u toho, když se ze semínka stane mrkev nebo meloun. To je boží. Když si záhony obdělám a vypleju sama, i když se mi nechce a musím se přemlouvat, mám pak radost.

Začala jsem. Jde o původní odrůdu aztéckého melounu, jehož semínka objevili archeologové v nějakém hrobě. Takže to není naše původní odrůda, i když by to bylo hezké. Ale urodilo se a já mohla sklízet první, nádherně sametové a medově sladké indiánské melouny. Semínka si samozřejmě schovám na příští sezónu.

Já takhle začala s dýní. Dostala jsem ji od kamarádky, semínka jsem pak zasadila, pak další rok znovu, a dnes už mám vlastní dýně. Zeleniny pěstujeme hodně, jsme jako rodina celkem soběstační, hodně zavařuju i nakládám. Co nám chybí, nakoupíme od bio farmáře nebo přes internet.

Mám a považuju za velké bohatství, že mám kousek půdy, který mohu obdělávat a který mě živí. Je to dar, který mi spadl do klína. Nemám na účtu dvacet miliónů, ale mám spoustu záhonů.

Zkoušela jsem různé věci, i prášek na praní nebo peeling.

Peeling si připravuji z kokosového oleje, třtinového cukru a pár kapek esenciálního oleje kvůli vůni.

V oleji ne. Vydrží i půl roku a kokosový olej na kůži působí blahodárně, podobně jako sádlo. I třtinový cukr jí prospívá, a navíc má brusnou schopnost. V Herbáři jsme se k podobným věcem dostali, protože nás zajímalo, jak se zpracovávaly byliny. Chtěli jsme poukázat na to, že mají stále úžasnou moc.

Jenže kdo má v dnešní době čas si něco vyrábět, a ještě hlídat omezenou trvanlivost? Spoustu eko přípravků podle receptury předků, ale i nejmodernějších výzkumů si lze koupit. Na mytí podlahy až pro odlíčení. To jsou pak třešničky na dortu, že když na chalupě dojde prášek na praní, je možné jej vyrobit z nastrouhaného olivového mýdla a sody.

Je na vedlejší koleji a spící, už delší dobu. Plně jsem se věnovala divadlu, psaní kuchařek, realizaci Herbáře a teď natáčení filmu. Není čas...

Ano, přesně, na první zkoušku pozdě. Bylo to moje první stálé angažmá, předtím jsem hostovala na Palmovce a v hradeckém divadle. Tam to bylo s panem režisérem Ivo Krobotem, který odešel do Národního divadla a vzal si mě tam jako Terinu do Romance pro křídlovku. Takže jsem hrála ještě s panem Somrem, Kodetem, což bylo krásné. Znáte to, když vám o něco hodně jde... Přišla jsem pozdě, ale o to déle zůstala.

S novými lidmi se setkám nejprve při práci na jevišti a tam jde vždy o tvorbu, o role, které jsem zatím také nehrála. Takže jsem na startu stejně jako mladý člověk, který jde na jeviště poprvé. No, mám trochu náskok.

Mám zkušenosti, co se týče techniky zvládnutí prostoru, ale radit, jak hrát, bych si nedovolila. Dobrý postřeh může mít i mladší kolega. To se spíš zeptám, jestli můžu s něčím pomoci. Chci, aby se cítili fajn.

Někdy si z nich dělám legraci, že ještě nevědí, zač je toho loket a jaká je to řehole. Vzpomenu si třeba na pana Vinkláře, který, když jsem se ve svých dvaadvaceti blížila k jeho místu v rekvizitárně, už zdáli dával najevo, že tam ne. Významně si odkašlal a nikdo si tam sednout neodvážil. Nebo vzít si hrníček na kafe staršího kolegy, to bylo nemyslitelné. Dnes se to už nenosí, lidi si váží svých starších kolegů jinak.

Třeba jsem se během zkoušení, kde zpívám pár popěvků z Extáze, dozvěděla od o patnáct let mladších kolegů, že z toho mají husí kůži, protože jsme pro ně byli kultovní kapela. Ale to se dozvím třeba až na páté repríze.

Snažím se s mladšími kolegy vycházet rovnocenně, ale je pravda, že na svůj divadelní župánek jsem háklivá. Tak mi ho, prosím, mé milé mladé kolegyně, nenoste…