Kateřina Winterová: Můj klan jí zdravě

Chodily jsme spolu na konzervatoř. Máme podobný pohled na svět, na umění i na výchovu našich děti. A dejme tomu i na stravování, když vzpomenu Herbář.

Linda je výborná kuchařka, dost se od ní dovím. Shodneme se na surovinách, ale vaříme odlišně. Já mám ráda jednoduchá jídla, moc nesolím, nekořením. Linda už je větší specialistka, dokáže propojovat chutě a rozhodně má k vaření větší vztah. Já zase přicházím s různými pěstitelskými tipy. Třeba teď jsme si nechaly zmoštovat jablka a taky jsme se zásobily domácí bezovou šťávou.

Ten projekt mě baví jako celek, jsem jím nadšená, spoustu věcí jsem se naučila. Všechny díly jsou zajímavé.

Už na základní škole v hodinách přírodopisu. Chodila jsem na biologické soutěže. Pamatuji si, jak jsme pod mikroskopem zkoumali cibuli a malovali, co jsme viděli. Zajímaly mě přírodopisné dokumenty. Později jsme s Lindou začaly byliny pojídat, protože jsme si prošly vegetariánským obdobím. Drželo mě to pět let na škole, pak si tělo řeklo, že mu něco chybí, a já se vrátila k masu. Do té doby jsem terorizovala své blízké sójovým masem.

Nejdřív jsme žili na statku u Benešova, kde naši pracovali. Tam už jsem pochytila vztah k přírodě. Vybavuji si strniště a rozřezané nohy od slámy. Pak se rodiče přestěhovali za prací do Mělníka. Byly mi asi čtyři roky.

Zažila jsem hezké dětství. Bydleli jsme sice v paneláku, ale dítě se tím nezabývá, bere to normálně, nemá ani jinou volbu. Hned vedle je zahrádkářská kolonie, potok, tam jsme si hráli. Od patnácti ale žiji v Praze.

Bydlení v Praze je praktičtější kvůli mé práci a také kvůli dětem. Starší syn už chodí do školy, mladší do školky. Ale jezdíme na chalupu, kde máme zahrádku. Pěstuji různé druhy zeleniny a jejich kultivary. Ze zahraničí si vozíme různá semínka a zkoušíme, co se ujme. Baví to celou rodinu. Třeba jsme přivezli americké kultivary rajčat, mrkve a kukuřice. Jsou vidět i v Herbáři. Kukuřice připomíná barevnou hudbu, disko kouli, zrníčka nejsou žlutá, ale pastelová – zelená, modrá, oranžová, růžová.

Ano, hledám léčivé látky v přírodě, pokud nejde o zásadní problém. Moje děti měly střední potíže, škrábaly se do krve, bylo to nepříjemné, ale vydržely jsme a podařilo se. U nás v rodině je ekzém dědičný a dosud se všichni léta léčili pomocí kortikoidů, které ekzém sice zastavily, ale jen nakrátko, ekzémy se stále vracely. Proto jsem se domluvila s doktorem, že to zkusíme jinak. Vždycky mi říkal – Vymažte to! Tak jsem vymazávala sádlem s měsíčkem tak usilovně, až potíže zmizely. Když se občas objeví znovu, mažu dál. Ale ano, dá se to nazvat vyléčením.

Mast se dá umíchat, ale to jsem ještě neuměla. Pokud jste v akutním stavu, koupíte si už hotový přírodní produkt v lékárně. Jinak recept na měsíčkovou mast jsme dali i do Herbáře.

Je velmi pracovitá a miluje psy. Chovala chrty a jezdila s nimi po celé Evropě. Dodnes patří mezi uznávané rozhodčí na výstavách psů. A dodnes aktivně i přes vyšší věk na výstavách posuzuje psy. Měla na Moravě zahradu. Pamatuji si, jak jsme s dědou v sadě sbírali meruňky. Ty byly moc dobré, nasáklé sluncem a babička z nich dělala marmeládu.

A ještě si vzpomínám, že vařila studenou okurkovou polévku a k tomu nám dávala vincentku. Tímhle zdravým jídlem nás s bratrem doslova mučila. (smích) Říkala, že je to bulharský recept. Z dovolených v Bulharsku vozila ještě čubricu, tedy koření na maso a do polévky, bylo moc dobré. Prodávalo se na nádraží u vlaků.

Rozhodně jsem po ní zdědila vztah ke psům a za to jsem jí vděčná. Mým životem prošlo mnoho psů. Vždycky jsem byla přesvědčená, že já můžu žít jenom s nimi, a ne s lidmi. Tuhle teorii mi později vyvrátily až moje děti. Teď sice žádného nemáme, a dokud jsou kluci malí a my budeme v takovém pracovním nasazení, dalšího ani nechci. Stačí zodpovědnost za syny. Další duši už bychom se nemohli plně věnovat.

Vždycky jsem milovala cukroví, byla jsem schopná sníst tuny sladkého. Dělala jsem to tak dlouho, až se můj organismus vzepřel, byl zanesený cukrem.

Jen po Vánocích. Na Štědrý večer jsme se ale vzdali kapra, stejně jsem ho nikdy neměla ráda, připravujeme lososa a bramborový salát podle receptu našeho táty. Chodíme na procházky, díváme se na filmy, jdeme do kostela, věnujeme se sobě. A letos jsem se v Herbáři naučila kapra na černo, krkonošského kubu, jahelník, to asi bude naše letošní menu. Abych tedy odpověděla na vaši otázku.

Určitě. Člověk pořád řeší vztahy, normální i patologické. Pohybuji se ve společnosti umělců, kde jsou víc na pořadu dne emoce. Doma mám tři chlapy, mužské myšlení je úplně jiné, bavíme se také o vztazích ve školním prostředí.

To ne, máme dítě, ale nejsme schopni s ním jednat na rovinu. Vlastně ti rodiče nejsou schopni jednat na rovinu ani mezi sebou. Nezvladatelné dítě se z něj pak stane. Víte, já ale ten příběh nesmím prozrazovat.

Scenáristka Iva Klestilová, jinak dramaturgyně v Národním divadle, popsala problém těch rodičů a psychologii jejich potíží tak perfektně, že jsem měla pocit, že se to dotýká i mě. Bylo to tak reálné, že ten příběh mohl zažít kdokoli. Já však doufám, že to nebude můj případ, protože ten filmový nedopadne dobře.

Vždycky jde o život.

Máme hezký vztah. Vycházím ze svých zkušeností z dětství a snažím se vše dělat jinak. (směje se)

Ano. Myslím, že každý rodič si přeje mít důvěru svých dětí, aby mohly vždycky přijít a říct pravdu, a přitom se nemusely bát, že dostanou, i kdyby byla sebehorší. Za pravdu se nemusí stydět. A to se týká celého jejich života a světonázoru.

Je přece dobré, když vědí, co můžou dát do pusy a co ne. Spousta dětí se přiotráví v parku bobulkami z keříku. Nebo si třeba spletou šťovík s rebarborou, rebarborové listy jsou jedovaté. Když mám možnost je tohle naučit, tak proč to nedělat!

V tomto se doplňujeme, celý můj klan jí zdravě. O zahradu se staráme oba, sbíráme plody a pojídáme je. Práce na zahrádkách může zachránit spoustu vztahů, jak říká psycholožka Kateřina Irmanovová. Muži se většinou nejprve brání, zahrádkaření jim připadá příliš ženská záležitost, ale pak se inspirují, přicházejí s nápady, co všechno pěstovat, například víno.

Jistě, Zahradníkův rok je krásné čtení.

Režisér Jiří Adamec si mě vybral podle fotky do poslední páté řady. Měla jsem tam techtle mechtle s Mirkem Etzlerem, on se rozhodoval mezi mnou a Jitkou Schneiderovou.

Já! (směje se) Ale děj zůstal otevřený, protože se nevědělo, jestli se bude točit ještě šestá řada.

Vždyť jsem vzala roli v Terapii II., nabídkám se nebráním.

Je to seriál, který má světovou úroveň. Také mě to moc bavilo. Jsem asi víc na ty seriály s nějakým dramatem uvnitř než na takzvané mýdlové opery.

Co se týče práce, nemůžu si stěžovat. Od začátku jsem hrála velké role s velkými režiséry.

S některou rolí se sžijete, přináší vám potěšení, někdy i trápení, ale máte k ní vztah. Jiná vás neinspiruje a celé zpracování inscenace vás nenaplňuje nebo není blízké vašemu srdci. Herci jsou na tohle citliví, protože pracují celý život s emocemi. Naštěstí takových rolí nebývá moc. Když takovou mám, splním ji jako svoji práci. O to víc si pak užívám, když hraju a vůbec nevnímám čas a vlastně ani to, co říkám, protože je mi to tak přirozené. Tehdy je na jevišti dobře.

Ano, taková příležitost vás potká tak jednou za deset let. Jak říkal Boris Rösner – Za život vás potkají tři čtyři role, to ostatní je jen vaše práce.

Nevím, ale už jako dítě jsem měla potřebu něco předvádět. Za určitých okolností. Jako malá jsem si sama hrála, inspirovaly mě pohádky a třeba příběhy rodičů. Pak jsem chodila na dramaťák, což znamená svobodu, nemusíte tam být. Divadlo už je práce za peníze. Na konzervatoři se připravujete. Jednou jsem na škole tak propadla roli, že jsem začala hrát a najednou jsem byla na konci představení. Vůbec jsem nevěděla, co se dělo, naprosto jsem se ponořila do postavy. Bylo mi osmnáct a něco podobného se opakovalo až s Norou.

To není tak, že se úplně zblázníte, pořád funguje kontrola. Říkáte text, ale tak s ním souzníte, že jsou to vaše věty. Tenkrát jsme hráli Ioneska, těžkou věc.

Určitě. Každý herec chce nějaké ocenění, ale nemyslela jsem, že by se mě Radok nějak týkal. Když mi pak přišla pozvánka na vyhlášení, chtěla jsem vyhrát. O jeden hlas to nevyšlo. Nedá se nic dělat.

Rozhodně, skoro v každém představení zpívám.

Hm, (dlouho přemýšlí) těžko. Navíc mě moc nebaví. Asi ne.

Záleží hlavně na akustice. Když stojíte na velké scéně s dobrou akustikou, namáháte se stejně jako v malém divadle. Nejhorší varianta je malý prostor s blbou akustikou. S tím bojujeme při zájezdových představeních. Hlas je pracovní nástroj, musíte s ním umět zacházet.

To už je trochu historie. Víte co? Vygooglujte si nás a najděte si písničky Václavák, Dávej bacha a Du dolů. Já jsem na hip hopu vyrostla. Když přišla do Česka televize MTV, byla jsem u vytržení. Vladimír je umělec a jeho téma se mi vždycky líbilo. Skladba Du dolu je asi můj největší hit v kariéře. (smích)

Ano. Před spaním oblíbenou Masarykovu píseň Ach, synku, synku. Náš mladší syn ji dokonce vyžaduje, protože miluje zemědělské stroje a práce v přírodě, takže když synek orá, je to pro něj velké téma.

Ten má místo traktoru v oblibě rychlá závodní auta. Myslím, že inklinuje k celoživotní zábavě. (veselý smích)

To nikdy nevíte, já jsem taky nevypadala.

Módní návrhářkou. Za tím, že se stanu herečkou, jsem si moc nešla. Ono se to tak stalo.

Když jsem vozila kluky v kočárku, stávala jsem občas v dětském oddělení u holčičích věcí a říkala si – Kdybys byl holčička, tohle všechno bych ti koupila.

Těším se na Vánoce a na lyžování v Krkonoších, zkouším v Molièrově Tartuffovi a pak už zase vysvitne jarní slunko a začne již zmiňovaný Zahradníkův rok.