Kateřina Pechová: Svou výškou bořím herecké stereotypy

Loni jste ke hraní a zpívání přidala ještě post moderátorky v rádiu. V kolik jste dnes ráno vstávala?

Jako každý všední den, ve 4:50. Vysílám totiž ranní show Snídaně šampionů na síti Hitrádií, od šesti do devíti. Zrovna dnes bylo vstávání kruté, protože jsme včera ze zájezdu přijeli pozdě. Do postele jsem se dostala až kolem jedné hodiny ráno. Když mi zazvonil budík, bylo to zlé.

Stačíte se nasnídat, případně nalíčit…?

Snídám až v klidu, v rádiu, nosívám si tam jídlo v krabičkách. Musím si hlídat, co do nich dávám. Před několika měsíci mi lékaři zjistili autoimunitní zánět ve střevu. A když se vrátím podrobněji k vaší otázce na ranní rituály, před odchodem do rádia zvládnu ještě základní hygienu, mimo jiné si vyčistit zuby.

Jak často vás ale napadne: zamáčknu budík, nevstanu, do rádia nejdu?

Poslední dobou častěji a častěji. Vstát z postele bylo velmi náročné hlavně během červnových dnů, kde se sešly dvě premiéry. Tím si nestěžuju, měli to tak všichni kolem mě… Zatím jsem však vždycky vstala. A poté, co začalo živé vysílání, jsem i na únavu hned zapomněla.

Dělám-li věci, které mě baví, má energie jde nahoru okamžitě. Navíc i to rádio je vlastně můj splněný sen. Mám k němu jednu vtipnou příhodu.

Sem s ní.

Studovala jsem vyšší odbornou školu herectví, kde jsme měli také moderování. Jeho úžasný pan profesor si mě jednou vzal stranou a řekl: Kateřino, já vám ten zápočet dám, ale slibte mi jedno: nikdy nemoderujte. Což jsem mu slíbila.

Vzápětí jsem vyrazila na JAMU studovat muzikálové herectví. Věděla jsem, že budu dělat jiné věci. Když proto před rokem přišla nabídka, abych pracovala v rádiu, zaskočila mě.

Co vás jako první napadlo?

Že se spletli, že nedokážu souvisle mluvit, a ještě ve sdělení uchovat nějakou myšlenku… Jsem ale ráda, že si v rádiu mysleli opak, že mi věřili a že se ukázalo, že vše dokážu. Zhmotnila se mi tím má další dětská touha, kterou jsou chtěla realizovat už v patnácti, kdy jsem doma v Pardubicích poptávala práci v Radiu Profil. No, zavřeli mi dveře před nosem.

Zase jste si mohla pár let přispat. Jdete ještě po vysílání do postele?

Ne, tak to bohužel nejdu. Nedokážu spát přes den. Což je škoda. I když si lehnu, neusnu. Asi bych měla začít víc psychicky odpočívat, meditovat, zklidnit tělo. Pak by možná přišlo vítané denní zdřímnutí. Zatím se snažím tělu dodávat energii kvalitní stravou. Když je nejhůř, sednu si a koukám doblbla. Nemluvím, ani telefon nedržím v ruce, úplně vypnu.

Na vaše zdraví nedostatek spánku vliv nemá?

S tím má nemoc nesouvisí, spíš jsou na vině rodové dispozice. Dobrou zprávou je, že se mé potíže dají léčit. Jen musím kontrolovat to, co jím. Teď tedy žiju podle velmi přísného jídelníčku. Jak se tělo vzpamatuje, budu do něj potraviny postupně vracet. Tím zjistím(e), co mi (ne)dělá problémy.

Musím být hlavně trpělivá. Zatím vím, že lepek budu muset vynechat asi doživotně. Celiačka je ostatně i moje maminka.

Patří k vašemu přísnému režimu také to, že si vaříte?

To taky. Bezlepkové stravování už není takový problém jako dřív. V obchodech je dostatečná nabídka surovin, i když jsou dražší. Jsem velká labužnice, jídlo si upírat neumím. V mých snídaňových krabičkách do rádia byste tak našla vločky, chleba, máslo…, prostě potraviny, jako snídají ostatní, jen v bezlaktózové, bezlepkové variantě.

Nebylo gurmánství překážkou v modelingu, kterému jste se věnovala od třinácti let?

Bylo. Taky jsem slýchávala, že bych měla pár kilo shodit.

Další, co vás odlišovalo od jiných, jsou kudrnaté vlasy. Dají se rozčesat?

Dají, ale proč bych to dělala, vypadala bych jako „lev“. Snažím se o ně pečovat jinak, tak, aby vypadaly hezky. Základní rady jsem shrnula do Kudrnaté příručky. Vychází z americké metody CGM, metody pro kudrnaté dívky. Zahrnuje popis toho, jak je máte mýt, jak je upravovat…

Musely jsme ji jen s kolegyní Renatou Stiborovou drobet upravit, protože evropské vlasy jsou obecně jemnější a potřebují jinou péči než ty afroamerické.

K tomu mě napadá: česala jste se odmala ráda?

Ráda mě česala hlavně maminka. A když se na mě podíváte, dokážete si asi představit, čeho tím docílila: zdvojnásobila mi objem hlavy. Jako lev, navíc velmi vysoký, nepřehlédnutelný, jsem chodila celou základní školu. Naštěstí se mi nikdo nesmál.

Já sama jsem si z toho dokázala dělat legraci. Na maminčinu omluvu nutno říci, že nikdo moc neví, jak se o podobné háro starat. Jsou i holčičky, které se za ně stydí. Zbytečně je stahují do drdolů, gelují, snaží se zmenšit objem. I jim má pomoci naše příručka.

Vlasy vám také pomohly k úspěchům k modelingu. Jak jste se k němu dostala?

My máme modeling v rodině. Moje mamka se mu věnovala ještě jako takzvaná manekýnka. Předváděla sezonní oděvy pro nejrůznější butiky u nás, v Pardubicích. A já jsem, jako každá holčička, chtěla jít v jejich šlépějích. Prostředí mi vyhovovalo, byla jsem exhibicionistka, ráda jsem se předváděla, recitovala, zpívala…

Na druhou stranu, modeling pro mě byl koníček, brigáda při střední škole. Naučila jsem se v něm spoustu věcí. Jen vrcholovou modelkou jezdící po světě jsem být nechtěla. Taky jsem se vším hned po maturitě přestala.

Mezitím jste ovšem uspěla na Miss ČR a na mezinárodní soutěži na Jadranu.

Já tam dokonce Miss International vyhrála! Myslím, že to nikdo nečekal, ani já… Na Jadran mě po Miss ČR vyslala její tehdejší šéfka Míša Maláčová. Doprovod mi dělaly Andrea Verešová a její maminka. Ještě si pamatuju, že jsme v soutěži byly snad čtyři kudrnaté holky. No a záhy na to jsem s modelingem skončila. Věděla jsem, že moje cesta je herectví.

To už jste měla za sebou jednu z prvních rolí ve filmu Rafťáci z roku 2006?

Ano, to se taky pojilo s účastí v Miss ČR. Do filmu tehdy potřebovali krásné dívky, tak jsme si v něm my, finalistky, zahrály. Tam jsem se rozhodla, že si po maturitě podám přihlášky na umělecké školy.

V modelingu se centimetry navíc hodí, v herectví mohou být na překážku. Kolik měříte?

Sto osmdesát centimetrů. Taky jsem od začátku studií slýchala, že se musím s určitými rolemi rovnou rozloučit. Divadla se to ani tak moc netýká, ale před kamerou bývají centimetry občas jaksi navíc, aspoň mi to tvrdívali. Ty poznámky nebyly moc taktní.

Co jste slýchala?

To, že jsem obrovská, že ke mně v hereckém světě nenajdou partnera… Podobné hlášky mi lezly do hlavy a dělaly mi v ní paseku. Což bylo špatné. Herec, herečka si hlavně musejí věřit, aby jim jejich výkon uvěřili diváci.

Kdy se to spravilo?

Hodně mi na JAMU v nahlížení na sebe samu pomohla Jana Janěková. Vyznává teorii, že se herci musí od sebe lišit, že ta odlišnost je žádoucí, že divadlo a film by měly realitu odrážet, neškatulkovat. Ani v životě nejsme všichni stejní. Jeden je tenký, druhý tlustý, vysoký, malý…

Jak vypadá podle vás typická, škatulková herečka?

Je drobná, stále krásná, s figurou ze žurnálu. Nejlíp, aby vážila dvacet kilo i s postelí. Což je myslím špatně. Těší mě, že se svou výškou, vzezřením pomáhám tyhle stereotypy bořit. Zároveň vím, že se hodím hlavně do komediálních, divadelních rolí. Nevadí mi to. Ráda si ze sebe dělám legraci. Vynikla jsem tak třeba ve filmu Ulovit miliardáře (2009), kde jsem hrála s Jiřím Mádlem (měří cca 170 centimetrů - pozn. red.).

Řekla byste o sobě, že vás lidé znají, že jste slavná?

Ani jedno. Když šel snímek Tomáše Vorla do kin, byla jsem až překvapená: najednou mě lidé na ulici oslovovali. Bylo to podle mě i proto, že jsem byla na plakátech. Podobné, i když v trochu menší intenzitě, to bylo v době, kdy se odvysílal seriál Četnické humoresky, v němž jsem taky hrála. Takže slavná? To opravdu nejsem.

A jak se na jevišti skryje vaše láska k tetování?

Já ji neskrývám. Jen se snažím, aby bylo nenápadné.

Koukám, že na uchu máte nápis. Nebolel?

Ani ne. Mám tam vytetované slovo láska. Tu musím v životě mít. Bez ní není nic… Obecně si však uvědomuji, že režiséři nemají tetování moc rádi. Na uchu se schová.

Hercem je i váš manžel Peter. Hledáte si cíleně společnou práci?

Ne, jeho domovskou scénou je Divadlo Broadway, mojí Hudební divadlo Karlín. Jediná společnost, kde se scházíme, je Činoherní studio Bouře, v představeních Intimní příběhy z ráje a ve Svatební cestě do Jiljí. To, že se pracovně příliš nepotkáváme, považuju ale za výhodu. Je fajn, když je ve vztahu jistá svoboda. Když se sejdeme doma, máme si co povídat.

Jak dva muzikáloví herci vycházejí se sousedy? Jak často na vás buší, abyste nezkoušeli?

To se nám zatím nestalo. Možná i proto, že já moc doma nezpívám, stydím se. Tyhle aktivity mám proto spojené hlavně s jevištěm. Takže když jsem doma jen já, je klid.

A když je doma Peter?

Toho asi poslouchají rádi. Ani se nedivím. On opravdu zpívat umí, je muzikant tělem i duší, o tom, že se hudbě bude věnovat, snil odmala.

Nedávno jste odzpívala Koncerty pro Mr. Shakespeara v rámci Letních shakespearovských slavností. Zazněly v něm písničky od balad přes folk, rock až po hiphop Daniela Fikejze. Jak na vás přišel?

My, tedy já a můj muž, se známe s Danem z JAMU. Když později dal hudební tvář Shakespearovým sonetům, hledal interprety, vzpomněl si na nás. Za což jsem mu nesmírně vděčná. Každý, kdo Shakespeara zná, obdivuje, by se měl na představení přijít podívat. Bude určitě mile překvapen, jak se jeho sonety dají v hudbě dál posunout.

Jinak to, co může Dan ode mě čekat, z minulosti ví. Po JAMU jsem hrávala v Olomouci v jeho zhudebněném představení Markéta Lazarová (2011).

Z toho, co říkáte, mám pocit, že jste si prázdniny zaplnila prací. Mýlím se?

Ne. My si s mužem užíváme, že konečně můžeme zase stát před diváky! Ještě mě vedle divadla čekají třeba koncerty s Bárou Polákovou. Na ty se taky moc těším. Na dovolenou se dostaneme jen na týden, koncem září. Příští rok snad bude lepší.

Zahálet neumíte. Během uzávěr jste pracovala v obuvi a na covidovém oddělení. Dozvěděla jste se o sobě něco nového?

Mimo jiné to, že mám víc trpělivosti, než jsem si myslela, že dokážu přemluvit chlapečky, aby se vzdali starých, polorozpadlých bot. Na chvíli jsem v tomhle směru trpěla i „nemocí“ z povolání. Koukala jsem dětem v tramvaji na nohy a říkala si: ten má tuhle značku, má širokou nožičku…

V dětské obuvi, kde jsem pracovala čtyři pět měsíců, jsem taky zjistila, že mé bolesti zad souvisejí se špatnými botami, které nosím.

Co jste si říkala po brigádě v nemocnici?

Tam jsem nastoupila asi na tři měsíce. Zase se mi nechtělo během uzávěr sedět doma na zadku. Když přišla nabídka z nemocnice pod pražským Petřínem (Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského - pozn. red.), přiznám se, že jsem chvíli váhala. Nakonec jsem ji přijala.

S kolegyní, herečkou Sarah Haváčovou, jsme pak dobrovolničily na covidovém oddělení, na ARO. Pacienty jsme přebalovaly, měřily jim tlak, vynášely jsme bažanty, a především jsme se s nimi povídaly. Tohle byly asi nejsilnější zážitky v mém životě. Velmi obdivuju zdravotní sestřičky, mají neuvěřitelně psychicky, fyzicky náročnou práci.

Bylo těžké snášet speciální obleky?

Šlo to, jen jsem musela víc plánovat jídlo a pití. Svlečení oblečení znamenalo, že musíte vyrazit do speciální místnosti, tam si vzít jiný oblek, ten starý vyhodit. Do toho nás pacienti opravdu potřebovali. Nebyl čas na zdlouhavé oblékání a svlékání. Lepší bylo míň jíst a pít, dát si pozor na kávu, abyste nemusela běhat na záchod.

Budeme věřit, že další vlna pandemie nedorazí. Na co mě pozvete do divadla?

Na Svatební cestu do Jiljí, která měla premiéru v červnu, ovšem začíná se naplno hrát s podzimem. Jsem velmi zvědavá na reakce lidí, kteří znají filmovou klasiku, snad nebudou zklamaní. A brzy mě čeká muzikál v pražském Divadle Lucie Bílé Maminy. Zachycuje mateřství v nejrůznějších formách: od maminky samoživitelky po maminku, jíž se dítě má narodit, až po byznys maminku. Myslím si, že se v něm lecjaká žena pozná.

Jakou roli hrajete?

Byznys maminku snažící se skloubit povolání s mateřstvím, děti má hned tři.

Až jednou děti přijdou i do vašeho života, jaký model mateřství zvolíte?

Mám v sobě hodně energie. Nedokážu si zatím představit, že bych po narození dítěte stopla všechny pracovní závazky. Asi se budu snažit skloubit rodinu s povoláním. Jenže člověk míní, život mění. Třeba za rok budu sedět doma a budu nejšťastnější na světě, že to jde a mohu být s naším dítětem. Kdo ví?