Kateřina Neumannová: Krásu hor si užívám až teď, kdy nezávodím

Silvestr je pár dní za námi. Jste zvyklá jej slavit ve velkém?

Poslední den v roce jsem si nejvíc užívala v době, když mi bylo kolem dvaceti a už jsem závodně lyžovala. Trávili jsme jej s ostatními sportovci v hotelu na Šumavě. Hrála hudba, my jsme se bavili a za okny byla spousta sněhu. Ještě víc jsem se těšila na ráno 1. ledna.

Nečekal mě žádný tvrdý trénink, a tak jsem mohla kolem deváté vyrazit na běžky a věděla jsem, že do jedenácti nepotkám ani živáčka. Obecně ale nejsem slavící typ na termíny, radši mám spontánní akce. Celkově mi i víc sedí přirozenost. Potvrdila jsem si to předloni, kdy jsem trávila konec roku v luxusním hotelu v Alpách. Prostředí krásné, ale užít si Silvestr ve společnosti znamenalo vzít si šaty, podpatky a kabelku. I proto jsem radši na naší chalupě (chalupa Kateřiny Neumannové na Zadově - pozn. red.), kde v jedné polovině máme soukromé prostory a ve druhé ubytované hosty.

Ohlížíte se, hodnotíte uplynulý rok a dáváte si přání do nového?

Roční bilance mě míjejí. Dřív jsem žila od olympiády k olympiádě nebo od mistrovství světa k tomu dalšímu - tehdy jsem měla potřebu se na chvilku zastavit a bilancovat. V době aktivní kariéry jsem se vyhýbala i hromadným novoročním přáním. Všichni si totiž mezi sebou přáli pro život důležité věci, jako je hodně zdraví, štěstí, lásky… Když přišli ke mně, vinšovali mi, ať mi vyjde olympiáda. Vím, že to nemysleli zle, ale v tu chvíli jsem se cítila jiná.

Když i přesto bilancovat budu, v běžeckém lyžování máte dnes za sebou desítky úspěchů. Dokážete přírodu vnímat i jinak než jako kulisu pro trénink či závod?

Obecně mám daleko radši krásy, které vytvořila příroda než lidé. Ale je pravda, že kouzlo hor jsem začala intenzivně vnímat až v momentě, kdy mi začal život po sportovní kariéře a já v nich nemohla být sedm dní v týdnu. A vím i proč. Při dvouhodinovém tréninku dvakrát denně jsem byla neustále v poklusu a něco si měřila, ať už to byl čas, nebo tep. Na spoustu míst na Šumavě jsem si tak udělala výlet až před pár lety.

Jaké cíle v jednom z nejstarších pohoří Evropy patří mezi vaše nejoblíbenější?

Na kole i na lyžích často mířím do oblasti podél hranic, kde je krajina výrazně zvlněná a jsou tam hezké profily pro aktivní sportování. Překračuji česko-německé hranice a i během krátké návštěvy Bavorska mě doprovází pocit, že dělám něco zakázaného. Stále mám v živé paměti, jak byly v době totality těsně za Kvildou natažené ostnaté dráty a pohraničáři hlídkovali, aby jim nikdo neutekl za kopečky. Dnes se projíždím po pytláckých stezkách, svobodně míjím bílé hraniční kameny a jsem vděčná, že můžu… Také objevuji pro mě nové části Šumavy, ať už jde o jezero Laka, nebo oblast směrem k Lipnu.

Sportujete v přírodě většinou sama. Potkala jste se někdy se zvěří, kterou byste nečekala?

Srnce, jelena nebo laň beru už jako běžnou součást života v horách. Největší zážitek jsem měla v době pandemie, když jsem se nedaleko naší chalupy setkala s losicí. A to není zrovna malé zvíře, takže mě doslova přikovala k zemi. Dosud jsem měla tento druh spojený pouze se Skandinávií, kde jsem jej opakovaně vídala, a tak jsem byla chvilku na pochybách. Ale pak jsem se dočetla, že na Šumavě opravdu žije několik losů.

Vaše maminka je bývalá učitelka tělocviku. Šlo se v dětství sportu vyhnout?

Naše rodina přirozeně sportovala po celý rok a v mém případě nebyl důvod mě k pohybu přemlouvat. Mojí největší motivací byl ale brácha. Je o osm let starší, a tak mi vyšlapal cestu do sportovních oddílů v Písku, kde jsme bydleli.

Vybaví se vám chvíle, kdy jste poprvé zvítězila?

Hlavou mi probleskne vzpomínka, jak jsem jako malá vyhrála na Den dětí závod na trojkolce. Jako dítě jsem sportovala opravdu hodně. Jezdila jsem na sjezdovkách, běhala, léta jsem závodila na kajaku, na běžkách… Dlouho jsem ale nevítězila. Většinou jsem končila druhá nebo třetí a zvlášť v zimních sportech jsem měla pocit, že ve srovnání s holkami z hor nemám šanci. Rozhodně by mě tehdy nenapadlo, že bych se dostala mezi sportovkyně světové úrovně. Stejně na tom byli rodiče, kteří mi sice pořídili lyže, ale ani náhodou ty nejlepší.

Co byste poradila rodičům dětí, které sice aktivně sportují, ale nijak zvlášť nevynikají?

Pokud nebudeme mluvit o specializovaných sportech, jako je tenis nebo plavání, určitě nemá smysl dělat předčasné závěry. Hlavní je, že pohyb dítě baví. Naopak, když neustále exceluje v kategorii žáků, může to být i předzvěst budoucího neúspěchu. Jednak se nenaučí prohrávat a celkem logicky je třeba počítat s tím, že se ještě budou měnit jeho fyzické proporce. Ideální je, když má možnost mít v týdnu více pohybových aktivit, protože si tím navyšuje fyzickou kondici a sportovní všestrannost, což je důležitý základ do budoucna.

U vás se dlouho zdálo, že máte jasný směr. Ve starším žactvu jste byla nejrychlejší v republice v jízdě na kajaku.

A pak mi během preventivní prohlídky v patnácti letech udělala doktorka rentgen zad…

Co zjistila?

Diagnóza zněla Scheuermannova choroba (strukturální vada páteře, která nejčastěji vzniká v dospívání vlivem zrychleného růstu - pozn. red.). Odešla jsem z ordinace se zákazem vrcholového sportu a až za rok se mělo rozhodnout, co bude dál. Oplakala jsem to. Verdikt mě zlomil, protože mi najednou někdo vzal životní náplň. Ale relativně rychle jsem se oklepala a začala bojovat. Rehabilitační cviky, které mi doporučili, jsem dělala několikrát denně, což po půl roce přineslo výsledky.

Také jsem se dostala do Prahy k doktorům, kteří spolupracovali s vrcholovými sportovci, a ti mi řekli, ať si rentgenu moc nevšímám a sportuji. Nemoc je dodnes mojí součástí a dává o sobě vědět bolestmi zad, když kvůli pracovním povinnostem přestanu pravidelně cvičit.

A jak se z nadějné kajakářky stane úspěšná lyžařka?

Když jsem ještě mohla intenzivně trénovat na kajaku, využívala jsem běžky jako zimní doplněk. Alternativu pro chvíle, kdy v Písku zamrzla Otava. Moc jsem je nemilovala, ale se zvyšujícími se úspěchy na vodě jsem zintenzivnila i trénink na běžkách. Všimli si mě vedoucí ze střediska vrcholového sportu a snažili se pochopit, co to je za holku, která předjíždí jejich svěřenkyně. Přišli za mnou v době, kdy jsem měla kajak zakázaný, s otázkou, zda bych zajela nějaké jimi vybrané závody. Souhlasila jsem a poté následovala nabídka od hlavního trenéra stát se součástí tréninkového střediska mládeže.

S tím souviselo přestěhování na Šumavu a přechod na gymnázium ve Vimperku. Já ale už v té době propadla kouzlu hor a krásných zim, a tak jsem kývla. Nastoupila jsem na nové škole do třetího ročníku, přes týden trénovala a na víkend se vracela domů. Ale přestože jsem byla odmala hodně samostatná, v neděli se mi z dětského pokojíčku na internát neodjíždělo zrovna lehce.

Je snadné navázat přátelství ve vrcholovém a k tomu ještě individuálním sportu?

Na velká přátelství není moc prostor. Navíc jsem při vstupu do reprezentace oslavila osmnáctiny a kolem mě běžně byli třicetiletí sportovci. Nakonec jsem v ní vydržela šestnáct let, což jsou víc než dvě sportovní generace, takže se kolem mě prostřídalo hodně lidí. Ale v kontaktu jsem jenom s několika. Ráda se vidím s Aničkou Janouškovou, která se vdala do Švýcarska, nebo s Kateřinou Nash, za svobodna Hanušovou.

Supluje pak trenér rodiče i kamaráda?

Standa Frühauf mě vyfasoval jako mladou holku, která ještě nebyla moc stabilizovaná. Zpočátku se mnou moc nediskutoval a nastavil mi striktní program: trénovat - učit se - odpočívat.

Funguje na vás takto tvrdá motivace?

Z rodiny jsem byla zvyklá respektovat tátu. Neexistovalo, že bych ho neposlechla, když zvýšil hlas. Pak přišel trenér, který měl podobný přístup. Určitě mi pomohlo, že jsem byla psychicky silná, i když jsem si občas v duchu zanadávala… Po celou dobu jsem ale respektovala jeho vůdčí roli a myslím, že díky tomu jsme spolu vydrželi až do konce mé kariéry. Postupem let navíc uměl vycítit, kdy jsem už natolik zkušená, že některá rozhodnutí nechá na mně.

Odkud vychází vaše psychická síla?

Myslím, že určitá část je každému z nás dána geneticky. Jistě mi pomohl i fakt, že jsem vyrůstala v harmonickém rodinném prostředí, a tak jsem si v sobě nenesla žádná traumata, která by pod tlakem fyzického výkonu nebo nároků trenéra někde vyplavala. A věřte, že není zrovna snadné se nerozklepat, když víte, že na váš výkon kouká půl národa. Vnitřní síla mi mnohokrát pomohla zachovat si chladnou hlavu.

Po čem se mi ale vůbec nestýská, je den před závodem. Tehdy se mnou nebyla legrace. Byla jsem jako lev v kleci, protože už jsem netrénovala a jen čekala na pokoji. Uzavírala jsem se do bubliny soustředění, v níž mi nebylo zrovna fajn. Naštěstí se rozplynula v momentě, kdy jsem nazula lyže. Najednou jsem byla v klidu.

Který ze závodů jste si nejvíc užila?

Slovo „užila“ bych v této souvislosti nepoužila. Běžecké lyžování totiž většinou hodně bolí, protože jdete za hranu fyzické zátěže. Ale moc mě bavil v roce 2002 Světový pohár v italském Val di Fiemme, kde mi po hromadném startu rychle došlo, že jsem na tom mnohem lépe než ostatní závodnice. Výkonnostně jsem byla zhruba tak na 70 procentech svých možností a záleželo jen na mém rozhodnutí, kdy ostatním ujedu.

Také ráda vzpomínám na mistrovství světa v Japonsku, což bylo v roce 2007, kdy jsem končila sportovní kariéru. Tehdy jsem nad druhou lyžařkou vyhrála o půl minuty, a tak na mě ve finiši nebyl žádný tlak. Což se nedá srovnávat s prvním vítězstvím mistrovství světa, které se v roce 2005 konalo v německém Oberstdorfu. Tady jsem Rusku Julii Čepalovovou předjela o 1,2 vteřiny a v cíli čekala, až na tabuli blikne, jestli jsem první nebo druhá.

Změnil se váš přístup k závodění po narození dcery?

Když se Lucka narodila, bylo mi třicet a věděla jsem, že dítě chci. Brzy jsem pochopila, že před ní byl můj svět víc placatej a s jejím příchodem dostal nový, řekla bych 3D rozměr. Pomohla mi hodně po psychické stránce, protože jsem najednou přestala brát sportovní život tak vážně. Do té doby bylo mojí noční můrou, že den před důležitým závodem onemocním. Přípravě totiž obětujete opravdu hodně. Když byla Lucka na světě, noční můra se vyplnila - dostala jsem virózu, ale moje reakce byla: Bohužel se nedá nic dělat.

Lucii je dnes dvacet. Od jejích šesti let jste ji vychovávala sama. Co bylo nejtěžší zvládnout?

Byla to velká a popravdě nechtěná výzva. Ale jedna z věcí, na kterou jsem pyšná, je, že jsem zvládla udržet standard, na který jsem byla zvyklá z minulosti. Lucka měla vždycky možnost dělat, co ji baví. A to i když se rozhodla pro závodní tenis, který je časově i finančně náročný. Musela jsem se také naučit dělit čas mezi ni a práci. Navíc jsem perfekcionista a mám ráda doma uklizeno, takže skloubit všechno dohromady byl občas boj. Určitou dobu bych se neobešla bez rodičů a kamarádů, kteří Lucku pohlídali nebo dovezli na kroužky.

Byl moment, kdy jste si oddechla a řekla si: „To zvládnu!“?

Po mém tatínkovi jsem zdědila lásku k automobilům a dokážu ocenit dobré a komfortní vozidlo. Navíc ročně najezdím přes čtyřicet tisíc kilometrů, takže se bez vlastního auta neobejdu. Po rozchodu s otcem Lucky jsem se rozhodla pořídit si takové, s nímž zvládnu jet za zimu pětkrát do Itálie a budu se cítit v bezpečí. Když jsem v něm konečně seděla, byla jsem na sebe pyšná, že jsem si tento krok dovolila, přestože jsem sama.

Máte radu, jak s dětmi překlenout, někdy i „přežít“ období dospívání?

Díky tomu, že Lucka odmala hodně sportovala a měla tak i jinou náplň než jen školu, neutíkala k věcem, u kterých bych se o ni bála. Vždycky jsem si zároveň uvědomovala, že děti se neinspirují tím, co říkáme, ale tím, co děláme. A dneska jsem ráda, že viděla, že chodím sportovat, jsem organizovaná a neztrácím naději.

Jste kamarádky?

Role matky a dcery mezi námi nikdy neskončí, období výchovy už je však pasé. Lucka ještě studuje, a tak bydlí doma a já ji finančně podporuji. Stále jí také dávám určité mantinely a zpětnou vazbu. Naštěstí k sobě máme blízko. Našemu vztahu určitě pomohlo, že Lucka překonala období, kdy se proti mně potřebovala vyhraňovat. V době, kdy hrála tenis, mě totiž pasovala do role té, která hře vůbec nerozumí, a absolutně mě nerespektovala. Až v momentě, kdy přešla k atletice a začala běhat na 400 a 800 metrů, se najednou rozhodla, že jí můžu v mnohém poradit, a chce, abych byla součástí jejího sportování.

Kdo koho dnes motivuje ke sportu?

Asi vzájemně. Zrovna v listopadu na dovolené se mě Lucka ptala, jestli v únoru opět pojedu Jizerskou 50 (nejslavnější český dálkový závod v běhu na lyžích - pozn. red.). Zvládla jsem ji vloni, protože jsem si chtěla k čerstvým 50. narozeninám pomyslně odškrtnout zajetých padesát kilometrů. Ale tento rok nemám jasnou odpověď. Pořád mě sice baví se fyzicky oddělat, ale vím, že už nejsem na vrcholové úrovni. Když mě potkáte na běžkách mezi Horskou Kvildou a Kvildou, řeknete si, že jsem dobrá, ale kopce by moji horší kondici prozradily. Mně bohatě stačí, že v mém věku je mi v zásadě dobře. A kdybych náhodou zapomněla, záda mi dají vědět, že je načase se o sebe sportovně postarat.