Kateřina Nekolná: Do krajek mě neobléknou

Ani nevím, kolik mi je. Zrovna včera jsme si s mamkou říkaly, že ani jedna svůj věk nevnímáme. Spíš ho vnímám u syna, ten je nějak pořád starší a větší. Tomas roste strašně rychle. Včera jsem ho ještě měla v náručí a dneska je mu šest let.

Ano, Tomas Mikael Järvinen. Jeho táta je Fin a ve Finsku jsme také společně čtyři roky žili. Já jsem si své jméno nechala. Když jsem si ho chtěla změnit v České republice, bylo to příliš složité. Požadovali například i soudního překladatele, protože manžel nemluví česky. A tak jsem pořád Nekolná a měnit to už nebudu.

Mika byl trenérem vícebojařů, teď je kondičním trenérem hokejistů v Edmontonu a pořád cestuje. Momentálně je v Brazílii a pak se přesune zpět do Kanady. My s Tomem bydlíme už dva roky v Praze. Malý s tátou mluví finsky, se mnou česky a také slyší doma angličtinu. Kluci spolu teď pojedou na atletický kemp do Jihoafrické republiky a na narozeniny malého přijedou i prarodiče z Finska, takže finsky určitě nezapomene.

Zvláštní. Když si k nim najdete cestu, jsou to skvělí a oddaní kamarádi. Obecně jsou velmi uzavření, ale to neznamená, že když se jich na něco optáte na ulici nebo v obchodě, že vám neodpovědí. Naopak, ochotně vám poradí. Nikdy jsem ve Finsku nezažila nerudnou reakci jako tady v Česku.

Celý člověk, ale hlavně záda a kolena. Pokud cvičím, je to v pořádku a cítím se líp. Teď na to ale není moc času. Jsem buď v práci, nebo někde s malým. To je ďáblík, hraje tenis a fotbal. Kdyby nesportoval, asi by převrátil celý byt naruby. Naštěstí je i vědychtivý.

Určitě, i když je sedmiboj těžký. Sport přináší spoustu zážitků, člověk pozná mnoho lidí a míst po celém světě. Mezi sportovci mi vždycky bylo moc dobře, jsou živelní, milí, jdou si za svým cílem. Vícebojaři jsou navíc všichni přátelé, trávíme spolu dva dny na hřišti, pomáháme si, jezdíme spolu po světě, nikdy jsem necítila zášť.

V sedmi letech. To mě mamka vzala za ruku a odvedla mě na atletické hřiště na Hájích. Byla jsem stejně živé dítě jako teď Tomas.

Nejradši jsem měla vždycky dálku a překážky.

Nejhorší pro mě byla osmistovka, ale to je stejné pro většinu sedmibojařek. Vypěstovala jsem si k těm dvěma kolům na stadiónu takový respekt, že jsem se jich obávala už na začátku víceboje. V průběhu závodu jsem myšlenky na poslední disciplínu zaháněla, jenže se mi stejně vždycky vloudily do hlavy: „Ježíšmarjá, zas tam bude na konci ta osmistovka.“ Velmi často jsem pak po doběhnutí ležela na zemi a nemohla jsem se ani zvednout.

Ne. Pamatuji si, jak jsem v roce 1999 na mistrovství světa v Seville doběhla a nebyla jsem schopná s holkama běžet ani čestné kolečko. Musela jsem utíkat na nejbližší toaletu, jak mi bylo zle.

Víc si cením druhého místa na univerziádě na Mallorce ve stejném roce. Čtyři dny předtím jsem v Praze na Evropském poháru získala 5996 bodů a od univerziády jsem toho moc neočekávala. Nakonec to bylo stříbro.

Nejdřív mě přijali na fakultu tělesné výchovy a sportu, v roce 1999 jsem přidala ještě studium žurnalistiky. Mým učitelem na Fakultě sociálních věd UK byl i Robert Záruba. Díky němu jsme já a Tomáš Jílek, který teď komentuje hokej a cyklistiku, šli pracovat do České televize. V letech 2000 až 2005 jsem moderovala sport v Dobrém ránu. Později jsem byla atletickou reportérkou a vyzkoušela jsem si i komentování. Od září 2009 jsem moderátorkou pořadu Branky, body, vteřiny.

To se nedá srovnat. V atletice natrénujete a předvádíte to, na co máte. Záleží čistě na vás. V televizi je to jinak. Je to kolektivní práce. Jsou dny, kdy jsem v klidu, no a pak jsou taky dny, kdy jsem ve stresu, protože třeba odcházím do studia s tím, že nám chybějí čtyři příspěvky. Je to živé vysílání a ve studiu nikam neutečete. Navíc vás sleduje docela dost lidí.

Například před čtrnácti dny jsme měli nějaké technické problémy, takže nebylo možné odvysílat natočené reportáže. Tak jsem ve studiu seděla, četla výsledky, snažila se usmívat a čekala, co bude. Režisér se mnou nekomunikoval, asi měl svých starostí dost, a tak jsem četla a četla. Od tohoto zážitku mám pocit, že mě v televizi nic horšího už nemůže potkat.

Skvěle. I aféry můžete podat tak, aby to divák vnímal pozitivně. Soukromí sportovců chráním.

Byla jsem nervózní, ale kdo by nebyl. K tomu, aby byl člověk schopný pracovat před kamerami, je zapotřebí určitá dávka exhibicionismu. I atlet takový musí být. Jako dítě jsem byla členkou rozhlasového Dismanova souboru, obsazovali nás do dětských rolí, recitovali jsme básně, vystupovali v divadle. Pracovali jsme hodně na výslovnosti a fonetice, takže jsem přišla do televize po této stránce docela připravená.

Když jsem začínala před kamerou, tak jsem se snažila vylepšit gestikulaci, mimiku a komunikaci s divákem. Co se týče oblékání na vysílání, ze začátku to nebylo úplně nejlehčí. Myslím, že jsme ale postupem času s kostymérkami našly cestu a i ony pochopily, že jsem sportovní typ, který do krajek navléct nemůžou.

Na hřišti jsem strávila spoustu času a poté, co jsem ukončila sportovní kariéru, jsem chtěla dělat něco jiného. Dostudovala jsem žurnalistiku a v televizi jsem už v té době pracovala externě. U sportu jsem zůstala - netrénuji sportovce, ale mluvím o nich.

Kdepak. Všichni jsou milí. V redakci máme skvělou partu a je nás tam víc žen. I s externistkami asi osm. Utiskovat se nedáme.

Po tátovi, který kdysi vesloval za Duklu. Ještě stále hraje tenis, jezdí na kole a na lyžích. Je to všestranný sportovec. Mamka nikdy nesportovala, ale vždycky říkala, že jsem si z každého z rodičů vzala to nejlepší. Oba jsou již v důchodu, a tedy babičkou a dědečkem. Bydlíme kousek od sebe a oba mi moc pomáhají, když je zapotřebí. Děda chodí s Tomem na tenis, babička vaří skvělá jídla, která malému sportovci moc chutnají.

Třeba ano, talent má, ale musí chtít on sám. Já ho do vrcholového sportu rozhodně nutit nebudu.

Vypadá stejně jako většina domácností, kde se pohybuje malé dítě. Občas nepořádek, občas uklizeno, občas třeba jen chleba a občas navařeno. Bydlíme v menším bytě, který pro nás dva bohatě stačí.

Vždycky máme nějaký program. Hodně času trávíme s kamarády a jejich dětmi. V létě jezdíme na kolech, chodíme plavat a v zimě hodně lyžujeme. Máme chalupu v Krkonoších, takže jsme na lyžích docela často.

Ano, koukáme se společně.

Moc ráda teď hraju golf. Procházka po golfovém hřišti mě vždy uklidní. Moje koníčky se hodně točí kolem sportu, ale vždy se těším i na chvilku, kdy budu moci otevřít nějakou pěknou knihu.

Hlavně aby byli všichni kolem mě zdraví a spokojení. Zní to sice jako klišé, ale podle mě je to v dnešní uspěchané době to nejdůležitější.