Kateřina Mlejnková: Baví mě provokovat tím, jak barevně vypadám

Kdo je vlastně Koki9? A čemu se nejraději věnuje?

Jsem přelétavá, ráda zkouším nové věci a nesnáším stereotyp. Chvilku fotím, chvilku líčím, podílím se na reklamních i uměleckých kampaních, nejrůznějších komerčních projektech, jednu dobu jsem psala i sloupek do časopisu. Asi nejvíce mých zakázek se týká osobního make-upu, často prožívám intenzivní období s nějakou hvězdou, kdy si mě najme na určitou dobu. Hodně mě využívají právě herečky a zpěvačky, když mají koncerty a na předávání nejrůznějších cen. Rezervace termínů musím řešit hodně dopředu, abych měla kapacitu. Stává se, že v jeden den líčím i více známých tváří, které se chystají na tu samou akci.

Nechávají vám hvězdy tvůrčí volnost?

Jak kdo. Někdo si vizuální stránku drží opravdu striktně, hodně dbá na detaily, má naprosto konkrétní představu. Jiná hvězda je naopak úplně odevzdaná a věří mi, cokoliv udělám, je v pohodě. Například zpěvačka Ewa Farna, u které jsem během turné byla limitovaná pouze barevnou škálou kostýmů, jinak nechávala vše na mně. Pokud se jedná o klip, zpravidla se mnou jedná produkce nebo režisér, kteří už mají vizuál dohodnutý s umělcem.

Když máte pocit, že požadovaný mustr danému záměru nebo osobnosti nesluší, je těžké prosadit změnu?

Diskutujeme, pokud to situace dovolí. Dost často je to dva proti jednomu, kdy jsme zajedno se stylistou a osobnost se nenásilně snažíme nasměrovat. Navrhujeme různé úpravy, co přidat a co ubrat. Některé ženy jsou zvyklé se líčit stále stejně a bývají až úzkostlivé, pokud má najednou přijít změna. Používáme osvědčené fígle a většinou nás poslechnou.

Jak spolupráce se stylisty funguje?

Ráda se nechávám outfity inspirovat, ať už se jedná o barevnou škálu, texturu, odlesky, nebo cokoliv dalšího. Koneckonců se jim dá make-up snáze přizpůsobit, než kdybych nejdříve něco vytvořila a až pak se k tomu hledalo vhodné oblečení. Ovšem podílím se i na kampaních, kterým make-up dominuje. V tu chvíli začínáme jím a vše ostatní se ladí potom. Hodně záleží i na tom, jestli se jedná o klip, nebo focení. Zajímavá je třeba práce se šperky, kdy je stěžejní konkrétní produkt a vizuál se mu přizpůsobuje. Je to jakási psychologická hra. A to mě baví.

Pracujete také s emocemi. Napadá mě, jestli po „šichtě“ cítíte větší únavu fyzickou, nebo psychickou?

Často mě bolí záda, mám těžké nohy, trpí i karpální tunely, proto se kondičku snažím řešit systematicky. Chodím na jógu, abych měla zpevněný střed těla a uměla pracovat s dechem. Nechávám si také masírovat ruce a při dlouhých natáčeních si dělám pauzy, kdy se posadím a dám si nohy nahoru. A pokud jsem několik hodin na place, tenisky jsou základ.

S psychikou pracuji pokaždé, musím být hodně empatická a vnímavá, abych si získala důvěru člověka, kterého líčím. Přece jen se ho dotýkám, někdo reaguje na dotyky extrémně citlivě, další má třeba problém s alergií. Jsou lidé, kteří si potřebují nejprve povídat, jiní přijdou a šup, pustíme se do toho. Setkávám se i se „střelci“, kteří během líčení jedí, případně neustále píší SMS nebo si odskakují vyřizovat hovory. Někdo se mi naopak snaží pomáhat, jsou také klienti vysazení na hygienu a kontrolují, jak mám čisté štětce a lahvičky od produktů. To je třeba jedna z věcí, kterou si velmi hlídám. Všechno si pečlivě připravuji den předem, vím, že budu v klidu, a klient se pak uvolní. Důležité také je, si v předstihu zjistit, jakou kdo má představu o výsledném looku (angl. zjev, vzhled – pozn. red.), jestli chce výraznější, nebo naopak jemný make-up.

Líčíte jen v prostředí showbyznysu, nebo i takzvané obyčejné ženy?

Kohokoliv. Není těžké se ke mně dostat, stačí jen napsat a domluvit se. Když mám prostor, odpovídám sama, nebo danou ženu překmitnu na manažerku, která dojedná podmínky. Občas také líčím svatby, jednou jsem dokonce letěla i do Londýna, kontaktovala mě Češka, která si brala Inda.

To zní jako hodně neobvyklá zakázka.

Byla to pecka. Tři dny nejrůznějších rituálů, a přitom měli „jen“ zkrácenou verzi. První den se dělají obřady ještě před samotnou svatbou, kdy se rodinní příslušníci poznávají mezi sebou. V den svatby jsem kromě nevěsty líčila ještě její sestru a maminku, přály si tradiční těžký indický make-up. Vstávala jsem asi ve čtyři hodiny ráno, aby se to stihlo. Všechny jsme na sobě měly sárí, jen jinak barevné. Svatba začala rituály, které trvaly tři hodiny, jejich součástí bylo nejrůznější vykuřování, mantry, očistné obřady… Sledovala jsem vše s úžasem.

Co vás nejvíc překvapilo?

Například ženich s nevěstou seděli uprostřed jakéhosi pódia a ostatní po nich házeli různé věci nebo okolo nich motali zlaté nitky, které se nesměly přetrhnout. To by znamenalo neštěstí. Obřad se odehrával v chrámu, ve kterém bylo k dispozici i jídlo, vše ale muselo být veganské a čisté.

Protože chtěli i trochu z evropských zvyků, dělala jsem nevěstě ještě druhý, večerní look na párty, hodně třpytivý. Na večírku se míchala indická hudba s pop music, tančily se indické tance, byla to legrace. Jsem za tenhle nádherný zážitek velmi vděčná, byl nesmírně inspirativní.

Často kvůli pracovním zakázkám létáte do zahraničí?

Občas. Nedávno jsem fotila pro Playboy, také v Londýně, a celý realizační tým měl k dispozici soukromý tryskáč. To jsem si připadala opravdu jako hollywoodská hvězda. Londýn se s mými projekty pojí dost často, mám tam hodně kontaktů, úzce spolupracuji například s módní fotografkou Eliškou Sky Kyselkovou, se kterou tvoříme nejčastěji pro časopisy, hodně létám i do Itálie. Podílela jsem se také na vizuálu kapely Vesna, když soutěžila v Eurovizi.

O práci nouzi nemáte, přitom jste totální samouk. Nemáte ani kurz…

Líčím se už od dvanácti a všechny principy jsem se naučila sama. Přijdou mi jasné, jsou totožné s malbou, které jsem se také věnovala. Nemám pocit, že je make-up velká věda, pokud dostatečně vnímáte, jak se pokožka chová, jak pigmenty fungují. Dnes mi stačí si produkt vyzkoušet na ruce a už vím, co umí. Když mě cokoliv zajímá, podívám se na backstage videa (ze zákulisí – pozn. red.) z módních přehlídek. Nakouknu jen vizážistům pod ruce a vím, nepotřebuji nic slovně vysvětlovat.

Malování vás bavilo od dětství?

Vždycky jsem kreslila, občas i s mámou, která to perfektně umí, vystudovala módní návrhářství. Jako malí jsme s bráchou chodili k jedné akademické malířce v sousedství. Zimní zahradu měla proměněnou v ateliér, měli jsme tam dokonce své šuplíčky, ve kterých jsme si schovávali pomůcky. Naučili jsme se olejomalbu, akvarel, pastel i další techniky, všechno to bylo spontánní, dělali jsme, co jsme zrovna chtěli, do ničeho nás paní malířka netlačila.

Jednou nám dokonce uspořádala na zahradě výstavu. Od malby jsem pak přešla ke gymnastice, okouzlil mě svět třpytek, dělala jsem také balet, hrála na klavír. Mamka nás s bráchou nechávala, ať toho zkusíme co nejvíce, abychom si našli „ten svůj“ talent. Později jsem dělala i pole dance nebo jsem tančila burlesku. K show mě to táhne pořád, zpěv i tanec však s chutí přenechám jiným, je to velmi vyčerpávající.

Jak do toho zapadá fotografie, kterou máte vystudovanou?

Pamatuji si, že jsem jednou na dovolené tátovi zabavila foťák. Proces focení mě zaujal, nejprve jsem fotila krajinky, později sebe. Tehdy ještě neexistovaly selfie, takže to lidem připadalo poněkud divné. Na gymplu jsem fotila spolužačky. Zejména v jedné jsem viděla obrovský potenciál, takže jsem ji přitáhla domů, zmalovala, oblékla a fotila. Kromě toho jsem vytvářela i takové prazvláštní kompozice, jako byla například náušnice v bahně. S autoportréty, portrétovkami spolužačky a divnokompozicí jsem se dostala na Hellichovku (Vyšší odborná škola grafická a Střední průmyslová škola grafická v Hellichově ulici v Praze – pozn. red.). Toužila jsem se stát módní fotografkou.

Osud vás zavál jiným směrem.

Přirozeně to vyplynulo z toho, že jsem si modelky na svá focení líčila sama. Lidem okolo se to líbilo. Chodila jsem dlouhá léta s hudebníkem, takže jsem se pohybovala v prostředí muzikantů i fotografů, kteří mi začali psát, když potřebovali někoho nalíčit. První focení jsem měla s fotografem Tomášem Třeštíkem, což bylo zvláštní, protože do té doby to byl jen kámoš, se kterým jsme se potkávali u baru. Tak jsem si řekla, že když mě život táhne tudy, nebudu se bránit. Dodnes se s těmi lidmi, kteří jsou i o dvacet let starší, potkávám a vzpomínáme, co všechno jsme spolu zažili, když jsem ještě chodila na střední. Připadá mi vtipné, jak je vše propojené.

Říká se, že šaty dělají člověka. Dá se pořekadlo vztáhnout i k líčení?

Stoprocentně. Hodně často přemýšlím, co o ženě její make-up prozradí. U zdánlivě dokonalých a sexy žen to bývá maska, kterou dohánějí charisma a kompenzují si nedostatečné sebevědomí. Make-up je nástroj, jak si ho zvednout a vylepšit. I já jsem měla období, kdy mi dodával sebedůvěru, dnes ho nosím především proto, abych byla upravená a reprezentativní. Ráda chodím ale i bez něho. Jsem přesvědčena o tom, že žena by měla být spokojená i nenalíčená. Důležitá je ta stokrát omílaná péče ohledně zdravé a hydratované pleti, přijetí kontur svého obličeje, očí, rtů. Na všem ostatním se dá pracovat.

Na co kromě zdravé pleti ještě nezapomínat?

Stavební kámen vizáže spočívá v upravenosti. Člověk by měl dbát na ústní hygienu, hlídat si čisté nehty, nemít ospalky, suchá ústa, mastné vlasy ani lupy. Celkově by měl zjev odpovídat jednotnému stylu, i extravagantní střih nebo oblečení může vypadat dobře. Znám ryzí pankáče i metaláky, kteří umějí skvěle pracovat se svým vzhledem.

Libujete si v barvách, jsou charakteristické jak pro vás samotnou, tak i vaši tvorbu. Něco jako barevnou typologii asi neřešíte, že…

Různé barevné typologie mě hrozně vytáčejí. Nikde není zaručeno, že blondýnkám bude slušet pouze pudrová nebo meruňková, v celkové estetice hraje roli osobnost a další aspekty. Tvrdím, že neexistuje věc, která by člověku neslušela, když respektuje určitý styl. Proto jsem vždycky testovala různé barvy, textury, kombinace účesu, oblečení a make-upu.

Existuje něco, co jste na sobě neměla?

Možná by se něco našlo. Jsem však intuitivní duše, ráda experimentuji. Vyzkoušela jsem si pin-up, techno či emo styl, nosila jsem i různé mullety (vlasy jsou po stranách hlavy a na temeni ostříhány nakrátko a vzadu zůstávají dlouhé – pozn. red.), jednu dobu jsem byla fascinována filmem Pátý element, takže jsem střídala různě barevná mikáda. Dodnes měním účes každý měsíc až dva a před návštěvou kadeřnice hledám, co nového bych si na hlavě přála mít.

Je pravda, že vaše experimenty začaly právě radikálním sestřihem?

Vlivem velkého bujení hormonů mě vlasy štvaly, tak jsem vzala nůžky a okudlala jsem se. Připadala jsem si totiž jako Barbie, kluci na to hodně letěli, mně to přišlo děsný. Na nový vzhled jsem si musela zvykat a zjistila jsem, že mě ten chvilkový pocit, kdy se cítím nekomfortně a říkám si, že jsem to přehnala, velmi baví. Změna mě naplňuje. Obecně mám ráda věci, které lidem nepřipadají moc slušivé.

Někomu třeba vadí tetování, vy ho spíše sbíráte. Kolik jich máte?

Nemám to spočítané, ale rozdělené na sekce. Nohy mám pokérované hlavně zepředu, levou ruku mám celou až ke krku, pravou jen z půlky. Plánuji si ji dodělat společně se zády, přemýšlím i o thajské kérce na dekolt, inklinuji totiž k asijským věcem. Zhruba ve třinácti letech jsem se zhlédla v gejšách, japonské estetice, přijde mi nesmírně promyšlená. Věděla jsem, že chci tetování, a třeba záda jsou můj celoživotní projekt. Nahá kůže je sice krásná, mně se ale vždy líbily věci, které nejsou čisté a vymydlené a naopak působí kontrastně. Moje oblíbené kombo je tvíd, pánské polobotky a potetované ruce. Také jsem si všimla, že když jsem měla kůži „čistou“, doháněla jsem vzhled kraječkami, volánky, šílenými věcmi, a čím více mám tetování, tím jednodušeji se oblékám.

Co pro vás malba na kůži znamená?

Mám ji spojenou s energií v různých životních obdobích. Vzbuzuje ve mně podobné pocity melancholie, jako když si pustíte starou písničku. Každá věc, co mám na těle, je něco jako můj deníkový záznam. Mám tetování, která byla plánovaná, jiná zas byla spontánní a vznikla s bývalými partnery nebo s kámoškou, když jsme si vykládaly opilé taroty a chtěly navždy stvrdit naše holčičí spojenectví. I kérky, které ve mně vyvolávají nepříjemné vzpomínky, beru jako svoji nedílnou součást, poučení, ze kterého čerpám. Rozhodně se nechci tvářit, že nějakou kérku nesnáším, se všemi jsem totiž vyrovnaná.

Jste výrazná osobnost, máte hodně sledujících na Instagramu, nebojíte se sdílet i fotky ve spodním prádle. Vybočujete – s tím jste také srovnaná?

Jsem, i když netvrdím, že cesta k tomu byla jednoduchá. Zažila jsem i velmi nepříjemné momenty. Myslím, že člověk musí být zdravě sobecký, uvědomit si, že ostatním do jeho života nic není. Podařilo se mi dostat se do fáze, že neplýtvám energií na nesmyslné komentáře a hatery (osoba či skupina, která vyjadřuje nenávist na veřejných fórech – pozn. red.). Vždycky jsem byla srdcem pankáč, svým způsobem mi dělalo radost některé lidi provokovat tím, jak barevně vypadám. Na druhé straně mě velmi bolelo, když měl někdo z mých blízkých, zejména kluků, narážky na můj vzhled. Štvalo mě to, reagovala jsem pak nějakou další extrémní proměnou. Uvědomila jsem si ale svoji vlastní hodnotu a to, že partner je odrazem toho, co si žena nechá líbit, jak je spokojená sama se sebou.

Váš nynější partner se také pohybuje v umělecké branži?

Je byznysmen a sportovec, hodně kreativní, má nespoutanou duši. Dlouho jsme byli přátelé, zná mě ještě od studentských let, z doby, kdy jsem chodila na Hellichovku. Zažil mě v nejrůznějších situacích, psychických i fyzických stavech, a vždycky jsme si hodně povídali. Vyprávěl mi o cestování a já jemu o svých divokých vztazích, bylo to šílené a on mě pozorně poslouchal. Jednoho dne se naše kamarádství přehouplo do vztahu.

To zní jako příběh z červené knihovny.

Taky je to dodnes velká romantika. Děláme si randíčka, chodíme na večeře. Moc si přeji svatbu a možná i rodinu, protože jsem velmi tradiční, ale nic neplánujeme a necháváme k nám věci přicházet samovolně. Prudké zlomy jsou můj životní princip, tak uvidíme.