Kateřina Marie Tichá: Cestování o samotě mi přináší úplně jiný druh zážitků

Je obvykle jedinou ženou mezi samými muzikanty. „Dohodli jsme se hned na začátku, že budu jen hostující členkou,“ líčí s tím, že spěje ke změně. Nedávno ohlásila vstup do skupiny Bandjeez, již proslavil David Stypka (1979-2021). Opět v ní je jediná žena.

Asi šest. Jezdívali jsme takhle s babičkou, dědou, tátou a sestrou k moři. Já jsem vždycky nutně musela sedět úplně nahoře, před tím velkým oknem. Byl tam i mikrofon, jen tak tam ležel ladem, já se nudila, zpívala si, až jsem ho jednou zabavila a začala zpívat všem. Spolucestující mi následně zatleskali, čímž vznikla skoro tradice našich cest.

Jelikož jsem doma poslouchala to, co máma, sáhla jsem do repertoáru Čechomoru. Táta se dokonce obětoval, ač vůbec nezpívá, a dělal mi u Proměn druhý, mužský hlas.

Spíš podezřívám právě mámu. U nás jinak nezpívá nahlas před ostatními nikdy nikdo. Jen tu mámu jsem sem tam zaslechla náhodou, když si myslela, že je sama. Ladí jí to podle mě velmi dobře...

Ostatně doma nezpíváme ani o adventu, ani koledy na Štědrý den. Ani Vlašim, odkud pocházím, není zrovna muzikantské město. Když jsem se rozhodla být zpěvačka, šla jsem na to metodou pokus omyl.

Vůbec jsem netušila, jak to v branži chodí. Začínala jsem tak tím, že jsem asi v šestnácti jako studentka ekonomického lycea posílala písničky do rádií. S odstupem času se nedivím, že mi pořádně neodpověděli. Možná mi tehdy přišel jen jeden soucitný e-mail typu: Takhle to nefunguje.

Ne, po rádiích následovala vydavatelství. Na internetu jsem hledala kontakty u svých oblíbených kapel, zpěváků a zpěvaček. U Tomáše Kluse jsem narazila na Martina Červinku. K němu se pak dostal jeden z desítek mých e-mailů. (smích) Odpověděl mi, ať mu napíšu něco víc o sobě. Chtěl poslat i další texty. Dal mi šanci.

Nebudu vám lhát, že žádnou. Není to ale zase tak, že je to to nejdůležitější, což platí navíc jak pro zpěváky, tak pro zpěvačky... Obecně si myslím, že se prosadíte, když víte, na koho cílíte, když máte talent a když si věříte. To, jak vypadáte, je pak vlastně úplně jedno.

Tohle bylo taky trochu jinak. S Jeleny jsem se potkala přes mého tehdejšího producenta Martina Ledvinu v době, kdy jsem už asi rok nahrávala vlastní písničky. Jeleni tehdy byli jen tři. Jejich sound se mi krásně hodil do jedné skladby, nahráli jsme ji a začali spolu jezdit. Plánovali jsme, že vydržíme třeba jen půl roku, a pak si najdu vlastní kapelu. Nakonec z toho je už skoro deset let.

Většinou ne, hrajeme mé vlastní, z Davidovy tvorby jen Čaruj. Vystupujeme jako Kateřina Marie Tichá a Bandjeez.

Ono to jde, třeba zrovna zítra za nimi jedu. Budeme mít koncerty ve čtvrtek a v pátek, pak odjedeme do Ostravy, kde budeme zkoušet. Přespím pak ve zkušebně nebo mě někdo z kluků ubytuje. Já to tam mám opravdu moc ráda.

Poprvé jsem do toho regionu přijela snad v sedmnácti, na festival a za kamarády. Pak jsem chodila ještě po antikvariátech, po kavárnách, potkávala další a další lidi. V roce 2016 jsem na turné s kapelou Jelen potkala Bandjeez s Davidem. A do nich jsem se taky okamžitě zamilovala.

Nějak to začalo klíčit v klucích i ve mně. Jednoho dne jsme to téma otevřeli a zjistili, že je to pro nás asi jediná možnost. Tak vznikla Kateřina Marie Tichá a Bandjeez.

Mám radost z každého, kdo přijde. Jsem mu vděčná, že si na nás vyhradil čas, zaplatil vstupné. S Jeleny jsem začínala v dobách, kdy nás na náměstí poslouchalo pár kolemjdoucích. Naplněné sály přišly až po letech. Jsem v tomhle realista.

Když jsme s Bandjeez vyprodali loď pro sto osob, byla jsem nadšená. Při říjnovém křtu alba jich přišlo dvě stě padesát, a taky jsem byla nadšená. Neupínám se proto k žádné cifře, konkrétnímu cíli. Po jeho zdolání bych musela vymýšlet další a další a další... Necítila bych se vlastně dobře. Co je hodně lidí? Dvě stě? Nebo dvacet tisíc?

Já vám nevím, musela bych to spočítat. V Jelenu je nás asi devět, v Bandjeez šest. Pevnou součástí kapely je totiž taky Kuba Kaleta, náš zvukař. Rádi bychom jezdili jednou dodávkou, ale zatím ji nemáme, takže to děláme tak, jak je to zrovna možné...

Záleží na tom, jak dlouhé turné jedeme, kolik koncertů máme za sebou či zda jde o koncert jediný a my jsme se dlouho neviděli... Obecně probereme, jak se máme, co děláme. Při delších šňůrách se už každý většinou věnujeme sobě: čteme si, koukáme na film, já jsem se učila i na státnice, což bylo skutečné peklo.

Dodávkový život se vůbec špatně popisuje. Přináší s sebou velkou únavu, váš život se zploští, což otevírá prostor pro muzikantské vtípky. Kdyby nás někdo zvenčí slyšel, pomyslí si, že nejsme psychicky tak úplně v pořádku. (smích)

Administrativu. Starám se konkrétně o registr pacientů. Do fondu jsem jinak nastoupila pár let po škole. Původně jsem směřovala do dobrovolnické sféry, pak jsem si ale spočítala životní náklady a zamířila kousek jinam, k neziskovkám, abych se byla schopná uživit, ale zároveň dělala něco, co mi dává smysl.

Zpívání je zatím celkem nárazové povolání, navíc dva roky vše kolem řídí covid. Časem ale plánuju, že z Impulsu odejdu. Čím dál hůř se mi to kombinuje s hudbou. V září jsem z celkového vyčerpání přišla o hlas. Rušila jsem osm koncertů.

Příprava na ně začíná dávno před vystoupením. Tím, že se musím vyklidnit, abych mohla být s lidmi přítomná, mít čistou hlavu. Během koncertu pro mě neexistuje nic jiného než oni, pódium, texty a kapela.

Snažím se vypadat dobře, takže ano. Rozhodně se taky víc líčím než v normálním režimu, víc se zamýšlím nad tím, co si obléknu. Jsem ráda „hezká“. Baví mě občas zářit a ráda si i nechám poradit v tom jak. Jindy se mi líbí být jen neupravená, nenalíčená, obyčejná... Tenhle model nechávám pro civil.

Sociologie byla pro mě jasná volba: zabývá se společností, člověkem. Ráda druhé poznávám. Cíleně se snažím vymanit ze svých různých bublin, aby mě neomezovaly, abych byla schopná z nich vylézt a nezůstávala tam z pohodlnosti s tím, že občas kouknu opatrně ven.

Moje první „osamocená“ cesta do Kalifornie trvala měsíc. Zažívala jsem tehdy veliký rozchod, tak jsem zmizela. V Americe jsem zjistila, že mi cestování o samotě přináší úplně jiný druh zážitků než ve skupině či dvojici, a to jsme zase u bublin. Svou pozornost díky tomu nesměřujete dovnitř, ale směrem ven. Musíte komunikovat s cizími lidi a ti vás o to líp přijímají mezi sebe. Dostanete se k nim víc na blízko.

Jak kdy a jak kde. Byla jsem třeba v Palestině, Gruzii, Izraeli, sním o Íránu, Ázerbájdžánu, Ománu..., takže nemůžu srovnávat celý svět.

V zemích, které jsem navštívila, může být moje ženství výhodou i nevýhodou. Okrást, zastřelit vás můžou bez ohledu na to, zda jste holka, kluk... Ted' mě napadá: v jednom jsem asi opatrnější než muži, přemýšlím nad tím, kolik vypiju alkoholu. Pak si taky dávám pozor na to, s jakými lidmi mluvím a jak s nimi mluvím.

Asi jo. Díky cestám i svým studiím. Pro cizinu jsem si taky vytvořila soubor pravidel, z nichž jsem vám již pár vyjmenovala. Průběžně seznam rozšiřuju, aktualizuju. Pořadí bodů se mění. Záleží na typu člověka, na pocitu, který z něj mám. Máte lidi, pro něž může být i milé odmítnutí pozvání k další konverzaci.

Jsem-li tedy v situaci, kdy má třeba nějaký cizí muž zájem konverzovat, ale já ne, vím, že nesmím dát při odmítání najevo zaváhání. Byť vteřinové. Jsou tací, kteří si to vyloží jako „možná“ a pak to může být nepříjemné.

Jsou, proto jim nesmíte ustoupit ani o milimetr. Uděláte-li to, hned to vycítí. Dobrá škola v odmítání pro mě byla Gruzie, kde jsem ne říkala hodně nahlas, rezolutně.

Za ty roky, co s kluky jsem, jsem mužskému světu - díky nim - asi opravdu porozuměla trochu víc. Není divu, zpívám s nimi od osmnácti. A vůbec se mi v životě děje, že v něm mám převahu mužů.

Na druhou stranu mi ženská energie chybí, tak ji aktivně sama hledám. Ale vrátím-li se k odpovědi na otázku, čeští kluci jsou jiní než Gruzínci, Palestinci, Američani... Strašně špatně se to popisuje, nechci všechny házet na jednu hromadu, znám z nich vždycky jen malý vzorek.

Z mého subjektivního pohledu jsou víc „macho“. V balení žen využívají přímočarý hrr způsob. V Česku se mi nestane, aby mě na ulici oslovil chlapík s tím, že jsem strašně nádherná, ať s ním jdu na víno, že si mě asi vezme. Tam se mi to dělo poměrně běžně. A jsme zase u potřeby rezolutního ne, které jsem si v Gruzii díky tomu natrénovala.

Mám pocit, že to šlo souběžně. První básničku jsem napsala hned, jak jsem ovládla písmena. Literatura ke mně asi tak nějak patří. Zrovna ted čtu skvělou knihu Znamení neznámého od Jana Němce a Petra Viziny. Přinesla jsem si ji z autorského čtení.

Jde o nespirituální čtení o spiritualitě, což zní děsivě, ale vážně není. Nemáte-li pro někoho dárek pod stromeček, vřele doporučuju. Honza Němec mě ostatně už dostal svým románem Dějiny světla o životě Františka Drtikola.

Já to zatím nechci dělat. Mé skladby vznikají v jistých momentech, chci jimi cosi ze sebe dostat, něco někomu sdělit. Třeba Vlky (stala se mj. titulní písní filmu režiséra Dana Svátka Spící město - pozn. red.) jsem napsala pro sestru.

U veršů Moje milá, už dlouho ti chci říct..., jsem myslela na ni, na to, jaký máme spolu vztah. Někdy napíšu první melodii, jindy text. Trvá to týdny, měsíce, než ty dvě věci propojím.

Věřím, že se vše zlepší. Ale kdo ví? Koncerty, z nichž muzikanti žijí, se kvůli pandemii rušily a stále ruší. I tak je ale muzika jedna z nejdůležitějších částí mého života. Nevadí, že si zatím musím přivydělávat i jinde.

Jsem vlastně zvyklá pracovat už od patnácti, jako studentka jsem byla zaměstnaná třeba i v Hornbachu, u šroubků, nebo jsem sázela stromky. To mě i bavilo.

Já si pamatuju, jak jsem si první den do terénu mezi smrčky a borovice vzala tričko s krátkým rukávem. Dokážete si představit, co na těle mě pak bolelo nejvíc při večerním sprchování...

Ovšem na stromky jsem nezanevřela. Máma žije v obci na Vysočině, kde se pořádají akce na utužení pospolitosti. Před pár týdny jsme tam sázeli tři tisíce nových sazenic.

Budeme, určitě, miluju jeho vůni. Jeho výběr nechávám na dědovi s tátou, s nimiž Štědrý den slavím.