Kateřina Marie Fialová: Smutkům jsem zavřela dveře

Co se vám vybaví, když se řekne tango?

Hlavně melancholie. A díky hře María de Buenos Aires (v pražském divadle ABC), kde hraju, jsem se dozvěděla, že tango není jen ten tanec, který vidíme na soutěžích, kde je předváděna vášeň a trhané pohyby. To je falešný obrázek. Původní tango takové nebylo.

Vzniklo mezi přistěhovalci v Latinské Americe, kterým nabídli práci, odvezli je na neznámé místo a pak ponechali osudu. Zůstali sami, bez práce, peněz, svých žen, jen se svým steskem. A tak muži tančili spolu. V tangu je znát stesk a vzpomínka na dávné objetí. Je to touha po sblížení. Vysoce citlivá záležitost!

Jak jste přistoupila k Marii, která se podle slov autora narodila s kletbou na jazyku v den, kdy byl pánbůh opilý?

S úctou. Překladatelka ze španělštiny nám pomáhala s porozuměním textu hry. Říkala, že logiku v něm hledat nemáme. Autor hry, skladatel Astor Piazzola si hrál nejen s notami, ale i se slovy. Spojoval věci, které nedávaly smysl.

Chtěl, aby diváci přemýšleli, co vznikne, když se spojí protichůdná slova. Že to nemusí být vždy nesmysl. Ale ratio tam nefunguje. Člověk musí do srdce a do emocí. To pro mě není nic nového, to dělám v každé roli. Je to světoznámé představení a já hledala, jak Marii ztvárnili jinde. Byly to většinou silné a zralé ženy.

Není vám na tu roli málo let?

Vzala jsem to jinak, více živelně. Ty ostatní Marie se moc nehýbaly a hlavně zpívaly. Dala jsem do toho celou sebe a svoje zkušenosti, i když se ta hra odehrává v Argentině. Ženy tam na tom jsou v mnoha ohledech hůř než u nás. Nemají moc práv. Umírají často na násilí. Na ulici na ně muži pokřikují, oční kontakt nepřichází v úvahu, aby se nestalo něco nežádoucího.

V inscenaci hraje důležitou roli i netradiční hudební nástroj, bandoneon.

Ano. Hrát na něj umí dvacet lidí na světě.

A u vás v Divadle ABC máte dokonce hráčku!

Měli jsme. Ale už ji nemáme, byla z Paříže a měla jiné povinnosti. Museli jsme ji vyměnit za pána, který je také skvělý. Ale ta žena byla úžasná, jak ta dokázala s tím nástrojem práskat! Nemohli jsme ji úplně pozorovat, protože jsme hráli, ale na konci je skladba, kde vyjde na jeviště i s bandoneonem, a my pochopili, proč je to zvláštní nástroj. Je širší než harmonika, má knoflíkový, nikoli klapkový systém, a zní parádně.

Vážně, je to krásná kultura. Nic proti cimbálu a slivovici, ale škoda, že u nás nemáme tango a bandoneon.

Ale ta melancholická část tanga pochází od slovanských přistěhovalců.

Ano, i oni byli u vzniku tanga. Proto nám není úplně cizí.

Čtyřikrát se vám podařilo získat titul mistryně světa ve stepu. Pomohlo vám nějak umění stepovat v tangu?

Ne. Je to něco úplně jiného. Ale zároveň vím, že jsem pohybem políbená, což neříkám neskromně. Jsem za to vděčná, nebudu dělat, že neumím tancovat. Umím. To, co po mně chtějí, zatančím, a pokud chtějí víc, začnu na sobě makat. V tom mám od pána dáno.

Jenže kouzlo tanga je, že není naučené. Lze se naučit techniku a různé pohybové kódy, ale s partnerem si pak hrajete, následujete ho. Snažíme se vždy tančit, jako by to bylo poprvé. Tango je druh tance, který se nedá připodobnit k ničemu jinému. Proto mě mrzí, že v soutěžích vyznívá trochu zkresleně.

Nelitujete, že jste step pověsila na hřebík?

Ale já ho občas využiju! Třeba nedávno na benefičním koncertě. Měla jsem moc práce, dlouho jsem nevěděla, co tam vlastně předvedu. Kamarádka mi řekla: Co kdybys zastepovala? Ale já to tři roky nedělala. Nakonec to šlo, zazpívala jsem Vodnáře z Vlasů a spojila to se stepem. Zjistila jsem, že to mám furt v nohou.

Je fakt, že pauza je znát. Nohy nejsou zvyklé, ale stačilo 15 minut a bylo to tam, kde jsem potřebovala. Je možná škoda, že nepokračuji v soutěžích, ale mě by spíš než soutěže bavilo, kdyby bylo nějaké představení se stepem.

A takové není?

Je, ale ne u nás.

Takže dáváte najevo, že kdyby bylo, berete roli?

Jo, to by bylo skvělý! Je dost muzikálů, kde se stepuje. Takovou roli bych brala.

Ve stepu jsou prý různé disciplíny.

Soutěžní step byl o tom, že dvě a půl minuty byla choreografie a ta se pilovala. Do ní se narvaly nejlepší prvky. Ale tohle mě právě přestalo bavit. A pak jsem díky Lucce Bílé odjela do Ameriky.

Poslala vás tam Lucie Bílá?

Ano, byla jsem v soutěži Československo má talent a tam jsem stepovala. Nepostoupila jsem sice do semifinále, ale ona si na mě vzala kontakt, a když se mi pak v životě stalo, co se mi stalo, tak mi zaplatila letenku i ubytování. Celou mě zaopatřila a řekla běž.

A tam byl battle step, což je disciplína, kdy se stepaři proti sobě hecují. A já vyhrála. Pak už jsem se k soutěžím nechtěla vracet. V Čechách máme step na vysoké úrovni, ale děti tu jsou hrozně cepované. A toho já už nechci být součástí. Nejsme stroje.

Taky jste byla cepovaná?

Byla. Potřebovala jsem to v rámci svého ADHD nebo co to mám.

Možná máte jen hodně energie.

Máte pravdu, na diagnózu kašlu. A když naši viděli, jak moc jsem energická, pochopili, že pokud mě neusměrní, zblázní se ze mě. Udělali dobře, že mě dali na umění, a trefili se. To se povedlo, odhadli to dobře. Mamka dělala balet, táta hrál na klavír. A z nich jsem vznikla já. Nemohla jsem jít jinou cestou.

Když viděli, že mi to jde, pracovali na mně dál. Bavilo mě to. Neměla jsem čas na zlobení. Kouřit jsem začala až od puberty, a ještě s mámou.

Máma vám nabídla?

Jo, aby mě měla pod kontrolou. „Když ti to bude chutnat, tak o tom aspoň vím,“ říkala. Tak to bylo fajn, ale v osmnácti jsem stejně kouřit přestala, protože jsem k tomu sama došla. To byl bezvadný přístup. Máma mi dala ochutnat i víno, ale to mně nechutnalo. Ale nebylo to zakázané.

Rodiče vám stihli dát dobrý základ.

Kdyby ne, tak bych se z toho zbláznila. Kdybych ho neměla teď, u toho, co dělám, budu řešit blbosti. Takhle neřeším žabomyší války, které mě sice mrzí, ale nehroutím se.

Vím, že jsem dobrá, pracuju na sobě. A to mi taky dali rodiče. Když chceš být dobrá, musíš na sobě dělat pořád, říkali. Ne že seš dobrá a tak to zůstane. Musíš makat dál. Takže i když to zdánlivě nepotřebuju, jedu dál. To mě baví. A to často lidi nechtějí. Tak to je a tak mi to stačí, říká mnoho lidí. Mám mnoho snů. Třeba udělat něco světového. I u nás na to máme, ale musíme chtít. Jsem cílevědomá, ale to přece není nic špatného.

Když vám bylo šestnáct, táta zemřel na rakovinu a maminka to neunesla. Oběsila se. Mluvíte o nich hezky, ale nebylo to tak vždy, že?

No to teda nebylo.

Proč?

Byla jsem naštvaná, jak se to všechno podělalo. Že jsem v tom zůstala sama. O tátovi jsem věděla, jak to dopadne, umíral dlouho. Byla jsem připravená, že to nastane. Na něj jsem ani naštvaná nebyla. Spíš na to, co jsem se pak dozvídala. Že udělal pár věcí, které asi dělat neměl. Mrzelo mě to.

Ale pak jsem si řekla, že se do toho pouštět nechci. Dal mi, co dal, naučil mě, co naučil, a koukat na něj skrz prsty, když už se mnou není, je k ničemu. Nechci to dělat.

A totéž u mamky. Na tu jsem byla naštvaná, že mě tady nechala. Že to nezvládla. Ale pochopila jsem, co ji k tomu přivedlo a co si prožila, vidím to jinak. Vždyť její první manželství bylo hrozné, manžel ji málem zabil.

Její máma, moje babička, neměla žádnou podporu od své maminky, protože se narodila ze znásilnění. Prostě všechno špatně. Takže ano, byla jsem asi rok naštvaná, než jsem se s tím smířila. A než jsem dospěla k tomu, že je nespravedlivé rodiče odsuzovat, protože to, co se stalo, není jejich chyba.

Nebojíte se rodinné zátěže? Jak jste k ní přistoupila?

Tak, že nechci dopadnout jako moje rodiče. Ale co to znamená? Nemůžu vědět, jestli nedostanu rakovinu. Chodit za doktory, aby mě furt prohlíželi. Nechci být paranoidní a nepečuju o sebe přehnaně. Mám svoje cíle a touhy a zdraví jde někdy mimo mě. Ale mámu v sobě začínám dost poznávat.

To po ní jste emotivní?

Jo, a občas i solidní hysterka. Jsem ženská, a co mě naštve, dám najevo. A to ona taky dělala. No a jak se stravuju, taky žádná sláva. Máma taky nejedla celý den a pak se najedla večer. Dělám totéž.

Na druhou stranu mám v životě hodně radosti a nemoci si nepřipouštím. Vím, že kletby na mě nemůžou. Jsem nad nimi. Myslím, že u mě se rodinná karma otočila. Na druhou stranu: do dětí a zakládání rodiny se neženu. Nechci přivést dítě do této doby.

Co vám na ní vadí?

Je složitá. A bude čím dál víc, dokud nenastane zvrat nebo stopka. Chtěla bych začít věřit lidem, ale zatím vidím kolem sebe víc zla. A navíc: je mi pětadvacet, a kdybych měla dítě, vyřadím se z profese.

Nechci najet na model, který vidím často, tedy jít hned po narození děcka do práce. A taky chci mít chlapa, který se mnou rozhodně bude. Neříkám, že nemám, ale nechtěla bych být na dítě sama. Dokud se sama neuklidním, tak dítě nechci. Mám čas a netrápí mě to. Není to akutní, a až bude, pořídím si dalšího psa.

Je ale moderní kloubit práci s mateřstvím.

Mně přijde, že mít děti je životní období a pak je zase období na kariéru.

To je hodně tradiční názor.

Ano, a v mé generaci méně obvyklý. Emancipaci beru. Ale je důležité, že muž je muž a žena je žena. Chci chlapa, co mě bude podporovat. Já jeho taky, ale jakmile budeme mít dítě, do práce bude chodit on. On by měl vydělávat peníze. Tak to příroda udělala a já nechci jít proti přírodě. Mnoho lidí to dnes dělá. A příroda nám to dost vrací.

Divím se, že to pořád nevidíme a máme na očích klapky. Jsme hloupí a budeme čím víc, jestli to takhle půjde dál. Jsem z toho smutná. Ne, neobjímám stromy, ale vnímám, že svět není v pořádku. Všichni jsou pohodlní a nechtějí nic měnit. Ale ta struna je tak napjatá, že stačí málo a něco se stane. A je celkem jedno, co to spustí.

Vy byste z komfortu slevila?

Klidně. První krok je, že se nemaluju. (směje se) Nemám rodiče ani nikoho, kdo by mi pomohl, a tak musím přemýšlet, kde ušetřit. Jak vyžít lépe. Osekala jsem mnoho věcí.

A co dál? Byli jsme už krok od toho, koupit si na bydlení chatu a dát si tam topení na dřevo nebo uhlí. Proč ne? Lidi si zvyknou na cokoli. Ale musí si odvyknout od toho, k čemu byli doposud připoutaní.

Jak dlouho jste se svým přítelem spolu?

Dva roky. Je taky herec, Kryštof Krhovják. Seznámili jsme se v divadle. Za covidu.

Za covidu se přece nehrálo.

My jsme ale zkoušeli Petra Pana. Do šuplíku. Moc mě na něm baví, že je normální.

Jak normální?

Jako člověk. Není rozevlátý herec a bohém, stojí nohama na zemi, ví, co je dobře a co špatně. Herci jsou často manuálně zruční. Kluci obzvlášť. A to já mám doma. On po sobě uklízí, nechlastá. Je skvělý.

Takových mužů moc není.

Ne, není, a nebojte, já si ho chráním. Velké úklidy ho dělat nenechám. Začali jsme spolu bydlet dost rychle a neřešíme, co kdo doma udělá. Domácnost zvládnu sama. A když je nemocný, dělám mu čajíčky.

Jste pečovatelka?

To jsme oba. On o mě taky pečuje. Když druhého máte ráda, jde to samo. Často spolu hrajeme, vidím ho až moc. Ale to taky není problém. V práci ho ale neberu jako partnera, ale jako parťáka.

Vypadá to, že jste v pohodě. Asi jste si svoje smutky už vybrala.

Jdu proti nim! A jeho mám za odměnu. Nechci pořád hledět do minulosti. Tam jsem zavřela smutkům dveře. Jasně že si někdy pobrečím, když si na něco vzpomenu. Ale vytvářím si novou životní kapitolu.

Kdy si na rodiče vzpomenete?

Často. Když je premiéra nebo pro mě těžké představení. Někdy si jasně uvědomím, že se chovám jako táta nebo máma. Já bych třeba někoho i seřvala, ale vzpomenu si na tátu a uvědomím si, že to nebude fungovat. A zůstanu v klidu, jako by zůstal on. Tyhle vzory mám ve vzpomínkách. Občas se vidím i se sestrou, a až se obě uklidníme, bude to ještě lepší. Třeba až zlepším svůj vztah k telefonování.

Máte špatný vztah k telefonování?

Je to pro mě peklo. Nedokážu se s nikým bavit po telefonu déle než pět minut. Pak už mě to nebaví. Radši se potkám osobně.

Říkala, jste, že jste cílevědomá. Čeho byste chtěla dosáhnout?

Mnoho lidí si myslí, že neumím zpívat tak, jak umím. Ale já chci být zpěvačka a mít svou show s tancem. Být novodobý Jiří Korn. Díky choreografce, které jsem o svém snu řekla, jsem tomu blíž.

Ona mě s Jirkou Kornem spojila a příští rok s ním budu jezdit po turné. Budeme mu tam tančit, a dokonce si s ním zazpívám dvě písničky. Budeme spolu i stepovat. To je úplně boží, pořád to nechápu. Je to asi to nejlepší, co se mi mohlo stát!