Kateřina Klasnová: Manžel mi na první pohled příliš nesedl

Téměř ruku v ruce také vyrazili do vysoké politiky. Ona je zničehonic místopředsedkyní Sněmovny za Věci veřejné a on za tutéž stranu ministrem dopravy.

Kateřina Klasnová si Víta Bártu začátkem července po osmi letech společného života vzala a oba krátce po uvedení do svých nových funkcí vyrazili s širokou rodinou na svatební cestu poblíž Florencie.

Společně se starají o dva psy a děti zatím neplánují. „Moji synovci na mě působí jako ta nejspolehlivější antikoncepce. Dominikovi je už jedenáct a dostává se do věku, kdy na všechno říká, že je mu to jedno, ale dvouletý Erik je opravdu roztomilý. I když si to s nimi docela užívám, vždycky se pak ráda vracím,“ líčí třiatřicetiletá politička svůj vztah k dětem.

S manželem se seznámila, když jako šestnáctiletá studentka elektrotechnické průmyslovky dělala v rámci brigády uvaděčku ve Státní opeře. O tři roky starší Vít Bárta na stejném místě už tehdy se svou agenturou zajišťoval pořadatelský servis.

„Byl v podstatě můj šéf, ale každý jsme v té době byli úplně jinde. Já jsem jako rebelka chodila na rockové a punkové koncerty, zatímco Vítek byl cílevědomý student a podnikatel. Jednou jsme spolu zašli na diskotéku a tím to haslo,“ vzpomíná novomanželka.

Znovu se potkali až za deset let, kdy Kateřina končila studia religionistiky a na brigádě pro změnu nafukovala balónky při otevírání obchodního centra v Letňanech.

„Na Vítka, který měl na starosti ostrahu, jsem narazila v zákulisí. Hned jsem ho poznala a oslovila: ,Ahoj, ty určitě víš, kdo jsem?‘ Koukal na mě dost nejistě, ale nakonec si vzpomněl.

Že to mezi námi zajiskřilo, bylo pro mě až nečekané, protože jsem do té doby nevěděla, co si o něm mám myslet. Měla jsem na něho haló efekt jako na člověka, který vám na první pohled moc nesedne. Byl docela přísný a ne vždycky příjemný. Pak jsem byla překvapená, jaký je citlivý a chytrý. Rozumíme si hodně ve vztahu k historii a ke kultuře.“

Brzy se k partnerovi přestěhovala na Klárov blízko Malé Strany, čímž si splnila svůj sen bydlet v historické části města. Dodnes si však nezvykla na ruch z ulice, hlavně na tramvaje, které ji budí už kolem šesté ráno. Zájem o místo, kde žije, ji nicméně před osmi lety vyburcoval k tomu, aby se zapojila do komunální politiky.

„Na místní úrovni se politik naučí pokoře vůči lidem, protože je vždycky na očích svým sousedům. Když jsem šla ze zastupitelstva, kolikrát mě někdo potkal a ptal se, co jsme tam zase vyváděli.“

Poprat se o přední místa v politice, kterou jinak považuje za svět mužů, pro ni bylo výzvou. Nejprve jako místopředsedkyně strany a šéfredaktorka partajního časopisu neúspěšně kandidovala v loňských evropských volbách.

Letos byla lídrem Věcí veřejných ve středních Čechách. Mezitím co před volbami její partner pumpoval do strany milióny korun, vsadila v kampani na ženskost se vším všudy a s několika dalšími kandidátkami nafotila kalendář s polonahými záběry.

Loni v červnu v týdeníku Reflex zase vyjádřila přání postavit v hlavním městě chodníky pro blondýny. „Půjde o betonový pruh uprostřed všech chodníků z kočičích hlav v Praze - jen si zkuste po nich chodit na jehlách! Podpatky se vám boří do spár mezi dlažebními kostkami, což je v lepším případě o život, v horším o kramflek,“ stěžovala si tehdy. Jak se ale zdá, má pro strach uděláno, neboť si v krkolomném terénu vykračuje dál.

„Žena je vždycky trochu rozpolcená mezi domovem a prací, a i když nemá děti, tak chce budovat hnízdo a postarat se o svého muže. Vzhledem ke své praktičnosti nemá zájem v práci o věcech tolik mluvit, ale chce vidět výsledky. Muži se spíš vyžívají ve filozofických debatách a v politických kličkách, ze kterých i já někdy rostu,“ vysvětluje, proč to jen málo žen dotáhlo ve veřejném životě hodně vysoko.

Možná dostala tu správnou průpravu na střední škole, kde mezi čtyřmi stovkami studentů byly jen čtyři dívky. Na silnoproud zamířila kvůli rodině, kde mají všichni technické vzdělání, a také proto, že ji po nepodařených testech z matematiky nevzali na gymnázium.

„Myslím si, že nakonec jsem školu zvládla se ctí, docela mě bavila fyzika, ale živit bych se tím určitě nemohla. Každý týden jsme měli dílny a měřili jsme všechno možné - radši už se mě ani neptejte co. Ze všeho jsme dělali protokoly, technickými pery jsme pomocí šablonek nadepisovali i sešity.“

Hned v prváku ale zatoužila po humanitních oborech, konkrétně po historii, a tak začala uvažovat o religionistice. „Hledala jsem nějaký smysl bytí, což mi tehdy připadalo důležitější než vystudovat nějaký praktický obor. Nenajdete žádnou civilizaci, která by neměla vztah k posvátnu,“ zdůvodňuje svůj zájem o dějiny náboženství absolventka Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Nejdřív chtěla na škole zůstat učit, ale když si udělala malý doktorát, svou alma mater po šesti letech opustila. „Chtěla jsem už jít do světa.“

„S vírou to mám trochu komplikovanější,“ zamýšlí se u čokoládového dortu v jedné z malostranských kaváren, kam už pomalu chodí jako domů. Věty z ní padají jako drobné z automatu a ve snaze toho říct co nejvíc, někdy zadrmolí tak, že jí není rozumět.

„Nemám potřebu se vyloženě hlásit k církvi, ale věřím v boha. Už od mala mě fascinuje hvězdná obloha, a když mi tatínek řekl, že je vesmír nekonečný, tak mě to úplně ohromilo a přepadla mě touha to pochopit. A je jedno, jestli na to jdete s pomocí filozofie, anebo víry.

Člověk to hledá ve škole a v knihách, ale největší existenciální zážitek jsem měla v Africe, kde jsem seděla na balkóně, pode mnou byl prales se zvuky zvířat a nade mnou nádherná obloha. Měla jsem pocit, že natáhnu ruku a můžu hvězdy česat. Nahoře bylo to nadvědomí a pode mnou blažená živočišnost. Člověk už nepatří ani do jednoho, ale tam jsem měla pocit smíření a pochopení."

Kdyby měla možnost ocitnout se v minulosti, vybrala by si císařský dvůr Karla IV. „Nemusela bych být zrovna vysoce postavená osoba, jenom by mi stačilo, že by mě nikdo nevraždil ani neznásilňoval. Jenže jakkoli byl Karel IV. osvícený panovník, nechtěla bych být za jeho vlády třeba v židovské čtvrti, protože, jak známo, i tehdy tam probíhaly pogromy.“

Kromě filozofie, psychologie, biblistiky či judaistiky vstřebávala na vysoké škole i jazyky jako latinu, hebrejštinu a řečtinu. „Okřídlené věty v latině dávám v konverzaci stále k dobru a jednou jsem chtěla zaperlit na dovolené v Řecku, ale místo obdivu se z mojí starověké řečtiny mohli všichni potrhat smíchy.“

Svého partnera k obcházení památek nejdřív trochu nutila, ale nakonec se role obrátily. „Vítek byl předtím zvyklý hodně pracovat a nanejvýš si zajezdit na koni. K pěší turistice měl odpor a vždycky mu trvalo, než se rozhýbal. Teď už by stejně jako já nejradši vymetl každý kostel a galerii. Když jsme byli poprvé v Benátkách, málem jsem ho na věž na náměstí svatého Marka tlačila, jenže naposled mě k výstupu přesvědčoval on.“

Přestože vyrůstala v domku v Hodkovičkách v Praze 4, dlouho si kvůli bratrově alergii nemohla pořídit žádné zvíře. Nakonec na rodičích vyškemrala morče a křečka a tajně doma chovala potkana. „Měla jsem ho v šuplíku a brala jsem si ho i do školy. Ale jednou jsem na něho zapomněla, maminka ho při úklidu objevila a málem na něho vzala smeták. Když zjistila, že to, co na ni vypísklo, je potkan laboratorní, stali se z nich kamarádi.“

Jako malá se toužila stát zvěrolékařkou, daleko raději než pohádky sledovala v televizi dokumentární pořady o přírodě a zvířata si i malovala. Později přišla na to, že jí vadí krev a smutné případy svých pacientů by nejspíš taky neunesla. Jenže předloni po Vánocích se do veterinární problematiky stejně zapletla, když rodila jejich fenka Beruška.

„Nějak jsme naše dva pejsky neuhlídali a bylo z toho šest štěňat. Nakoupila jsem si hromadu literatury, jak jsem byla zvyklá z vysoké školy, a pilně jsem studovala a srovnávala. Někde psali, že má rodit za padesát sedm dnů, jinde o čtyři dny později... Nakonec jsem šla k veterináři a ten, když viděl, jak mám oči navrch hlavy, mě uklidnil a napsal harmonogram, co se kdy bude dít, a řekl, ať už se neděsím a jenom si to užívám.

Stalo se to na Štěpána, kdy Beruška začala funět jako lokomotiva, ale udržela to až do dalšího dne ráno. Manžel studoval medicínu, takže se postaral o pupeční šňůry, akorát si dal po každém štěňátku panáka, zatímco já jsem se třásla, abych je nemusela rozdýchávat,“ vzpomíná na zážitek, který by si nakonec ráda už jako zkušená pejskařka zopakovala.

Když je čas venčení, vezme psy, Parson Russel teriéry, a na kole s nimi vyrazí třeba do nedalekých Letenských sadů. K jinému sportu, než je jezdectví, se snažila inspirovat i svého manžela. „Už jsem ho dostala na kolo a koupila jsem mu kolečkové brusle. Pokus jsme učinili asi třikrát, ale vždycky říkal, že ho bolí nohy. Byla to pokaždé hodně toporná jízda...“

Sama se snaží najít vztah ke koním, kterým její manžel propadl a několik jich má ustájených za Prahou. „Odjakživa jsem si je strašně ráda hladila, ale jakmile na koni sedím, tak z něho mám velký respekt. I když jsem se jeden čas chodila učit na jízdárnu, pořád dávám přednost pohodové procházce před cváláním, které zase preferuje Vítek.“

Když se po volbách Vít Bárta začal jako manažer strany objevovat v médiích, občas bily do očí jeho oděvní kreace, zvlášť neobvyklé barvy a střihy. Jeho žena Kateřina Klasnová však dává od těchto výstřelků ruce pryč.

„Sám si na to potrpí, má rád trošku výstřednější módu. Někdy je to opravdu pěkné, ale někdy mi jeho barevné kombinace moc nesedí. Nemluvím mu do toho, jenom jednou jsem mu řekla, jestli by byl tak hodný a převlékl se.“

Než začala s Bártou chodit, oblečení příliš neřešila a nosila hlavně pohodlné věci, na které byla zvyklá ze školy. U svého protějšku s tím ovšem trochu narazila. „Vítek měl představu, jak mě oblíkne, abych vypadala k světu, tak jsem ho z toho hned vyvedla. Ale za roky, co jsme spolu, už víme, co se komu líbí, takže když se vzájemně obdarujeme, zpravidla se trefíme.“

Ačkoli patří mezi ženy, které by si díky zámožnému partnerovi mohly pořídit téměř cokoli, na co ukážou, nákupy jí velkou radost nedělají. „Asi jako každá mám ráda boty a kabelky, ale nejvíc mě zajímá dobré jídlo a pití. Zřejmě jsem byla nějaká zpozdilá a do svých pětadvaceti jsem neochutnala žádný míchaný drink, pokud nepočítám rum s kokakolou a džin s tonikem. Poprvé jsem si dala mojito, až když jsem chodila s Vítkem. Strašně mi zachutnalo, jen jsem byla v šoku, když jsem zjistila, kolik vlastně stojí.“

K jídlu v restauracích se staví dost kriticky, a tak nejradši vaří sama. „Často si totiž venku postesknu, že bych si to připravila líp. Trošku se stydím, že můj oblíbený časopis je Apetit. Pořád si připadám nevhodně, že si ho kupuju, ale většinou nikdy nevařím podle receptů, jenom se inspiruju a potom různě experimentuju. Vždycky záleží na kvalitě surovin. Pokud máte hodnotné maso, čerstvé ovoce a zeleninu, nemůžete udělat chybu.“

Jídlo zbožňuje do takové míry, že většinou dojídá porci i po manželovi, který má problémy se žlučníkem a musí jíst častěji po menších dávkách. „Štíhlou postavu mám naštěstí po tatínkovi, jenže i mně se metabolismus zpomaluje, takže musím víc sportovat.“