Kateřina Klasnová: Když mě něco trápí, mám chuť to změnit

Už na základní škole tíhla k humanitnímu vzdělání. „Měli jsme výborného učitele dějepisu a češtiny, který k nám přišel z gymnázia. Učil úplně jinak. Kladl důraz na souvislosti a vyžadoval, abychom četli. Tak se zrodila moje láska k humanitnímu vzdělání,“ vzpomíná.

Aby však dostála tradici rodiny, která je založena technicky, absolvovala elektrotechnickou průmyslovku. „Tatínek považoval humanitní vzdělání za školu pro radost, která však uplatnění nezajistí. Když jsem pak studovala teologii, ptával se mě, jak to v té mojí školce jde,“ usmívá se.

Na střední škole odmaturovala s vyznamenáním a právě tam se naučila logickému myšlení a pohybovat se v mužském světě. „Studovali tam většinou kluci, učili samí chlapi a dívali se na mě pohledem - Co tu ta ženská chce?“ vzpomíná.

Chtěla se mezi nimi prosadit, na své jinakosti si zakládala. Nosila bagančata, chodila na punkové koncerty a o vysoké podpatky ani nezavadila. A na rozdíl od spolužáků bez problémů zvládala češtinu nebo dějepis, přečetla hromadu knížek, nadchl ji psychoanalytik Carl Gustav Jung a další osobnosti. A už měla jasno - na vysokou půjde určitě na humanitní obor.

Uvažovala o filozofii, historii, dějinách umění a náboženství. „Asi to souviselo s dospíváním, s hledáním sama sebe.“ Nakonec zvolila teologickou fakultu a doplňující přednášky na filozofii. V náboženském duchu ji nikdo nevychovával, i když její maminka je pokřtěná katolička a část tatínkovy rodiny byla unitářská. Dokonce měli v příbuzenstvu i reverenda. Možná i proto se u ní zrodil zájem o dějiny náboženství.

„Lákalo mě prozkoumávat tajemno a hledat odpovědi na otázky, které si podle mě klade každý. Mám na mysli hledání smyslu života,“ říká plavovláska.

Užívala si studentský život se vším všudy. Chodila na přednášky, neustále objevovala něco nového, ležela ve filozofických knížkách. Vychutnávala si bohémskou nepraktičnost. Na zkoušky chodila zásadně v kalhotách, tvrdila, že je jde složit hlavou, nikoli jiným orgánem. „Jenom jednou jsem to porušila a dotyčný profesor mě zkoušel o hodinu déle,“ směje se.

Současně s religionistikou studovala i psychosociální vědy, protože neustále cítí potřebu pomáhat. Její bývalí spolužáci pracují v hospicích a sociálních ústavech, s bezdomovci. K tak náročnému psychickému nasazení ale Kateřina nakonec odvahu nenašla.

Zato ji právě v té době začala zajímat komunální politika. Vstoupila do Klubu za starou Prahu, podporovala vybudování podzemních garáží na Klárově, což se jí dotýkalo osobně.

„Když mě něco trápí, mám chuť to změnit. Do vrcholné politiky jsem vstoupila v roce 2010 a od té doby dávám dvacet tisíc měsíčně na konkrétní charitativní projekty. Přináší mi to pocit zadostiučinění,“ dodává.

Půvabná poslankyně Parlamentu ČR za Středočeský kraj se stále snaží jet na plný plyn, přestože jí působení v politice přineslo i osobní zklamání. „Cokoli prosadit znamená obrovské sisyfovské úsilí. Neustále vám někdo hází klacky pod nohy, je těžké najít dost spřízněných kolegů a s něčím pohnout, ať už jste v koalici, nebo v opozici. V koalici jste nucena ke kompromisům, v opozici můžete sice volněji vyjadřovat svůj postoj, hůře ale prosadíte své cíle."

"Frustrující je, že vydané množství času a energie často neodpovídá reálným, hmatatelným výsledkům,“ posteskne si politička, která se v létě 2010 po osmi letech společného života provdala na zámku Mcely za poslance a podnikatele Víta Bártu.

I když navenek působí, že je k neutahání, občas prý mívá pocit, že s manželem žije od voleb do voleb. Někdy zatouží odejít, jenže vzápětí si řekne - Přece ten boj nevzdám! Při síle ji drží přízeň občanů a pocit povinnosti.

Přes týden na sebe nemají s manželem vůbec čas, a tak si vše vynahrazují o víkendech. Jezdí na výlety za Prahu, na chalupu nebo s kamarády. Přesto ale většinou ani nestačí dobít baterky. A tak si Kateřina pořídila dva pejsky - russell teriéry Berušku a Armiho. „Zaplať pánbůh, že je mám. Nebýt jich, přestala bych se hýbat úplně.“