Článek
Když jsem procházela vaši kariéru, mám pocit, že ráda pracujete se ženami.
Pokud to tak vychází, je to spíše náhoda. Lidi, se kterými spolupracuji, si vybírám na základě jejich osobnostních i oborových kvalit, běžně jsou mezi nimi jak muži, tak ženy. Podle mých zkušeností podobné týmy fungují líp. Vyváží se v nich přirozeně mužská a ženská složka, z nichž každá do procesu přináší něco jiného.
Typickým příkladem jsou Plody mraků, můj absolventský film na FAMU. Jelikož se v něm nemluví, hudba a zvuk Jana Richtra tvořily značnou část jeho úspěchu. O tu další se postarala výtvarnice Alžběta Skálová.
S nimi jste sesbírala po festivalech řadu vavřínů. Patří k nim triumf v roce 2019 na Berlinale, kde snímek získal cenu ECFA za nejlepší krátký film pro děti. Poznáte při výrobě, že děláte evropský hit?
Ne, já se hlavně všechny projekty snažím udělat co nejlépe. Dávat do nich určité své vize. Snažím se o to, aby byly pochopitelné. Plody mraků tak zachycují základní lidský pocit: strach. Setkáváte se s ním odmala, jde s vámi celým životem.
Vyprávějí příběh o Chlupáčovi, zvířátku, které jej musí překonat. Musí kvůli tomu vstoupit do neznáma, odejít z mýtiny, kde to zná, aby se najedl nejen on, ale také jeho kamarádi. Ti tuhle odvahu opustit bezpečí v sobě ale zprvu nenajdou. Musí jim k tomu pomoct až Chlupáč, který jimi ovšem nepohrdne, nezapomene na ně. I to je ze života.
A jak to celé dopadne, prozradíte?
Je to pohádka, dobře. Co vím, děti na vyprávění hlavně ocenily to, jak se hlavní hrdina dokázal se strachem vyrovnat a že se poté, co našel ráj plný jídla, ke kamarádům vrátil. A díky jeho nápadu rozmístit svítící plody do lesa se pak i oni odvážili lesem projít.
Pojďme k vašim začátkům. Výtvarníci mi často říkávají: „S tužkou jsme se skoro narodili.“ Měla jste to stejně?
K tvůrčí práci jsem měla vždy blízko, ale o tom, že jednou budu režisérkou animovaného filmu, jsem vážně nesnila. Ještě na střední škole, absolvovala jsem na pražské Výtvarné škole Václava Hollara v oboru propagační výtvarnictví, jsem chtěla jít na sochařinu nebo dělat instalace v krajině. Nakonec ale vyhrála animace na FAMU.
Po kom jste tyhle umělecké geny zdědila?
Zřejmě na mě měli vliv moji rodiče a prostředí, které je obklopovalo. Tatínek je dřevařský inženýr. Vyrábí akustická studia, interiéry podle návrhu architektů. Úzce spolupracuje mj. se Stanislavem Kolíbalem (sochař, výtvarník – pozn. red.). Maminka vystudovala na umělecko-průmyslové škole textil. Žádného filmaře ani filmařku ale v rodině nemáme. Já jsem první.
Mlsné medvědí příběhy nedávno očarovaly diváky ČT.
A úspěšná, dodávám já. Vaše Mlsné medvědí příběhy opravdu diváky zaujaly. Jaký Večerníček jednou pustíte vlastním dětem?
Já mám moc ráda Maxipsa Fíka. To je můj favorit.
Psi jsou u výtvarníků velmi oblíbení. Ale jak jste vy přišla na ty „své“ medvědy?
Mišku a Nedvěda stvořil autor předlohy pro náš seriál, spisovatel a překladatel Zbyněk Černík v knize Malá medvědí knížka. My jsme si je s Alexandrou Májovou, kamarádkou, spolužačkou z FAMU, jež je spoluautorkou a spolurežisérkou Mlsných medvědích příběhů, od něj půjčily. A byla to Alexandra, kterou napadlo, že by to byl dobrý námět na Večerníček.
Večerníček slaví 55. narozeniny výstavou
To šel převod ze slov do obrázků tak hladce?
Když jsme se snažily příběhy z knihy přepsat do těch filmových, zjistily jsme, že můžeme použít jen zlomek z nich. Většina příběhů tak nemá s knížkou už nic společného, zůstal v nich jen hlavní motiv: přátelství Mišky a Nedvěda, kteří mají stále hlad.
Se snímkem Plody mraků zase slavila úspěchy po celém světě.
Předpokládám, že prosadit nový Večerníček do České televize asi není vůbec lehké.
My jsme nerealizovali seriál přímo v televizi. Oslovila nás naše kamarádka z FAMU, producentka Bára Příkaská, která dostala nabídku realizovat seriál v produkční společnosti Bionaut. Ta poté oslovila ČT s nabídkou na koprodukci a předestřela naši představu, jak by měl Večerníček vypadat. To nám výrazně pomohlo…
Vybrané díly z první série běžely ještě před spuštěním v televizi i v kině jako pásmo krátkých filmů.
Testovaly jste tak reakce dětí před tím, než vznikly další díly?
Přímo s tímto záměrem jsme pásmo nedělaly. Věděly jsme, že malé děti nevydrží koukat na cokoliv moc dlouho. Líp se soustředí, když se vše rozdělí na menší části. Čtyřicetiminutové pásmo složené z krátkých filmů nám proto přišlo ideální.
Malé děti nedokážou předstírat zájem. Ihned vidíte, co je v příběhu zaujalo a co ne. Své emoce často vyjadřují fyzicky. Mají-li strach, krčí se, křičí. Když jim něco udělá radost, tleskají, hopsají…
A kde jste nabraly první reakce na Mišku a Nedvěda?
Ještě před tím, než jsme loni poslaly to pásmo do kin. Testovaly jsme je na prvním vyrobeném dílu Hurá na borůvky! Běžel na festivalech a pouštěly jsme ho i ve školkách. Vidět v kině po letech práce reakce na další díly bylo skvělé, protože jsme mohly, jak říkáte, nasbírat další zkušenosti před tím, než se začala vyrábět druhá série.
S Alexandrou jste si tedy sedly do nějakého kina a čekaly na reakce malých diváků?
Jasně. Mě dokonce sledování jejich reakcí hodně baví. Malé děti nedokážou předstírat zájem. Ihned vidíte, co je v příběhu zaujalo a co ne. Své emoce často vyjadřují fyzicky. Mají-li strach, krčí se, křičí. Když jim něco udělá radost, tleskají, hopsají…
Zásadní je v dětských filmech hudba. Na snímku Jan Richtr, který ji měl na starosti v Plodech mraků.
Kolik dílů Mlsných medvědích příběhů poté šlo v televizi?
Celkově má seriál 26 dílů. První díl se v ČT začal vysílat v neděli 24. ledna.
Vrátím vás ještě na úplný začátek. Jak vypadá běžný den režisérky animovaného filmu?
Mou profesi asi nejlíp vystihuje to, že nikdy přesně nevím, co se může stát. Musím být hlavně flexibilní, na nic naplánovaného se neupínat. Ráno si můžu říct: dnes udělám tyhle a tyhle scény, jenže pak zavolají ze studia, že potřebují připravit něco jiného, a plány tím padnou.
To mají asi tvůrčí profese podobné. Mě ještě zajímá, co se stalo poté, co jste s Alexandrou vymyslely příběhy Nedvěda a Mišky.
Když byly vymyšlené, rozepsali je scenáristé do podrobnějšího scénáře, který jsme s Alexandrou rozkreslily do storyboardu (obrázkový scénář – pozn. red.). Tedy nakreslily jsme, jak budou vypadat jednotlivé záběry a co v nich budou postavy říkat a dělat. Následně se z těchto statických obrázků vytvořila náhledová videa, kterým se říká animatik.
Řešily jsme i spoustu dalších složek vyprávění, třeba zvuk, k němuž patří hlasy, hudba… Těch činností, co musíte zorganizovat jako režisér animovaného filmu, je opravdu řada. Na vše se poté musí dohlížet, aby nevznikaly chyby, aby vyprávění plynulo.
Zkusme to jinak. Sleduji kreslený Večerníček. Postavičky mluví. Vznikají při výrobě nejdřív hlasy, či obrázky?
U mluveného Večerníčku se nejdřív namluví dialogy. Podle nich se poté naanimují postavičky tak, aby pohyb úst seděl s projevem herce. My jsme nemuseli animovat ústa, protože medvědi při mluvení jen pohybují čumáky, což jsme vymysleli s výtvarníkem Filipem Pošivačem. Právě on výtvarně zhmotnil moje a Alexandřiny představy.
Mlsné medvědí příběhy zaujaly diváky zprvu v kinech. Na snímku autoři zleva: Bára Příkaská, Kateřina Karhánková, Saša Májová, Filip Pošivač a Marek Poledna.
Říkaly jste mu, co má kreslit?
Aby věděl, co má vytvořit, měl ode mě připravený seznam rekvizit, pozadí i zvířátek, která se v seriálu objeví. Všechno musel namalovat na papír po jednotlivých částech. Například u charakteru medvěda: ruku, nohu, tělo, oko zvlášť…
Následně se vše oskenovalo do počítače a složilo dohromady v postavu medvěda. Díky tomu, že byly tyto kusy zvlášť, se s nimi dalo v počítači pohybovat – animovat je.
Neděláme zcela jinou práci než pan Trnka. Máme „jen“ odlišné nástroje. Podstata ploškové animace, což je jedna z nejstarších technik, zůstává.
To vám vážně dával kus po kousku a vy jste z nich tvořila jednotlivé záběry?
Dá se to tak jednoduše říct. Z Filipových fragmentů jsem sestavovala záběry, scény, pozadí dílčích příběhů. Namaloval například jednotlivé keře, stromy, rostliny a já z nich skládala pozadí, třeba les.
U animovaného filmu prostě neplatí, že výtvarník namaluje, co je v zadání, a režisér se koukne a řekne: Tohle je dobré, tohle předělej. Musí spolu hlavně hodně komunikovat a důvěřovat si.
Máte to ale asi lehčí než kdysi Jiří Trnka. Počítače musely zdlouhavý proces zrychlit.
Neděláme zcela jinou práci než pan Trnka. Máme „jen“ odlišné nástroje. Podstata ploškové animace, což je jedna z nejstarších technik, zůstává. Dříve se jednotlivé plošky skládaly na sklo ručně, svrchu je snímala filmová kamera. My dnes namalované plošky oskenujeme, zanášíme do počítače. Animátoři s nimi následně hýbají. K zachycení příběhu se využívá digitální kamera.
Takhle vzniká animovaná Zuza. Každé políčko musí filmařka namalovat na sklo
Jak dlouho tedy vznikal jeden díl Večerníčku Mlsné medvědí příběhy?
Animace trvala přibližně tři týdny, přičemž na jednom jediném dílu pracovalo v průměru šest animátorů. Celý proces výroby je jinak přehledně ukázán ve Filmu o filmu, který jsme natočili, díky tomu jej pochopí jak děti, tak dospělí. Najdete ho na medvedi.tv.
Vrátím se k hercům a hlasům, které postavičky oživují. Jak bylo těžké je získat?
Na obsazení jsme měly běžný casting, v němž jsme hledaly ten nejlepší hlas pro Mišku a Nedvěda. Vyhráli David Novotný (Nedvěd) a Lukáš Příkazký (Miška). Jejich hlasy k postavičkám pasovaly nejlíp.
„Mou profesi asi nejlíp vystihuje to, že nikdy přesně nevím, co se může stát. Musím být hlavně flexibilní, na nic naplánovaného se neupínat.“
Což se podařilo. Možné reakce malých diváků zjišťujete i v mateřských školkách. Jak často vám děti přepisují vaše scénáře?
(smích) Stává se to. Podobné návštěvy jsou mou oblíbenou metodou, jak zjistit, co malé diváky zajímá a jak chápou mnou vybrané téma. Vždy pár školek vyberu, zavolám do ředitelny, představím se a poprosím, zda bych nemohla s jejich dětmi probrat možný námět, scénář svého nového filmu. Dětem pak pohádku převyprávím, zjišťuji, co je zaujalo, co nikoli, nechám je kreslit její výtvarnou podobu.
Takže si s nimi jen vyprávíte?
Ano, žádné obrázky si s sebou většinou do školek nenesu. Snažím se tam vystačit se slovy. A jelikož vím, že děti přemýšlejí jinak než dospělí, občas zjistím, že určité mnou předpokládané, vymyšlené situace vnímají jinak. Vzpomínám si na přípravu snímku Tonda a bacil.
Konkrétně na moment, kdy jsem jim popisovala, jak chlapeček zápasí s nemocí, která vyskočí z jeho těla. Tím se zhmotní a on s ní bojuje mečem jako rytíř s drakem…
V Trnkově imaginativní Zahradě jsou dětmi i dospělí
Proč se dětem nelíbila?
Nešlo o to, že by se jim nelíbila, toto zjednodušení prostě nefungovalo. Děti nechápaly, jak může kluk s nemocí takhle zápasit. Každé z nich přece ví, že nemoc je uvnitř nás, že s ní nemůžeme bojovat venku.
Co vám tedy říkaly?
Že by s ní mohl zápasit, jedině kdyby přišel na to, jak ji dostat ven. A o tom nakonec byl celý film: jak dostat bacila ven z těla. (smích) Ale právě proto se snažím do těch školek chodit, když to jde. Chci, aby mé příběhy dávaly dětem smysl, aby je nutily klást otázky a hledat na ně odpovědi. Abych já zas lépe pochopila, jaká témata jsou pro ně zásadní, co by jim pomohlo.
Představa dospělého o tom, co děti vnímají a co ne, je mnohdy zkreslená. Znovu zmíním Plody mraků. Chlupáč v lese postaví cestu ze svítících plodů, aby svítily ostatním zvířátkům na cestu a ta se nebála lesem projít. Děti je kreslily důsledně z obou stran. Chtěly je důkladně ochránit. Měly z lesa opravdu velký respekt a strach. To bych si bývala dostatečně neuvědomila a neodhadla bych, jak moc může být les ve filmu děsivý.
Uzpůsobujete své postavičky tedy i tak, aby se dětem líbily?
Je pro mne zásadní, aby se děti s postavičkami dokázaly ztotožnit a oblíbily si je. Proto je i Chlupáč na první pohled roztomilý, Nedvěd s Miškou se k sobě chovají hezky, přívětivě.
Tahle promyšlená koncepce slaví úspěchy. Alespoň podle cen, které jste získala. Kde máte všechny ty diplomy, sošky rozmístěné?
Tam, kde se dá. Jsou různě roztroušené po bytě.
Hlavní hrdinkou jejího nového akčního kraťasu Bábovka, kde se mísí hraný film s animací, je Mína (Josefína Ramešová).
V sobotu 6. března k nim můžete přidat skleněného lva (rozhovor vznikl před udílením cen).
Můžu, i nemusím. Velkým úspěchem je ovšem samotná nominace. S Alexandrou z ní máme velkou radost. O tom, že existují nějaké Mlsné medvědí příběhy, se díky ní dozvědí další diváci, kteří třeba nekoukali v posledních týdnech na Večerníčka.
A je taky skvělé, že se kategorie animovaný film do Českých lvů vůbec přidala. Byla trochu ostuda, že se na tenhle obor s dlouholetou tradicí dlouho nemyslelo…
Dotkla se současná pandemie vašeho animovaného světa?
Zavření kin a rušení kulturních akcí samozřejmě filmům vůbec neprospívá. Animované mají ale oproti těm hraným tu výhodu, že my, jejich tvůrci můžeme tvořit hodně doma, pracovat online. I druhá série medvědích příběhů tak vznikala za loňské jarní karantény. Komplikovanější bylo snad jen nahrávání s herci…
Horší je to teď, kdy se mají spouštět další projekty. Osobní kontakty, potkávání se s lidmi je pro jejich přípravnou fázi klíčové, jak jsem popsala, při přípravě je nás hodně. Jen e-maily, telefony, online konference tohle nenahradí.
Ještě prozradím, že chystáte další film pro děti Bábovka. A budete i výtvarnicí.
Je to akční kraťas pro děti ze sídliště s animovanými prvky, jež se budou potkávat s živými herci. Je o únosu hračky a její záchraně. Vytváříme ho v produkci s Masterfilmem. Kromě něj také chystám Velkou medvědí kuchařku pro děti, ve které budou všechna zvířátka ze seriálu Mlsné medvědí příběhy, a také knižní vydání medvědích příběhů, takže děti se mají na co těšit.
