Kateřina Janečková: Že se něco nelíbí mně, ještě neznamená, že to musím odsuzovat

Já zažívám trapasy docela často. Třeba nedávno jsem měla jeden s autem. Půjčila jsem si bratrův vůz a vjela s ním do podzemní garáže. Když jsem si vyřídila všechny věci a k autu se vrátila, už jsem ho nenastartovala. Vůbec jsem netušila, co s ním je, a tak jsem zavolala do nejbližšího servisu. Přijel pán, otevřel dveře, sedl si za volant a bez problému ihned nastartoval.

(směje se) To je, cítila jsem se dost hloupě, měla jsem jenom zamknutý volant! Přitom já řídím docela dlouho, skoro dvacet let. A neskromně si myslím, že řídím i dobře. Tohle jsem ale fakt nezvládla. Naštěstí to ale dopadlo dobře. Pán byl milý a hodný, moc to neřešil. Předal mi jenom klíče a šel. Nechtěl ani žádné peníze.

Je dobré se tomu zasmát. Nehroutit se. Trapasy se dějou každému, nikdo není dokonalý. To je třeba mít na paměti. Pokud se něco takového stane, tak by to měl člověk brát s nadhledem a celou tu situaci nějak vtipně shodit. Pak mu to ani neublíží, ani nepřinese žádné trauma.

Naopak, nakonec na to bude ještě s úsměvem vzpomínat. Je zkrátka lepší učit se v sobě objevovat klauna než upadat do depresí.

Na to jsou různá cvičení, která si u nás lidé zkusí. Člověk by si měl taky různými trapasy procházet. Nebát se jich. Nelpět na tom, že musí dělat vždycky všechno dobře a být všem sympatický. To stejně nejde, všem se člověk nikdy nezavděčí.

Trapasy nás naopak můžou posílit. Jakmile na tohle přijdeme, přestaneme se trapna bát. Nebo ho začneme mít dokonce i rádi. Trapno je ve skutečnosti komediální element, trauma z něj tvoříme sami tím, že si ho tak připouštíme.

Na některých lidech vidíte na první pohled, že se skutečně bojí uvolnit a mají ostych. Přicházejí opravdu hodně sešněrovaní a v křeči, ale nakonec dokážou překvapit.

Těch důvodů bylo víc. Poté, co jsem dokončila HAMU, jsem začala učit pantomimu a jevištní pohyb na herecké škole a začalo mě to bavit.

Během učení jsem si ale všimla jedné zajímavé věci: hodně studentům na činohře chybí přirozený a autentický pohyb. Jsou často vedení k tomu, aby ve výrazu přeháněli. To se samozřejmě hodí na velkém jevišti, ale jakmile se ocitnou na malé scéně, nebo dokonce před kamerou při natáčení, je to moc. Působí potom křečovitě.

Velké křečovitosti a strachu jsem si všimla i u komparzistů, kteří dostanou maličkou epizodní roli někde v seriálu a pak nejsou schopni odříkat ani jednu větu. Castingová firma je vezme jenom proto, že se do té role typově hodí, žádnou průpravu už jim ale nedá.

Takže mě napadlo, že jim pomůžu, a začali jsme pořádat kurz „Herecké principy 1“, který je zaměřený na herectví před kamerou, přirozený projev a na práci s trémou. Díky zájmu o další školení jsme postupně přidávali nové navazující kurzy a jedním z nich je právě „vnitřní klaun“.

Mě samotnou dříve strach a tréma jako herečku často omezovaly. Platilo to hlavně tehdy, když jsem měla ztvárnit komediální role. Právě studium pantomimy a klaunerie mě od těchto strachů více osvobodilo.

To je pravda. Ale já jsem z toho strach opravdu měla. Já totiž vůbec nejsem vtipný člověk, nejsem stand-upista, který vyskočí na jeviště a srší vtipem. Jsem sice komunikativní člověk, ale necítím se být vtipná. Takže jsem se toho bála a bylo to pro mě nepříjemný.

Ne, ten důvod byl ještě trochu jiný. Já jsem původně nechtěla přijmout vůbec žádnou seriálovou roli. Měla jsem k tomu velký odstup.

Protože když jsem byla ještě dítě, tak žádné nekonečné seriály neexistovaly. Vyrůstala jsem na filmech a televizních inscenacích. Pak taky na divadelních představeních, protože oba mí rodiče jsou divadelníci. Takže jsem byla dítě odkojené tradičním divadelním řemeslem a zrod seriálů mi připadal jako velký průšvih. Měla jsem pocit, že to herecké řemeslo ničí.

Taky jsem nestála o slávu. Děsilo mě, že mě budou lidi na ulici poznávat a oslovovat.

Nevylučuje. Vyrůstala jsem v šumperském divadle a od dětství se mi líbila ta rodinná atmosféra, ve které soubor pracoval a jak spolu všichni fungovali i v soukromí mimo divadlo. Asi proto mě lákalo být herečkou, klidně v nějakém oblastním divadle.

To samotné natáčení. K roli Ošklivky Katky jsem se nakonec nechala přesvědčit a získala skvělou zkušenost. Pochopila jsem, že i to seriálové natáčení je druh profese. Oproti divadlu se vše dělá v obrovské rychlosti, texty se často učíte ze dne na den a k tomu, aby všechno fungovalo, je zapotřebí velké profesionální nasazení celého štábu.

Navíc jsem si uvědomila, že tomu nemá smysl vzdorovat, když divák tento žánr jednoduše chce. A to, že se něco nelíbí mně, ještě neznamená, že to musím odsuzovat, zvlášť když to má u jiných lidí úspěch. Svět jde pořád kupředu, mění se. Tak to prostě je.

To ale nebyla chtěná pauza, skoro tři roky jsem nedostávala žádné nabídky. Ze dne na den mi přestaly chodit jakékoliv pozvánky na castingy na filmy a seriály. Jako kdybych pro filmaře skončila. Ale divadlo jsem pořád dělala.

Nemám. Dřív jsem to docela řešila. Moje máma ale vždycky říkala: „Nepiď se.“ Napadalo mě, že se možná moc nepohybuju mezi lidmi ze showbyznysu i v soukromí a nemám dostatečné kontakty. Právě o kontaktech totiž dneska všechno je, a to i v jiných oborech než uměleckých. Každý chce logicky spolupracovat s lidmi, se kterými si rozumí a které zná.

Možná jsem málo spolupracovala i s médii, nebo mi chyběl agent, který by mě dokázal prodat. Anebo jsem se zkrátka nezapsala jako dobrá herečka… (směje se)

To byl taky pořádný šok, když se to stalo! Já jsem si totiž opravdu myslela, že obyčejný a málo známý herec, který se nepohybuje v těch správných kruzích, má velmi malou šanci uspět.

O to větší radost jsem z toho měla. Když mi to castingová režisérka Maja Hamplová volala, tak jsem si v první chvíli myslela, že to je jenom nějakej fór. Teprve až v průběhu dne jsem si začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Vážím si Maji právě proto, že se jako jedna z mála snaží zvát na natáčení i méně známé herce a neotřelé tváře.

Štěpán (režisér filmu Štěpán Altrichter) chtěl, abych byla co nejvíc autentická a přirozená. Vycházela jsem tedy hodně ze sebe, jak bych v takových situacích asi reagovala já. Snažila jsem se co nejméně „hrát“, ač s Lucií kromě toho, že jsem také pracovala v restauraci a baru, moc společného nemám. Možná právě ta přirozenost byla ve finále to, co mělo u publika a poroty úspěch.

Elena Serra, která kurz vedla, mi nabídla, abych se přidala do jejího nového projektu – hledala do něj holku mého věku. Lákalo mě to moc, ale nechtěla jsem tenkrát přerušovat práci v divadlech a vzdalovat se na tak dlouho od přítele.

Zatím ne. Mám za sebou sice dvě autorská představení, ale to první byla bakalářská práce a druhé je úplně beze slov – Rajče s Okurkou jsme si vymysleli a zrealizovali s kolegou Matějem Kohoutem.

Ale že bych vzala něčí text, chopila se ho jako režisérka a obsadila do rolí další herce, tak to v plánu nemám. Ale uvidíme, kam mě to ještě zavede. Člověk nikdy neví.

Jsem teď v sedmém měsíci těhotenství, takže pro mě bude ve znamení mateřství. Moje pozornost se plně přesune na dítě, na což se moc těším. Doufám, že všechno dobře dopadne a potomek se v pořádku vyklube ven. (směje se)

Obávám se, že do našich životů vstoupí ještě jedna vlna pandemie, když se teď všechno znovu rozvolní… Je smutné dívat se na ten chaos, s jakým se situace řeší. Mně ale to zpomalení, které pandemie přinesla, vlastně teď vyhovuje.

Jsem doma s přítelem, vyklidněná, chodím na procházky a pozoruju, jak mi roste bříško. Hodně teď žiju přítomností.