Kateřina II. uměla chladnokrevně trestat i vášnivě milovat

Obrátila se k matce a nahlas vykřikla: „Maminko, proč má zrovna král tak krátký kabát?“ Všechny obešla hrůza. Král proslul svou vzteklostí - často třeba mlátil vojáky, když nepochodovali dost rázně. Teď se ale zasmál a prohlásil: „Ta maličká je impertinentní.“

Byla to Sofie Augusta Frederika z Anhalt-Zerbstu, na svůj věk velmi vyspělá. Později vstoupí do dějin jako ruská carevna Kateřina Veliká (1729-1796) a období její vlády bude považováno za zlatý věk Ruska. Do té doby ovšem musela projít mnohým.

Sofie pocházela z bezvýznamné, ale urozené německé větve z Anhalt-Zerbstu (Srbiště). Své mládí trávila právě jak v Zerbstu, kde vládl její otec kníže Kristián August s manželkou Johannou, tak ve Štětíně - tam otec sloužil jako pruský velitel pevnosti.

Citlivá princeznička často plakala a matka ji pravidelně bila za neposlušnost, takže se naučila schovávat před nezaslouženými tresty. Byla ale i velmi živá - skákala na nábytek, pádila po schodech nahoru a dolů, způsobovala si úrazy. Jednou si vrazila špičku nůžek do oka, takže si ho málem vypíchla, jindy na sebe svalila celou plnou skříň.

Navíc v sedmi letech upadla na levý bok a přivodila si vybočení páteře. Zachránil ji místní kat - ten se v lidském těle dobře vyznal, vždyť prováděl mučení a věděl, které kosti jsou křehké a které naopak pevné. Zhotovil Sofii jakýsi pevný korzet, který mohla sundat pouze při výměně prádla. Po několika měsících se uzdravila.

Měla učitele i vychovatelky a musela biflovat požadovanou látku nazpaměť. V sedmi jí odebrali hračky, aby se zbytečně nerozptylovala. Od osmi let začala s matkou pravidelně jezdit do Berlína a ocitala se v blízkosti pruského krále. Krásou dívenka zrovna nevynikala, zato inteligencí a racionalitou ano.

V jedenácti se v Eutinu v holštýnském vévodství seznámila se svým budoucím manželem a bratrancem Karlem Ulrichem.

Dvanáctiletý Karel Ulrich vypadal hezky a choval se dvorně. Měl dědické právo na švédský trůn a vzhledem k tomu, že jeho nebožka matka byla dcerou Petra Velikého, mohl získat i trůn ruský.

Povahu ale šťastnou neměl - žil sice v bohatství, ale doma jej rozmazlovali a zároveň mu přísně poroučeli. Popudlivost se u něj střídala s chorobným vztekem a pil takové množství vína, že se nemohl ani vyhrabat od stolu.

V roce 1743 se všichni Sofiini příbuzní sjeli do Hamburku - bratr dívčiny matky Johanny se měl stát švédským králem. V Rusku totiž zemřela carevna Anna a na její místo nastoupila mladší dcera Petra Velikého, Alžběta. Ta si přála, aby se Karel Ulrich stal příštím carem. Proto se musel vzdát trůnu ve Švédsku.

V roce 1744 pozvala carevna Alžběta Sofii i s matkou do Moskvy jako možnou nevěstu. Mezitím už v Moskvě žil Karel Ulrich, přejmenovaný podle pravoslaví na Petra. Uvítání v Moskvě probíhalo okázale. Obě ženy vítaly davy lidí. Sofie se setkala s Petrem i carevnou Alžbětou, velmi zvláštní ženou.

Alžběta oděná ve zlatých krajkách a krinolíně měla hezkou kulatou tvář a krásné kaštanové vlasy. Usmívala se a objala Johannu i Sofii.

Dívka ji uspokojila svým vybraným chováním. Navíc ji nadchl i její průměrný zevnějšek - pětatřicetiletá carevna kolem sebe pohledné krásky nesnesla. Dbala o sebe až přehnaně, líčila se, využívala kosmetiku a jako jediná u dvora nosila růžové šaty.

Běda té, která by si tuto barvu dovolila obléknout také. Největší krasavice, kněžna Lopuchinová, přišla jednou k panovnici v účesu podobném jejímu a navíc v něm trčela růžová růže. Alžběta Petrovna se na ni vrhla a květinu jí servala z hlavy i s několika kudrnami.

Zbožňovaná dcera Petra Velikého proslula nejen marnivostí, ale i žravostí. Milovala jízdu na koni a honitby. Vzdělání přílišnou pozornost nevěnovala. Svým protivníkům uměla zatnout tipec.

Před ní se měl stát carem Ivan IV., otcův vzdálený příbuzný. Alžběta neváhala a nechala chlapce i s celou rodinou uvěznit. Na trůn nastoupila sama. Dělala si, co chtěla. Za muže si vzala Alexeje Razumovského, syna sedláka. I když Petra - Karla Urlicha - uznala jako následníka trůnu, lezl jí na nervy. Nechtěl se učit rusky, zesměšňoval pravoslavnou církev, nesnášel ruské služebnictvo a obklopoval se Němci a Švédy. Sofie se naopak carevně líbila.

Už brzy po příjezdu konvertovala princezna k pravoslaví a přijala jméno Kateřina Alexejevna. Podle vlastních slov ale pravoslavné „církvi nerozuměla a během dlouhých obřadů se nudila“. Nyní se stala velkokněžnou. Budoucí manžel ji ovšem příliš nezaujal.

Prodělal totiž neštovice - a jeho pohlednost přišla vniveč. Tvář měl oteklou jako meloun, všude v obličeji mu svítily boláky a musel si nechat oholit hlavu. Kateřina se bála svatby a prohlásila v pamětech: „Bála jsem se dne, kdy se dozvím datum, a bylo mi zle, když se o tom začalo mluvit.“ A datum bylo stanoveno na 21. srpna 1745.

Celý svatební obřad trval tři hodiny. Šestnáctiletá Kateřina byla nervózní a smutná. Bála se svatební noci, která symbolicky předznamenala celé manželství. Manžel, opilý pod obraz, přišel do ložnice až ráno a ihned usnul.

Ve stejném duchu soužití pokračovalo. Kateřinu děsila i vrtošivá carevna, která své příkazy měnila z hodiny na hodinu. Zvlášť spadeno měla na ženy. Nerozpakovala se je vyhnat, jestliže měly krásnější šaty než ona sama.

V zimě roku 1746 vydala rozkaz, aby si všechny ženy u dvora oholily hlavu a nosily černé paruky. Kateřinu naštěstí od tohoto nařízení osvobodila.

Milovala sex. Nápadníky si brala do postele od svých čtrnácti let. Přitom cizoložné ženy nechávala zavřít. Kateřině se u dvora nelíbilo - neustále ji bolela hlava a zuby. Petr jí život jen ztěžoval.

O Petrovi si Kateřina zapsala: „Sotva si tě všímá, baví se s vojáčky a věnuje se všem ženám kolem, jen ne tobě.“

Petr nejevil o Kateřinu jako sexuální partnerku žádný zájem. Flirtoval se všemi okolo a opíjel se. Za milenky si vybíral neduživé a šeredné ženy v duchu švédského krále Adolfa, který „nikdy neměl milenku, která by nebyla hrbatá, jednooká nebo chromá“.

Nervózně trhal rukama, kroutil svým odpudivým obličejem, lil sluhům víno na hlavu a bil je. Z Kateřiny dělal vojáka, dal jí do ruky mušketu a s ní musela držet hlídku u jeho pokoje. Učil ji pochodovat a ustupovat, takže mohla později prohlásit: „Stále umím s puškou jako granátník.“

Občas Kateřinu zbil. Trpěl fimózou (zúžená předkožka) a teprve v roce 1752 se nechal operovat. Kateřinu od šílenství zachraňovalo pouze neustálé čtení a jízda na koni. Když ji zrovna nesužoval manžel, dovedla být veselá a zábavná. Byla vynikající imitátorka - chrochtala jako vepř a houkala jako sova. A pořídila si milence.

V roce 1752 po Petrově operaci se manželství konečně mohlo naplnit. Kateřina otěhotněla, ale potratila. Poté otěhotněla znovu, ale nikoli s Petrem. Třiadvacetiletá dívka se totiž zamilovala do tmavovlasého komořího Sergeje Saltykova, „krásného jako letní soumrak“, cynického elegána. Dne 20. září 1754 mu porodila syna Pavla.

Výchovu synka zcela převzala Alžběta a matka se s vlastním dítětem setkala jen výjimečně. Její postavení se nyní upevnilo - povila přece následníka trůnu.

I tělesně zkrásněla, stala se z ní štíhlá mladá žena se slonovinovou pletí a dlouhými kaštanovými vlasy. Přesto se od ní Sergej odvrátil a románek ukončil.

Zamilovala se znovu - do o tři roky mladšího šlechtice, světlovlasého a něžného Stanislava II. Poniatowského, budoucího polského krále. S ním měla v roce 1757 dceru Annu, která po dvou letech zemřela.

V té době už Kateřina uvažovala o možném převratu ve svůj prospěch. Vybudovala si okruh přátel a navázala kontakty se zahraničím. S manželem si hlavu nelámala - zamiloval se do kulhavé a vulgární dvorní dámy Elizabeth Voroncové a uvažoval o rozvodu.

V roce 1762 zemřela carevna a na trůn nastoupil Kateřinin manžel jako Petr III. Kateřina měla v té době za milence pětadvacetiletého Grigorije Orlova, se kterým měla syna Alexeje.

Petr sice udělal jisté politické kroky - například přivolal mnohé šlechtice z vyhnanství, vydal zákon, který zbavoval šlechtu povinné služby v civilní správě a armádě -, ale povahově zůstával svůj a záchvaty zuřivosti a opilství jej neopouštěly.

Podle slov pamětníka „cara nemá nikdo rád, carevna má odvahu, je oblíbená a uznávaná, zatímco cara všichni nenávidí a opovrhují jím“. Nová carevna zatím chystala spiknutí. Skupina gardových plukovníků v čele s Grigorijem Orlovem a jeho bratrem Alexejem sesadila v červnu 1762 Petra a Kateřina vjela v obleku důstojníka se svými oblíbenci do Sankt Petěrburgu.

Všude ji vítaly davy lidí. Dějiny tento čin pokřtily na „dámskou revoluci“. A zrodila se Kateřina II. Veliká. Ona sama tento přídomek ráda neměla. Petr se zhroutil a napsal carevně dopis, v němž ji prosil o odpuštění.

Kateřina se ale zachovala přísně.

Jeho milenku Elizabetu Voroncovou poslala k otci a on sám měl být internován na svém panství v Ropše. Šestého července přišla z Ropši zpráva, že je Petr po smrti.

Prý po krvavé hádce s jedním ze svých strážců Fjodorem Baryatinským. Pravda mohla být jiná. Orlov nebo jeho lidé nechali Petra uškrtit - chtěli tím ulehčit Kateřině život. Byl to poněkud mrazivý začátek vlády. Tak či tak, v politice měla být úspěšná.

Jako neomezovaná vladařka si dělala, co chtěla. A to i v osobním životě. Vystřídala mnoho milenců - mimo jiné knížete Grigorije Potěmkina, nehezkého, křivonohého muže s jedním okem. Jejím posledním milencem, když jí bylo šedesát, se stal dvaadvacetiletý poručík jízdní gardy Platon Zubov. Ten se také po Potěmkinově smrti stal Kateřininým spoluvládcem.

Kateřina zemřela 17. listopadu 1796 na záchvat mrtvice. Pod jejím vedením se Rusko stalo uznávanou velmocí.