Kateřina Hodáčová: Jsem vzteklá jako moje teta Nataša Gollová

V bytě na Janáčkově nábřeží číslo 33, kde žila její teta Nataša, teď bydlí Kateřina (61) s manželem Josefem a dcerou Terezou. Prvorozená Johana se i s tříletou dcerou Rózou odstěhovala za Prahu. Holek jak máku, ale zatím žádná nejeví herecký talent.

Kateřina vystudovala FTVS, byla reprezentantkou ve sportovní gymnastice, trenérkou a učitelkou angličtiny. Tereze je 24 let a myslí jí to spíš ekonomicky. Johana, které je 32 roků, nedokončila studium FTVS, víc ji zaujal bytový design. Chvíli byla v obchodním oddělení deníku Metro, učila také angličtinu. Mluví ještě španělsky a německy. Je podobně rozevlátá jako Nataša. S hudebníkem Janem Homolou má tříletou dceru Rózu. Ta krásně maluje a je zatím poslední z rodu Hodáčů.

„Jak se žije v bytě po slavné tetě?“ ptám se Kateřiny. Zdá se mi, že je Nataše Gollové podobná. „To spíš Johana,“ nesouhlasí. „Ale jsem jako ona vzteklá. I když jsem se po dětech docela uklidnila.“

Stojíme v obýváku s výhledem na Vltavu. V létě tu jezdí jeden parník za druhým, přes řeku vidím Tančící dům.

„Žije se tu krásně,“ odpovídá. „Je to náš dům, ale po válce jsme o něj přišli a stali se z nás nájemníci. Získali jsme ho zpátky až v restituci roku 1990. Tetin byt prošel kompletní rekonstrukcí. Z původního nábytku zbylo jenom Natašino oblíbené křesílko a stolek. Ostatní zařízení jsme odvezli na chatu do Voznice.“

Když se Kateřina v roce 1950 narodila, bylo jejímu otci Ivanovi čtyřicet a jeho sestře Našce, jak jí rodina říkala, 38 let. Ten rok Nataša ukončila angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, krátce hrála na pražské Fidlovačce a od roku 1955 až do roku 1971 byla členkou dnešního Divadla ABC. V Praze bydlela s maminkou Adélou a se svým manželem Karlem Konstantinem v druhém patře rodinného domu na Janáčkově nábřeží.

O patro níž žil její bratr Ivan Hodáč s rodinou. Tam vyrůstala i Kateřina Hodáčová a její o tři roky starší bratr Ivan. Oba byty byly propojené zadním schodištěm.

„Tetu jsem měla ráda, byla příjemná, inteligentní, sečtělá, uměla čtyři jazyky, o všem se s ní dalo povídat. Vystudovala filozofickou fakultu, byla i rok v Anglii. Měla velký smysl pro humor a neuvěřitelně se smála, takovou vysokou fistulí, to pro ni bylo typické.

Projevovala o nás s bratrem velký zájem, nic nepředstírala, měla nás opravdu ráda. Stačilo říct, že je v kině Alfa vyprodáno, a už tam zavolala a zajistila nám lístky. Tehdy se na kvalitní filmy stály fronty. A také nám dávala volňásky do Divadla ABC a na Fidlovačku. Vlastní děti neměla, takže nás trochu brala jako svoje,“ vzpomíná Natašina neteř.

Další vzpomínka patří psu, kterého si herečka pořídila. „Když ho přinesla, byl hubeňoučký, jen mu trčely uši, tak mu začala říkat Ušák. Teta ho strašně milovala, vykrmila ho tak, že byl tlustý a nemohl vylézt do schodů, musela ho do druhého patra nosit. Pamatuji si, jak k nám občas přišla a ptala se: Nemáte něco pro Ušáčka? Ale myslela tím jenom šunku.“

Nataša Gollová, vlastním jménem Hodáčová, si zvolila své umělecké příjmení podle svého dědečka Jaroslava Golla, významného českého historika. Její otec František Xaver Hodáč byl právník, politik, národohospodář, poslanec parlamentu, profesor na ČVUT a generální tajemník Ústředního svazu československých průmyslníků. Maminka Adéla malovala.

Měli dvě děti – Ivana a Natašu. Ivan Hodáč byl důstojníkem a později nadšeným automobilovým závodníkem. Měl pověst bonvivána.

„Teta dostala jméno po Nataše Rostovové z románu Vojna a mír. A proč Ivan, to nevím,“ krčí rameny jeho dcera. „Otec chtěl, abych se také jmenovala Nataša, ale máma si prosadila Kateřinu po babičce.“

Ačkoli Natašin bratr jezdil automobilové závody, ona neřídila. Možná jako mladá holka, ale pak už ne. Na chatu do Voznice jezdila taxíkem. „Chatu u Dobříše postavili v roce 1927 staří Gollovi mojí babičce Adéle, ale ona se o dům moc nestarala, přijela tam a hned šla do zahrady malovat kytky nebo zahradničila. Za tetou Natašou tam na pověstné mejdany jezdili herci a také parta kolem mého táty. Podle toho to pak vypadalo.

Když jsme později dům dávali do pořádku, byla to dřina. Chtěli jsme se například koupat v bazénu, ale ten byl napěchovaný hlínou a smetím. Také garáž byla plná odložených a zapomenutých věcí. To bylo neskutečné. Na pozemku byly dvě studny, rozvedené do baráku, ale ani jedna nefungovala a Nataša chodila pro vodu k sousedům. Babička myla nádobí ve studené vodě v lavóru na zahradě.“

Dnes chata ve Voznici patří Kateřině. Odmala tam jezdila, učila se na zahradě na zkoušky, ve Voznici vyrostly i její děti. K tomu místu má vztah, navíc jí to ze Smíchova po dálnici trvá autem půl hodiny.

Sedím v křesílku Nataši Gollové. Je pohodlné, ale hodně nízké. Snad aby si mohla pořádně natáhnout nohy.

„S mým tátou teta vycházela dobře,“ pokračuje Kateřina. „Ale jejich životní filozofie se diametrálně lišily. Otec byl optimista, z ničeho si nedělal hlavu, jezdil automobilové závody, teta byla vážnější. Neměla štěstí na muže a nebyla šťastná. Děti určitě chtěla, ale nenarazila na pravého partnera.“

Milovala například herce Františka Vnoučka, který celý život skrýval homosexualitu. Stýkala se s ním čtyři roky. Do Prahy za ní jezdíval také jeden slavný rakouský herec, byl krásný, ale ženatý a nikdy se nehodlal rozvést. Po válce měla vztah s francouzským básníkem a dramatikem rumunského původu, zakladatelem dadaismu, Tristanem Tzarou. Seznámili se v Paříži u malíře Josefa Šímy. Ten byl sice svobodný a bydlel u ní nahoře, ale také se nakonec rozešli.

„V letech 1947 až 1950 teta hrála v Českých Budějovicích, kde poznala Karla Konstantina. Byl ředitelem divadla a hned se vzali. Tajně, babička o tom ani nevěděla.

On pak přešel v roce 1952 do Prahy na Fidlovačku a teta šla s ním. Ale po roce ji Jan Werich vzal do ABC, kde už zůstala.

Nejvíc si rozuměla se Sváťou Benešem, s ním hrála i v divadle. On také mluvil na jejím pohřbu ve Strašnicích. A zajímavé je, že nikdy doma moc nevyprávěla o Oldřichu Novém, s nímž vytvořila oblíbenou filmovou dvojici,“ vybavuje si Kateřina, které se ze všech snímků nejvíc líbí Hotel Modrá hvězda a Eva tropí hlouposti.

Když v roce 1962 Karel Konstantin zemřel, Nataša si k sobě vzala podnájemníky a nakonec v roce 1977 velký byt vyměnila za garsonku ve Štěpánské ulici. Téměř denně navštěvovala protější restauraci Šumava. Závislost na alkoholu nezvládla, a tak ji Stanislav Fišer a Josef Zíma přesvědčili, aby se přestěhovala do domova důchodců v Krči. Už opravdu nemohla být sama, potřebovala odbornou péči. Žila tam od roku 1987 a zemřela 29. října 1988.

„Píše se, že zemřela úplně sama, opuštěná, že jsme se o ni nepostarali. Jenže my jsme se v té době přestěhovali v ulici do čísla 61, do většího bytu ve čtvrtém patře bez výtahu a teta by nebyla schopná vyjít tolik schodů. Byla po endoprotéze kyčle, ztloustla a nebyla vždycky střízlivá, takže to bylo složité.

Do Štěpánské jsme za ní chodili, nakupovali jsme jí, já jsem tetě vozila vyprané prádlo, to už jsem měla malou Johanu. Otec na ni byl kvůli pití naštvaný, ale ona by se stejně nešla léčit. Samotu si svým způsobem zavinila sama, ale opuštěná nebyla. Navštěvovali jsme ji i v Krči,“ říká Kateřina.

Nataša Gollová leží na Vyšehradě v rodinné hrobce Růžičků, což je rodina Kateřininy maminky. Je tam pohřbený také její otec Ivan. „A jednou tam budu i já,“ dodává neteř Nataši Gollové.