Článek
Kdo by čekal, že v běžném životě je stejně impulzívní, trhlá a vtipná jako v televizi, plete se. Při osobním setkání jí sice v očích svítí jiskřičky a neopouští ji úsměv na rtech, mluví však tichým hlasem, rozhodně není rozjívená a dopředu zvažuje každou svoji odpověď.
Zato divákům připravuje jiné představení. Někteří jí nemůžou přijít na jméno a když náhodou zapnou televizi na program, kde Kateřina účinkuje, okamžitě přepínají. Má však i spoustu příznivců, kterým je její "pracovní" projev sympatický a vždycky se s ní zasmějí. Ať je to, jak je, rozhodně není zaměnitelná, nesplývá.
Ačkoli hned po skončení studií na pražské herecké konzervatoři působila čtyři sezóny v plzeňském Divadle J. K. Tyla, do diváckého povědomí se zapsala až rolí Simony ze seriálu Život na zámku.
A pak se také hodně zviditelnila svým čtyřapůlletým vztahem s muzikantem Petrem Vondráčkem, o kterém Kateřina mluvila jako o své první dlouhodobé známosti. Na veřejnosti působili jako dokonalý pár, časem však začal bulvár rozebírat jeho zálety a časté pití. Nakonec se rozešli.
V té době se ale stále více začala dostávat pod kůži divákům Snídaně s Novou, kterou Kateřina moderovala do loňského září. Ve dvojici s Vítkem Havlišem byla opravdu neřízenou střelou. Ztotožnila se totiž s image naivní blbky, která se na ni přilepila, a hostům pořadu občas svým dotazem vyrazila dech. Například hláškou: Pane Hromado, a když jste předseda tý gay iniciativy, to jste taky gay?
Zapomenout také nelze na to, jak na šéfa dopraváků Stanislava Humla spustila: "Jé, pane podplukovníku, a máte rád taky jiný oslovení? Třeba že bych vám říkala Staníčku... Klidně? Tak Staníčku, děkujeme za informace... pa, brouku."
Když Kateřina se Snídaní skončila, mnozí si možná oddechli. Ne na dlouho. Vzápětí totiž začala na Nově moderovat Prásk! A jak jinak, zase si hraje na věčně vykulenou hloupoučkou rošťandu.
Je vám jednatřicet let. Jak dlouho se ještě chcete prezentovat jako naivní přihlouplá dívenka?
Myslím si, že jak věci pozvolna přicházejí, tak stejně také odcházejí. Moje image vznikla samovolně. Když jsem začínala ve Snídani s Novou, nechtěla jsem být jako ostatní moderátoři. Tohle bylo pro mě příjemné, brala jsem to spíš jako hereckou záležitost... Ale věřím, že dostanu nějaké nabídky na normální hraní. Třeba nedávno jsem natočila, byť kratičkou, povídku pro pořad To nevymyslíš.
Tam jsem vás skoro nepoznala. Najednou jste byla úplně někdo jiný ...
Protože moje role byla vážná, nerozchechtaná. Prostě normální, odlišná od toho, jak působím jinde. Takže za to jsem ráda. Ale tím netvrdím, že nejsem vděčná za moderování. Je to skvělý.
Říkáte, že se ve své image cítíte dobře. Měla jste přesto někdy chvilky, že jste se za sebe styděla?
Samozřejmě měla a mám dodnes. Často se třeba lidí, kteří se mnou pracují, ptám, jestli to nebylo blbý, protože mám kolikrát divný pocit. Ale ujišťují mě, že ne. Je těžké při natáčení Prásku vymýšlet legraci, aby všechno mělo pointu. Neodříkávám jenom texty, ale projevuju se i fyzicky. Takže i při natáčení procházím tím, že se stydím. Ale pokud člověk není přehnaně sebevědomý, tak to je podle mě normální. A pak mi hodně pomáhá dobře napsaný scénář.
Myslela jsem, jestli vám zpětně někdy nepřijde hloupé, na co se třeba hostů ptáte.
Konkrétně?
Teď mě zrovna napadá to, když jste ještě ve Snídani s Novou panu Hromadovi položila otázku, jestli je taky gay.
To ale nebylo od věci a myslím, že na tom nebylo nic špatnýho. Moje otázky ve Snídani vznikaly za pochodu, prostě jsem to tak cítila, a vidíte, že doteď si na to lidi pamatují.
Psychologové říkají, že je pro moderátorku mnohem těžší vydávat se za blbku než za inteligentku. Jak náročné bylo pro vás sžít se s touhle image?
Nejvíc mi asi dělalo problémy se v ní udržet. Dostávala jsem od diváků hodně negativních reakcí a často jsem si říkala: Ježišmarjá, tohle nechci! Chci být normální. Ale měla jsem velkou podporu přátel a kolegů, kteří mě přesvědčovali, že pokud bych svou image opustila, byla bych jako všichni ostatní.
Stále dostáváte negativní ohlasy?
Do Prásku přicházejí jen kladné pohlednice a dopisy. Spíš mi teď lidi začali psát, abych jim pomohla a poslala nějakou částku peněz. To se mi předtím nestávalo.
Jak na jejich prosby reagujete?
Dopis si přečtu, ale myslím, že touhle formou se o pomoc nežádá.
Pořadem Prásk provázíte už přes půl roku, co myslíte, jak to zvládáte?
Když jsem ve studiu, je to pro mě hra, zábava a v tu chvíli se bavím. A jak to vnímají ostatní lidi? Asi je to různé.
Ptá se vás hodně lidí, jestli jste ve skutečnosti tak hloupá jako v televizi?
Jo. Naposledy, když jsme s Pepou Cardou točili Zlatou mříž. Vyšli jsme ven a tam čekali lidi na podpisy. Jedna slečna, která v Prásku viděla reportáž, jak tancuju u tyče, mi podávala papír a zeptala se: Paní, to opravdu tancujete u tyče? Řekla jsem jí, že ne, že to byla legrace. A ona pokračovala: A jste opravdu tak blbá? Já na to: Ano, jsem. To máte pravdu. A tím to skončilo. Jsou to takové legrační momenty.
Štve vás, že si to lidi myslí?
Ty chytrý si to určitě nemyslí.
Před časem jste si nechala změřit IQ a výsledek byl 120. Ulevilo se vám trochu, když se tahle informace dostala na veřejnost?
Tak určitě jsem si nenechala udělat IQ testy kvůli tomu, že mi lidi říkali, že jsem blbá. To se psalo, a není to tak. Prostě byl v Karlových Varech na soukromé právnické fakultě den otevřených dveří a my to jeli s kamarády mediálně podpořit. Nabídli mi udělat si tenhle test a je jasné, že o výsledek měli novináři zájem. Vyšla jsem takhle kladně, a jak všude říkám, abych situaci trochu shodila, že i pro mě to bylo velké překvapení.
Často říkáte, že nemáte příliš velké sebevědomí. Posilujete si ho nějak?
Mám sebevědomí normální, a jestli mi ho někdo dodává, tak okolí, přátelé, rodina, můj muž. Proto si myslím, že i soukromí je velmi důležité, protože má vliv na vaši práci.
Loni na podzim jste se provdala za veterináře Jana Herčíka a od doby, co jste s ním, si libujete, že takovou bezstarostnost jste naposledy zažila v dětství. Jak o vás manžel pečuje?
Absolutně ve všem na mě myslí, je naprosto nesobeckej. A je neskutečně hodnej, a to nejen ke mně, ale i ke svému okolí. Ve všem mi pomáhá.
Váš manžel má už dvě dospělé dcery z předchozího manželství. Co vy, nepřemýšlíte o dítěti?
Řekla bych, že by byla škoda s takovým člověkem dítě nemít. Ale není to tak, že bychom něco plánovali. Pokud se to stane, bude to hezký.
Jste kariéristka?
Nepřemýšlím nad tím. Je pravda, že teď se mi seběhlo nabídek víc, ale je to jenom takové období. Už jsem i zažila, že jsem měla práce malinko. Teď točím, hraju v divadle, mám svoji rubriku v rádiu. Je to super. Ale nic není věčný. Teď jsem sice dostala víc příležitostí, ale za čas bude mít víc práce zase někdo jinej. Proto říkám, že nejdůležitější je soukromí.
Na rádiu Impuls máte pořad, který se jmenuje Deník pravé brunety. Jak jste na ten název přišla?
Líbí se mi holčičí filmy, jako je Deník princezny nebo Pravá blondýnka. Jsou to crazy filmy, jednoduchý. Tak jsem si to nějak propojila a vznikl Deník pravé brunety ... Hodně se používá označení blbá blondýna. A já jsem bruneta, ale jsem spojována s tím, že jsem blbá. Takže Deník pravé brunety je všeříkající.
Psala jste si někdy deník?
Psala, na konzervatoři. Ale vydrželo mi to asi jenom rok. Když jsem se do něj po delší době podívala, bylo to legrační.
Na co jste ve svém životě nejvíc pyšná?
Na hodně věcí, ale ze všeho nejvíc asi na to, že jsem potkala svého muže. Že si mě vzal, a já se tak mohla stát jeho ženou.
