Kateřina Brožová: Snad konečně potkám toho pravého muže

Jsem ráda, že ho mám za sebou. Byl dost divoký. Pracovně i soukromě.

Ke konci roku jsem v sobě vyřešila problém, který se táhl dva roky, a řekla jsem si, že s novým rokem začnu žít trochu jinak.

Také. A příliš jsem podléhala názorům některých lidí v mém blízkém okolí, planým slibům a tak dále. Dívám se dopředu, těším se na to, co přijde. A taky chci víc myslet na sebe. Chci si víc užívat. Znám jen práci, plán od vystoupení k vystoupení.

Pracovně spousta věcí, potkala jsem zajímavé lidi a absolvovala jsem množství divadelních představení, koncertů, dotočila jsem seriál Pojišťovna štěstí, nahrála jsem CD vánočních koled, kde zpívá i moje dcera, zapojila jsem se do mnoha charitativních akcí. Ráda bych teď realizovala svůj dlouholetý nápad založit vlastní nadaci, která by pomáhala dětem a seniorům.

Nebyla to moje ambice, dostala jsem nabídku, ale byla to pro mě velká zkušenost. Politika mě zajímá, ale přece jen chci zatím pomáhat jiným způsobem než sedět v parlamentu.

I když se nejlíp cítím před kamerou a na pódiu, mám ještě spoustu dalších nápadů. Jsem normální žena a zajímá mě, co se děje kolem mě. Žiju mimo Prahu v menší obci, kde máme místní problémy. Jako všude jinde, nejvíc nás trápí, že věčně na něco chybějí peníze. Například v naší ulici není osvětlení, vodovod, kanalizace, ani asfaltová cesta.

Spíš utajený režim. (hlasitý smích) Nechci nic přivolat, ale asi se mi v poslední době daří celkem úspěšně se vyhýbat novinářům. Nechci moc vykřikovat, protože to pak rázem může být úplně jinak, a to bych tedy nerada.

Pravda je, že v tomhle divadle jsou novináři každý den. Pokud jenom přijdou, vyfotí a odejdou, je to fajn, pokud mají hloupé komentáře, tak to příjemné není. S bulvárem mám tak strašné zkušenosti, že bych je nerada zažívala znovu. A nemůžu donekonečna vysvětlovat, že to, co píše, není pravda.

Je to rodinné představení plné fantazie, krásný příběh. Zaujala mě muzika Zdeňka Bartáka, se kterým jsem před lety ve starém Hudebním divadle v Karlíně dělala představení Anděl s ďáblem v těle. Sešla se tu skvělá parta lidí, některé znám z předchozích projektů, třeba z Jekylla, z Miss Saigon, z Bídníků, z Galilea.

Asi kolem mě zase začne být víc rušno, ale pokud vím, bude se vysílat až v druhé polovině roku, tak je ještě čas.

Na tom koncertě zpívaly i kolegyně, které nedělají jen pop. Natočila jsem sice pár popových desek, ale mému srdci je bližší swing nebo jazz. Mimochodem na Karlštejně jsem zpívala slavnou píseň Lásko má, já stůňu, kterou mám jako Eliška v repertoáru v Karlíně.

To je tím, že jsem nikdy s nikým neměla žádný problém, myslím, že jsem vstřícná. Mám lidi ráda.

Mediální obraz vytvářejí média, často bez našeho přičinění. V každodenním životě to nevnímám, ale vím samozřejmě, co se o mně píše. To bych se musela soudit. Nikdo z nás nepočítal s tím, jaké změny u nás nastanou, jaké odpornosti a kýble špíny nejen v bulváru, ale i v životě na nás vylejou.

Tady nemáme zákon na ochranu osobnosti. Co můžu dělat? Křičet, plakat, vysvětlovat na všechny strany, že to není pravda. To už mám všechno za sebou a stejně se nedoberu žádného výsledku. Čím víc reagujete, tím víc o vás píšou. Je to strašný pocit bezmoci.

Rád? U mě se nabízelo víc témat. Svého času jsem si vzala bohatého muže z rodiny předlistopadového politika (Zdeněk Toman, pozn. red.). To určitě mnoho lidí nepotěšilo. Pak jsem se bouřlivě rozváděla, což by je potěšit mohlo, jenže se do toho vložil další přítel (podnikatel Peter Kovarčík, pozn. red.) a nešetřil slovy na téma peníze, to bylo další sousto.

V showbyznysu jde o podnikání, tedy o výdělek, noviny se potřebují prodat a využije se k tomu cokoli. Já jsem byla vhodný objekt. Kdybych měla alespoň jedno procento ze všech těch zisků, tak jsem supermilionářka.

Zvládám to v pohodě, ale pocit, že čas strašně letí, mám taky. Zdá se mi, že žijeme v nějakém zrychleném filmu. Pozoruji to i na své dceři, která mi roste před očima, ale já se cítím pořád stejně. Nebylo by špatné, kdyby to zůstalo tak, jak je to teď. Aby mi bylo znovu dvacet, to bych nechtěla. Jsem ráda za životní zkušenosti, které mám, včetně těch kotrmelců. Posunulo mě to dál.

Samozřejmě mám spoustu svých splínů a strachů, přemýšlím o životě a je mi z toho někdy divně. Je to také o utíkajícím čase, o tom, jak jsou na tom zdravotně moji nejbližší, co všechno ještě můžeme, a co už ne. Tomu se člověk těžko ubrání, i když některé vzpomínky odháním.

Ano, a taky na maminčin kolaps, soudní tahanice a zbytečné války prostřednictvím bulváru, do kterých jsem se nechala zatáhnout.

Ještě neztrácím naději. Ale žijeme s Kačkou samy. Pokud pánbůh dá, budeme znovu rodina. K tomu ale potřebuji životního partnera, nechci být se dvěma dětmi sama.

Jsem jedináček a tatínek mým partnerům věnoval velkou pozornost. Na všechny měl velké nároky a hned tak někoho nepřijal, jenže v mém věku už je to jiné. Mám k rodičům silné pouto. Snu o velké rodině, kdy se všichni její členové mají opravdu rádi, jsem se ještě nevzdala.

Je moje všechno, je to smysl mého života. Díky Kačce jsem vydržela velmi těžké situace, bez ní bych je nezvládla. Chodí do druhé třídy a začíná být slečna, má často své názory a rychle nasává vlivy svého okolí. Musím být v jejím zájmu přísnější.

Vnímá a mluvíme o tom. U nás v obci si lidé už zvykli, že tam žijeme, znají nás a můžou srovnávat s tím, jak to je ve skutečnosti, a co se píše v bulváru. Měla jsem trochu strach, jak Kačku přijmou ve škole, ale jsem spokojená, má skvělou učitelku. Všichni se k nám chovají pěkně.

Ne, Kačku jsem přihlásila na klavír a na tanec. Někdy u rodičů vezme housle do rukou a táta má radost, že jí to jde.

Nevím, chodila sice dva roky do baletní přípravky, ale tam šlo spíš o držení těla a pobyt mezi dětmi. Líbilo se jí, jak jsem soutěžila na Slovensku v Let‘s Dance. Teď ji chci nasměrovat na společenský tanec.

Bylo to hlavně za pozdní příchody, protože jsem od čtvrté třídy dojížděla. Nejdřív jsme se stěhovali, pak jsem přestoupila na jazykovku. No a na gymplu jsem odmlouvala učitelům, kouřila jsem na záchodě, bránila jsem slabší spolužáky, zastávala jsem se jich proti učitelům.

Žádné reakce ve škole jsem nikdy nepociťovala. Naopak, měla jsem výhodu, že jsem byla dobrá v ruštině. To až v dospělosti ještě před revolucí jsem začala vnímat různé politické záležitosti a byla jsem připravena se za mámu do krve poprat, kdyby měl kdokoli nějakou narážku. A tak to mám i doteď. Jakýkoli politický systém nesouvisí s tím, jestli je někdo té či oné národnosti.

Na klavír si brnkám, když se potřebuju naučit nějakou píseň, pohybově jsem na tom velmi dobře po mamince, ale že bych zvedla nohu nad hlavu jako ona, to určitě ne. Na koni nejezdím kvůli úrazu páteře. Zvířata však miluji.

Máme dva. Čtyřapůlletého ridgebacka Anjiho a Kačenka chtěla ještě malého pejska na mazlení, tak jsem podlehla a pořídila jsem trpasličího jezevčíka Maxe. Jsou mu čtyři měsíce. Je to starost navíc, ale také velká radost.

Doma ve společnosti dcery, svých nejbližších a našich zvířat. Je mi dobře, když se povede představení, když mám krásnou roli, jako třeba v Pojišťovně štěstí.

Kromě Barona Prášila mám v Karlíně dva muzikály Noc na Karlštejně a Limonádový Joe, v Divadle Bez zábradlí komedii Terasa, v Divadle Palace další komedie A do pyžam! a Dohazovač. Těším se na další hezké nabídky. Třeba přijde nějaká velká dramatická role nebo filmová příležitost. To bych si moc přála.

Snad konečně potkám toho správného muže pro život.