Kateřina Bohatová: Nevadí mi dělat občas křoví

Kdybyste šla do kina jménem Láska, na jaký snímek by to bylo?

Těch je řada. Ale díky mé práci mi naskakují hlavně filmy, které máme v našem muzikálu, mimo jiné Láska přes internet a Samotář v Seattlu. Zkoušeli jsme ho dva měsíce a teď už si ho užívají diváci. A ještě mě asi napadá jeden titul, který mám ráda, Láska nebeská. O ní se sice v představení nezmiňujeme, ale je to taková stálice.

Chápu dobře, že máte radši zamilované filmy než třeba thrillery?

Já hlavně v posledních letech chodím do kina míň než dřív, protože nemám na podobné aktivity čas. Tohle asi zná každý, kdo má malé dítě…

Možná proto je pro nás s mužem, jinak obrovským filmovým fandou, návštěva kina takový velký/malý svátek. Po narození syna vyrážíme opravdu pouze na tituly v kategorii „musíme vidět“. Patří k nim i zmíněné „romanťárny“. Myslím si, že touha podívat se na něco hezkého, láskyplného je v každém z nás.

Co jste tedy viděli naposledy?

Na co jsme to vyrazili? Počkejte. Byli jsme v kině Přítomnost na pražském Žižkově. Ale na čem? Už to mám! Top Gun. Nestihli jsme ho v první vlně, kdy z něj všichni odpadávali nadšením, ale v momentě, kdy jsme syna udali na hlídání, to vyšlo. A jsme zase u seznamu „chceme vidět“. Od léta na něm je film s Emmou Thompsonovou Hodně štěstí, pane Veliký.

To je trochu jiná romantika, než ve které hrajete v Divadle Kalich. Biograf láska poskládaný z písní Hany Zagorové je na měsíce vyprodaný. Co v něm hrajete?

Janu, rozhodně nejromantičtější postavu muzikálu. Jsem majitelkou Biografu láska, což je kavárna na místě bývalého kina. K mé postavě patří i nejromantičtější Hančiny songy. Včetně hitů Mys dobrých nadějí, Biograf láska. Je to záměr. Tvůrci muzikálu se snažili charaktery mezi herečky a herce rozdělit tak, aby k nám Hančin repertoár ladil. Na jevišti jsou pak vedle dospělých i děti, které zpívají její svižné „disko“ věci.

Kolik představení měsíčně hrajete?

Po září, kdy jsme hráli v pátek a v sobotu dvoják, v neděli jednou, se v říjnu zdvojila i neděle. Pro velký zájem se představení přidala. Účinkuju tak v polovině z nich.

Paní Zagorová bohužel v září zemřela. Potkala jste se s ní osobně?

Potkala, je to moc a moc let zpátky. Sotva jsem vyšla školu, když jsme spolu hrály v muzikálu Jack Rozparovač. Pro mě to byl profesní start, pro ni velký divadelní návrat. Vašo Patejdl jí dokonce napsal na tělo jeden nádherný song. Dal jí tím krásný dárek.

Dávala vám najevo, že je mezi vámi, začátečnicí, a jí, hvězdou, rozdíl?

Hanka? Nikdy. Byla kouzelná, moudrá. Povýšeně se nikdy k nikomu nechovala. V Jacku Rozparovači jsme prostě byly kolegyně. Já kuře, ona profesně úplně jinde. Moc hezky jsme si vždycky poseděly, popovídaly.

Cenila jsem si na ní i toho, že uměla říct s taktem věci tak, jak jsou. Podobnou upřímnost ocení každý, bez ohledu na to, kolik mu je. Těšili jsme se, jak přijme náš divadelní dárek, muzikál Biograf láska. Přípravy sledovala. Premiéru již nestihla.

Na legendy máte štěstí. Vašimi učiteli na konzervatoři byli Jana Preissová a Jaroslav Satoranský. Co vám předali do života?

Lásku k herectví, lásku k profesi. Byli na nás, na své studenty, přísní, zároveň obrovsky laskaví. Oba měli výjimečný přístup ke své práci a ten se nám snažili předat. Myslím si, že úspěšně.

Vštěpovali nám, že musíme jít v tom, co děláme, do hloubky. Přistoupit ke svým rolím pravdivě, nic neodfláknout. Netuším, jak se na konzervatoři učí dneska, ale troufám si říct, že jsem zažila ještě tu – v dobrém slova smyslu – starou školu.

Vystudovala jste herectví, živí vás hlavně muzikály. Jak se ale holka narozená ve Šternberku, vyrůstající v Mohelnici dostane mezi umělce? Šlo o váš dětský sen?

Vůbec ne! Než jsem podala přihlášku na konzervatoř, chodila jsem na osmiletý gympl. Učila jsem se dobře. Hodně jsem i sportovala, tancovala, hrála na piano. Byla jsem extrémně vytížená, měla jsem toho jako dítě vážně hodně. Nikdo ale nepředpokládal, že bych se vydala do světa umění.

Zlomem pro tohle mé rozhodnutí byl okamžik, kdy jsem potkala přítelkyni mého skoro bratra – bratrance, s nímž jsem vyrůstala – na chodbě. Já stála ve dveřích, oni šli na rande. Mezi řečí padlo, že si chce podat přihlášku na uměleckou školu. Jejich adresy měla s sebou, držela papír s nimi v ruce. V tu chvíli to ve mně najednou cinklo.

Kolik vám bylo?

Třináct. Vzala jsem si hned od ní ty adresy, šlo o konzervatoře v Ostravě, v Brně a v Praze, a poslala tam přihlášky. No a vzali mě všude. Což vůbec nikdo nepředpokládal, ani já. Vždyť jsem to šla jen zkusit.

Žádné velké přípravy na přijímačky se ve vašem případě nekonaly?

Jak v čem. Hodně věcí jsem odmala dělala, proto jsem si například za zpěvem, tancem, za muzikou stála. Ale o herectví jsem nevěděla vážně vůbec nic. To běžné nebylo. Moji spolužáci dávno dabovali, hráli, chodili do dramaťáků. A já? Nic. Nula.

V momentě, kdy jsem první den vešla na konzervatoři do třídy, kde seděly dvě herecké persony, pan Satoranský a paní Preissová, jsem skutečně byla herectvím nepolíbená.

Proč jste z Mohelnice zamířila do Prahy? Brno a Ostrava jsou blíž.

Ano, ale já snila o Praze, byla mou Mekkou. Dodnes jsem vděčná, že mi to naši dovolili. Strašně si přáli, abych šla do Brna, kde to bylo taky perfektní. Měli tam i lepší zázemí pro studenty mého věku. Teď, když mám malého syna, jejich podporu doceňuju ještě víc. Kdo ví, zda bych ho v jeho čerstvých patnáctinách pustila tak daleko od domova.

Uvědomte si, že tehdy nebyly ani mobily. Jezdit domů každý víkend taky moc nešlo. Mohelnice a Praha jsou vážně daleko.

Já jsem vyrostla i studovala v Praze. Mí spolužáci se ale v Praze zprvu hodně ztráceli. Vás tohle nepotkalo?

Vůbec, nevím, čím to je. Jakmile jsem vystoupila v Praze z vlaku, věděla jsem: tady jsem doma. Život mi vycházel vstříc. V ulicích jsem se velmi rychle zorientovala. Hodně jsem se ptala i lidí, kam mám jít. Možná jsem se dobře orientovala i díky tomu, že jsem se pohybovala hlavně v centru. Spojnicí mých cest bývalo Staroměstské náměstí a Rudolfinum, přes něž jsem běhala mezi školními budovami.

Nepamatuju si tedy, že bych někdy bloudila. S jedinou výjimkou. Mnou vybraný kroužek byl na pražském sídlišti Chodov. A já, holka z malého města, jsem tam měla najít panelák číslo 2000 nevím kolik.

Zůstala vám láska k Praze i po téměř pětadvaceti letech, kdy v ní žijete?

Moraváci to asi uslyší neradi, ale ano. Moravu miluju. Vím, odkud jsem, nezapomínám na to, ovšem doma jsem v Praze, kde mám rodinu a práci.

K ní patří vystupování v rámci „křoví“. Zpíváte za slavnějšími kolegy. S Marií Rottrovou, Bárou Polákovou, Vojtou Dykem. Netrpí tím vaše ego?

Proč by mělo? Podobné příležitosti jsou pro mě čistými radostmi. Je příjemné občas nebýt jenom frontman, na forbínách, nemít z pozice velké, složité role zodpovědnost za celé představení.

Je pro mě hezké si chvilku stoupnout do pozadí. Pozornost publika mi nechybí. Jsem srozuměna s tím, že jsem na podiu, abych Vojtu či Báru podpořila.

A co Marie Rottrová?

Je pro mě absolutní čest, že s ní mohu zpívat… Ale je jedno, komu při vystoupeních dělám hlasové „zázemí“. Zpívat líp se musí hlavně jim. Na nás, na „křoví“, zbývají druhé hlasy a my si je bereme s láskou.

Je nějaký rozdíl, zda na koncert vyrážíte s holkami, nebo Vojtou Dykem?

Není, vždycky je kolem mě banda muzikantů. Muzikantský svět je obecně plný kluků. Je hodně mužský. Což mi vyhovuje.

Souvisí tenhle postoj s vaší brzkou kariérou v Orchestru Karla Vlacha?

Ano, tam jsem nastoupila taky hned po škole. Stalo se mi tím to nejlepší, co mohlo. Měla jsem tu čest přijít do pražské Lucerny, postavit se před slavný velký big band a zpívat s ním. Zvládnout to. Nezkazit jim to.

To zní, jako byste mívala trému.

Mívala jsem ji, a velikou. Kdysi jsem bývala až chronická trémistka. Musela jsem občas vyvinout velké úsilí kamsi vůbec dojít, začít pracovat. Z podobných svazujících pocitů mě vysvobodila jednoduše praxe, a až s narozením syna jsem pochopila, že některé věci nejdou naplánovat. Zároveň jsem několik projektů opustila.

Nešlo projíždět křížem krážem republiku, Slovensko, vracet se nad ránem, spát dopoledne nebo vůbec… I proto jsem odešla z Orchestru Karla Vlacha. Kluky mám ale ráda pořád. Zrovna nedávno jsme se sešli a já zjistila, že se nic mezi námi nezměnilo.

Těleso poslouchali už mí prarodiče. Pro vás bylo v osmnácti „cool“ v něm zpívat?

Bylo! Byla to pro mě vážně čest. Mám obecně pocit, že si někdy lidi trošku pletou, co vlastně hrají. Že nejde o dechovku, že dělávají hlavně skvělý swing a jazz. Fungují jako vynikající velké hudební těleso, které když spustí, máte jako zpěvačka za sebou ohromnou sílu. Zpěvákům dá prostor vyniknout. Každý, kdo muzice opravdu rozumí, jazz a swing ocení. Proto pro mě byl Orchestr Karla Vlacha cool hned.

Kariérně to máte žánrově pestré. Co si pustíte, když si můžete hudbu vybrat?

Vždycky odpovídám: dobrou muziku. Neumím bez ní žít, neustále mě obklopuje. Dříve jsem ji poslouchala snad všude. Klidně do kroku, na ulici, vzala jsem si sluchátka, šla, kam jsem chtěla, musela. To už nedělám, asi jsem zestárla…

Ale doma si u hudby stále ráda zatančím, což mám od dětství. A co poslouchám nejraději? Podrobný seznam by byl hodně dlouhý.

A co zpíváte doma vašemu synovi?

Naši ukolébavku. Když se nám Máťa narodil, dostal od táty, mého muže, vlastní, přenádhernou ukolébavku od Kryštofa Marka. Tak ji synovi odmala zpívám. Hodně měl rád i mou písničku, ukolébavku z pohádky Frozen (Ledové království – pozn. red.), kterou jsem dabovala…

Jsem ráda, že jsem do toho šla, i když jsem byla čerstvě po porodu. Možná proto ji má Máťa, dnes tříletý kluk, pořád rád. Učila jsem se ji zpívat doma. Je zvyklý mě poslouchat. Takže teď chce pouštět Hanku Zagorovou. Pořád se na ni vyptává.

To zní jako reklama na dokonalost, když můžete s malým synkem hned pracovat.

Taková už je naše profese. Já i moje rodina se neustále přizpůsobujeme tomu, co se zrovna děje. Nabídky přicházejí, já je s radostí přijímám. Když se Maty narodil, byla jsem s ním doma. Byla jsem „jen“ máma. Do práce jsem nepospíchala. Zvykl si na to. No a teď mi občas říká: Nezpívej. Asi to má spojené s tím, že půjdu do práce. Nějak vnímá, že mu zpěv bere maminku.

V týdnu skoro pokaždé smlouvá, zda by nemohl místo školky být doma. Fňuká, zkouší, co vydržím. Znáte to asi sama, malé děti nedávají mámám zadarmo nic. Se mnou vyjednává, ale tátu poslouchá, nediskutuje a vyráží, kam má. A ještě se směje.

Zmiňujete opakovaně manžela. Je z oboru?

Je stavař. A představte si, že si mě našel na jevišti! Když jsme se potkali, měl velký přehled o tom, co se v Praze v divadlech hraje, orientoval se v hudbě. Chodíval pravidelně i do Divadla Kalich, kde účinkuju. Dohromady nás pak svedla pracovní nabídka. Od toho večera jsme spolu.

Hudba ve vašem životě převážila. Ale co vím, máte i nabídky herecké. Seriál Agrometal se bude vysílat v televizi Prima v roce 2023. Koho v něm hrajete?

Jednu z nejztřeštěnějších postav, Stáňu, pomalejší děvče shánějící lásku a manžela. Jenže má smůlu, ve vesnici jsou všichni zadaní. Nádherná herecká příležitost, skvělý projekt. Asi to zní jako klišé, ale parta na natáčení byla skvělá.

Seriál je taky fantasticky nacastovaný. Mám pocit, že co role, to osobnost. Nikdo neponechal nic náhodě. Díky bláznivému scénáři jsme mohli postavy dovést do extrému, strávit s nimi úžasné ztřeštěné léto. Netuším, co s materiálem udělá střižna, ale za mě by se seriál mohl povést.

Říkáte ještě tohle: Nejvíc se těším na roli příští. Jaká bude, víte?

Náhodou ano. Je to klasický muzikál. Naše milované představení Zpívání v dešti, které po putování po oblastech dorazí do Prahy, do Divadla Hybernia. Konečně, podle mě tenhle žánr v metropoli chybí. Vzniklo pro liberecké divadlo F. X. Šaldy, pak se přesunulo do Českých Budějovic.

Je to moje srdcovka, part vyloženě za odměnu. Myslím si, že v něm mám svou dosud nejvýraznější roli. Hraju Linu Lamont, herečku, která zažívá přechod z němého na zvukový film. Musí se s tím vyrovnávat, protože má nepříjemný, pisklavý hlas. Z toho pak vzniká řada komických situací. Přijďte, nebudete litovat.