Kate Winsletová: Film Steve Jobs byla vzrušující výzva, umělecká i osobní

V Londýně při osobním setkání Kate Winsletová okouzluje vtipem, inteligencí, a hlavně jako přesvědčivá vypravěčka. Sympatický je i její pronikavý smích a široký úsměv.

Určitě ne, i když se to může podle názvu zdát. Nezačíná narozením ani nekončí smrtí, soustředí se jen na tři důležité momenty v Jobsově životě. Je to vlastně film o třech vybraných periodách ze života člověka, který posunul náš svět do zcela jiné dimenze. Ale zatímco technologie ho poslouchaly, jeho osobní život je změtí citových a komunikačních problémů, jaké zná mnoho z nás. A nevypráví jen příběh Steva Jobse a lidí kolem něj. Je to příběh o životě nás všech, které ovlivnila jeho práce.

Ano, sešly jsme se několikrát. Joanna je zajímavá dáma a měla jsem obrovské štěstí, že jsem ji mohla poznat. Když jsme mluvily o životě, který ona žila, a o postavě, kterou jsem já později hrála, vždy to bylo ve třetí osobě. Snažily jsme tak zachovat prostor pro třetí Joannu - tu filmovou.

Samozřejmě jsem zároveň zkoušela pochytit její způsob verbální i neverbální komunikace i její úhel pohledu na vztah a práci s Jobsem. Výsledek je moje interpretace, ne Joanna osobně.

Je to velice šlechetná osoba. Silná, ale ne tvrdá. Mimochodem, Joanne napsal scenárista Aaron Sorkin jako modelovou roli, dotvořil ji asi z šesti Jobsových blízkých spolupracovnic. Když jsem se ho ptala, proč z nich vybral právě Joannu, řekl, že se mu prostě nejvíc líbila.

Určitě mu byla nejblíž pracovně, a hlavně lidsky, důvěřovali jeden druhému. Ona Steva obdivovala, nebo spíš jeho vizionářství. Co je důležité, nebála se ho. Jejich vztah byl rovnoprávný. Možná díky tomu, že on ji potřeboval víc než ona jeho. A jen tak na okraj, její plat nebyl v 80. letech nijak závratný…

V prosinci, když jsem natáčela v Austrálii, mi kadeřnice z filmového štábu řekla, že hned odtud poletí do San Franciska pracovat na Stevu Jobsovi. Potom jsem se dozvěděla, že Danny Boyle (britský režisér a producent - pozn. red.) poletí na Nový Zéland za Michaelem Fassbenderem. A jak jsme tak probíraly, kdo bude na tom filmu pracovat, napadlo nás, že to určitě nemohou být samí muži. Zatím se ale o angažování žádné herečky nemluvilo. Volala jsem svému agentovi, aby sehnal scénář, ale nějak se mu to nedařilo.

Myslím, že si mě nikdo neuměl v té roli představit. A tak můj úžasný manžel běžel do obchodu s parukami, koupil mi jednu s delšími a jednu s kratšími vlasy, maskérka mne nalíčila a učesala. Nasadila jsem si,osmdesátkové‘ brýle a poslala své fotky á la Joanne Hoffmanová Dannymu… A on mi poslal scénář.

Potom mne pozval na schůzku do Melbourne. Samozřejmě zrovna uprostřed jediného týdne, kdy jsme natáčeli na venkově. Půl noci jsem cestovala, abychom se mohli sejít v sedm ráno, protože jsem ještě týž den točila. Po hodině povídání jsem Dannymu oznámila, že už musím jít a proč chci hrát Joannu. Koukal trochu překvapeně, ale já byla ještě překvapenější, když mi roli bez dalších vytáček dal. Tohle se stalo 16. prosince v Austrálii a já měla být 9. ledna ve zkušebně opery v San Francisku…

Měli jsme už naplánované Vánoce, což v tak velké rodině, jako je ta má, není jednoduché. Byla to vzrušující výzva - umělecká i osobní. Mohla jsem ji přijmout jen díky manželovi, který řekl, že všechno zvládneme!

Byl spletitý a propracovaný do posledního detailu, s úžasně vyšponovanou, intenzivní atmosférou, která čišela už z papíru. Bylo mi jasné, že to bude zajímavý projekt, a upřímně - chtěla jsem se stát Fassbenderovým pobočníkem v tomhle obrovském dobrodružství. Pochopila jsem, že Joanna byla Jobsovým celoživotním parťákem, a moc se mi líbilo, jak ji popsal: jako jeho „pracovní“ manželku.

Poptala jsem se na Aarona kolegy, který s ním již pracoval, a ten mi poradil: „Jenom se nauč svůj text. Dej si pozor na rytmus a určitě se nesnaž nic měnit. Drž se toho, co je na té které prokleté stránce a nic nenechávej náhodě.“ To jsem udělala. Ani nebylo co měnit. Aaron je dokonalý a reputaci krále mezi scenáristy nezískal náhodou.

I když budu upřímná, tak ode mě neuslyšíte žádnou obzvlášť pikantní historku. Měla jsem prostě až dosud velké štěstí na spolupracovníky. A Michael Fassbender mě nejen překvapil, ale trochu i zahanbil. Na první společné zkoušce třetího aktu jsme všichni, včetně mne, měli s sebou text a položili si ho před sebe na stůl. A on ten svůj ani nevytáhl z tašky! Přišel si jen ověřit, že si skutečně pamatuje vše, co se naučil, a toho bylo v jeho případě opravdu hodně.

Přečetla a jsem ráda. Autor byl novinář a udělal spoustu mravenčí práce. Jsem docela pomalý čtenář a při mém vztahu k technice to byl docela oříšek. Bohužel jsem se tam nedočetla skoro nic o Joanně. Ve scénáři to bylo naopak, všude samá Joanna, čirá radost.

Tak především jsme na zkoušení měli dost času. Už to je nezvyklé. Osobně nemám moc divadelních zkušeností, ale mohu potvrdit, že příprava byla velice podobná práci v divadle. Koneckonců i výsledný film je rozdělen na tři akty. Každý z nich souvisí s novou technologií a s jejím uvedením na trh (Macintosh v roce 1984, NeXT cube v roce 1988 a iMac o deset let později - pozn. red.).

Každý akt se zkoušel od základu, chronologicky a pak jsme ho také tak natočili. Panovala tam pohoda a Danny byl úžasný. No a absurdní je, že já technofob hraji ženu, kterou vlastně nikdo nezná, ale která byla schopna svým osobním nasazením propojit technologického génia Steva Jobse s reálným světem. Já, která jsem schopná zničit všechnu elektroniku, jen na ni sáhnu, a moderní technologie je pro mne sprosté slovo…

To nesouvisí s mou rolí ve filmu, ale s věkem, kdy o sebe žena chtě nechtě musí pečovat. A ten přípravek skutečně funguje, podívejte se na mne. Takže v tomto případě plním reklamní roli s klidným svědomím…

Já spíš myslím, že Joanna ve skutečnosti taková není. Ovšem musíme připustit, že v životě jsou situace, kdy se nemůžeme vyhnout více než plnému nasazení, to známe asi všichni. Mně by se líbilo dělat jen jeden projekt ročně, protože i to znamená čtyři až pět měsíců v zápřahu.

No, ale v posledních letech už je toho zase nějak víc, i přestože je to těžko slučitelné s pětičlennou rodinou s třemi dětmi zcela rozdílného věku. Skutečně nejsem workoholik. Zejména pokud mne srovnáte s Michaelem Fassbenderem! Nevím, jak to zvládá, a ještě k tomu s úsměvem na tváři.

Ale jistě, na nějakou dobu. Jestli myslíte permanentně, tak určitě ne. Mám svou práci ráda, miluju ji. Bude to znít jako klišé, ale neumím si svůj život bez hraní představit. Čím déle to dělám, tím to mám radši. Letos jsem si spočítala, že hraju už 23 let. Je to půlka mého života a já jsem na svou kariéru opravdu a upřímně pyšná.

Navíc tahle práce není stereotypní. Vybavuji si okamžik, kdy jsem ve tři ráno šla z natáčení prázdnými ulicemi a říkala sama sobě: „Je to dobrý. Pořád je to fajn. Natáčíš v opeře v San Francisku, co víc můžeš chtít!“ Každý film mi přináší novou inspiraci a zážitky. A ještě mě to živí!

Tak na to vám mohu odpovědět veselou příhodou z natáčení. Když jsme točili první akt, mezi mou a Michaelovou šatnou byla koupelna totálně zastavěná osvětlovací technikou. Nejenže jsem si nemohla zavřít dveře, ale musela jsem podat docela slušný horolezecký výkon, abych se mohla vyčurat. V takové chvíli jsem si určitě nepřipadala jako hvězda stříbrného plátna.

Hmm, tak to tedy… Můj život je plný hraní, takže má mnoho verzí. Ale vlastně mám odpověď: jsem potřetí vdaná a mám tři děti. Osobně nejsem na vdavkovou statistiku svého života nijak pyšná, ale je to tak. Žádný z mých vztahů nebyl krátkodobý a tak to musím brát, jak to bylo a je. Koneckonců ve srovnání s Jobsem a jeho komplikovaným vztahem k dceři Lise si nemám na co stěžovat.