Katarína Štrbová Bieliková: Od dětství jsem šila, jenže v hlavě jsem filmař

Diář má třiapadesátiletá návrhářka plný na dlouhé měsíce předem. Tvrdí, že by měla zvolnit, ale vlastně to moc neumí: „Jsem zvědavý člověk. Nevydržím jen sedět a koukat, ani na dovolené. V prvních dnech odpočívám, ale pak už hledám to, co je za rohem. Začnu vymýšlet výlety.“

Českého lva má doma za práci na snímku Masaryk, slovenské filmové ceny Slnka v sieti za Líbánky, Masaryka a Křižáčka. Za pár týdnů bude mít premiéru snímek režiséra Ondřeje Trojana Toman. I v něm dělala kostýmy. Další natáčí, na jiné se chystá.

Seznam děl, do nichž dodala vlastní vize, je předlouhý. Jen namátkou: Želary, Horem pádem, Občanský průkaz, Kawasakiho růže, Ženy v pokušení, Wilsonov, trilogie Zahradnictví, Medvídek…

Jsem typická kostýmní výtvarnice. Své oblečení, pokud nemusím, moc neřeším. Podíváte-li se na většinu kolegyň, budeme podobně oblečené. Sáhneme po džínách, triku, svetru, aby nám nebyla na place zima. Podle počasí přidáme bundu, tenisky.

Člověk v každodenním životě už nemá energii, chuť ani potřebu se nějak „kreovat“. Vytáhnu-li mobil, ukážu vám tři tisíce fotek nejrůznějších oblečených figur. Ale když přijde na to, že jdu do společnosti, nemám co na sebe. Ve volném čase opravdu nechodím nakupovat.

Podle toho, na čem právě pracuji. Jde-li o dobovku, tedy historický film, jdu nakupovat látky. Jde-li o snímek ze současnosti, podobné výlety mě neminou. Chodím, hledám, i v nákupních centrech.

To byl případ mimo jiné seriálu Až po uši, který jsem dělala pro HBO. Prostě se snažím jít tam, kam by šla postava. Mám-li tu, již podle scénáře baví hrát si s módou, dívám se třeba na tvorbu mladých módních návrhářů.

Mám-li paní ve středním věku, konzervativní, zajdu do Marks & Spencer. Pro mladé hledám v secondhandu. Uvažuju jako ony.

Dívám. Tohle je velmi důležitý zdroj inspirace. Dělám to už ale hodně podvědomě, protože taky svou práci dělám už hodně dlouho. Někdy zírám na lidi tak, že mi muž říká: „Nečum!“ (smích) Já prostě v tu chvíli, když mě někdo zaujme, zapomenu, že jsem taky viditelná…

Zjistila jsem navíc zvláštní věc – všechny tyhle dojmy si ukládám někde mimo vědomou rovinu. Kolikrát se mně stane, že někdo třeba přijde, zeptá se mě: Byl tady ten pán v modré košili? A já vůbec nevím, že byla právě takhle barevná. Pak se mi to v práci nějak vynoří automaticky, podvědomě, typově stejné postavě právě tu modrou košili dám.

Ano, ale… Věta: „Umím šít“ by zněla hodně silácky. Kdysi jsem šila dost, ale to byla nutnost. Naštěstí znám několik velice šikovných lidí, kteří šít opravdu umějí. Dokážou zrealizovat to, co nakreslím. Asi vám spíš shrnu, jak vypadá má práce. Na začátku si podrobně přečtu scénář, rozeberu si roli po roli, situace, prostředí…

Snažím se pochopit postavy, jejich charaktery. S režisérem řešíme, o čem příběh vlastně je, jak se bude vyprávět, jaký bude vývoj postav, jaké klíčové momenty vyprávění ovlivní, kde v něm nastanou zlomy.

Tohle všechno musím navrženými kostýmy vystihnout. Pro každou z nich si tedy vytvořím konkrétní linii. Barevně i tvarově. To znamená, že někoho devastuju, někoho zase vylepšuju. Podle toho, jak s nimi příběh mává. Měním honosnější věci za méně luxusní a naopak. U historických projektů pak kreslím návrhy. Vyberu materiály a posunu vše dál ke krejčím a švadlenkám.

Ano. Poté následuje zkoušení na hercích. Případně, vyžaduje-li to téma, tedy oděvy mají vypadat obnošeně, ještě je poničíme, patinujeme. Když je hotovo, naše kostýmy jdou hrát.

Různě se drásají kartáčem, šmirglem. Špiní. Mačkají. Musí to ale vypadat autenticky. Na to jsou specialisti a mají své techniky. Na patinování využívají škroby, chemikálie, barvy…

Většinou se na hlavní herce šije. A na epizodní role se využívají kostýmy z fundusu. Někdy zalovím u přátel, známých. Mířím do vintage obchodů, vykupuji pozůstalosti. Čas od času se mi stane, že narazím na skutečné poklady. K těm řadím rozhodně staré látky.

Jde-li o doplňky, detaily, materiály, z nichž se dá šít, případně i dobové šaty, ty se dají dohledat. Najít. To byl i případ Tomana, který se odehrává v letech 1945-1948. Nějak ty kostýmy pro každý film prostě poskládám. Okolí za ty roky ví, co dělám, nabídky občas přicházejí samy.

Obvykle ty zprávy znějí: My jsme dědili, ve skříni po babičce jsme něco našli, přijď se podívat. Tak tam jdu, okouknu její obsah a vytipuji si, co si vezmu. Dobové skvosty beru všemi deseti. Jednou jsem takhle dostala echo, že někde u Domažlic přestavovali barák. Zbourali příčku a zjistili, že za ní byl zazděný celý textilní sklad.

Ano. Já jsem takhle získala obrovské množství dobových košil, látky na ně, doplňky, galantérii typu knoflíků… To jsou vážně poklady, z nichž řadu využívám. Loni mi jedna paní, jež se mnou četla rozhovor, poslala dobovou látku poštou. To je pro mne velice dojemné.

Různě, tam, kde mě někdo nechá. Snažím se nechávat jen nejcennější kusy, ovšem jejich množství stále narůstá. (smích) To, co s odstupem vyhodnotím jako přeci jen vhodné k předání dál, dávám pak do speciálních kontejnerů, na charitu.

Procházím dobové knížky, časopisy, internet. Ale u námětů, jako je Toman, jsou nejlepšími, nejdůvěryhodnějšími zdroji dobové fotografie a filmy. Na nich vidíte vše.

Navíc v tomhle filmu vystupuje snad sto procent reálných postav. Každou z nich jsem si předem vyhledávala. Viděla jsem ji reálně, jak vypadala v obličeji, jak se oblékala. Podle toho jsem pak pracovala.

Ano, ale tohle není problém. Mám nějakou zkušenost, poměrně letitou, s dobovými materiály. Vím, jakou barevnost mají. Některé šaty se zachovaly. S realitou se tak potkáte také přes černobílé fotky, chcete-li.

Do toho všeho vstupují představy kameramana, architekta, režiséra o vizualitě konkrétního filmu. Společně vytvoříme barevnou škálu, jíž se při natáčení držíme.

Není to výrazně jiné, než jak se oblékají funkcionáři, politici dnes. Jistá kontinuita v tomhle směru přetrvává. Bohužel nejenom v oblékání. Pro mne bylo nejsilnější, když jsem si při práci na Tomanovi uvědomila tu děsivou podobnost se současným politickým vývojem. To, jakým plíživým systematickým způsobem se tenkrát komunisté chopili moci, a jak to připomíná praktiky současné vládní garnitury.

Ale zpátky ke kostýmům. Politici sázejí nejčastěji na nejrůznější odstíny šedé, hnědé, zelenavé, modré a černé. Výjimečné byly tedy spíš devadesátky, kdy se nosily úplně šílené barvy typu fialová.

Právě ona má ve filmu jakýsi barevný akcent přecházející až do lyričnosti. Vystihuje tím záměr režiséra oddělit Tomanův politický život od toho soukromého. Právě proto je Pesla barevnější než muži kolem ní.

(smích) Většinou ne. Ale jak kdo. Pracuju s profesionály a oni vědí, že to k jejich práci patří, že musí před kamerou vypadat tak a tak. A zrovna Kateřina Winterová byla v tomhle směru přímo úžasná. Šlo o spolupráci snů! V roli vystřídá opravdu hodně šatů, desítky. Ve filmu totiž běží čas, události se posouvají. Jednou je doma, jindy na recepci, na úřadě. Na tohle musejí kostýmy reagovat.

Setkávaly jsme se proto s Kateřinou nad nimi opakovaně a pokaždé to bylo skvělé. Jedna schůzka přitom trvala dvě až tři hodiny. Což je velmi únavné. Uznávám.

U velké role ano, ne vždy ovšem stojí. Pohybují se a zkoušejí si gesta. Obvykle je navíc na zkouškách přítomný i režisér. Probírá se scénář. Ale ano, zejména muži tohle postávání nemají rádi.

Já? Nevím. Ale třeba Ondra Trojan se jich ptává: Taky to tak nesnášíš jako já?

S manželem jsme se do Česka stěhovali v době, kdy se na Slovensku kvůli Mečiarovým vládám přestalo na roky úplně točit. Podařilo se jim úplně rozbít, rozkrást slovenskou kinematografii.

Rozdali si majetek Koliby (bratislavské Filmové ateliéry Koliba byly privatizovány v roce 1996 – pozn. red.) mezi sebou. Nedávali do oboru žádné peníze. Můj muž (kameraman Martin Štrba – pozn. red.) měl v tu dobu hodně nabídek tady.

Řešili jsme, co já dělám na Slovensku, když práci stejně nemám, a on točí v Česku… Chtěli jsme zůstat jako rodina. Tak jsme se jednou, v půlce léta, rozhodli: stěhujeme se.

Syn tehdy měl jít zrovna do první třídy - 31. srpna jsme ho spícího přivezli ze Slovenska do bytu v pražském Podolí a druhý den šel do školy. Moc se divil, kde je. Proč všichni kolem mluví tím divným jazykem.

Ani ne, až s odstupem mi došlo, jak bylo vše narychlo, že jsme na to nebyli připravení… Tehdy jsem ovšem neřešila sebe, řešila jsem to, že chceme být spolu. A zpětně se ukázalo, že tenhle krok měl velký význam i pro mou práci. Dostávala jsem najednou příležitosti, které bych na Slovensku neměla.

V začátcích mi hodně pomohl Honza Hřebejk, s nímž jsem se znala z Bratislavy. Potkali jsme se v Praze, slovo dalo slovo a od malých věcí, od divadla jsem se dostávala k větším příležitostem.

K těm mi ovšem také pomohl Honza. Když se ho Ondra ptal, jestli nezná někoho na kostýmy, doporučil mě. Želary tedy zlomové byly, ale po nich následovaly další projekty.

Dodnes mám radost, že si lidé právě tenhle film pamatují, mají ho rádi. A já pyšně říkám: Dělala jsem v něm kostýmy. Je to kus práce, ovšem rok pak trvalo, než jsem dostala další filmovou nabídku.

Poslední tři roky jsou v tomhle směru extrémní. Nabrala jsem si víc práce, než bych chtěla. Je to asi dědictví období, kdy jsem za každou nabídku byla vděčná. Pořád natáčím, něco chystám. Prožila jsem těžké období v osobním životě a práce je na to nejlepší lék. Ale už musím polevit.

Já vážně nevím. Ony se projekty různě prolínají. Něco točíte na jaře, pak se čeká na podzim. Do toho začnete dělat jinou věc, zase se vracíte k té předchozí. Do čehož vstoupí úplně něco jiného. Takže, dva tři filmy ročně, odhaduji.

Dobře. Je jedno, zda děláte snímek ze současnosti, nebo minulosti. Vždy sledujete nějaké charaktery a těm přizpůsobujete kostýmy, doplňky podle daného období. Obecně k tomu s oblibou říkám: Kostým je vnějším odrazem vnitřního stavu postavy.

Na Skleněném pokoji, což je právě případ natáčení na etapy. Film začíná v roce 1930, končí 1968. Jedeme 30., 40., 50., 60. léta, na přeskáčku. Příběh kopíruje vztah dvou žen. Nositelka příběhu zůstala v Československu a je přítelkyní původní majitelky brněnské vily Tugendhat.

V mnohém ano, ale rozhodně ji nekopíruje… Skleněný pokoj je ve všech směrech extrémně náročný film, nejen pro mě. Z devadesáti procent kostýmy šijeme. Navíc jsem už slíbila další tři filmy, které by se měly začít točit na podzim, pracovat se na nich pak bude v dalším roce.

On pracuje úplně stejně. Dcera je velká. Studuje na FAMU. Je samostatná, máme v rodině hezké vztahy. Už nás ale tolik nepotřebuje.

Teď zrovna žádnou nemám. Bohužel. Nacházíme se ve stádiu, že čekáme na to, až nám postaví domek na louce u lesa. Zakládání zahrádky mě tedy ještě čeká. Doufám, že příští jaro už budu sázet stromy. Moc se na to těším. Aktuálně je na našem pozemku staveniště.

Přemýšlím. Jsem přeci jen výtvarnice. Vím, že na mě budou lidé i takto koukat. Většinou ale podobné situace řeším srabácky, vezmu si černý kalhotový kostým. Tím nic nepokazíte. A já se v něm dobře cítím. Ovšem letos jsem si nechala poprvé ušít šaty. A vidíte, nevyhrála jsem. Tak třeba kvůli tomu, že jsem se připravila. (smích)

Herečka? No, to bylo jednou, v Občanském průkazu Ondřeje Trojana. Se slovenskými kamarádkami, koproducentkami snímku Zuzanou Mistríkovou a Ľubicou Orechovskou jsme v něm hrály celnice, které najdou rodině peníze, doklady.

Dodnes mi nemůžou odpustit, že jsem si navrhla nejvyšší hodnost. (smích) Máme z téhle scény moc hezké fotky.

Do té jsem také šla právě se Zuzanou a s Ľubicou. Šlo o film mého muže Vlna versus břeh. Mám pocit, že s Martinem ještě něco podobného uděláme, ale řeknu vám, je to hodně těžká práce. Přemlouváte lidi, aby se točilo, pak vše připravujete, točíte, poté musíte ještě konečný výsledek prodat do světa, nalákat na něj diváky…

Všechny producenty za to obdivuju. Já v následujících letech zůstanu u těch kostýmů.

Vždy jsem ráda výtvarničila. Ovšem ta obecně zažitá představa, že kostýmní výtvarnice se rekrutují z řad holčiček, co šijí odmala na panenky, je mylná. Můj obor je spíš o vizi, výtvarném cítění, psychologii než o ručních pracích. Na to mám asistenty, ti jsou zruční.

Neříkám, že to neumím. Od dětství jsem šila, jenže v hlavě jsem filmař. Čistý. Mám ráda tenhle uměle reálný filmový svět. Žiju v něm vždy dlouho předem, než padne první klapka.

A když dojde k samotnému natáčení, nemusím být na place nepřetržitě. Chodím tam jenom věci doladit, dotáhnout, dohlížet na celek. Tam je to v rukách kostymérů, kteří musejí často vstávat i ve tři ráno, aby stihli všechny obléct do první klapky.