Katarína Knechtová: Má kariéra je náhoda

Kariéru začala na gymnáziu, před dvaceti roky v domovském Prešově. Ani na vrcholu slávy se skupinou Peha se z milovaného devadesátitisícového města neodstěhovala. „Mám tam klid i zázemí. Možná se to nezdá, ale jsem introvertnější typ. Závislá na rodině, kamarádech, prostředí, v němž jsem vyrůstala,“ vypočítává. Pohodu domova jí připomínají i drobná tetování na rukách: „Jsou z Prešova. Díky nim mám stále na očích věci, co mám ráda.“

Ano, někdy se dá říci bohužel. Většinou mi jde hlavou písnička, kterou uslyším po ránu jako první. Například dneska je to: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka… I teď si ji v duchu notuji. Doufám, že zítra chytnu v rádiu jinou skladbu. Tahle mi jde dost na nervy.

Paní Múza se neptá, kdy může dorazit. Prostě mě kopne. Musím v tu chvíli začít pracovat. Jinak nenávratně zmizí. Je jedno, kolik je hodin, kde právě jsem, zda mám návštěvu. Třeba podklady k písničce o lásce a fenyletylaminu (FEA) jsem googlila ve tři ráno. Okolí si už zvyklo. Kamarádi mi zatím kvůli tomu neubývají. Vracejí se i ti, které jsem kdysi pozvala na večeři a pak šla nahoru do patra sama tvořit. Slušně odešli, když se najedli. Ani nevím kdy.

Jsem typický případ muzikálního dítěte. Doma jsem odmala zpívala, do všeho jsem mlátila. Rodiče záhy pochopili, že mě muzika hodně baví. Že mě jednou bude živit? O tom jsem nikdy ani nesnila. Dodnes se nad tím s úsměvem pozastavím.

Táta kdysi hrál v kapele. Hudebně ho vychovávala ulice, bigbeat, co se tehdy formoval. Naopak máma byla typickým příkladem holčičky s dobrým vzděláním z hudební školy. Hrála na klavír. Když jsem do věku pro lidušku dospěla já, šla jsem s tátou k zápisu. Nicméně máma byla ten, kdo se mnou pak cvičil. Jak mně se nechtělo hrát! Jsem hodně líný tvor.

Vůbec ne. Má kariéra je náhoda. Začínala jsem v patnácti v kapele IMT Smile, s Ivanem Táslerem jsme chodili na jedno gymnázium, on byl jen o dva roky výš. Seznámili jsme se na ulici. Pak jsem mu jednou zazpívala v autě, když jsme jeli někam s kamarády. Šlo vlastně o takový dětský flirtík, který se vyvinul ve spolupráci. Peha přišla až poté, trvala dvanáct let.

Také jednoduše. Peha neměla druhého kytaristu ani peníze na něj. Tak jsem se toho ujala já. Klavír mi ovšem dodnes zůstal jako srdcovka. Intuitivně na něj hraju, hledám harmonie, postupy, jak vyjádřit emoce, přepsat nápady, které mi posílá zmíněná paní Múza.

O své budoucnosti jsem neměla vůbec žádnou představu. Rodiče mě proto poslali na gymnázium. Chtěli, abych měla víc času na rozhodnutí, co a jak. Obecně se počítalo s tím, že půjdu někam na vysokou. Po maturitě jsem skutečně na pár měsíců nastoupila na dálkové studium na filozofickou fakultu do Prešova. Na to, co jsem se tam naučila, se neptejte. Nevím. Obstojně mě začínala živit hudba, ostatní šlo mimo. Mám vůbec pocit, že si mě muzika hledala od dětství. Vždycky našla způsob, jak mi vstoupit do života, i když jsem jí měla plné zuby.

A komu v práci ne? Jsou ovšem věci mezi nebem a zemí, které nevysvětlíme. Patří k nim i můj konec s Pehou. Byla jsem na dně. Hledala jsem jiný smysl života než muziku. Najednou přišli Jakubiskovi a nabídli mi udělat hudbu k jejich filmu Bathory.

Ano, a mně došlo, že je normální mít krize. Nejdůležitější ale je, že sama za sebe vím tohle: tvoření mě stále baví, stejně jako skládání melodií. Jen občas bývám unavená z lidí, z okolního prostředí, z konkrétních událostí.

Táta Tibor je v důchodu, před ním pracoval jako kriminalista. Máma Beáta vede školní jídelnu a já o ní s pýchou říkávám: kdyby se narodila do jiné doby, je z ní druhý Zdeněk Pohlreich. Je v kuchyni velmi šikovná. Hodně nás v tomhle směru rozmazlila. Já ani sestra Veronika se leckde nenajíme… Čím jsem starší, tím míň dám dopustit na klasickou slovenskou a českou kuchyni. Třeba sekanou, řízek, guláš, tím mě máma vždy potěší. Sestra je na tom podobně.

Je o dva roky mladší. Je jednou z mých nejlepších přítelkyň. Zmlsaná je podobně jako všichni doma. Pracuje ve finančnictví, je vystudovaná inženýrka. Máme to v rodině opravdu hodně pracovně pestré, ale držíme pospolu.

Ani náhodou! Největší slávu jsme měli v čase, kdy kapela šla do kopru. Poslední a na trhu nejúspěšnější album Deň medzi nedeľou a pondelkom jsme nahráli ve studiu, aniž jsme se potkali. Právě po něm následovaly – na chvíli – ty našlapané haly. Tehdejší sláva ani peníze ovšem vztahy v kapele rozhodně neurovnaly. Nemohla jsem dál. Věděla jsem, že odchod mě kariérně shodí o deset schodů níže a že je budu muset znovu vyšlapat, ale nelituji. Je to zvláštní, ale neznám ani v Česku, ani na Slovensku zpěvačku, která by pravidelně ty velké sály vyprodávala. Snad jen Lucie Bílá.

Byla to pro mě čest. Obrovská výzva, dělat pro tak velkou zpěvačku! Moc mě to bavilo. Ze spolupráce vznikla titulní píseň jejího alba, singl Hana. Hrála se hodně i u vás, ne?

Ale mě dvě úspěšné české dámy, slečny napadají. Lenny a Aneta Langerová.

Máte pravdu v tom, že ani v hlavním českém rozhlasovém proudu se vaši mladí moc neprosazují. Napadají mě ještě skupina Jelen a písničkář Tomáš Klus. Navazují na určitou českou i slovenskou hudební tradici. Proto jsou slyšet více.

Bývalo to hodně těžké, vážně. S Pehou. Teď, klepu na tenhle stůl, je to lepší. I když se čas od času nějaký zvláštní člověk objeví. Naštěstí už ale pominuly ty doby, kdy mě jeden pronásledoval. Volala se policie. Podávala se trestní oznámení… Snad je to za mnou.

Srovnám-li to s obdobím s Pehou, určitě. Hráli jsme i pět koncertů denně. Jezdívali odshora dolů Slovensko, Česko se zastávkami v Polsku. Některým lidem z úspěchu i peněz až hráblo. Stávalo se, že člen kapely šel mezi koncerty do nemocnice na infúzi a pak pokračoval na další akci. Kariéra šla na úkor všeho. Měla jsem stále sbaleno. Domů jsem si jezdila jen vyprat. Rozpadlo se mi zdraví, osobní život. Totálně jsem na dlouho vyhořela.

Jeden čas jsem nemohla v rádiu poslouchat Môj Bože. Na koncertech jsem ji klidně odehrála, to mi nevadila, zní totiž jinak, ale v autě jsem ji vypínala. Jeden čas byla opravdu všude.

Podívejte se na to jinak. Přinesla mi hlavně možnost přijímat věci, které chci dělat. Nedělám práci, co se mi nelíbí. Nikdo mě – jako se to stávalo v Peze – nemůže přehlasovat, abych jela tam, kam nechci. Když potřebuji odpočívat, odpočívám.

Za tím spíše hledejte moji nejlepší kamarádku z gymnázia, s níž jsem čtyři roky seděla v lavici. Vdala se až na karibský ostrov Svatá Lucie. Jednou za rok se na měsíc vídáme na cestách. Vtipkuji, že se ze mě musela stát dobře vydělávající žena, abychom si popovídaly.

Jednoznačně Indie, kurzy inga jógy (extrémně fyzicky náročná – pozn. red.). Kamarádka se živí jako její instruktorka, dovednosti si chtěla v Asii vylepšit. Přidala jsem se k ní. Řeknu vám, bylo to šílené. Tvrdě, s minimem jídla jsme cvičily od půl šesté ráno. Prvních dvacet minut jsme visely hlavou dolů. Další dvě hodiny jsme zase třeba jen stály, chodidly vnímaly energii ze země i vlastní tělo.

Učitel nás přitom obcházel, upřeně se každému zadíval do očí a nutil ho snažit se ještě víc. Slušné žačky z Japonska a Číny, navyklé na jiné způsoby komunikace, tím až rozplakal. Při výtkách: Ty nevíš, co je život, podívej se, jak se hrbíš, nic jsi nedokázala, se spolehlivě sesypaly. To byla síla. Musela jsem uvnitř v sobě najít všechnu trpělivost, abych to dala.

Že dám téměř všechno. I v Indii jsem se utvrdila v tom, že mi k životu stačí plavky a peněženka. Spala jsem v zařízení připomínajícím uprchlický tábor. Do něho jsem přijela s kufrem nabitým léky a hygienickými potřebami… Ta země pro mě po všech stránkách zůstává stále extrémem. Hodně lidí, hrozný bordel a příšerný vzduch. Ještě měsíc po návratu do Prešova jsem smrkala černé nudle z toho, jak Indové hodně věci pálí. Ale ten nadhled, co jsem tam získala… Dva měsíce po návratu domů mě nic, opravdu nic nerozhodilo.

Ale no tak. Nebudeme si hrát na to, že slovenský nebo český hudební trh patří k těm, kde autorům kvůli nové desce fanoušci utrhají ruce, polámou si kvůli ní nohy, jen aby ji měli. Tyhle časy jsou dávno pryč. Já se z Indie nevrátila osvícená, spíš s tím nadhledem. Pustila jsem si své písně a shrnula: To jsem chtěla vážně nahrávat? Pustit mezi lidi? Vždyť to nemá žádné koule! Nic z toho neleze! Udělala jsem dobře, další deska byla mnohem lepší.

Do Mexika a Spojených států. Během března navštívím známé, kamarády. Vyčistím si hlavu.

Jednoduše i těžce. On je koncertní bubeník, hrával s Depeche Mode, jejichž fanouškem jsem od dětství. Před lety se mi dostalo do ruky album, které produkoval. Řekla jsem si: Kurnik šopa, kdyby jednou něco podobného udělal pro mě. Po nástupu na sólovou dráhu jsem ho oslovila, poslala mu své první album. Přišla mi odpověď jeho manažera: V pohodě, ale ještě na sobě pracujte. Slušně mě kopl do zadku. Nevzdala jsem se a za dva roky jsem mu poslala další svou muziku. Ta ho už zaujala.

Zajímaly ho hlavně mé melodie a texty. Pomáhal mi vše doladit. Naše album tehdy vzniklo ve slovenštině i angličtině. Mělo slušně našlápnuto na úspěch. Zahraniční turné nicméně poté padlo, bylo by dost drahé. Písničky ale rozhodně nezapadly. Představte si, že slovenské verze desky si všimla dokonce i BBC. Ostatně i Christianovi se líbila více. Asi dokážu líp procítit skladby, když se vážou na jazyk, který důvěrně znám.

Čím dál větším vozem. Teď mám volkswagen. Z Prešova je to hodně daleko kamkoli. Ale přiznávám se, že se jím přemísťuji dost nerada. Jenže k mé práci přejíždění patří. V autech mám nasezené už tisíce kilometrů. Můj vůz mi zčásti slouží jako domov. Mám v něm oblečení, nástroje, knihy. Vždyť i kávovar si vozím. Klidně bych v něm na chvíli poměrně pohodlně přežila, kdyby přišlo na věc.

Žádnou. Tenhle rok budu odpočívat. V tom minulém vzniklo album Prežijú len milenci. Psala jsem pro Lucii Bílou. Koncertovala jsem. Nahrávala jsem. Dělala jsem singl FEA, natáčela videoklip v New Yorku. Mohla bych ve výčtu pokračovat. Ale tvořím. Múza mě kope stále.