Článek
Chtěla být policistkou, proto odmaturovala na Střední škole veřejnoprávní se zaměřením na prevenci kriminality, ale hned po škole nastoupila jako servírka. V té době žila s matkou a starším bratrem, otec od rodiny odešel, když bylo Karolíně třináct let.
„Během studia jsem chodila na brigády do restaurací, a tak jsem se po škole uchýlila do gastronomie. Moc mě ta práce bavila. Stal se ze mě workoholik. Vracela jsem se domů v noci a byla jsem z toho dost unavená,“ vypráví Karolína.
Sedíme u kávy v kantýně v pražské vinohradské nemocnici. Na hematologii ráno Karolíně vzali krev a teď máme hodinu čas, než přijdou výsledky. Má štěstí – pečuje o ni lékařka Heidi Móciková, které absolutně důvěřuje.
Nikdy nekouřila, přesto onemocněla rakovinou plic
„Můžu k ní přijít s jakýmkoliv problémem. Vždycky mě ze všeho vytáhne. Také jsme se domluvily, že ještě před první chemoterapií půjdu na odběr vajíček, kdybych někdy chtěla mít děti. Sice se kvůli tomu léčba posunula o měsíc, ale to mi nevadilo,“ usmívá se Karolína.
Chybná diagnóza
Své zdravotní potíže začala vážně vnímat v devatenácti letech. Byla často nemocná, otékaly jí nohy, měla kožní vyrážky, trápil ji kašel. Ten trval několik měsíců a zase zmizel.
Obvodní lékař jí pokaždé předepsal léky na infekce a poslal ji domů. Bouli na krku označil za nemocnou štítnou žlázu.
„Každý měsíc se to opakovalo – teploty, rýma, kašel. Podle krevních testů ale nevycházela žádná nemoc, sedimentace byla vyšší, jenže tu jsem měla vždycky. Brala jsem opakovaně antibiotika a pak při kontrole z krve vyšlo, že mám boreliózu. Tak mi doktor léčil boreliózu. Nemyslím si, že jsem ji někdy měla.“
Musela změnit lékaře
Ve dvaceti letech přestala dělat servírku, otoky nohou se nelepšily a hodně ji bolela záda, už to nešlo dál. Našla si administrativní práci na úřadě. Týden po nástupu už zase marodila, pak byla chvíli zdravá a znovu nemocná.
Kvůli časté absenci ji šikanovali. Měli za to, že je líná a vymýšlí si. Stávalo se totiž, že během pracovní doby třeba dvakrát usnula za počítačem.
V práci vydržela rok. Pak dala výpověď a bylo jí jasné, že už nikdy nechce pracovat v kolektivu.
Žena věřila nebezpečnému mýtu, že se jí rakovina kůže netýká. Diagnóza ji šokovala
A co na to doktor? „Po další sérii vyšetření, kdy se na nic nepřišlo, mě poslal k psychiatrovi, prý si zdravotní potíže v hlavě vytvářím sama. Ale to jsem nechtěla podstoupit, nebyla jsem psychicky labilní,“ bránila se Karolína.
Zaplatila si rekvalifikační masérský kurz a dvakrát týdně ho navštěvovala. „Masáže rozproudí krev v těle, ale také lymfatický systém, takže jsem pociťovala neustále stavy jako při chřipce. Je spousta kontraindikací, proč člověk nemůže podstoupit masáž, a já jednu měla. Zanedlouho se mi na krku objevila boule a do rána k ní vyrostla ještě jedna, ta byla velká asi deset centimetrů. Přimělo mě to změnit lékaře, k tomu svému jsem ztratila důvěru.“
Z Kralup do Prahy
Našla si empatickou doktorku, která ji objednala na ultrazvuk, ale protože se v Kralupech na termín čeká dlouho, doporučila jí při potížích navštívit pohotovost v pražském Motole. Jela tam ještě ten den.
Po vyšetření jí lékař hned řekl, že má podezření na rakovinu. Druhý den jí odebrali krev, udělali biopsii a znovu určili, že má boreliózu. Pak ji odeslali na infekční oddělení. Tam přidali názor, že má infekci od kočičího škrábnutí, ale Karolína si nevzpomíná, že by kdy přišla do styku s kočkou.
Rakovinou vaječníků ročně onemocní téměř tisíc žen. Jaké jsou příznaky a kdy jít k lékaři
„Pak se přidaly bolesti na hrudi a na zádech, nemohla jsem dýchat. Asi měsíc jsme s mamkou každé ráno jezdily do Motola na ORL, na testy, na rentgen plic. A skoro každou noc na pohotovost, kde jsem dostávala kapačky. Výsledky mi lékaři neřekli, taky mi moc nevěřili, i pro ně jsem byla hypochondr. Naštěstí to jednomu z nich přece jen nedalo a šel se podívat do mé karty na rentgen plic. A pak jsem jen slyšela: „Pojďte se všichni podívat! A najednou byli všichni jako vyměnění – milí, přívětiví, vstřícní.“
Velký stín
Viděli velký stín mezi hrudníkem a plícemi, v mediastinu, mezihrudí. Sestřička ji dokonce začala hladit. Pak jí v umělém spánku odebrali vzorek.
„Měla jsem živý sen, že ke mně přišel lékař, sedl si na postel a řekl mi, že mám rakovinu. Hned po operaci jsem se ptala sestry, jestli už u mě byl doktor. Ještě ne, odpověděla, ale přijde. Pak to bylo jako v tom snu. Sedl si ke mně na postel a řekl, že mám rakovinu lymfatického systému – Hodgkinův lymfom ve IV. stadiu.“
Na jedné straně má Kateřina vytetovanou slunečnici, na druhé jsou patrné jizvy od kanyly. Pes Eliáš se v tyto dny od ní nehne.
Karolína paradoxně pocítila velkou úlevu. Byla ráda, že konečně ví, co jí je.
„Nebudu zastírat, že jsem nebrečela, potřebovala jsem to v sobě zpracovat. Poslali mě na hematologii, odkud mě převeleli na Vinohrady, protože v Motole nemají lůžkové oddělení pro dospělé. Tam se mě ujala lékařka Heidi Móciková, můj anděl strážný.“
Bez psa by to nedala
První sérii chemoterapií začala ambulantně v květnu 2018, tehdy jí bylo 21 let.
„Hned po prvním týdnu mi začaly padat vlasy, sebralo mě to, ale paruku jsem nenosila. Zjistila jsem, že mám docela hezký tvar hlavy, nakonec se mi holá hlava líbila, cítila jsem se v tom pohodlně, navíc bylo léto. Jen mi vadily soucitné pohledy okolí. Partner mě opustil, což jsem chápala, v té době mu zemřel otec, bylo toho na něj najednou moc. Ale v kontaktu jsme zůstali, protože máme společného psa, čtyřletého křížence Eliáše.“
Ten se stal její největší oporou. Když je Karolína smutná, lehne si k ní, položí jí hlavu na hrudník nebo jí dá packu na hlavu a vydrží nehnutě třeba hodinu. Je to empatická dušička.
Chlapec pomáhal nemocným dětem s rakovinou. Teď s ní sám bojuje
„Chodí se mnou i na záchod, a když tam u mě zůstane, vím, že je to špatné. Když hned odejde, je všechno v pořádku. Teď se však ode mě nechce hnout. Bez něj bych to asi nedala,“ tvrdí.
Pročistili se i přátelé, vlastně jí nezbyl ani jeden. Uzavřela se do sebe, své známé odstřihávala, nechtěla k sobě nikoho pustit, tahat je s sebou na dno, aby to s ní prožívali. Zato se k ní po čase vrátil partner.
Byla na sebe pyšná
Po šesti cyklech první chemoterapie se cítila zdravá a šťastná. Ale už po měsíci se ozvaly bolesti na hrudi. Po screeningu těla v Protonovém centru na pražské Bulovce bylo jasné, že se jí nemoc vrátila.
Znovu léčba, tentokrát vysokodávkovými chemoterapiemi s transplantací kmenových buněk. Proplakala 25 dní v nemocnici, sáhla si na dno a kývla na psychoterapie. Po poslední dávce následovala roční biologická léčba. Ta skončila na jaře 2021, Karolíně bylo 23 let, byla na sebe pyšná, že to zvládla.
„Plakala jsem štěstím a začala jsem dohánět život. Šla jsem po dlouhé době na koncert nebo do kina.“
V očkování u rakoviny slinivky hlásí vědci povzbudivé výsledky
V prosinci 2021 se ale nemoc ozvala do třetice. Nejprve ji „chytil“ žlučník, jenže na chirurgické pohotovosti v Praze jí lékař opět nevěřil. Karolína se s ním pohádala, věděla, že se něco děje.
Běžela na hematologii za svou lékařkou, ta jí nasadila kapačky a do dvou hodin ji dala do kupy. Následná vyšetření ale prokázala návrat nemoci. Podstoupila ozařování, které skončilo v březnu 2022, konečné výsledky bude znát až během léta.
Proto si nic neplánuje, jen se chce s partnerem přestěhovat do pražského bytu, navíc její Lukáš je klempíř a začala mu sezona. Ale rozhodně chce dál podporovat dva spolky – Fuck Cancer a Pink Bubble, které pomáhají mladým onkologickým pacientům.
Kvůli rakovině přišla Bára o kus lebky. Nyní pomáhá s osvětou o nemoci
„Těm bych poradila, aby se nehroutili a s rakovinou bojovali. Proto vyprávím svůj příběh. Díky psychoterapiím jsem se změnila, beru svou nemoc jako horší chřipku a jsem plná víry a naděje jak nikdy dřív, že to zvládnu a svůj třetí boj o život vyhraju.“