Karolína Kamberská: Jídlo je v životě záchytný bod

„Na to, abych psala pro velké, jsem moc šťastná a veselá,“ směje se třiačtyřicetiletá okatá brunetka s výraznou pusou. Vlak z Černošic, kde bydlí, ji vyklopil s malým zpožděním, to jsme ale brzo dohnaly.

Spěchala pak vyzvednout nejmladšího Matouše ze školky, doma ji čekali řemeslníci a odpoledne se chystala zkoušet nový recept.

„Mezitím vyřizuju korespondenci a učím na Gourmet Academy vaření… Ale jsem na volné noze a ten rytmus mi sedí. Bývala jsem občas na pokraji nervového zhroucení. Teď si dávám bacha a snažím se nabrat jen to, co zvládnu.“

Některé ano. Davidovi je už dvacet a Sáře osmnáct, ti poslouchají jinou muziku. Ale jak se narodil před šesti lety Matouš, pořád jsem ho sledovala, bavil mě jeho pohádkový svět.

Děti ještě nevnímají realisticky, jsou trochu mimozemšťané bez našich starostí, zároveň jim do jejich světa zasahuje moderní život prostřednictvím věcí jako mobil nebo pračka. O tomhle jeho poznávání a dosazování do dětských souvislostí jsem psala písničky, což bylo někdy velmi legrační. Vůbec tvořit cokoliv pro malé je příjemné a zábavné.

To je nebe a dudy! Moje tehdejší písničky vyplývaly z toho, že jsem v sobě potřebovala spoustu věcí řešit. Různé strachy, nejistoty, neklid, hledání… Jako holka jsem byla velmi plachá a introvertní a prala jsem se s tím až do nějakých pětatřiceti. Až pak jsem se naučila komunikovat s lidmi – a teď to mám naopak. Přitom jsem odmala chtěla být zpěvačka, v pubertě jsem proseděla hodiny v pokojíčku a brnkala jsem na kytaru.

Se sestrou jsme nejdřív hrály v děčínských kapelách, duo Sestry Steinovy fungovalo až v letech 2001–2009. Já napsala text a melodii – a Lucie k ní začala hrát a zpívat druhý hlas. Těšilo mě, že posluchačům, spřízněným duším, dodávají sílu. A já se přestala cítit sama, šlo o terapii, která pomáhala oběma stranám.

Spolupracovat s vlastní ségrou je náročné, protože se příliš dobře známe. Je o čtyři roky mladší a naše dětství probíhalo klasicky, včetně tahání o hračky a třenice, kdo umyje nádobí. Výhodou bylo, že máme stejné hudební cítění.

Jenže časem jsme si lezly na nervy a naše cestování po štacích nebylo snadné, občas jsme se ani nebavily. Tak jsme se na to vykašlaly. Nicméně to období bylo krásné. Teď je mi přes čtyřicet a nic z toho, co mě tenkrát trápilo, mi nedere duši…

Muzika u nás byla vždycky, doma jsme běžně zpívali čtyřhlasně, táta hrál na kytaru… A vařilo se taky moc dobře. Tam někde vznikl můj pozitivní vztah k jídlu. Asi většina lidí jí ráda, jenže dobrých restaurací se tu v 70. a 80. letech našlo jen pár, a tak jediná šance byla uvařit si doma. V mezích možností, co se dalo sehnat.

Když jsem později četla Sandtnerovou, zírala jsem, jaké tu byly za první republiky suroviny, třeba parmazán, chřest, čerstvá zelenina z Itálie…

Vůbec ne, ten obor jsem si vybrala těsně po revoluci, protože se mi zdálo, že to je strašně důležité téma, že tu musíme všechno správně vybudovat. Hodně jsem žila politikou a začala jsem psát do Mladé fronty, Respektu…

Pak jsem si pořídila děti a odstěhovala se na venkov, čímž pro mě tahle témata přestala být palčivá, takže jsem se postupně přeorientovala na domácnost a psaní o jídle. Což mi dělalo líp než řešit, co kdo řekl v parlamentu.

Když jsem bydlela v domě s vlastní zahrádkou, bylo to moje velké hobby. Bavilo mě zahradničit, pěstovat bylinky a tak… I špetka té osamělosti – něco si kutíte, kolem vás jen stromy a ptáci. Je to čistá a přemýšlivá práce.

Líbila se mi taky péče o dům, pokud byla fyzicky zvládnutelná. Absolvovala jsem totiž i rekonstrukci, která člověka tak vyčerpá, že ho nebaví nic.

To právě ne. Do kuchyně jsem moc nelezla, vždycky jsem si jen sedla a všechny ty dobroty snědla. Když jsem v osmnácti přišla do Prahy, zjistila jsem, že pokud si neuvařím, budu mít hlad. Takže jsem se učila vařit až na koleji, kde byla na celé patro jedna malá kuchyňka s občasnými šváby.

Koupila jsem si první dvě kuchařky a jela podle nich. Zároveň jsem se začala ptát mamky a babičky, jak se vaří moje oblíbená jídla z dětství. Nakonec mi daly obě své sešity receptů…

A myslím, že jsem občas omylem snědla i pár těch švábů. Ale mojí vyhledávanou potravou se nestali, přestože hmyz je dnes docela v kurzu. Tuhle jsem se ptala malého, jestli by jedl brouky, a on povídá, že jedině komáry, aby si vzal zpátky svoji krev.

Možná dvě stě. Stala se z toho sběratelská vášeň, lidi vědí, že když mi chtějí udělat radost dárkem odněkud z cest, můžou koupit kuchařku, tím se vždycky trefí. Taky mám už dvě vlastní. A musím říct, že se krásně prodávají. Možná i proto, že jsem do nich dala svoji energii a radost – a vznikla zpětná vazba. Ale počítám s tím, že jde o určité období, které nemusí trvat celý život.

Asi tím, že dřív byla tahle oblast u nás velmi zanedbaná. I když jde o celosvětový trend. Je to mimo jiné důkaz toho, jak se máme dobře a jsme rozmazlení. Místo abychom se zabývali přežitím, přemýšlíme, jak si život vylepšit. Dokud kupujeme kuchařky, díváme se na pořady o vaření a řešíme, co jíme, je to skvělé a měli bychom si toho vážit, protože to není samozřejmost pro všechny. Jenže my si furt stěžujeme, i když po nás zatím nikdo nestřílí.

Snažím se vycházet z tradičních receptů našich předků, protože mně to chutná, a myslím, že náš jazyk je už tak nastavený. Vycházejí ze surovin vzešlých v této oblasti a sedí našemu tělu. Mám sice ráda například thajskou kuchyni a čas od času si ji dám, ale nechtěla bych se jí živit pořád, středoevropská je pro mě mnohem přirozenější.

K tomu se trochu rozhlížím po Evropě, hlavně do Itálie, kde mám stále pocit, že jsem doma.

Asi ne, to dělají ty černé vlasy… Další moje heslo je: nápaditě, dostupně a rychle! Sama vím, že jídlo vařené čtyři hodiny může být bezvadné, ale pro zaměstnanou mámu v běžném životě nereálné. Takže vše spíš zjednodušuju a nabízím různé vychytávky, při nichž si jídlo zachová správnou chuť a šmrnc, než abych frajeřila s nějakými kudrlinkami.

Proto se bráním francouzské kuchyni, která je na nich založená. Dávám přednost jednoduchosti.

Ten vztah není přímý, protože sebelepší jídlo štěstí nezaručí. I nejšťavnatější biftek vás udělá šťastnou tak na deset minut. O štěstí se musíte snažit sama. Ale jídlo pomůže vytvořit hezkou atmosféru – ať už doma, nebo když si s někým zajdete na večeři. A posílí vás. Abyste mohla snadněji zvládat problémy v práci nebo v soukromí, je potřeba mít něco dobrého v bříšku.

Pozoruju na sobě, že když jsem hladová, jsem neklidná a hůř hledám řešení, zatímco když se dobře najím, jde to lehčeji… Jídlo jistě není smysl života, ale dost dobrá pomůcka, jak vidět a dělat věci líp. Takový záchytný bod.

Většinou jdu nejdřív po čokoládě. Pak sáhnu po kusu masa, jsem masová. Takže si hodím flákotu na pánev a k tomu salát a skleničku červeného vína. To je přesně to, co mi dá nejvíc síly. Rozhodně se neodbývám, i když jsem doma sama, vždycky si uvařím.

Nevydržela bych bez teplého jídla, při velkém vaření si odkládám pár porcí do mrazáku a pak je stačí jen ohřát.

Ne důsledně. Snažím se nakupovat u farmářů, ale většinou stejně skončím v supermarketu. Ovšem vždycky se dívám na etiketu a pročítám složení. Souhlasím s myšlenkou, že jsme do velké míry to, co jíme. Když jíme kvalitně, lehce a zdravě, cítíme se taky tak. Zatímco pokud se cpeme nezdravými náhražkami, je nám těžko a nepříjemně.

Extrémy jako vegani nebo vitariáni mě neberou. Vlastně na ně nemám názor. Na jednu stranu ve mně zní babičkovská rada, že by člověk měl jíst od všeho trochu, přiměřeně. Na druhou si říkám, že kdo jí třeba jen raw food, možná se od něčeho vyčistí. Já potřebuju konzumovat všechno.

Ale ano, v sedmnácti letech jsem byla vegetariánka. Poslouchala jsem tehdy Madonnu a dočetla jsem se, že nejí maso, tak jsem chtěla být jako ona. Po roce jsem se cítila zesláblá, ovšem vím, že někdo bez masa funguje dobře.

Je na každém, aby poznal, jak jeho tělo běží, zda mu radikální změna stravování dělá dobře, nebo ne.

Chodím, ale je to se mnou těžké, protože jsem dost kritická. Třeba nemám ráda, když se něco tváří hogo fogo a jídlo tomu neodpovídá, tuhle zkušenost mám snad z 80 procent restaurací. Člověk se pomalu bojí špitnout, aby nenarušil posvátnou luxusní atmosféru, a pak vám přinesou něco, co bych doma udělala mnohem líp. A ještě si za to vezmou dva tisíce!

Takže jdu paradoxně raději do obyčejných trampských hospod u nás na Brdech, nechám tam stovku a jsem spokojená. Děti jsou mým povoláním už taky postižené, ve školních jídelnách nejedí a nosí si krabičky od večeře.

Muziku po mně nezdědily. Velké se dost učí, jsou pracovité a zodpovědné – nevím po kom, já v jejich věku byla flink. Takže nejvíc času tráví nad sešity. Ale Sára k tomu i dobře peče. Davča je spíš na počítač. Šestiletý Matouš taky peče. Když vidí, že vařím, hned si bere zástěru a cpe se do kuchyně. Dám mu kus těsta a je klid. Baví ho si s ním pohrávat a tvarovat ho.

Já vyrůstala v době, kdy se toho nedalo moc dělat. Ani studovat v zahraničí, ani cestovat, získat bez kompromisů dobrou práci. Měla jsem tudíž volnější režim, běhala jsem hodně venku… Moje děti před sebou vidí obrovské možnosti a nechtějí je promarnit. Což je z jedné strany dobře, z druhé mi jich je trochu líto a přála bych jim i kapku bezstarostného flákání.

Samozřejmě mají kamarády, ale v jejich dětství je mnohem víc snahy něco dokázat. Tuhle zodpovědnost vidím u velké části mladé generace a mám z toho dobrý pocit – pro naši zemi i pro svoje stáří.

Vždycky volnější. Já totiž nerada někoho buzeruju, takže jsem dětem nechala volnost a věřila, že se řadu věcí naučí příkladem, třeba když uvidí, že se nerozčiluju a chovám se slušně. V zásadě to funguje, odkoukaly dost. Přitom jsem je vůbec nekontrolovala, neprohlížela jim tašku, nechala jsem je trochu jako dříví v lese – a ony zjistily, že si to musí ohlídat samy, jinak budou mít průšvih. Jediné, co jsem je nenaučila, je uklízet. Dnes si to vyčítám a na malém to praktikuju jinak…

Já na děti nekřičím a ony nekřičí na mě. Nesnáším hádky, jsem křehká nádoba, a když se někde huláká, nejradši bych zdrhla. V tomhle je každý člověk jiný – znám rodiny, kde se lidi milují, a přesto na sebe pořád řvou, ale to není prostředí pro mě. Potřebuju klid, aby mi bylo dobře.

Zpívám si pořád, až tím své bližní štvu. Hlavně lidovky, mám je v sobě zakódované, takže jedu: To ta Heľpa…, Koulelo se, koulelo… Své vlastní songy nezpívám, a pokud mi tam skočí nějaká umělá, jde o hity z rádia. Ale muziku si často pouštím, dřív jsem byla hrozný rocker, teď vyhledávám mírnější polohy, oblíbila jsem si třeba Carlu Bruniovou. Ovšem Rolling Stones mám ráda pořád, když si potřebuju doplnit energii.

A taky poslouchám zprávy. Jsem šťastná, že se už nemusím politikou zabývat profesně. Někdy je to děsné, třeba po atentátech v Paříži jsem se musela hlídat, abych jídlo, které jsem právě vytvářela, nezkazila.

Kdepak, arabská jídla jsou skvělá! Miluju například falafel. Ale než bych je vařila sama, někam si na ně zajdu, mám pár osvědčených tipů. Doma se do této kuchyně pouštím málokdy, jelikož ji nedržím ještě pevně v ruce, musím se držet přesně kuchařky. A já raději vařím od oka.

Dělám ráda minutková kachní prsíčka, jsou jednoduchá, rychlá a dobrá. Když se ohlásí nečekaná návštěva, zvládnu je za půl hodinky. Vyhupsnu vedle do krámu, kůži nařežu do mřížky a opeču na kůži patnáct minut, z druhé strany zhruba tři – podle tloušťky. Navrchu získají kůrčičku a uvnitř jsou krásně růžová.

K tomu udělám pečené brambory: nakrájím je, osolím, pokapu olivovým olejem – a šoupnu na pečicí papír do trouby. Ještě nachystám nějaký salátek a je to!

Jím malé porce. Zavedla jsem to někdy ve třiceti, když jsem začala nabírat, takže se mi už scvrknul žaludek. Kdybych měla sníst normální, dospěláckou porci, bude mi těžko. Ráda si dám kachnu se zelím a knedlíky – ale jen se dvěma! Dietami jsem se nikdy netrápila, jsem požitkář.

Spíš trochu cvičím – pilates a jógu. Zkoušela jsem taky běhat, ale nevydrželo mi to déle než dva týdny. Na kole jezdím až v poslední době, v dětství jsem se ošklivě vymlátila a znovu jsem na něj sedla až vloni.

Už ano. Když jsem někdy pár hodin úplně sama, obvykle si sednu k deníčku. Píšu ho od patnácti, co jsem zažila, nad čím přemýšlím, postřehy a nápady… Srovnám si přitom hezky myšlenky.

Mám už fůru sešitů, až mi bude devadesát, nevím, kam je budu dávat!