Článek
Čeká na mě, několik minut s předstihem, v cukrárně na pražských Vinohradech. Právě snídá čokoládový dort a oslazený čaj.
„Jako zpěvačka a herečka musím mít sílu. Za představení v muzikálu zhubnu i dvě kila,“ říká mi kráska s mírami a tváří modelky. Pracuje hlavně o víkendu. Volná mívá pondělí, to pak chodí do školy.
Běžně snídáte sladké?
Není nic lepšího než zahájit takto den. Jím hodně a ráda. Po ránu si ovšem dávám většinou vločky, do nichž sypu spoustu suchého ovoce.
Sladké muselo být také překvapení vaší nominace na Thálii.
Překvapení to bylo asi pro tu paní, co mi volala… Právě jsem parkovala u plzeňského divadla, kde hraju, při tom jsem zvedla telefon. Ovšem soustředila jsem se hlavně na to, abych dobře najela do mezery, nic nepoškodila. Stále jsem proto nechápala, co mi ta dobrá žena sděluje. Já a Thálie? Vypadalo to jako vtip! Nebyl. Snad si už nemyslí, že jsem úplný mimoň. (smích)
Jak se holka z rodiny od ledu dostane na divadelní prkna?
To byla úplná náhoda. Jako malá jsem sice o nich snila, ale po jednom konkurzu mi máma řekla: Z tebe žádná herečka nebude. Vzala jsem si to k srdci. To děti dělávají, že? Dají na rodiče. Jenže v sedmnácti jsem šla na Kytici do Semaforu. Byl v tom i kus pragmatického uvažování. Každý student je líný, nechtělo se mi ji před maturitou číst. Na nástěnce jsem si všimla vývěsky: zítra konkurz do divadla Semafor. Šla jsem na něj bez přípravy, vzali mě.
Je Karolina s krátkými. Narodila se totiž v německém Mnichově. Bratr se jmenuje Radko. Rodičům se líbil Radek, ale s příjmením Gudas to příliš neznělo. A zda si dokáže představit, že si jednou vezme hokejistu a zůstane doma? „Lásce neporučíte,“ shrnuje.
Čím jste je jen tak uhranula?
Dala jsem z voleje jazzovou písničku Pomalu a líně. Věděla jsem, že pan Suchý má podobný styl rád. Pak mi něco zahráli na klavír, já na improvizaci zatancovala. Za týden mi zavolali, že mě berou do sboru, a začala má umělecká kariéra.
Rok a půl nato jsem odmaturovala na berounském gymplu, prošla přijímačkami na konzervatoř, obor muzikálové herectví. Teď z časových důvodů dělám populární zpěv.
Rodiče asi moc nadšení nebyli, co?
No, na ten Semafor mi řekli: Ha, ha, ha. Dělej si umění jako koníček, když tě baví. Nepočítali s tím, že by mě to živilo. Já sama měla navíc do té doby ráda matematiku, chemii. Viděli mě proto někde na ekonomce, na vysoké chemické. Tu konzervatoř mi dovolili jen s podmínkou, že musím ještě navíc studovat vysokou školu.
Dva roky jsem dálkově chodila na provoz a ekonomii na zemědělskou univerzitu. Už to asi nedodělám. Rodiče mi to již odpustili. Vidí, že se uživím. Pravidelně chodívají na má představení. Máma viděla každé snad pětkrát. Táta se taky snaží, i když byl dlouho v Piešťanech, kde trénoval.
Jaké je to stát na jevišti vedle herecké legendy, pana Suchého?
Nepopsatelné. Ze začátku jsem z něj byla tak nervózní, že jsem nedokázala v jeho přítomnosti skoro ani mluvit. Jen jsem tiše koukala, snažila se nikomu nepřekážet. Spravilo se to do roka, co jsem s ním zkoušela a hrála. Udělala jsem poté další interní konkurz v divadle na větší roli, a to ve hře Hodiny jdou pozpátku.
Thálii získala za roli v plzeňském představení Probuzení jara. Na snímku se Stanislavou Topinkovou Fořtovou.
Dokonce mi do ní pan Suchý dopsal písničku, čehož si moc vážím. Hodně jsme se spřátelili, tykáme si. Mám k němu sice stále neuvěřitelný respekt, zároveň ho beru, jako by byl stejně starý. On je prostě duchem stále mladý.
Kdy vám vaši uvěřili, že se herectvím a zpěvem uživíte?
Před necelými dvěma roky, kdy jsem začala dostávat víc práce. Vedle Prahy hraju hodně v Plzni, kam si mě vzal režisér Roman Meluzín. Je kamarád Jitky Molavcové, natáčejí spolu Kouzelnou školku. Přišel si mě do Semaforu obhlídnout, svěřil mi nejdřív malé role, pak větší a větší (za jednu z nich je v nominaci na Thálii – pozn. red.).
I díky němu vám teď můžu s klidem říci: umění mě živí. Samozřejmě nevlastním luxusní byt, ale bydlím s kamarádkou v pronájmu. Nejsem náročná, vyrůstala jsem v obyčejné rodině.
To zní zvláštně od dcery špičkového hokejisty. Spíš bych, jako laik, řekla, že jste měla dětství ve zlaté kleci.
Nemám pocit, že by bylo jiné než u ostatních. Jen jsme se hodně stěhovali. Jezdili jsme tam, kde táta právě hrál. Každý rok jsme tak pobývali v jiném městě. My s Radkem jsme si tak museli najít nové kamarády. Chodili jsme ale do úplně normálních škol. Žádné elitní vzdělávání se nekonalo. Rodiče nám dávali možnost dělat naše záliby.
Mě podporovali v krasobruslení, bráchu v hokeji. Ale že by měl vždy nejnovější model hokejky, já bruslí, tak to ani náhodou! Nezahrnovali nás nesmysly. Když jsme chtěli nějakou v uvozovkách blbost, museli jsme si na ni z kapesného našetřit. Shrnuto, co se týče materiálního zabezpečení, měli jsme vše, co děti potřebují, rozhodně ne vše, co si přejí.
Takže nákupy v pražské Pařížské ulici plné luxusních obchodů se nekonaly?
(smích) To vůbec. Jediné, za co byli rodiče ochotní utrácet o něco víc, byly kvalitní boty. Ty jsou základ. V Pařížské jsme ovšem v krámech nikdy nebyli. Ani teď tam nechodíme. Doba byla i jiná, kladl se důraz na hodnotnější věci. Když se nad tím ovšem zamyslím, možná je to zmíněnou výchovou. Bratr má malou dceru a také ji věcmi rozhodně nezahrnuje. Proč taky?
Já nevím, protože na to má peníze?
To přece není důvod utrácet za nesmysly. Moji rodiče vyrůstali v normálních rodinách. Dědečkové byli vojáci z povolání. Jedna babička učitelka, druhá úřednice. Prostě běžné rodiny se standardními hodnotami.
Rodiče se poznali už jako děti, vyrůstali spolu v Pilínkově. Pak se vzali. Jasně, možná jsme byli jako rodina jiní v tom, že mamka dlouho nepracovala, ale jak by mohla? Táta hrál v cizině, my jsme jezdili s ním, ona se o nás starala. Neměla blízko ani babičky, nikoho na hlídání.
Stávalo se, že táta nebyl tři dny doma. Bylo to pro ni hodně náročné. Důležité ovšem bylo, že my čtyři jsme si na sebe vždycky čas našli. Celé dny jsme trávili na zimáku. Ráno trénink já a brácha, dopoledne táta, odpoledne zase všichni na tréninku, večer táta hrál. Táta se snažil mamce vše vynahradit. Třeba tím, že jí umožňoval v každé zemi, kde jsme žili, chodit na jazykové kurzy. Vzdělávat se.
Kolikrát jste se v dětství stěhovala?
V cizině jsem žila čtrnáct let, takže jsme se stěhovali čtrnáctkrát. Do Čech, do Berouna jsme se natrvalo vrátili, když mi bylo čtrnáct. Samé čtrnáctky, co? Nechala jsem pak ze zdravotních důvodů krasobruslení a začala tančit. Projela jsem se souborem další kus světa po závodech.
Jinak ty zdravotní trable si nesu s sebou. Mám dvojitou skoliózu s rotací. Od čtrnácti do osmnácti jsem dokonce nosila ortopedický korzet, aby se vše srovnalo. Dokážete si představit, jaké to pro puberťačku asi bylo…
Jiří Suchý ji pro umělecký svět objevil. V sedmnácti udělala konkurz do sboru Semaforu.
Podobná vada se ale moc neslučuje s pohybem na jevišti.
Snažím se, aby tělo netrpělo. Mám skvělou fyzioterapeutku, pravidelně chodím do posilovny, běhám. Každý týden rehabilituji. Když o sebe pečuji, záda mě ani tolik nebolí.
Dokážete si představit, že byste hrála v cizině? S jazyky asi problém nemáte.
Anglicky a německy se domluvím vážně dobře. Švédsky jenom rozumím. Teď se ještě na konzervatoři učím francouzštinu, protože se mi líbí. O zahraniční štaci jsem dokonce už přemýšlela, konkrétně o Hamburku. Asi bych se tam neztratila. Německy mluvím bez přízvuku. Žila jsem tam celkem šest let. V angličtině přízvuk mám, při soustavné práci bych se možná taky někde chytla.
Ve vaší rodině prý umí zpívat skoro každý. Kdo bude další hvězdou?
Opravím vás, u nás umí zpívat každý! Všichni máme navíc hudební sluch. Já hraju na klavír, učím se takto texty písní do muzikálů. Musím si je vybrnkat, abych věděla, co a jak. Sousedi jsou zatím trpěliví. Dokonce si posledně pán se mnou ve výtahu popovídal. Omlouvala jsem se mu, jestli jej ruším, ale on řekl: Ne, já vás poslouchám rád, ti nájemníci před vámi se pořád hádali, tohle je dobré.
Jinak brácha taky hraje, na kytaru. A mamča zpívala v dětství v libereckém Severáčku… Ale vážně si nemyslím, že by se někdo z blízkých chtěl uměním živit. Radko válí v NHL, táta trénuje a mamka má v Berouně na náměstí hotýlek. Asi zůstanu v branži jediná, i když talent mají všichni.
Zanotujete si někdy společně?
Jasně, muzicírujeme. Teď už míň, ale v dětství jsme při přejezdech auty pořád něco prozpěvovali. Nejčastěji jsme si jako doprovod pouštěli čtyři cédéčka s lidovkami Já, písnička nebo s československou hudbou: Elány, Mekiho Žbirku.
Jako Reno Sweeney v muzikálu Děj se co děj.
Sledujete výkony Radka na ledě?
Televizi zapínám vždycky, když nemusím ráno vstávat. Počkám si na tu třetí ranní, pustím si ve svém pokoji televizi a fandím. Navíc máme s bráchou dohodu, že mi posílá sestřih toho nejlepšího z daného zápasu, když nestíhám.
Máma a táta vstávají v noci taky. Tedy máma stejně jako já někdy, táta si budík nastaví vždycky. S hokejem jsem vyrůstala, rozumím mu, baví mě. Co čekáte od holky z naší rodiny? (smích)
Váš táta a bratr mají na ledě tvrdé pěsti. I ty v rodině dědíte? Pomohly vám třeba prosadit se v šoubyznysu?
Pozor, já si nemyslím, že jsem úplně prosazená. Ani jako herečka, ani jako zpěvačka. Za poslední dva tři roky jsem sice udělala hodně práce, svět ještě o mně ale neví. A zda mám tvrdé pěsti nebo ostré lokty? Hokej je měřitelný. Když jste dobrý, pracujete pro tým. Dáváte góly, nebo jim zabraňujete. Výsledek je viditelný.
Umění je subjektivní, záležitost vkusu. Připomíná mi krasobruslení, také byly doby, kdy se dávaly body podle toho, jak rozhodčí rozhodli. Ten nejlepší nakonec nutně vyhrát nemusel. Jeden režisér vás může milovat, druhý vás nesnáší. Já se snažím co nejlíp dělat svou práci. Chodím neustále na nějaké kurzy.
Když jsem byla za bráchou v Americe, prošla jsem se po Broadwayi a viděla několik představení, abych měla s českou scénou srovnání. Makám na sobě, zatím to vychází.
Nicméně o uměleckém světě se říká, že bez známostí se neznámá tvář nikam nedostane.
Z části to pravda je. Ze škol vychází spousta nadaných lidí, všichni chtějí pracovat. Musíte mít kus štěstí, abyste se prosadila. Ale já taky začala od nuly, od sboristky v Semaforu přes větší role až po ty hlavní. Chodila jsem poctivě na konkurzy. Takto mi vyšla role v muzikálu Mýdlový princ. Je to o nadšení, trpělivosti. Obojí mám.
Jste bezpochyby krásná. Je to ve vašich oborech výhoda?
A kde není? Každý, kdo přijde na představení a zaplatí si lístek, přece chce vidět dokonalý výkon na jevišti. K němu vzhled patří. Určitě se vám líbí víc, když tančí a zpívá pohledná holka než ta, co se vám nelíbí a vy na ni musíte dvě a půl hodiny koukat. Takto uvažují i režiséři. Role jsou ovšem rovněž pro ty, které se nevejdou do klasických měřítek krásy. Silnější hrávají například komické úlohy. No a zpěv? Tam je to asi jedno. Podívejte se na Adele (britská zpěvačka – pozn. red.). Je obyčejná, přesto výjimečná.
Chápu dobře, že vy hrajete na jevišti ty krásky?
Většinou ano. Mám díky nim i nějaké ctitele. Dostávám po představení květiny, bonboniéry. Někdy dokonce vím, od koho jsou. Je to milé. Nestalo se mi, že by mě někdo obtěžoval.
Kde se vidíte za deset let?
Jako máma od dětí, s manželem, s fungující rodinou. Bylo by krásné, kdyby se mi stále dařilo hrát a zpívat. Stát na jevišti. Skládám také vlastní písničky. Kdyby se hrály v rádiích, byla bych moc šťastná. Když to nevyjde? Bude to osud. Nerada plánuji. Nemám vysněnou roli, muzikál, divadlo, film. Já jsem o téhle kariéře nesnila. Všechno zatím přišlo tak, jak mělo.
