Karolína Fourová: Smysl má takové stravování, jež vydržíte celý život

Čtenáři v jejích publikacích s výmluvnými názvy Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete a Výživná kniha o jídle najdou čtivé a srozumitelné vysvětlení, co znamená jíst zdravě a jak se orientovat ve světě přeplněném potravinami nejrůznějšího původu a návody, jak hubnout, co jíst. Navíc vše podložené vědou, fakty i recepty.

„I ty vymýšlím podle správných chemických a nutričních principů. To je asi i to, co na nich lidé oceňují, vědí, že budou fungovat.“

Netajíte se tím, že býváte z rozhovorů nervózní. Nezlepšuje se to s léty praxe?

Po pěti letech jsem dospěla k tomu, že v den rozhovoru už mohu jíst. Vzhledem k mé odbornosti je každý rozhovor v podstatě jako další maturita nebo státnice – čekáte, co si vytáhnete. Lidé mají pocit, že musím znát odpověď na všechno od zemědělství po hnojení, výrobu, chov zvířat až po výživu všech skupin obyvatel, včetně výživy léčebné, která spadá jen do kompetencí nutričních terapeutů, tedy zdravotníků.

Dobrá, vy jste inženýrka výživy a kvality potravin, co si pod tím mám představit?

Mohu se zabývat kvalitou surovin i finálních výrobků, jejich chemickými a mikrobiologickými rozbory, skladováním surovin při výrobě, jejich zpracováním. Také smím kontrolovat hygienu na pracovištích.

Můj obor je hybrid mezi tím, jak se potraviny vyrábějí, jak by se vyrábět měly, jak zajistit, aby byly bezpečné pro konzumenta, co by mělo být na obalu, a tím, co se s potravinami děje v našem těle či jaké jsou naše potřeby v jednotlivých fázích života.

Spojuje to, jak bychom se měli stravovat, abychom předcházeli některým onemocněním a stravováním maximálně přispěli ke svému co nejzdravějšímu a nejdelšímu životu.

Musím mít základní povědomí i o genetice šlechtění, výživě zvířat, zemědělské chemii, abych svou práci mohla vykonávat ve správném kontextu, ale na to se necítím být odborníkem.

Proč právě tento obor?

Přivedla mě k němu náhoda a má tehdejší nevědomost. Chtěla jsem studovat žurnalistiku. Nikdy mi moc nešla chemie a ani mě nebavila, ale ráda jsem psala. Rozhodovala jsem se mezi scenáristikou a žurnalistikou.

Narodila jsem se nicméně do velmi silného ročníku a rodiče mě nakonec přesvědčili, že psaní mohu mít i bez vzdělání jako koníček. Probírala jsem se obory vysokých škol a narazila jsem na Výživu a potraviny. To mi znělo zajímavě.

Seznam předmětů podle názvů nenapovídal, že by měl obsahovat chemii, kterou jsem neuměla. Nakonec jsem ale zjistila, že nejde prakticky o nic jiného než právě o ni.

To si osobně nedokážu představit.

Vidíte, nezbývalo mi nic jiného než se ji naučit, nechtěla jsem to vzdát. Pochopila jsem, že to jde, a některé její části mě začaly i bavit. První semestr byl svou obecností náročný, ale postupně jsme se dostali více k lidské výživě a potravinářství a já věděla, že to je to, co chci dělat.

Jakou práci konkrétně?

Myslela jsem si na certifikaci potravin. To znamená legislativu okolo popisků na obalech. Nebo by se mi líbilo sestavování a kontrola správné výrobní praxe v podnicích. Chtěla jsem zkrátka být v zákulisí a vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že budu vystupovat veřejně a dělat osvětu. Pak jsem ale nastoupila na doktorát. Tam jsem si poprvé vyzkoušela někoho učit a zůstalo mi to. Přednáším na středních školách, univerzitách (i třetího věku), ve firmách.

Svůj obor jste si ale vyzkoušela i v praxi, je to tak?

Sestavovala jsem analytické chemické přístroje pro jednu japonskou firmu. Pendlovala jsem mezi Německem a Českem a kompletovala přístroje, kterými se analyzují různé chemické látky. Ty negativní mohou vyvěrat z plastů, papírů či jiných materiálů a dělat tak výrobek nebo potravinu do nich zabalenou nebezpečnými. Netestují se ale jen plasty.

Stovky tisíc malých komponentů mohou obměnit jeden daný základ a vytvořit tak přístroj pro testování rozličných materiálů na míru. Třeba kvality pitné vody, potravin, krve, ropy, zkrátka téměř čehokoli, co si představíte.

Dostala jsem se díky této pozici do obrovského množství provozů v Česku. Od chemiček přes zpracování olejů, testovací podniky až po hygieny, vodovody a kanalizace či výrobu léčiv. Z toho doteď žiji. Proto je pro mě snazší běžným spotřebitelům vysvětlit, jak spousta věcí ve výrobě funguje.

Na čas jste ale zakotvila i v žurnalistice.

Ano, také. Naskytla se mi možnost pracovat v médiích. Vrátil se ke mně můj sen a já ho popadla za pačesy. No a v médiích dělám vlastně doteď, dnes ale spíše v zákulisí, jelikož psaní mám až až.

Začala jsem však v redakci, kde jsem se zaměřovala na jídlo, vaření a kvalitu potravin. Sice jsem už měla rozjetý blog i Instagram, ale i tak to pro mě byla skvělá zkušenost, která mi ukázala, co obnáší novinářská práce, co čtenáře zajímá a co na internetu hledají.

Kdy začal vznikat váš blog?

Už ke konci vysoké školy. Čím hlouběji jsem nahlížela do světa výživy, začala jsem si víc všímat, jak nepravdivě a občas až myticky se řeší výživa v médiích a na sociálních sítích. Viděla jsem, kolik lidí na základě článků a doporučení v médiích drží úplně nesmyslné diety a utrácí peníze za věci, které jim někdy vyloženě škodí. To mě děsilo.

Bylo mi líto, že se ty správné informace k běžnému spotřebiteli téměř nedostávají, a chtěla jsem své know-how poslat dál. Začala jsem tedy psát články vysvětlující třeba principy označování potravin nebo vyvracet a přivádět na pravou míru cizí zavádějící články typu „Párky a šunka jsou karcinogenní“. Chtěla jsem to pokřivené prostředí médií a sociálních sítí trochu narovnat.

A lidé vaše informace oceňovali. Dokonce jste třikrát vyhrála Food blog roku.

Ano. V posledních dvou letech jsem získala první místo a o rok dříve ceny ve spoustě dílčích podkategorií a celkově druhé místo. Je to pro mě veliká čest a jsem šťastná, že ve světě jídla a foodblogů mají věda a fakta místo. Přijde mi skvělé, že se najednou počítá i s odborníky.

Sama ale tvrdíte, že víc vládnete metlou než pipetou. Receptům se nevyhýbáte. Co je vám tedy blíž?

Mám to takhle v biu na blogu dlouho a je mi líto to dát pryč, protože jsem si to hezky napsala. (směje se) Stále platí, že vaření a pečení je mi extrémně blízké a v laboratoři nepracuji. Obsahově balancuji mezi popularizováním vědy a vařením tak půl na půl. Jedno bez druhého nemůže fungovat.

Vaření, hlavně pečení je jeden velký chemický pokus. Když v něm něco změníte nebo uděláte jinak, projeví se to. A všechny procesy, které se v kuchyni dějí, ať už šlehání, pečení či chladnutí pokrmu, jsou založeny na chemii a dochází ke změnám v obsahu i struktuře živin. I recepty vymýšlím podle správných chemických a nutričních principů. To je asi i to, co na nich lidé oceňují, vědí, že budou fungovat.

Po úspěchu blogu jste vydala i dva bestsellery, Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete a Výživná kniha o jídle. Byl to váš sen?

Nebyl, několikrát jsem dokonce nabídku odmítla. Ale lidé mi už pár let na sociálních sítích psali padesát až sto otázek denně, některé zajímavé a jiné stále se opakující. Nakonec jsem se díky tomu rozhodla vytvořit ucelený souhrn informací, ke kterým se čtenáři budou moci vracet.

Obě knihy jsou dle mého asi jediné učebnice, které si kupují všechny věkové kategorie od dětí školou povinných až po seniory. Dokázat udělat z učebnic bestseller vnímám asi jako svůj největší životní úspěch.

Když se vrátím k označování potravin, co bychom si měli na etiketách hlídat?

V knize tomu věnuji celou dvoustranu, je těžké odpověď ještě zkrátit. Nicméně ideální by bylo hlídat si všechno. Chápu ale, že pro běžného spotřebitele to může být spíš děsivé či matoucí. Je tam toho dost.

A éčka?

Neměla by být strašidelná, jde o zkratky vytvořené pro zjednodušení zákazníkovy orientace. To se moc nedaří, ale je důležité vědět, že všechna potravinářská aditiva, tedy „éčka“, jsou schválená, byla mnohokrát podrobena testům a v běžně konzumovaném množství, které zdaleka nedosahuje maximálních povolených limitů, jsou bezpečná.

Dřív bylo na obalech uvedeno jen „obsahuje barviva a konzervanty“, nikdo ale nevěděl, jaké a kolik. My teď díky zkratkám s „éčky“ máme ten luxus, že to přesně víme. Působí to možná více „chemicky“, je ale potřeba mít na paměti, že chemie není zlo. Sůl, mouka, vitamíny, vzduch, my, všechno kolem nás je chemie.

Všude probíhají chemické reakce a všechno je složeno z chemických prvků. Když vidím na produktu napsáno „bez chemie“, zděsím se. Pokud bychom chtěli něco takového vytvořit, museli bychom si pořídit vývěvu neboli odsávací vakuový zvon a v něm vytvořit vakuum. (směje se)

Takových mýtů je ale víc.

Setkávám se se spoustou, ale to bychom tu seděly asi hodně dlouho. Nejprofláklejším mýtem asi je, že mléko zahleňuje. Mléko vytváří na sliznicích ochranný film, který se chvíli rozpouští, což může subjektivně působit jako „zahlenění“.

Žádné hleny ale nevytváří. Dalším adeptem je lepek a strach z toho, že lepí střeva. Ano, lepí, ale těsto, které tak dělá pružným. Kdyby opravdu střevo zalepoval, „zalepení konzumenti“ by netloustli, ale naopak hubli, jelikož střevo je místo, odkud se vstřebává většina živin z potravy.

A jak je to s redukčními dietami? Jaká je ta správná?

Určitě nejsem proti tomu, aby lidé redukovali svou hmotnost, ale jsem zásadně proti extrémním dietám a radikálním řešením. Drastické diety nás často nutí vyřazovat celé spektrum potravin a jít s energetickým příjmem tak nízko, že to z dlouhodobého hlediska může být zdraví ohrožující. To nikoho nenaučí správně jíst a o jídle přemýšlet.

Takže dává smysl držet dietu?

Smysl dává stravování, které vydržíte celý život. Nedržet dietu, za měsíc nebo dva zhubnout pár kil a znovu začít jíst jako dřív. Cílem zdravého hubnutí a vlastně i životního stylu je najít si takový styl stravování, abychom ho udrželi napořád.

Na začátku zkuste pár změn. Ke každému jídlu si dejte salát, vynechte sladké limonády a zpracované potraviny, nepřehánějte to s bílým pečivem. Ale hlavně pozorujte své tělo a hledejte, co mu vyhovuje, a myslete na vyváženost.

Je důležité si uvědomit, že výživa není jen o tom, kolik vážíme a jakou velikost oblečení nosíme. Výživa je o tom, jak funguje náš organismus, jak dlouho bude fungovat, jakou kvalitu života budeme mít.

Jak moc musí být nutriční terapeut psycholog? Změna stravování na celý život by asi měla začít především v hlavě…

Je to z padesáti procent terapeutická činnost. Jde o práci s lidmi, nahlížení na jejich život, důvody, proč se stravují tak či onak. Jsou navíc případy, kde je opravdu nutné, aby nutriční terapeut spolupracoval i s psychoterapeutem či psychologem. Jde například o poruchy příjmu potravy, kdy pacient ideálně dochází k oběma odborníkům, a i ti spolupracují.

Vraťme se k vám. Na blogu máte kromě receptů také tipy na cestování, které jsou ale poměrně úzce zaměřené. Opravdu cestujete jen po Skandinávii?

To ne, ale mám pocit, že bych neměla rozdávat tipy na cestování do míst, kde jsem byla jednou a chvíli. Neznám je dobře, sama teprve zkouším. Ve Skandinávii jsem strávila tolik času a vracím se tam tak často, že si troufám lidem poradit. Je to obrovská část mého života a budu se tam asi vracet i dál.

Proč?

Je to jedna z mála oblastí na světě, kde jsou jak vysoké hory, tak i oceán a obecně zkrátka dokonalá a plná krajina doplňovaná typickými dřevěným domky, nejčastěji červenými, žlutými či bílými. Také miluju skandinávský design i tamější způsob života.

Sama jsem introvert, vlastně velmi nespolečenský člověk a Skandinávci to mají podobně. Dlouho si k lidem hledají cestu, a když ji najdou, je z toho hluboké přátelství. Navíc jsou velmi poctiví, jsou zvyklí na to, že za nepoctivost přicházejí přísné tresty, ať už se to týká opisování ve škole, nebo obcházení nařízení a zákonů. Já jsem takový Mirek Dušín, takže pro mě je to ideální místo pro život. (směje se)

Chcete tam žít?

Ráda bych.

Ale?

S prací, kterou dělá partner, nebo vlastně i já, to není moc možné. On tam sice část roku pracuje, ale na stálo to není.

Jak jste ke Skandinávii přišla?

Během vysoké školy jsem využívala program Workaway, ve kterém si můžete kdykoli na jakémkoli místě světa domluvit, že tam přijedete, budete pracovat třeba na farmě nebo v kavárně za byt a stravu.

Pro vysokoškoláky to byl skvělý způsob, jak cestovat právě do Skandinávie, která by pro studenty byla jinak finančně absolutně nedostupná. Mohla jsem tak žít u páru, který pracoval na ropných plošinách v severním moři a také pracovat v kavárně, kde jsem se naučila spoustu skvělých receptů, jež se dnes úspěšně zabydlely v mnoha českých rodinách.

Do Norska se vracíte každoročně?

Konají se tam lyžařské závody Ski Classics, partner je sportovní kameraman a každoročně je natáčí. Akce vždycky končí v období Velikonoc, kdy za ním přijíždím a můžeme tam být nějakou dobu spolu. Letos jsem ale poprvé po šesti letech trávila vzhledem k těhotenství Velikonoce doma. Řekla jsem si, že ušetřím na věci pro miminko a za rok si užijeme fjordy ve třech.

Jaké to bylo?

Vlastně moc hezké. Mohla jsem si opět vychutnat všechny velikonoční tradice v podobě beránků a mazanců a uvědomila si, že mi to i chybělo.

Jak jinak odpočíváte?

Ráda sportuji, dělám cokoli, co se netýká počítače, mobilu a čtení. To mě mrzí, protože miluji knihy, ale v rámci své práce neustále načítám odborné studie a knihy, potřebuji dát očím odpočinek. Trávím tak ráda čas v přírodě.

A objevila jsem audioknihy, díky kterým jsem schopná „přečíst“ za rok několikrát celou sérii Harryho Pottera a spoustu severských detektivek. Ráda vařím a chodím jíst, což je vidět i na mém Instagramu. Taky odpočívám od lidí.

S partnerem velmi často navštěvujeme různé architektonické nebo fotografické výstavy, jak v Čechách, tak v zahraničí. Kdykoliv někam odjíždíme, rovnou si hledáme galerie moderního a současného umění i různé fotografické výstavy.

Teď čekáte potomka, prvního?

Ano. Moc se na něj těšíme. Do poloviny srpna jsem si ještě naplánovala celkem dost práce, což je trochu natěsno, ale pak se chystám zvolnit a uvidíme, jaké dobrodružství nám další parťák na cesty i u stolu přinese.

POSTUP:

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete - Karolína Fourová, Výživná kniha o jídle - Karolína Fourová