Karolína Erbanová: Úspěch je návykový

Jak si v Česku stojí ženský hokej?

Podobně jako druhá mužská liga v hokeji nebo třetí ve fotbale, kdy chlapi přes den chodí do práce a trénují večer. Hodně holek hraje hokej s klukama až do juniorského, což je velmi těžké, protože kluci jsou fyzicky prostě jinde a hraje se hodně do těla. Pak většinou odcházejí do zahraničí.

Některé volí vysokou školu v USA, Kanadě, kde fungují stipendijní programy, jiné odcházejí do finské či švédské ligy, kde je soutěž daleko více profesionální.

Chápu to dobře, že ženy pracují či studují, večer trénují a sem tam si zahrají?

Dá se to tak říct. A někdy si dokonce ještě musí zaplatit za to, že hrají. To je také vysvětlení toho, proč jsou hráčky aktivní do nižšího věku než hráči. Musejí se rozhodovat, co je pro ně důležitější. Jestli normální práce, nebo hokej. Nejsnáze se kombinují tréninky se studiem.

Proto je nejvíce hráček do 26 let, pak je těžké se zaopatřit, na řadu přichází i mateřství. Přijde mi, že u nás je ženský hokej stále takové nechtěné dítě a nikdo se nehrne do tolik potřebné změny systému.

Aktuálně máte kontrakt ve Finsku. Bylo těžké ho získat?

Nebylo. Svět ženského hokeje je docela malý, takže se do ciziny dostanete buď přes spoluhráče, nebo agenturu. Na rozdíl od mužského hokeje, kde jsou na to placení manažeři, to u nás probíhá pomocí osobních nebo přátelských kontaktů. Nejdříve jsem si domluvila první švédskou ligu s tím, že sice všechny náklady půjdou za mnou, ale když se zlepším, zvýší se i šance na lepší kontrakt. A to se povedlo. Přišla nabídka z Finska, domluvili jsem se zatím na rok. Pak se uvidí.

Mají to ženy hokejistky ve Skandinávii jednodušší?

To nevím, nevidím úplně do jejich životů, nicméně tady od nás to tak rozhodně vypadá. Existuje tam systém, soutěž, jež má úplně jiné parametry než u nás, klubové zázemí.

Přesto tam ženy musejí mít stejně jako tady i další práci, aby se uživily, některé ještě studují. Tréninky mohou začínat až odpoledne. Byla jsem překvapená, co všechno jsou zdejší ženy ochotné udělat pro to, aby mohly hrát. To je čistá láska ke sportu. Jejich zápal a odhodlání velmi obdivuji.

Klasické zaměstnání se týká i vás?

Ano, minimálně půlúvazek potřebuji a je to dost problém. Do Švédska jsem přišla krátce po pandemii a na trhu práce jsem neměla moc šanci i kvůli jazykové bariéře. Asi až po půl roce jsem sehnala práci v přepravní společnosti, obdobě Zásilkovny. Ani ve Finsku se mi nevede sehnat něco, co by se dalo skloubit s tréninky. Mám obrovské štěstí, že už několik let spolupracuji s neziskovou organizací Společně k bezpečí a mohu pracovat i na dálku. Bohužel to na pokrytí všech nákladů nestačí, takže stále aktivně hledám.

Tento přístup ke sportovci je zcela jiný, než na který jste byla zvyklá. Nevyčerpává vás?

Je to vyčerpávající. Byla jsem zvyklá se soustředit pouze na sport a najednou to nejde, musím se daleko víc zapojovat do života mimo sport, soustředit se na mnoho jiných činností.

S touhle realitou mám stále ještě mentální problém. Je to pro mě nepřirozené a nepříjemné, jenže pokud chci hrát hokej, nemám jinou volbu.

Výhodou může být, že máte více času na soukromý život než dříve.

To ani ne. To by šlo, kdybych hrála v Česku. Ve Švédsku ani Finsku to tak úplně neplatí, tam žiju nejvíc se svým hokejovým týmem, a když mám volno od hokeje, věnuju se právě práci na dálku. Jakmile jedu domů do Vrchlabí, tak ano, tam čas na soukromý život je. Vedu poměrně jednoduchý život, žádná extravagance.

Měla jste někdy čas si užít holčičí věci jako kafíčka s kamarádkami, rande, diskotéky a tak, když jste se v dospívání věnovala sportu?

No, mě to vlastně nikdy nebavilo, takže mi nikdy nevadilo všechno podřizovat sportu. Dokonce i máma mě občas nabádala, abych si šla užít někam ven, když jsem měla pauzu a přijela domů. Já jsem jí oponovala, že chci být doma a žádnou potřebu někde štrajdat nemám. (smích)

Většina lidí vás má stále spojenou spíše s rychlobruslením než s hokejem. Konec vaší kariéry na dlouhých nožích byl trochu šok. Přemýšlela jste o něm dlouho?

Souhlasím, že navenek se to zdálo hodně impulzivní, protože jsem se moc nevyjadřovala do médií. Jenže situace k tomu dlouhou dobu směřovala. Řešila jsem to s blízkými, ale neměla jsem žádnou potřebu to ventilovat a vyvolávat nějaké mediální přestřelky.

Taky jsem si myslela, že olympijská medaile bude sloužil jako tmel, který přebije veškeré neshody a umožní, aby se vztahy se svazem (Český svaz rychlobruslení – pozn. red.) a reprezentačním trenérem Petrem Novákem narovnaly. Byla jsem naivní. Odchod ke sprinterské přípravě do Nizozemí mi nebyl odpuštěn.

Pak přišla pomyslná poslední kapka a já si uvědomila, že v tom bruslařském světě být nechci. I když to bylo těžké. Zároveň jsem ani jednou nelitovala, že jsem se tak rozhodla.

Ztratila jste lásku ke sportu samotnému?

To se nedá říct. V rychlobruslení jsem viděla cestu k úspěchu a svět profesionálního sportu mě rychle pohltil. Na cestě k dospělému sportu a do špičky světa mi pomohl český rychlobruslařský tým. Začala jsem vyhrávat v juniorských kategoriích a v dospělé kategorii jsem chtěla na ty nejvyšší stupínky. Jenže jsem došla do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout, jak dál.

Už jste nakousla, že jste se kvůli neshodám v českém týmu odstěhovala do Holandska a trénovala s nizozemskou reprezentací. To je nestandardní postup.

Jela jsem na čtyřletý olympijský cyklus, takhle my sportovci přemýšlíme. Vyjednala jsem si nějaké podmínky, ale bylo to pro mě složité, zejména finančně, protože jsem tou dobou již nebyla ve svazu podporována tak, jak by tomu bylo, kdybych zůstala nadále v českém rychlobruslařském týmu. Musela jsem se finančně podpořit z vlastních zdrojů, ale řekla jsem si, že uvidím, jak to zvládnu po prvním roce.

Po dvou letech jsem musela změnit tým, protože ten můj se rozpadl, ale našla jsem si jiný a pořád to bylo Holandsko. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že zůstanu.

Začátky byly extrémně tvrdé, přijela jste jen s batohem a bruslemi. Kdy přišel zvrat?

Stává se mi, že když už se mi potápí i hlava, tak ta záchrana nějak přijde. A já jsem v Holandsku našla svou druhou holandskou mámu Ditu Ságnerovou, která shodou okolností pochází z Hostinného. Dostala jsem na ni kontakt, kdybych potřebovala pomoci. A ta chvíle přišla. Napsala jsem jí, jestli se mohu stavit, a ona, že kdykoliv.

Tak jsem jednoho krásného rána, kdy jsem úplně hotová šla z tréninku, zaťukala u dveří, ona rozespalá v županu otevřela, představily jsme se a pozvala mě dál. Byla to scéna, jako z filmu. Bydlela jsem tou dobou třetí měsíc na hotelu, z čehož jsem šílela, a ona mi nabídla, abych zůstala u ní. Velmi mi to pomohlo. Poznala jsem pak ještě jednu rodinu, kde paní byla z Vrchlabí a manžel byl Holanďan, a trávila jsem s nimi čas.

Jak jste vyřešila složitou finanční situaci?

Když bylo nejhůře, dostala jsem brilantní nápad obrátit se na ambasádu, jestli nevědí o nějakých sponzorech. Přes ně se mi podařilo seznámit se s šéfem holandsko-české firmy Control Seal, který mi zafinancoval potřebné náklady do doby, než jsem v rámci přípravy na olympiádu dostala podporu od výboru (Český olympijský výbor – pozn. red.), a nutno podotknout, že velkou podporu jsem měla po celou dobu i od Centra sportu ministerstva vnitra.

Ceníte si tedy bronzové olympijské medaile z Pchjongčchangu v roce 2018 jako největšího úspěchu kariéry?

Určitě. Už v prvním momentě, kdy jsem dojela do cíle a podívala se na čas, jsem cítila, že to je ocenění za celou moji patnáctiletou cestu, především za předcházející čtyři roky. Nikoliv jen za samotnou jízdu na 500 metrů.

Je těžké si představit a asi i nemožné verbalizovat, jaká dřina to byla a co všechno jsem pro to musela udělat. Vzhledem k okolnostem je to pro mě zhmotnění mé vnitřní síly, všech úspěšně zdolaných překážek, trochu osudu navzdory.

Osud vám vůbec chystá zajímavá překvapení. Například vás zavál k ženskému hokeji přes poněkud neobvyklou odbočku, přes florbal.

To byla krátká odbočka. Nevěděla jsem, kam se po konci rychlobruslařské kariéry vrtnu, tak jsem nastoupila do florbalové extraligy, do týmu v Jičíně, na který strašně ráda vzpomínám. Florbal je takový hokej bez bruslí, hodně náročný na koordinaci, já jdu do všeho naplno, což se mi vymstilo.

Hned v prvním zápase jsem si zranila přední vaz na koleni. To je jedno z nejhorších zranění, která se sportovci mohou stát, učíte se znovu chodit, vyžaduje minimálně rok rekonvalescence. Ale asi to byl důležitý zásah osudu. Musela jsem se trochu uklidnit, vyjasnit si situaci a trošičku se rozhlédnout v normálním světě.

A vaše pozornost se stočila k hokeji?

Během rehabilitace mi volali z hokejové agentury ALVO sport, abych jim pomohla s klientem, který potřebuje zdokonalit techniku na bruslích. To je v Americe běžná praxe.

Zároveň jsem začala s trénováním bruslení všech mládežnických kategorií HC Stadionu Vrchlabí. Koupila jsem si brusle a hokejku a následně i výstroj a zjistila jsem, že už z ledu neslezu. Začala jsem hrát třetí, nejnižší ligu v Jičíně, což je mimochodem mé osudové město, hrála jsem tam i florbal. A pak se vše začalo rozbíhat a já byla zvědavá, kam až bych to mohla dotáhnout.

A dotáhla jste to opět daleko. Dostavila se znovu závislost po úspěchu?

Ta určitě taky. Hokej jsem hrála s bráchou, když jsem byla malá. Skončila jsem někdy ve čtrnácti kvůli rychlobruslení. Strašně mi chyběl. Takže jsem především propadla pocitu z týmové hry a naplnění, které z toho plyne.

Nelimitovalo vás zranění?

Naštěstí ne tak moc. Narazila jsem na skvělou paní fyzioterapeutku Radku Košťálovou z rehabilitace Ozone v Trutnově, která mi pomáhala dávat do kupy rozbité koleno a objevila další neduhy, které na mém těle zanechal profesionální sport. Začaly jsme cvičit Vojtovu metodu a já se k tělu naučila chovat úplně jinak.

Moje fyzická příprava je tedy tak z půlky rehabilitačního charakteru, protože toho je na napravování skutečně hodně. Také příprava na zápas má jiné parametry.

Díky paní Radce jsem teď schopná si prodloužit sportovní život a zároveň se umět o tělo i mysl při sportu lépe starat.

Bylo hodně náročné se přeorientovat na jiný sport na bruslích?

Dokud jsem jela rovně nebo doleva, bylo všechno v pořádku.

Problém nastal, jakmile jsem vystartovala po kotouči a dojela ho. V hlavě mi bliklo, že cíl splněn, protože v rychlobruslení jsem měla za úkol dojet do cíle co nejrychleji.

Hokej je mnohem komplexnější, u získání puku teprve všechno začíná. Řešíte, v jaké jste pozici, jestli v útočném, nebo obranném pásmu, jestli hrajete přesilovku, rozhodujete se během setiny vteřiny. Musíte bruslit, sledovat hřiště a současně držet kotouč u hole.

Nemůžete jet zároveň neustále na sto procent, jinak za chvilku odpadnete. Úplně nejchytřejší hráči vypadají, jako by se na hřišti flákali, protože šetří síly na rozhodující momenty zápasu. Na hodně věcí jsem si už zvykla, bruslařský přerod však vyžadoval zcela změnit přístup k pohybu na ledě, naučit se jinak přemýšlet.

A co přerod individuální disciplíny v kolektivní? Zvykla jste si, že pozornost, odpovědnost či úspěch už nejsou jen vaše?

Ve Finsku hraju útočnici v první lajně, patřím tedy stabilně k oporám týmu. Velmi mi ta role vyhovuje. Jsem sice součást celku, ale zároveň jedna z těch, kdo rozhodují. Pak přijdu do národního týmu a je to jinak. Holky jsou na tom technicky velmi dobře.

Tomu odpovídala i soupiska na mistrovství světa a nominace na olympiádu. Musela jsem přijmout roli útočnice ve čtvrté formaci, chvilku trvalo, než to secvaklo v hlavě. Byl to proces, ale přišlo uvědomění, že hokej je můj druhý sport a musím k tomu mít pokoru.

Na druhé straně u rychlobruslení nikoho nezajímalo, jestli máte migrénu nebo jak jste se vyspala, člověk stojí na čáře sám. Tým člověka podrží, i když nemá svůj den, vyhrát můžete i tak. Jenže taky nemáte šanci sám zazářit. Každá mince má dvě strany.

Jak na vás reagovaly spoluhráčky z reprezentace? Neměly pocit, že rychlobruslařka mezi ně nepatří?

Asi jim to přišlo ze začátku ujetý. Navzájem se znají od útlého věku, v reprezentaci jsou stabilně, pak se objevím já. Povětšinou starší než oni, nikdo moc neví, co ode mě čekat, navíc mě znali z jiného odvětví.

Šla jsem do toho s velkou pokorou a skromností, byla jsem velmi opatrná a snažila se s týmem sžít. Společný čas a zážitky nás víc stmelily. Dostaly jsme se na olympiádu (Peking, 2022 – pozn. red.), pak jsme vyhrály bronz na MS, tak už se cítím jako jedna z nich, jako hráčka širšího kádru.

Takže jste spokojená? A vlastně jde to, když jste vrcholová sportovkyně?

Někdy jsem, učím se to. Mám od mládí hlavu nastavenou na tréninky, jídlo, spánek a těžce si zvykám, že bych se na sebe neměla zlobit, když třeba odpočívám nebo zrovna na chvíli nevím, na který cíl mířím teď.

A další olympijská medaile vás neláká? Že byste si dala i jednu hokejovou?

To by bylo hodně odvážné snění, taková pověstná třešnička na dortu. Jsem ráda, že mohu hrát hokej poloprofesionálně a že se kolem něho točí můj život. Teď však nejsem schopná předjímat, co se bude dít v budoucnu, při tom počtu proměnných na hřišti i mimo něj se nemohu upínat až k roku 2026 (ZOH v Miláně – pozn. red.).

Zatím jsem ráda, že žiju hokejový lifestyle, a uvidíme sezonu po sezoně. Velký úspěch a parádní završení mé sportovní kariéry by to ale byly.