Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková: Mateřský jazyk by si nikdo zjednodušovat neměl

Sabina: Nejsem člověk, který by si liboval v přírodních vědách, takže tyto předměty šly mimo mě. Čeština byla láska odjakživa, hlavně literatura, která mě dodnes baví mnohem více.

Karla: Mě z češtiny hlavně bavila gramatika. Z diktátů jsem mívala jedničky, šlo to tak nějak samo. V tomto se skvěle doplňujeme, každá máme ráda v jazyce, ale i v literatuře něco jiného.

Karla: Ani ve snu by nás před těmi deseti lety nenapadlo, že bychom jednou mohly mít instagramový profil o českém jazyce.

Karla: Měla jsem vnitřní touhu se pracovně zapojit. V té době jsem bydlela na Mallorce a byla jsem na mateřské dovolené. Se Sabinou jsme byly ve spojení, a tak mě napadlo založit společný projekt.

Sabina: Název blogu a našeho instagramového účtu vznikl právě jako vzpomínka na červené opravy učitelek. U mě byly nejčervenější asi písemky z matematiky.

V zápiscích jsem si jinak libovala, byla jsem tak trochu šprtka. Bavilo mě podtrhávat si poznámky a střídat barvy na různé nadpisy.

Karla: V základní škole to bylo v pohodě, měla jsem vždy vyznamenání. Na střední to bylo horší, výuka mě vůbec nezajímala a červené byly asi všechny sešity. No jo, puberta. (smích)

Tento přístup samozřejmě nikomu nedoporučuju. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem se už na střední více neponořila do studia jazyků. Vše jsem to doháněla až na vysoké.

Sabina: Jsem expert na překlepy, ty pak ve zprávách musí Karla často luštit. A vždy si musím ověřit slůvko „vyplývat“, to je tak trochu můj kámen úrazu.

Karla: Já si někdy nejsem jistá u příslovečných spřežek, bývají totiž možné oba zápisy, takže si to raději vždy ověřuji.

Sabina: Mě nejvíce rozčiluje špatný zápis při skloňování číslovek. Zejména tzv. ocásky, které za číslovky nepatří. Nepíšeme do „18-ti“, „18ti“, „7mi“, „6i“ apod. Právě číslovkám jsme věnovaly kapitolu ve 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny.

Karla: Mě neštve asi nic konkrétního, spíše se pozastavuji nad chybami na billboardech. Vždyť to muselo projít rukama minimálně pěti lidí, no ne?

Sabina: To rozhodně nemáme. Když se nás kamarádi vysloveně zeptají, kde dělají chyby, rády jim odpovíme. Ale že bychom jim samy od sebe říkaly, kde mají chyby, tak to ne. Našim cílem, tedy nás samotných i Červené propisky, není nikoho za chyby pranýřovat.

Karla: Jsme rády, když lidé po svých chybách pátrají a chtějí se naučit něco víc či se jen zdokonalit. Proto jsme tu my, Červená propiska, a lidem zábavnou a hravou formou ukazujeme, jak správně psát česky, nechybovat. Nejsme tu od toho, abychom je na chyby upozorňovaly, nebo se jim dokonce vysmívaly. Kamarádi nám beztak píšou neformálně.

Sabina: Jazyk se stejně jako vše kolem nás vyvíjí. Je dynamický, a proto je pro nás nutné s ním držet krok. Jazykové jevy a pravopis slov si neustále ověřujeme v Internetové jazykové příručce. To je naše jazyková posilovna.

Karla: Jak říká Sabina. Je důležité být neustále v obraze. Proto čteme publikace o češtině a pravidelně kontrolujeme příručku, protože se v poslední době často stává, že se kodifikují nové tvary. Nechceme usnout na vavřínech, chceme o těchto změnách informovat i naše sledující.

Sabina: Jako názorný příklad bych uvedla slovo kardamom. Donedávna byl pouze jeden možný zápis, s „m“ na konci. Před pár měsíci se však kodifikoval i tvar kardamon.

Sabina: Momentálně máme přes 91 tisíc sledujících. Ze začátku nás sledovalo jen pár přátel, ale postupně se sledující přidávali, z čehož máme obě obrovskou radost. Jsme rády, že prostřednictvím Instagramu můžeme předávat své znalosti dále.

Karla: Takový úspěch jsme rozhodně nečekaly. Kdyby mi někdo v roce 2018 řekl, že napíšeme dvě knihy, měla bych ho za blázna.

Karla: Lidé nám píšou dotazy, zašlou e-mail. Bohužel není v našich silách odpovědět úplně všem. Dotazů chodí i přes padesát denně. Kdybychom měly odpovědět na všechno, bylo by to na celé dopoledne a na úkor rodiny, což nechceme.

Sabina: Vážně to nejde. Většina dotazů je navíc velmi snadno dohledatelná v Internetové jazykové příručce, kterou spravuje Akademie věd ČR.

Sabina: Za mě smajlík. Ale pozor na výraz emoji. Bývá často zaměňován právě za emotikon.

Karla: Ekvivalent? Kromě smajlíka mě nic nenapadá. Také pozor na rod u emotikonu. Řada lidí si myslí, že je rodu ženského, ale jedná se o tvar rodu mužského neživotného.

Karla: Přechodníky! U některých jazykových komplikací bych povolila dva možné zápisy, kupříkladu věčný spor mezi češtináři a právníky o zápisu „eseróčka“.

Sabina: S přechodníky plně souhlasím. Ovšem názory, že by se mělo používat jen měkké i, mě vytáčejí. Myslím si, že si člověk umí zjednodušit spoustu věcí, ale mateřský jazyk by zjednodušovat neměl. Čeština je krásná a má své kouzlo, které jiné jazyky nemají.

Karla: Nevím, jak to ve školách chodí dnes, ale ze své zkušenosti mám podobný pocit. Výuka byla často jen o výkladu, popřípadě přišlo „powerpoint karaoke“, předčítání prezentace. A rétorika, například, je často vynechaná úplně, přitom je v životě stěžejní...

Zase je nutné brát v potaz to, že na to zkrátka není čas, musejí se dodržovat osnovy, zkrotit třídu není jednoduché. Věřím, že učitelé by byli motivovanější, kdyby měli i dobrou odezvu od žáků, studentů.

Sabina: Těžko říct, jestli se školy nesnaží. Neučíme a nevíme, jak vypadá současná výuka. Naši bývalí spolužáci se však výuku snaží obohatit a podávat ji zábavnější formou. Hodně sledujících nám posílá i fotografie, že si náš profil ukazovali v hodinách českého jazyka.

Sabina: Já jsem byla hodně ovlivněná tím, že jsem studovala v Norsku. Po příjezdu zpět na českou univerzitu mě čekala i česká praxe. Překvapilo mě, jaký je mezi jednotlivými zeměmi rozdíl. Především ve školním systému. Tím nemyslím, že by ten náš byl vyloženě špatný...

Z mého ročníku jinak šli učit skoro všichni. Mladí pedagogové jsou podle mého názoru na dobré vlně, mají snahu něco změnit. Toho si opravdu vážím. Není to lehká práce, i když se to na první pohled může zdát.

Karla: Když jsem ještě při studiu začala s korekturami, došlo mi: tohle mě naplňuje, zároveň mám časovou flexibilitu, můžu cestovat. Jinak souhlasím se Sabinou, byla jsem rok na Erasmu v německém Greifswaldu. Po návratu domů jsem brečela. Ze studia v ČR jsem měla pocit, že mé názory nikoho nezajímají, ty byly dané.

Naopak v Greifswaldu se studenti na přednášky a semináře vyloženě těšili. Člověk měl pocit, že vyučující svou prací žije a navíc to umí báječně předat. A hlavně tam panovalo takové nepsané pravidlo: žádný názor není špatný, pojďme diskutovat. To mi k mé povaze neskutečně padlo do noty.

Karla: Manžel pochází z Kamerunu. Žili jsme v Česku dva roky, k práci češtinu nepotřeboval. Rozumí tak jen základní fráze, psát ho nenutím. Nijak mi to nevadí. S mými rodiči mluví španělsky, se synem svými rodnými jazyky: francouzštinou a angličtinou. Nedávno jsme se navíc přestěhovali na jih Španělska.

Karla: Paradoxně se tu cítím víc doma než v Česku. Žila jsem již čtyři roky na Mallorce a vlastně si někdy říkám, že i s tím jménem mám v krvi spíše jih. Španělsky jsem se naučila asi za rok, šla jsem tomu hodně naproti. Víte, co mi nejvíce pomohlo? Telenovely, španělské filmy a reality show, to jsou takové moje „guilty pleasure“. (smích)

Jsem extrovertní a ráda poznávám nové lidi. Mluvit cizími jazyky se nebojím. Ze začátku tam člověk seká chyby, to je jasné, ale je to součástí procesu. Ve španělštině i čtu, takže si v ní věřím.

Karla: Přechýlené příjmení nepřipadalo v úvahu. S manželem jsme věděli, že budeme cestovat, takže by to byla akorát komplikace. Čte se (čau čise). Jsem toho názoru, že si každá žena může zvolit, zda si -ová připojí, nebo ne. Už tak je pro hodně lidí naše příjmení oříšek.

Sabina: V mém bytě byste momentálně našla asi tři poličky s knihami, jsou řádně srovnané a vystavené. Během stěhování z Prahy zůstala většina mých knih (a že jich je hodně) u mamky. Teď čekají na své čestné místo v budoucím domečku.

Mým snem je mít jednou velkou knihovnu přes celou zeď. Kupuji si zejména detektivky a thrillery. Mám ale také ráda oddechovou beletrii, v tomto případě nejčastěji volím Patrika Hartla.

Karla: Do Španělska jsme se přestěhovali letecky. Sbalili jsme si „své životy“ do tří kufrů a odletěli. Knihy jsou bohužel těžké, takže jsem si jich přivezla jen pár. A protože jsme stěhování plánovali, tak jsem si loni pořizovala hlavně e-knihy a audioknihy. Snažím se žít v rámci možností udržitelně a minimalisticky, o koupi každé věci (nejen knihy) dost přemýšlím.

Sabina: U mě leží hromádka nepřečtených knih ve speciálním košíku nad policemi, začíná se to tam trochu hromadit. A to mám na wishlistu spoustu titulů, které si plánuji pořídit. A proč? Potřebovala bych, aby byl den alespoň dvakrát delší.

Věnuji se především své malé holčičce, se kterou si knížky často prohlížíme. Také už začíná mít slušnou sbírku a mé předčítání ji moc baví. Mně naopak večer u čtení po celém dni padají oči. Nedávno jsem ale byla nemocná a přečetla jsem po dlouhé době knihu „na jeden zátah“.

Karla: Mívám knihy u sedačky na stolečku. Nejraději čtu po obědě, když si syn dává šlofíka. Je to takový můj rituál: káva, kniha a chvíle klidu. Večer si spíše pustím seriál nebo film. Neumím číst pouze jednu knihu, mám vždy rozečtené minimálně tři.

Sabina: Momentálně Patrika Hartla 15 roků lásky.

Karla: Z Česka jsem si ještě stihla odvézt nově vydaný titul Tajemství od Radky Třeštíkové. Radka je moje srdcovka, ta se mnou jet prostě musela.

Sabina: Podcast bohužel již nenahráváme. Bydlíme každá jinde a je pro nás složité se sejít se dvěma malými dětmi. V podcastu jinak mluvíme i o tom, že jsme holky ze severních Čech a že je pro nás přirozenější mluvit obecnou češtinou. Pokud se však jedná o formální výstup nebo rozhovor, snažíme se mluvit spisovně.

Karla: Přesně tak, v neformální komunikaci mluvíme běžně obecnou češtinou. Spisovná čeština, i když se to nezdá, je vlastně prvním cizím jazykem, který se učíme.

Sabina: Opravujeme vše od studentských prací přes knihy až po firemní weby. Záleží, co nám klient pošle k opravě. Kromě korektur se zabýváme i překlady a tvorbou firemních textů.

Karla: Pod ruku se nám dostane opravdu široké spektrum knih a prací. Navíc pořádáme i firemní workshopy na téma „E-mailová korespondence“. Nyní pouze v online podobě.

Karla: Místo budíku mě pravidelně vzbudí syn se slovy: „Mami, mám hlad, vstávej!“ Pak běžíme do školky. Dopoledne se snažím zaplnit pracovními povinnostmi, abych nemusela pracovat večer.

Odpoledne vyzvedne syna ze školky manžel a jdeme se projít. Někdy jdeme do kavárny, jindy na delší procházku, a když prší, tak si se synem hrajeme doma. Kolem osmé chodí spát. Já s manželem poklidíme byt, někdy si společně uvaříme na další den.

Sabina: Dopoledne si s dcerou hrajeme, čteme knížky, jdeme na procházku. Po obědě je náš program dost podobný... Co se týče Červené propisky, záleží na tom, kolik práce máme. Pokud mám korekturu, snažím se ji dělat v době, kdy dcera spí. Za bdělého stavu by to nešlo, je hodně živá a já se potřebuji soustředit.

Karla: Ve Španělsku jsem si v tomto oboru dodělala magisterský titul. Zaujal mě na vysoké. Snažím se vést tímto směrem i syna. Nechci být jeho absolutní autoritou, necítila bych se v této roli přirozeně. Jsem spíš takový jeho „průvodce životem“...

Trochu mě mrzí, že si někteří lidé pod alternativní výukou představí zdivočelý houf dětí, které skáčou učitelce po hlavě. Doporučila bych každému rodiči si alespoň něco o montessori přečíst.

Sabina: V Norsku na univerzitě jsem studovala zážitkovou pedagogiku, a právě tam jsem se poprvé doslechla o pedagogice montessori. Začala jsem se o ni zajímat a zjistila jsem, že hodinu od města, kde jsem žila, se nachází menší škola. Velmi mě nadchla. Ráda bych se tomu více věnovala i v Česku, po mateřské dovolené.

Karla: Lenny je živý a extrovertní chlapeček a my mu naložili rovnou čtyři jazyky. Pomalu začíná chápat, s kým jak mluvit. Je v období: „A proč, mami?“ Věřím, že česky bude umět dobře, nad psanou formou zatím nepřemýšlím, není to aktuální. Až začne chodit do školy, vymyslím mu nějaký domácí program na výuku češtiny. Snadné to nebude, s tím počítám.

Sabina: My zatím s manželem život v cizině neplánujeme. Ale byli bychom rádi, kdyby děti uměly alespoň jeden cizí jazyk, jímž se domluví. Dneska je to nutnost...

Vzhledem k dceřině věku je ovšem nyní u nás hlavní téma mluvení. Snažím se jí neustále něco ukazovat, aby se rozmluvila. Rozhodně nebudu trvat na spisovném jazyku, protože jím doma sami nemluvíme.

Může se vám hodit na Zboží.cz: