Karla Mráčková: Kuřáky považuji za sebevrahy a částečně i za vrahy

Žádné zvláštní plány nemám, ale oslavuji už půl roku, protože většina kamarádek a shodou náhod i kolegyně jsou ve stejném věku. Já připravuji jen zahradní párty pro pár nejbližších přátel. Nic velkého, ani veřejného.

No, zrovna dnes jsem spala snad dvě hodiny, a přesto jsem plná energie. Usnula jsem u Karličky a v jednu přišel Maxík, ať si k němu jdu lehnout. Když jsem usnula, přišla Karlička, ať si jdu zase lehnout k ní. Byla to taková noční rošáda. Říkala jsem si, že chybí už jen Nikola, aby mě také vzbudil. Ale k vaší otázce, čtyřicítka je asi krásný věk, když přežívám i tyto spánkové deficity. Pro mě je nejdůležitější, abych měla sílu.

V osmnácti. Jsme s manželem už dvaadvacet let, požádal mě o ruku v den mojí maturity. Složila jsem vlastně dvojnásobnou zkoušku z dospělosti, ačkoli de jure jsem ještě plnoletá nebyla.

Znali jsme se už tři roky před svatbou a také náš vztah prošel ledasčím. Byla jsem hodně mladá, oba jsme jedináčci a najednou jsme měli rodinu. Učili jsme se mít zodpovědnost nejen za sebe. Ale myslím si, že jsem si vybrala dobře.

Byli jsme v Praze sousedé a náhodně jsme se potkávali na Letné, až nás jeden kamarád seznámil.

Právě že mě zpočátku vůbec nezaujal. Měla jsem svoji první lásku, byla jsem zamilovaná a nikoho jsem nehledala. Takže jsem ho vůbec nevnímala, přehlížela jsem ho. Ale po čase jsem „cosi“ zachytila, zalíbil se mi fyzicky a vyzařovala z něj dospělost, což mi velice imponovalo. Nakonec jsem změnila představy o partnerovi a studentskou lásku nahradil dospělý vztah. Byla to velká změna.

Měla jsem všechno striktně naplánované. Dnes to nechápu, žiju okamžikem a je to velká úleva. Tenkrát jsem měla představu, že do dvaceti vypiplám miminko a budu se pak věnovat své práci. To se stalo.

Obchodní akademii a snila jsem o tom, že budu pracovat v nějakém podniku zahraničního obchodu. Vidíte, o práci v médiích jsem neuvažovala ani trochu – přesně naplňuji přísloví o odříkaném chlebu.

Maminka byla hodně přísná, racionální, profesí účetní. Otec, který pracoval jako provozní v restauraci, byl naopak velmi benevolentní. Sportoval se mnou, hráli jsme tenis, bruslili, byla jsem jeho miláček a v pubertě se o mě hodně bál. Tehdy mě víc chápala máma, hlavně později mě podporovala v televizní práci. Maminka bohužel před šesti lety zemřela na rakovinu plic. Byla silná kuřačka. Je mi to líto také kvůli dětem, kterým babička chybí. A Karličky se ani nedočkala.

Ne, mně je kouření odporné. Kuřáky považuji za sebevrahy a částečně i za vrahy. V dnešní době, kdy jíme nekvalitní potraviny, dýcháme špatný vzduch, žijeme ve shonu a stresu a ještě poškozují zdraví sobě a ostatním.

Jmenuje se podle jedné postavy v italském seriálu. Na porodním sále se mě třikrát ptali, jestli to myslím vážně. Už jsem téměř začala váhat. Po císařském řezu jsem neměla sílu moc vzdorovat.

Nic, dostala jsem nabídku moderovat počasí. Dělám to už 18 let a pořád mě vysílání baví, protože je živé, můžete komunikovat s lidmi. Zabývám se tím, jak se lidé cítí, když počasí není takové, jaké si přejí a naopak vnímám jejich radost z počasí „na jedničku“. Je to sice můj monolog, ale věřím, že mnoho věcí říkám za ně. Záleží mi na tom, abych mluvila lidem z duše, a moc to pro mě znamená. Počasí je skvělá relace.

V televizi máme zázemí, oblečení konzultujeme s kostymérkami, které nás maximálně podporují, abychom se cítili co nejlépe. Takže vědí, že na mě s brčálově zelenou a oranžovou barvou nebo s krajkami nesmějí.

Spějeme k tomu, že počasí bude stále náročnější. Velkou roli hrají znečištěné ovzduší, klimatické změny, ale jinde jsou na tom ještě hůř. V Americe se pravidelně opakují hurikány.

Ano, povodně tedy letos naší zemi daly opravdu zabrat, obdivuji lidi, kteří se s nimi dokázali vypořádat třeba i poněkolikáté.

Stát se to může, ale ještě snad tak daleko nejsme a nějaké to sluníčko nás čeká. Jen se bojím, aby to nebylo počasí ode zdi ke zdi – jeden dva dny čtyřicítky a najednou zase jen osmnáct stupňů.

Se zemědělskými stroji, tedy traktory, pluhy, kombajny, ale i automobily. A samozřejmě mnoho dalších předmětů, ekonomické, a hlavně zemědělství jako takové, tedy živočišnou a rostlinnou výrobu. A právě tyto znalosti využívám i ve zpravodajských vstupech na téma počasí při mimořádných situacích, kdy naši zemi sužují sucha.

Byl tehdy nový a navíc mě velmi zajímala auta. Dokonce jsem si udělala závodnickou licenci na okruhy. Říkala jsem si, že se jednou – až skončím v televizi – budu věnovat marketingu v automobilovém průmyslu. A tento obor by mě dokonale kvalifikoval pro tuto profesi.

Rozhodně ne, vždycky jsem si říkala, že ještě rok. A teď už jsem služebně nejstarší komerční rosnička v České republice.

Bylo. První zkoušku – Autocad, neboli programování ve 3D – jsem skládala deset dnů po porodu. Maxe jsem si kvůli kojení nosila do školy, hodně hlídali rodiče. Trhalo mi to srdce, protože jsem si Maximilianka chtěla co nejvíc užít, bylo mi líto každé minuty, kterou jsem s ním nebyla. Naši korzovali s kočárkem a já se doma učila. Bylo to kruté, ale chtěla jsem školu dokončit.

To abych měla všechno v rovnováze. Po technickém vzdělání jsem měla chuť na humanitní zaměření, což souviselo i s prací v televizi. Chtěla jsem vědět víc o médiích. Byl to proti technickému směru, kde musíte všemu rozumět a počítat, balzám na duši. Šlo o učení na paměť a záleželo jen čistě na mně, jak se co naučím. Byla jsem zvyklá na logické předměty – matematiku, fyziku, chemii – takže teď to byla procházka růžovou zahradou. Jistě i proto, že se v daném oboru pohybuji delší čas, a tak jsme s profesory, odborníky na média, mohli podiskutovat co a jak.

Nejhorší bylo, že se Karlička narodila s alergií na mléčnou bílkovinu. Trvalo šest týdnů, než jsme na to přišli. Do té doby plakala a měla bolestivé koliky. Počítala jsem s tím, že ji vždy jen nakojím a ona bude většinu dne spinkat tak, jak jsem na to byla zvyklá u Maxíka. Uklidnila se, až když přešla na speciální umělou výživu. A zase mi pomohl táta, maminka už nebyla naživu. Je tak obětavý, měla bych ho zasadit do zlata.

Už studuji opět na Univerzitě Jana Ámose Komenského.

Jsem ve skluzu, ale mohla bych v létě otěhotnět. (směje se)

Já taky. Všechna tři těhotenství jsem měla těžká a doktoři mi už další císařský řez nedoporučují. V zahraničí dělají běžně i čtyři porody císařským řezem, u nás jsou lékaři víc ve střehu, a asi je to dobře. Ale děti považuji za naplnění života. Sama jsem jedináček a bylo mi často smutno.

Původně třeba do šestého, jenže těhotenství s Kájinkou mě dost vyčerpalo. Devět měsíců nepřetržité nevolnosti, měla jsem pocit, že čekám Arnolda Schwarzeneggera. Bylo to s ní náročné i po jejím narození.

Určitě, a budu se radši víc věnovat sobě.

Když mám oficiální studijní limity, tak zkoušky zvládnu. Sama pro sebe bych to neudělala. Musím mít nad sebou bič. Už mi dokonce na škole nabízejí doktorandské studium, ale mně se ještě nechce vědecky pracovat.

Myslím si, že nejlepší, co pro sebe mohu udělat, je, že získávám zkušenosti i v jiných oblastech, než je moderování.

Karlička je divoška. Myslela jsem, že to bude zase kluk, je to na ní vidět. Chodí už do školky a na tanečky a na angličtinu. Maxík hraje fotbal za Dolní Chabry, dostal se na osmileté gymnázium. Z toho mám obrovskou radost. A Nikola studuje vysokou hotelovou školu. Dělá box a už má za sebou náročnou operaci nosu. Teď se od nás odstěhoval, zkouší žít sám, takže jsem moc ráda, že mám další děti, o které se mohu starat, a má maminkovská show tak může pokračovat.

Se svým nosem jsem sice nespokojená, ale nikde jsem nebyla, nenašla jsem odvahu. Kdybych mohla otočit kouzelným prstenem, změnila bych si ho, mám pršák a ještě nakřivo.

Vede už dlouho pneuservis, začal podnikat těsně před revolucí.

Nejen kvůli autům, ale i pro celkové souznění, které mezi námi je. Pro oporu, kterou v něm mám, když mi pomáhá s dětmi. Já si je vždycky přeji a on se pak o ně musí starat. (směje se) Jsem totiž chvíli tady a za chvíli zase támhle. Zkrátka rozevlátý bohém, můj život ze škatulky je jen otázkou pevné vůle.

Nevím, tak jsem se už narodila. Možná navenek vypadám klidně, ale ve mně stále něco vibruje. Pořád mám pocit povinnosti, musím sama sobě neustále skládat účty. Už je to ale trošku lepší. Ohlédnu se dozadu a ptám se, proč jsem se tak štvala, vždyť jsem se nemusela tak honit. Na druhou stranu, v zásadních věcech nadhled mám, a ten mi mnohokrát pomohl, třeba i v tom, že některé věci pak přicházely samy od sebe. Na sebe ale zůstávám přísná. Až si tohle budou číst děti, dodají: „Ale na nás taky!!!“

To přichází až s věkem. Už s Maxíkem v kočárku jsem milovala šestihodinové procházky Letenskými sady na Pražský hrad a zpátky.

Když ho mám, tak studuji. Teď se připravuji na zkoušku z etiky. Beru to jako koníčka. Když jsem studovala první školu, vnímala jsem vše jako povinnost, dnes si prostě čtu a je to radost. Po Karličce jsem skončila s tenisem, doufám ale, že se k němu jednou vrátím. Každý večer cvičím jógu a ráno, když ještě všichni spí, si jdu zaběhat do Stromovky. Často i za deště. To mi dělá dobře, vyčistím si hlavu. Asi před pěti lety jsem začala jezdit na koni. Jako malá jsem bruslila, učím to i Karličku. Nikolu baví auta, je po tátovi a asi u něj bude i pracovat. Maxík má fotbal, fotbal, fotbal.

Jako školačka jsem chtěla být zdravotní sestřičkou, jenže maminka mi to zakázala s tím, že jsem moc citlivá, tak jsem šla na obchodní akademii. Ale mrzí mě, že jsem nevystudovala přírodní vědy, protože mě přitahuje genetika nebo imunologie.

Kdyby to bylo o pět let dřív, šla bych do toho.

(směje se) Už ne.

Chceš-li, dokážeš to, nechceš-li, máš pravdu. Toto prohlásila Halina Pawlowská a ona možná ani neví, kolikrát mi tím pomohla překonat nejrůznější krize. Nejdůležitější je ale zdraví – naše a našich blízkých. Žijeme ve střední Evropě, ve vyspělé části světa, a musíme si vážit všeho pohodlí, ať už je to lékařská péče nebo „obyčejné“ bezpečí, které nám tato zeměpisná poloha skýtá. To je přece velké štěstí, jinde ho třeba nemají.