Karla Mráčková: Dnes je svět postavený na hlavu, učíme se běžné věci

Byl to zásadní krok. Proměnil se hlavně můj vnitřní postoj, nacházím se v blaženém klidném stavu mysli. Změnu jsem neplánovala, nehledala si novou práci, a najednou jsem se musela rozhodnout.

Váhala jsem, přece jen jsem byla na Nově 23 let, celý můj dospělý život. Nic mě netlačilo, a já si řekla, že zkusím udělat něco jinak. Nabídku jsem přijala, což mě naučilo trochu riskovat a uvolnit se. Ájurvédská medicína, která mě zajímá, doporučuje mimo jiné začlenit si do života prvek nejistoty, nemít vše nalinkované. Rozhodnutí nelituji.

Ne, to je novinka. Člověk se učí celý život, nejen vědomostmi a zkušenostmi, ale i vnitřní prací na sobě.

Spousta lidí se mě ptá, jak se mi teď daří. Když řeknu, že skvěle, bude to vypadat, že mi na Nově ubližovali, což není pravda. Když řeknu, že to tam bylo perfektní, může se zdát, že to teď perfektní není, což ale je.

Dramaticky se mi nestýská, protože je mi dobře tam, kde jsem. Nepropadám nostalgii, rychle jsem se přizpůsobila. S kolegy z bývalé práce se vídáme, vznikla tam přátelství na celý život, a tak to stačí.

Je to ve mně tak zakořeněné, že mi to nikdo nevezme. Počasí se stává koníčkem pro mnoho lidí, je dost meteorologů amatérů. Jde o zajímavou oblast. Já jsem schopna ze sebe vysypat předpověď i o půlnoci. Kdyby mi někdo zatřásl ramenem, posadila bych se a nějakou předpověď bych říct dokázala.

Moderovala jsem spoustu živých vstupů ve Snídani s Novou, často jsem musela improvizovat, když jsem třeba na vstup běžela na poslední chvíli, ale předpověď jsem měla vždy v hlavě.

Asi taky. Žijeme v prostoru plném informací, máme povědomí o tom, co se děje, a informační prach je všudypřítomný.

Mám, takže vidím vlhkost, teplotu, v počasí se orientuju.

Ani ne, protože zprávy jsem uváděla už ve Snídani s Novou. Změna v mojí kariéře nastala před pěti lety, kdy jsem skončila s počasím a šla dělat zpravodajství do terénu. Připravovala jsem reportáže, a to byla zásadní změna. Dostala jsem se do různých prostředí, byla to velká škola.

Sama jsem překvapená. Odcházela jsem se slzami dojetí, nejprve to vypadalo, že vůbec neodejdu, ale už druhý den jsem se v novém prostředí adaptovala. Nevím, jak je to možné, asi je mi tam dobře. Navíc pracuji se třemi kolegy, kteří působili na Nově. To taky dělá hodně.

Nebyl to radikální řez. S manželem jsme neměli od začátku vážnou známost. Když jsme se poznali, byla jsem velice mladá, bylo mi čerstvých patnáct. Dnes je devítiletý rozdíl, který mezi námi je, normální, a patnáctileté slečny mohou vést skoro dospělý život, ale za nás to tak nebylo.

Byla jsem dítě, vypadala na 10+, nemohla jsem chodit ven a vše bylo přísnější. Známe se třicet let, od září roku 1988. Budeme mít tedy třicetileté výročí známosti a sedmadvacetileté svatby. Mezi tím byl prostoj, než jsme si k sobě našli cestu a stala se z nás vážná, předsvatební známost. Byli jsme kamarádi a poznávali se. Já mu dorůstala a on si počkal. A pak si mě vzal v mých čerstvých osmnácti.

Podle mě to jsou jen klady. Pokud jsme měli období, které nebylo růžové, bylo to hned na začátku. Než jsme se poznali a zjistili, co je pro nás důležité. S věkem jsme se zklidnili, vidím to i na sobě.

Vždyť já jako velice mladá poznala muže, s nímž chci být a žít, což se za třicet let nezměnilo. I když jsem se kolikrát naštvala, nejraději bych ho roztrhla a on mě. I kdybychom se zítra rozvedli, což doufám nehrozí, prožila jsem 27 let v hezkém manželství. S mužem, se kterým jsem chtěla být a mám s ním tři děti. Jiného bych už nechtěla, i kdybych měla být sama.

Mnohem, před vámi sedí úplně jiná Karla Mráčková než ta, co jezdila ráda rychle. Přibylo opatrnosti a obezřetnosti. Není to srabáctví, vnímám to pozitivně. Opatrná jsem i v jiných oblastech života.

Ani nevím, kdy přišla ta změna, nebývala jsem taková. Neexistuje, že bych jela rychleji než předepsanou rychlostí, a chci, aby to dodržovali i druzí. Nebezpečí hrozí všude a lidský život je křehký. Chtěla bych se osvětě v této oblasti věnovat i profesionálně, bezpečnost na silnicích je velké téma.

Nedá se to úplně srovnávat, je jiná doba, navíc vychovávali dceru, já jsem měla nejdříve dva syny, až poté holčičku. O dcery mají rodiče větší strach, a tak jsou na ně přísnější.

Já byla benevolentnější v chození ven, volnosti, příchodech. U nejstaršího Nikoly jsem věděla, že je na něj stoprocentní spolehnutí, o mě se rodiče přehnaně báli, i když já bych dceru taky hned tak nikam nepustila. Neumím si představit, jak to bude, až bude dospívat.

Spoléhám na to, že bude rozumná.

Je jí teprve osm, ale u synů už máme puberty za sebou. Nikolovi je šestadvacet, Maximiliánovi sedmnáct. Přežili jsme to.

Bylo to dané zdravotním stavem. Měla jsem tři císařské řezy a další dítě by bylo tahání čerta za ocas. Mohl by se stát fakt průšvih, takže to holčičkou skončilo.

Ano, někdy mám pocit, že jsem přestudovaná. Hodně se na mně podepsal stres, únava a nedostatek spánku. Ale před rokem jsem absolvovala průvodcovský kurz, sice bez závěrečných zkoušek, ale moc jsem si ho užila. Sednout si opět do školních škamen a vychutnávat nové informace bylo skvělé.

Ano, kdo by mi dal důvěru i bez závěrečných zkoušek, toho bych mohla provázet, a myslím, že bych to zvládla. Starou Prahu mám moc ráda, střední školu jsem si dokonce vybírala podle lokality. Studovala jsme na Starém Městě, které mě vždy přitahovalo, a jsem ráda, že jsem tam mohla nasávat atmosféru.

Nic jiného mi nezbývalo, když se ucpala trubka! Máme malou chatičku a kvůli ucpanému odpadu se musela vyklidit včetně kuchyně, takže my pak mohli snídat jen nanuky. Chopila jsem se krumpáče, ale pak přišel soused s instalatérem a vyřešili to. Trochu akční být člověk musí.

Dnes je svět postavený na hlavu, učíme se běžné věci, třeba jak se dýchá nebo chodí do lesa. I na to jsou kurzy. Ale je fajn, že se vracíme k ručním pracím. Lidi zažívají návrat k tradicím.

Velmi. Například ráda štrikuju. Existuje fotka od šéfa zpravodajství TV Nova Kamila Housky, kde mě načapal mezi relacemi s pletacími dráty.

Ano, je to dost časté. Mnoho holek v metru vídám plést. Někdo si ze mě dělá legraci, ale já tvrdím, že je to módní.

Karlička. Ale ono jich moc není, tu šálu jsem pletla rok.

To vyplývá ze situace, manžel třeba obstarává nákupy. Já moc ráda vařím, ale nákupy nesnáším. Jsou vyčerpávající. Manžel nakupuje, objednává jídlo a taky se věnuje dětem. A jak mě rozmazluje? To jsou intimní věci. Mám muže, na kterého se můžu spolehnout a opřít se o něj.

Víte, jsem obyčejná holka, která pozoruje cvrkot. Tak to bylo celý život a s přibývajícím věkem to vnímám čím dál více intenzívněji. Nejdůležitější je klid a nadhled.

Herečka Zita Kabátová vždycky říkala: Všeho po kolena. Radostí i starostí. Chci hlavně pomáhat svým blízkým a být s nimi co nejvíc. V životě jsem dosáhla víc, než by mě kdy napadlo. O televizní kariéře jsem nesnila, věřte, nebo ne. Myslela jsem si, že svůj profesní život strávím někde v kanceláři. Vyrostla jsem v době, kdy se na obrazovce objevovaly jen hlasatelky, moderátorky nebyly a já se neměla čím inspirovat.

Když jsem se dostala do televize, řekla jsem si, že je to na rok. A pak další a další. Po patnácti letech jsem si to říkat přestala, po osmnácti přestala dělat „rosničku“. Se vší pokorou si myslím, že je to výjimečná práce a dostalo se mi v ní víc štěstí, než jsem si dokázala představit.