Článek
„Zrovna nedávno jsme se synem Onešem, kterému je šestnáct, vzpomínali, na jakých příbězích vyrůstal. Patřili k nim Mumínci nebo Krkonošské pohádky. Jen žertujeme, že u nás není Krakonošovo, ale Trautenberkovo,“ podotýká s odkazem na správu zděděného majetku.
Na Bludově jsou Zierotinové (také Žerotínové) doma již více než tři století. Přestěhovali se sem z nedalekých Velkých Losin. A kdyby první republika nezrušila používání šlechtických titulů, příslušel by jim ten hraběcí.
Bludov–Brno–Košice
Karla Mornstein-Zierotin ovšem na zdejším zámku nevyrůstala. Do podhůří Hrubého Jeseníku přijela s rodiči začátkem 90. let ze Slovenska, kdy byla tradiční moravské rodině v restitucích navrácena polovina zámku, přilehlá anglická zahrada, lesy a pole. Zbylou polovinu Bludova následně odkoupili od obce.
Do překrásného kraje se Zierotinové vraceli konkrétně z Košic. „Máma odtamtud pocházela. Táta se tam dostal po studiích stavebního inženýrství v Brně. Zamilovali se do sebe, a já tak vyrostla ve výspě Československa,“ ohlíží se za dětstvím a mládím perfektní češtinou, do níž se sem tam zatoulá lehký slovenský přízvuk.
Ostatně slovensky důsledně mluvívá i na své psí miláčky. Prvního dostala v osmi letech, kdy k nim do paneláku přibyl lovecký ohař, poté pudlík. „Nejvíc jsem se po přestěhování na zámek těšila, že si pořídím víc psů, což jsem si splnila,“ směje se.
Zakladatelkou bludovské smečky je pak fenka Joyce. Její členové mají řadu výsad. Patří k nim volný pohyb, včetně spaní v obývacích pokojích a ložnicích. „Žijí s námi, respektují náš denní i noční rytmus. Manžel třeba rád spí, nikdo ho nebudí, ani psi,“ líčí s tím, že se „neshlukují“. Na každého z rodiny ještě nedávno připadal právě jeden.
Genetická paměť
Majitelka Bludova doplní, že stěhování uspíšilo rozdělení ČSR. Nejtěžší zvykání čekalo na její maminku, která se najednou ocitla nejen v neznámém kraji, ale také v cizí zemi.
„Samotný zámek ovšem s námi byl i v Košicích. Odmala jsem věděla, co se kdy podávalo, kdo z mých předků měl co rád, kdo kreslil, kdo hýřil… Tyhle vzpomínky byly ovšem povahy romantické až snové. Na zámek jsem se tak dlouho dívala jako na překrásný obraz, který nám doma visel na stěně.“
Realita převzetí rodového majetku byla samozřejmě o dost tvrdší. Čekala na ně dřina a dřina. Museli si najít také nové známé, přátele, zaměstnance…
Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin se však v nových povinnostech našla: „První dny na Bludově mám spojené s prozřením: tady bude práce! Vždycky jsem ale věděla, že tenhle kraj k nám patří. Neměla jsem proto problém se vrátit, ač jsem vyrůstala jinde a studovala v Praze, na Karlově univerzitě.“
V téhle souvislosti nepochybuje o tom, že existuje cosi jako genetická paměť. Tedy, že můžete být spojení s určitým místem díky svým předkům, aniž byste jej reálně znala.
Zámečtí páni po česku
Místo lodiček holínky
Na Bludově si členové rodiny hned zpočátku rozdělili povinnosti. Na papíry a účty byla prý hlavně její maminka, ona s tatínkem raději řešila problémy v terénu.
„Na úřadech dodnes slýchám: ,Vy jste se potatila.‘ I proto mám na účetnictví výbornou paní. Také v jiných oborech, jimž úplně nerozumím, se radím s odborníky. Umím naslouchat,“ říká.
Místo za stolem ji proto spíš najdete v lesích, čemuž přizpůsobila svůj šatník. Luxusní oblečení vytlačilo to praktické. „V mém botníku najdete spíš krásné holínky, gumáky než drahé lodičky. Mám tak osm párů, včetně značkových. Jedny nosí dokonce princezna Kate. Moc jsem po nich toužila, tak jsem si je nechala poslat z Anglie,“ směje se.
Byla jsem pyšná na náš smíšený les, na naše zalesněné paseky, skoro všechno je ale pryč. Dříve jsem si v lesích zpívala, dnes pláču.
Zmíní tím mimoděk skutečnost, že starost o dědictví se automaticky nerovná životu v teple, v blahobytu, kde za vás všechno dělá „kdosi jiný“. S jistou nadsázkou se vzápětí označí za ženu mnoha povolání: za kastelánku, uvaděčku, zemědělkyni, myslivkyni, lesnici…
Smrtící kůrovec
Ostatně gumáky si nazouvá téměř denně. Mířívá v nich do milovaných lesů, jež začala piplat od první chvíle, kdy je dostali zpět.
„Samotnou mě překvapilo, jak jsem jim propadla, hned, hluboce a osudově. V případě zámku mi to chvíli trvalo. Těch našich 250 hektarů bylo mojí pýchou. Hospodařili jsme v nich s využitím koní, měli vlastní sazeničky,“ líčí. Jak uspět v oboru lesnictví, se učila za pochodu.
V téhle části vyprávění jí náhle do očí vstoupí slzy. Již šestým rokem totiž bojuje s kůrovcem a konec bitvy je v nedohlednu.
„Byla jsem pyšná na náš smíšený les, na naše zalesněné paseky, skoro všechno je ale pryč. Dříve jsem si v lesích zpívala, dnes pláču. Nové sazenice téměř okamžitě usychají. Část vytěženého dřeva hnije… Na začátku kalamity zaspal státní podnik, což odnesli malí vlastníci, jako jsme my. Na Jesenicku zbydou holiny,“ popisuje.
Odhaduje, že obnova škůdcem zasažených ploch bude trvat desítky let: „Ta myšlenka mě až fyzicky bolí. Já své lesy opravdu miluju. A chci je v co nejlepším stavu předat dál synovi a dalším, co přijdou po něm. Zároveň bych byla nerada, aby se o mně v kronikách psalo: Kvůli lesům jí spadl kus zámku.“
Slávek Rabušic - muž, díky kterému rozkvétají zámky, hrady i filmy
Pošta, školka, lékař
Jeho dnešní podoba, zejména interiéry, se v mnohém liší od doby po válce, kdy rodina panství vynuceně opouštěla. S sebou si směli vzít jen osobní věci. V zámku tak nechali rozsáhlé sbírky umění, ceněnou knihovnu, nábytek… Dožít v něm směla jen prababička, paní Mornstein-Zierotin, Zdenka.
„Trpěla tu rok, pak zemřela. Neměla ani dostatek jídla, dřeva na topení. Známí jí vše nosili potají. Moje babička s dědou odešli a na dálku usilovali o to, aby se z Bludova stalo žerotínské muzeum, což se nepodařilo. Zámek se začal využívat pro potřeby obce, sloužila jako pošta, školka. Sídlil tu lékař. Naše předměty, náš majetek se převezl jinam nebo rozkradl,“ ohlíží se.
Areál začal chátrat. Když se nad ním propadla část střech, přistoupil stát v 70. a 80. letech k rekonstrukci.
„Byla dost necitlivá a s jejími následky se potýkáme dodnes. Úřady mimo jiné nechaly zasypat část odvětrávacích šachet, takže nám vlhnou rohy. Opravy budou velmi složité,“ podotýká s tím, že přes všechny problémy jsou Zierotinové šťastní, že zámek za socialismu rovnou nezbourali. I to bylo ve hře, když se stavěla nová část zdejšího JZD.
Jak Vánoce slavila šlechta? Zdeněk Sternberg vzpomíná na dárky od babičky
Začínali v šatnách JZD
Návrat do Bludova v 90. letech přesto zpětně hodnotí jako poměrně poklidný. Původní historické křivdy byly zčásti pozapomenuty. A jak doplní, nějaké nepřátele si udělá každý, kdo chce věci kolem sebe měnit a má na něco názor.
Přijetí Zierotinů v obci usnadnila skutečnost, že svůj domov pro zájemce otevírají. „Navíc jsme se v těch 90. letech nenastěhovali rovnou sem, ale na nedalekou zemědělskou usedlost Bludoveček. Začínali jsme tam v šatnách JZD, které jsme si přizpůsobili na bydlení,“ líčí.
V současnosti na zámku fungují dvě domácnosti. V jedné bydlí s rodinou Karla Mornstein-Zierotin, v druhé její tatínek. „Bohužel, naše milovaná maminka před více než rokem odešla. Zemřela loni v září po dlouhé těžké nemoci,“ konstatuje s tím, že i její maminka Bludov nakonec považovala za milovaný domov. Ve zvykání jí vydatně pomáhal vnuk, budoucí dědic majetku Zdenek Karel Mornstein-Zierotin alias Oneš.
Když se ochladí, musíme si zatopit v ložnici v kamnech. Vytápění elektřinou je drahé, pouštíme jej, až když je velká zima. Všichni jsme proto poměrně otužilí.
„Je to staročeské jméno, zkratka jména Ondřej Apoštol, u nás se dává po staletí. A Oneši jsme mu říkali už v době, kdy byl v bříšku,“ vysvětluje a se smíchem dodá: „Ještě mohl být Blud, což je první tradiční rodové jméno, což by bylo vážně kruté…“
Otužilost musí být
K tématu jména Zierotinů ještě dovysvětlí, že současná podoba příjmení je staročeská a oni se k ní vrátili před několika desetiletími. Syn, student zábřežkého gymnázia, si na jeho poměrně složitou transkripci dávno zvykl. Jinak prý žije stejně jako jeho vrstevníci. Ano, počet pokojů, v nichž si mohl hrávat, je sice rozhodně nadprůměrný, ale to s sebou přináší kupodivu nepohodlí.
„Když se ochladí, musíme si zatopit v ložnici v kamnech. Vytápění elektřinou je drahé, pouštíme jej, až když je velká zima. Všichni jsme proto poměrně otužilí,“ zmíní Karla Mornstein-Zierotin.
Také tato vlastnost se u nich „dědí“. Podobně na tom byli jejich předci, takže je-li někomu doma zima, obleče se. Se staletými tradicemi a historií rodu a zámku souvisí i jiné, pro běžné smrtelníky neběžné jevy. Majitelé panství nepochybují o tom, že na to, jak hospodaří, dohlížejí nejen úřady, ale také nejrůznější bytosti.
Bílá paní a ti další
„Podobné věci se vysvětlují těžko, ovšem ony tu s námi prostě bydlí. Například při šťastné novině se v našem rodě zjevuje bílá paní. Já ji viděla, když jsem čekala syna,“ říká mi Karla Mornstein-Zierotin. Dodá, že se jich rozhodně nebojí.
A jako holka, co vyrostla v košickém panelákovém bytě, a vystudovaná historička si i po téměř třech desetiletích nemůže život na zámku vynachválit. Snaží se, aby stále žil. Ve zdejším koncertním sále proto mimo jiné pořádá recitály, hudební vystoupení, koncerty. I to má společné s předky, kteří kulturu milovali.
Jsme věřící. Užíváme si svátky v souladu s křesťanskými tradicemi. Chystáme se na největší radost, narození Páně.
„Pro mě jsou podobné akce ještě výjimečnější, jsou příležitostí krásně se obléct,“ říká. Hezké kousky ze svého šatníku vytahuje rovněž teď: „Jsme lesníci, zemědělci, jaro a léto, část podzimu patří správě majetku. Koncem roku můžeme konečně odpočívat.“
I proto miluje advent. Zpříjemňuje si ho i tím, že se zatopí ve více pokojích, než je obvyklé, rodina si na sebe najde více času a těší se na Vánoce. Přichází čas rozjímání.
„My, Zierotinové, jsme věřící. Užíváme si svátky v souladu s křesťanskými tradicemi. Chystáme se na největší radost, narození Páně. V Bludově obvykle nasněží, je to čirá krása!“ říká.
Jednou z nejmilejších událostí je pro ni samotnou v těchto dnech rovněž návštěva charitativního vánočního koncertu občanského sdružení Korunka pomáhá v Luhačovicích.
Posíláme Vám pozdrav z Bludova. Tolik nám chybí naše Korunkové děti, Vy všichni, naši přátelé ❤️. Držte se, moc na Vás myslíme . 🙏 Jiřík, Toník, Veronika a Karlička 💋
Zveřejnil(a) Korunka Pomáhá dne Sobota 7. listopadu 2020
Co bude letos?
Nastolenou pohodu se snaží předávat dál, k sousedům v Bludově. Oblíbenou akci pořádá 23. prosince, v pět odpoledne, kdy se u nich na nádvoří zpívají koledy, servíruje cukroví a popíjí punč.
„Lidé přicházejí za každého počasí. Popovídáme si, vzájemně si popřejeme. Akci organizujeme spolu s obcí. Zapojují se do ní kostelní sbor u kostela sv. Jiří, skauti,“ těší se na další ročník a doufá, že ho nezastaví ani koronavirus.
O den později přijde na řadu tolik očekávaný Štědrý den. Na Bludově patří ke skutečným zážitkům. Na stole jsou tu klasické pokrmy. „Smažený kapr, bramborový salát, rybí polévka, kapustnica i oplatky s medem,“ vypočítává majitelka panství s tím, že Zierotinové dodržují tradice obou států, s nimiž je spojilo uplynulé půl století.
Jasno má také o dárku, který letos přátelům nadělí. Dostanou knížku s věnováním autora. Její oblíbený autor, přítel a soused Miroslav Macek napsal nový díl Saturnina. Ostatně tenhle druh prezentu odedávna u Zierotinů patří k těm nejžádanějším.