Karin Lednická: Všichni můžeme téměř všechno, v tom procesu se občas ztrácíme

„Vnímám závazek vůči pamětníkům, kteří se mi svěřili s mnohdy emotivními vzpomínkami, a nechci jejich důvěru zklamat. Každý detail si ověřuji v pramenech a v literatuře, hodně času trávím konzultacemi s historiky a s odborníky z jiných oborů,“ vysvětluje spisovatelka, proč jí příprava a samotné psaní zabraly čtyři roky.

Na pozadí takzvaných velkých dějin rozehrává osudy několika rodin, ať už polských, českých, nebo smíšených, ze severovýchodního cípu republiky, odkud sama pochází.

Kostel sv. Petra z Alkantry, který dal trilogii název, vlivem těžby uhlí klesl o téměř 40 metrů a nachýlil se, ale dodnes stojí. Už ho však neobklopují domky hrdinů knihy, ale pouze rybník, louky, náletové dřeviny a čtyřproudá silnice vedoucí z Karviné do Ostravy. Právě u šikmého kostela jsme se s Karin Lednickou sešly.

Ale já jsem psala už od dětství! Kdesi bych možná dokonce vyhrabala diplom za vítězství v žákovské literární soutěži. A psala jsem vlastně pořád. Pohádky pro děti, když byly malé, a potom povídky, když odrostly. Jenom jsem nic z toho nepublikovala.

Teprve když děti povyrostly a já měla více času, začala jsem přemýšlet o napsání knihy, kterou bych chtěla vydat. A zrovna v té době ke mně přišlo téma Šikmého kostela.

Pohybuji se v knižní branži dlouhou řadu let, a tak vím, že úspěch knihy je velká alchymie. Kdybych se při psaní řídila jakýmsi vnitřním pokynem typu „takhle piš, tahle literatura táhne“, leda bych se zablokovala a nevytvořila bych vůbec nic.

Mnohokrát jsem si při psaní uvědomila, jak dobře se dnes máme. Zvláště teď, když jsem během karantény psala pasáže z doby velké hospodářské krize ve 30. letech, se mi nabízela velmi zajímavá paralela.

Jestliže proháním hrdinku knihy po městě kvůli haléřové úspoře na kostce mýdla nebo na bochníku chleba, zatímco já sama mám plnou lednici i spíž, pak si nemůžu neuvědomit, o kolik lépe na tom jsem. Zpracovávat tato témata je pro mě v jistém smyslu lekce pokory.

Nedívejme se na to dnešníma očima. Ženy první románové generace ještě vyrůstaly v prostředí tradiční dělby domácí práce mezi mužem a ženou. Teprve s nástupem industrializace začalo docházet ke změnám. Někteří muži vykonávali tradiční mužské práce dál, protože to vnímali jako svoji povinnost. Jiní ale po mnohahodinovém rubání už doma nepomáhali, protože byli příliš unavení, a argumentovali tím, že už si svoje odpracovali v robotě.

Ta postava, na kterou ve své otázce narážíte, je manželkou právě takového muže. Její postoj tedy není moderně radikální, ale naopak velmi starosvětský, volající po návratu starých časů.

Určitě. Zcela souzním s úvahami, které vede jedna z hrdinek knihy ve chvíli, kdy ji okolnosti přinutí stát se živitelkou rodiny. V jejích očích se to příčí odvěkému řádu věcí, kdy muž živí a žena se stará.

Samozřejmě takhle uvažuje v kontextu tehdejší doby, kdy nemá jinou ambici než být dobrou matkou a hospodyní. Během sto dvaceti roků, které od onoho okamžiku uplynuly, došlo k ohromným společenským změnám, z nichž samozřejmě drtivá většina byla k lepšímu.

Dnes jsme v situaci, kdy na jedné straně stále žehráme třeba na nevyrovnané platy či složení výběrových komisí, na straně druhé jsme svědky mnohdy velmi emotivních projevů boje za plné zrovnoprávnění žen, které jsou jistě vedeny dobrým úmyslem, ale svou povahou mohou být v některých případech i kontraproduktivní.

Přílišnou emotivností málokoho přesvědčíte, spoustu lidí spíše odradíte. Ale abych se vrátila k vaší původní otázce – podle mě nám v některých ohledech chybí ta dřívější jednoznačná danost.

Čím dál hlasitěji se mluví o krizi rodiny a mužství a například psycholog Jeroným Klimeš otevřeně říká, že „muž prostě ztratil důležitost, je zbytný a v praktickém životě hraje zcela marginální biologickou funkci“.

Všichni můžeme téměř všechno, a v tom procesu se občas ztrácíme, tápeme. Přestáváme vědět, jaká je naše role ve společnosti a v rodině. Anebo to víme, ale okolnosti nám nedovolují tu roli naplňovat.

Už mnoho let takzvaně nosím sukni i kalhoty a vím, jak je těžké obě role skloubit.

Máte pravdu, při psaní prošlapu několikery boty. Jsem totiž typ autora, kterému nestačí odvodit ze starých map, kolik kilometrů bylo z bodu A do bodu B, chci si to sama projít. A při tom chození mám představivost zapnutou na maximum.

Namísto lesních pěšin si představuji ulice města, které tam kdysi byly a ve kterých žili lidé – skuteční i ti moji, vyfabulovaní. Představuji si, jak jdou chlapi s bandaskami do práce nebo jak se ženské dávají před obchodem do řeči.

Chodím na ta místa načerpat atmosféru nebo zjistit, kolik času zabrala třeba Ludwikovi cesta z kolonie na Jindřichu do obecné školy v Orlové.

A když mi teď píšou pamětníci, že v nich kniha vyvolala živé vzpomínky, že se díky ní vrátili v čase, pak se snad smím domnívat, že tento můj autorský postoj funguje.

Při psaní nemyslím na to, že sedím, protože v tu chvíli jsem se svými postavami. Náročné jsou pro mě spíš emotivně vypjaté scény, které popisuju.

Ve druhém díle jsem zrovna mezi mnichovskou dohodou a německou okupací, kdy se ve Slezsku děly opravdu nepěkné věci, takže si musím při psaní dělat přestávky.

Když Barboru v jedné scéně z prvního dílu probudilo zlé tušení a šla na důl Jan-Karel, kde pracovali její muž a syn, také jsem tam byla s ní. Jakmile si na to dneska vzpomenu, zřetelně si vybavím tu chvíli, kdy jsem si emočně sáhla na dno. Jenže já jsem musela vidět to co Barbora, abych to mohla napsat.

Vycházel z toho, že popisuji důlní neštěstí očima žen, které stojí u šachetní brány a jsou paralyzovány strachem, jestli právě nepřišly o manžely a syny. Považoval by za správnější popsat tu katastrofu prostřednictvím dramat, která zažívali muži v podzemí.

Mnohé. Třeba stavovská čest, která neoddělitelně patří k hornické profesi. A také ona drsnost obyvatel našeho kraje, která je ale pouze vnější slupkou, pod níž se skrývá srdečnost a laskavost.

O ostravsko-karvinském regionu se říká, že je „razovity“. Je to pravda. Právě tu rázovitost jsem se snažila představit čtenářům odjinud, odkrýt její kořeny. A snad i trochu poopravit pokřivený mediální obraz, který tento kraj provází.

No… asi jak pro koho. Ale nakonec jsme se smáli všichni. Víte, já opravdu nejsem člověk, který by měl kohokoli učit zpívat, natož pak jednu z nejšpičkovějších hereček v této zemi.

Vilma Cibulková je dokonalá profesionálka – navzdory mojí totální nezpůsobilosti intonovat si písničku ode mě nechala několikrát zopakovat.

Ale teď vážně. Považuju za ohromnou poctu, že Šikmý kostel načetla právě Vilma. A jak famózně ho načetla! Svým přednesem dodala knize další rozměr, všechny postavy v jejím podání ožily.

Člověk může dělat spoustu věcí, a když už si nějakou vybere, byla by škoda nedělat ji pořádně. Tím se řídím už od dětství, kdy jsem začala hrát tenis. Asi od sedmi let jsem dřela, aniž mě někdo nutil. V šestnácti jsem ale začala mít pocit, že to, co sportu dávám, nedostávám zpátky.

Pochopila jsem, že Wimbledon už opravdu nevyhraju, tak jsem s tím prostě sekla. Přesně si tu chvíli vybavuju. Prohrála jsem zápas a byla jsem strašně vzteklá a frustrovaná, a najednou jsem si řekla dost, končím. Tenis je ale stále můj nejoblíbenější sport.

I v době karantény velmi tvrdě trénovala, driblovala v garáži a běhala. Dostala pozvánku na reprezentační soustředění a v basketbalu vidí svoji budoucnost. Jen mě poprosila, abych nechodila na zápasy, že je z toho nervózní. Rozumím tomu, taky jsem byla taková.

Cestovala jsem s dětmi od jejich nejranějšího dětství, letos poprvé vynecháváme. David to miluje stejně jako já, chystá se studovat geografii a nějakým způsobem se chce cestování věnovat i ve svém profesním životě.

Jsme sehraná dvojka – zajímají nás stejné věci, vydržíme celý den chodit a jsme relativně bezúdržboví, tedy nevyžadujeme komfort a ani pravidelnou stravu. A hlavně rádi mluvíme s lidmi. Zajímá nás, jak v různých koutech světa žijí, co si myslí. Krásně si u toho přerovnávám svůj vlastní pohled na svět.

Namátkou mě napadá několik rozhovorů s lidmi, kteří mi uvízli v paměti: žena z Tbilisi, které celou rodinu odřízla okupace Jižní Osetie a ona teď na blešáku prodává svoje školní vysvědčení z dob Velké vlastenecké války, aby měla na chleba.

Stařík z Kavkazu, který přes letní měsíce bydlí ve stohu slámy na úpatí Kazbeku a už ani sám neví, jestli je mu sedmdesát nebo devadesát let, ale pamatuje ledacos a s gustem o tom vypráví.

Nebo prodavač z polorozpadlého dřevěného obchůdku na jihu Arménie, kterému jsme chtěli udělat kšeft, a on se málem urazil, když jsme vytáhli peníze. Hosté prý u něj nikdy neplatí, prohlásil, a celý nákup nám věnoval, přestože ta vesnice měla mnohem blíže ke středověku než k nejnižším standardům našeho bydlení, a pro něj ty peníze jistě měly mnohonásobně větší hodnotu než pro nás.

Události z učebnic dějepisu nebo ze současného zpravodajství díky nim dostávají jiný rozměr a občas také obsah. Najednou za těmi příběhy vidíte skutečné lidi. No a vylézt na kyrgyzskou čtyřtisícovku, pak spát pod ní v jurtě a smrdět ráno jako jačí dech, to má taky něco do sebe.

A plavat v Bajkalu a za zády mít nekonečné sibiřské lesy, to pro mě byl okamžik čistého štěstí. Cestování je zkrátka pro mě důležitou součástí života.

Nabízí mi jiný pohled na svět, než se naskýtá tady u nás. Navíc Evropu už mám docela projetou. Pravidelně se vracím jenom do Londýna, kde jsem studovala a nějaký čas žila, je to pro mě skoro jako druhý domov. Miluju to město, vždycky tam pookřeju.

Nebýt koronaviru, zrovna dneska bych možná seděla na trávníku v Hyde Parku, koukala na lidi a spálila si nos. Tedy v tom výjimečném případě, že by svítilo slunce.

Až se otevřou hranice, chci dojít do Wieliczky, kam putují hrdinky mé knihy, aby výhodně nakoupily sůl z tamního dolu. Tehdy musely ujít až čtyřicet kilometrů za den. Uvidíme, kolik toho zvládnu já.

Může se vám hodit na Zboží.cz: