Karin Krajčo Babinská: S mužem se na sebe můžeme spolehnout, zastupujeme se, pomáháme si

Gumy jste zasadila do ryze mužského prostředí autodílny. Proč?

Protože jsem věděla, že hlavní roli budou mít dva muži, pro které jsem seriál od začátku psala, a to můj muž Richard a David Švehlík. Byl to vlastně David, který mě požádal, jestli bych pro ně dva něco nevymyslela, protože jsou spolu už osmnáct let na divadle v inscenaci Deštivé dny, ale před kamerou spolu ještě nikdy nestáli.

Tak mě napadlo obsadit je do rolí, které jsou pro ně atypické. Třeba Davida v takové roli, jakou má v Gumách, asi nikdo nečeká. Chtěla jsem, aby to byla komedie, protože v dnešní ustarané době není marné, když si lidé jenom odpočinou. A ten seriál jinou ambici než pobavit nemá.

Lidi občas říkají, že takové postavy snad ani nemohou existovat, ale oni jsou v podstatě Pat a Mat v hrané podobě (animované postavičky sousedů-kutilů Pat a Mat vždy pokazí, na co sáhnou), jde přece o nadsázku. A zasadila jsem je do mužského prostředí, které jim bude vlastní, do autodílny. Ono toho ryze mužského dnes už tolik není.

Ten nápad prý vznikl ve vaně, je to pravda?

Ano, byli jsme zrovna s Richardem ve vaně, pili šampaňské a do toho mi zavolal producent, jestli bych nevymyslela nějaký námět na seriál. A to bych mohla, řekla jsem si, protože seriál jsem ještě nedělala a miluju je. Baví mě je sledovat, viděla jsem všechny, co za to stojí, a sjet půlku série za večer mi nedělá problém.

Líbí se mi, že mám na vyprávění delší plochu než u filmu. Okamžitě mě napadlo, že to bude o dvou lůzrech ztracených za zdí, která odděluje náš normální svět od světa jakýchsi vyděděnců společnosti, a Richard mi začal hned nahazovat. Byli jsme lehce ovínění a dobře jsme se bavili. Nadchla nás myšlenka natočit něco, u čeho se i pobavíme. Že se uprostřed stresu, čím natáčení je, i zasmějeme.

V seriálu je znát laskavost a pochopení mužského světa. Máte ho i v reálu?

Myslím, že jo. A nejde jen o mužský svět, se stejným pochopením se dívám i na ten ženský. Myslím, že jsem začala věci nahlížet s úsměvem. A taky se čím dál míň rozčiluju. Jak stárnu, víc situace pozoruju. Jsem schopná je vyhodnotit, předběhnout běh času a odhadnout, jak věci dopadnou. Neodsuzuji asi nic a nikoho. Jsem sledovatel a popisuju.

A tento postoj se snažím mít i u psaní svých knih. Žádná moje postava není černá ani bílá. Všichni v sobě černou a bílou neseme a mezi nimi je spousta šedi. Nic z toho není k odsouzení. Špatné věci dělá jen nešťastný člověk.

Říkáte, že se čím dál méně rozčilujete, co vás ještě pořád dokáže rozzlobit?

Za těch deset let, co jsme spolu, jsme se s Richardem pohádali asi dvakrát. Jednou kvůli Vánocům a podruhé kvůli rizotu. Jasně že mi někdy bouchnou nervy, ale to spíš vůči dětem. Jsem hodná máma, nejhodnější na světě, jak někdy Jasmínka říká. Vydržím dlouho a hodně. Ale pak mi v určitý okamžik dojde trpělivost a bouchnou saze. Vyletím a všichni se diví.

Moje rozčílení se nejčastěji týká nastavování hranic. Vadí mi, když někdo nedodržuje pravidla nebo začne překračovat moje osobní hranice. To se samozřejmě ozvu. Myslím, že jsem si je za svůj život vymezila poměrně precizně. Nikoho za ně nepouštím. A pokud se tam někdo dere, včas ho zastavím.

Minulý rok jste měla perný, vyšla i vaše čtvrtá kniha Tsunami. O čem je?

Její motto je „vzpomínky jsou jako vlny, některé nás ukolébají, jiné smetou jako tsunami“. Je to kniha o našich životech, ve kterých máme spoustu kostlivců a strašáků, které zavíráme do skříně a doufáme, že se už nikdy neobjeví. Jsou to věci, o kterých nechceme mluvit. Chceme na ně zapomenout. Ale všechno, co nemáme zpracované, na nás v určité chvíli z té skříně vyskočí. A pak nás to smete jako tsunami. Rozcupuje. A často nejen nás, ale i všechny kolem.

Můj román je o zasunutých vzpomínkách a o lásce. O tom, co jsme schopní pro lásku obětovat a udělat. Popisuju to na příběhu jedné rodiny, která se v první části románu sejde na oslavě narozenin hlavní hrdinky.

Ve druhé části pak skočíme o šestnáct let zpět, na dovolenou do Thajska, kde vidíme, co všechno se odehrálo. A proč se v současnosti postavy chovají tak, jak se chovají. Ve třetí části se na oslavě všechno dořeší a uzavře. Ale my na zúčastněné nahlížíme už jinak, protože víme, co se komu stalo.

Kde jste čerpala námět?

Je to vždy stejný proces. Když se mi začnou v hlavě zjevovat obrazy, mám pocit, že přemýšlím nad několika knihami současně. Je to košaté, propletené a vidím mnoho postav. V jeden moment se to ale poskládá, rychle a náhle, a já pochopím, že jsem celou dobu vymýšlela jednu knihu.

A pak už jen přepisuju film, který mi běží v mysli, děj se mi odvíjí před očima. Čtenáři mi pak sami často říkají, že mají pocit, jako by seděli v kině.

Moje sestra tvrdí, že když napíšu novou knížku, sáhne po ní, až když ví, že má druhý den volno. Začne totiž číst odpoledne a neskončí, dokud knihu nedočte, i kdyby to mělo trvat celou noc.

Natočila jste film Křídla Vánoc (2013) a zrežírovala klip k písni Vánoční, v němž se rok po své smrti objevil Karel Gott. Jaký máte vztah k Vánocům a konci roku?

Mám to období moc ráda. Jen je mi líto, že na sebe často lidi bývají milí jen v ten jeden den, kdy se obdarováváme a snažíme se dělat si vzájemně radost. Z druhé strany na tom ale vidíme, že bychom to zvládli i jindy. Měli bychom se snažit, abychom podobných dnů prožívali co nejvíc. Věřím na zázraky a čas konce roku je skutečně magický. Vrací se k nám slunce. Nikdo neví, kdy přesně se Ježíšek narodil, ale uvádí se, že to nejspíš bylo o pár měsíců později.

Křesťanská církev naroubovala své symboly na důležitá období v roce, v tomto případě na čas kolem slunovratu. V nejtemnější části roku, kdy je vše sychravé a zimní, tak všude kolem rozsvěcíme světla. A tím demonstrujeme, že temnota nemá šanci. Věřím, že přání vyslaná v tento čas mají zvláštní magickou sílu.

Jaké dárky vám dělají radost?

Mně udělá radost všechno. Navíc miluju překvapení. Ta chvíle, než dárek rozbalím, mě paradoxně většinou naplňuje zdaleka nejvíc. Nejde o to, co dostanu, ale o pocit, že mě někdo obdaroval. A Richard obdarovává lidi neuvěřitelně rád, on se celý rok na Vánoce těší. Už od srpna dělá seznamy, komu co dáme. Má vše promyšlené, ty seznamy se mnou sdílí a neustále mě nutí, abych to s ním vymýšlela a diskutovala.

Pro mě pak vždy připraví dárky, které mi někdy vyrazí dech, jindy mě doženou k slzám. Neumím říct jeden konkrétní, ono jich je za ty roky už opravdu hodně. Ale například ví, že sbírám kameny. Minerály se obklopuju už přes dvacet let. A přestože jim nerozumí, pokaždé se snaží sehnat pro mě něco exkluzivního.

Máte společnou talkshow s názvem Kecičky a písničky, se kterou vystupujete několikrát do roka v různých českých městech. Baví vás i po letech?

Ano, nesmírně. Celé vystoupení je založené na velké interakci s publikem. Jsou to diváci, kdo udává tón večera. Vždycky to ale bývá velká legrace, která trvá nejméně tři a půl hodiny. A já se chci vlastně bavit společně s publikem. Nejsem herec a nerada věci opakuju. A i když se kolikrát dostaneme ke stejným historkám, protože se na ně lidi ptají, pokaždé zazní trochu jinak.

Nemáme je naučené, všechno je improvizace. Jak nám to přijde na jazyk, tak to řekneme. Kromě toho mě baví vytahovat věci, se kterými Richard nepočítá. Dostat ho, překvapit. Moje největší zábava je sledovat ho, jak neví, kam mířím a co chci říct. Výsledkem je, že je každé vystoupení jiné, kdyby to bylo stejné, nebavilo by mě to. Ráda vytvářím nové věci.

Psát román znamená ponořit se do něj. Jak se vám daří skloubit psaní s každodenním fungováním domácnosti?

Jsem dva v jednom, Rak s ascendentem v Raku. Kdysi dávno jsem četla, že Rak má rád rodinný krb a ten si střeží a pečuje o něj. Anebo může být i osamocený vlk námořník. A já mívám pocit, že se ve mně ti dva Raci spojili. Jeden je obklopený rodinou, kterou miluje. Rád se schází s lidmi, žije společenský život.

Zároveň je ale ve mně i ten druhý - samotář, co se plaví sám po moři a je smýkaný mezi útesy. A tím je pro mě psaní knih. Tam jsem sama. Stahuju se do klidu a izolace.

Co na to říká Richard?

Umožňuje mi to. Mám pracovnu na zahradě, ráno řeknu ahoj a odcházím. Jsem tam tak dlouho, dokud to jde. Když píšu hodně intenzivně, vracím se až kolem páté. A Ríša se pak snaží mě a moje role v domácnosti zastoupit.

Takže i navaří?

Ano, naučil se to kvůli mně. Neuměl uvařit vůbec nic, ale kvůli mému psaní do toho šel. Aby v okamžicích, kdy já se už nemůžu vracet do reality, zaskočil. Někdy to prostě nejde, abych co dvě hodiny z psaní vyskakovala, a tak to vezme za mě a neuvěřitelně mi tím pomáhá. I děti s tím počítají, vědí, že tato fáze přichází, když finišuju. Trvá to několik měsíců a ke konci je to už pro všechny hodně náročné.

Vzpomínám si, jak jsem minule konečně dopsala poslední kapitolu a děti mi najednou řekly, že se směju. A mně došlo, že jsem se několik měsíců nezasmála. Že jsem byla ponořená v příběhu a nebyla schopná okolí pořádně vnímat. Nevyžívám se v podrobném popisu míst a situací. Zabývám se spíše tím, co lidi cítí, moje knihy jsou o emocích.

Jsem každou postavou a všechno prožívám spolu s nimi. A to je mnohdy vyčerpávající. Aniž dělám cokoli jiného, vlastně jen sedím a od rána do večera se cpu, a i přesto zhubnu kolikrát i pět kilo. Vydaná energie je velká.

To byla asi úleva, když jste dopsala!

No, úleva… Poslední rok jsem neměla volno skoro ani den, a to včetně víkendů. Knihu jsem odevzdala v daném termínu a okamžitě jsem nastoupila do seriálu. Zbývaly mi tři týdny do natáčení. Následovalo pět týdnů na place a potom dokončovačky, kdy jsem ve střižně a ve zvuku proseděla celé léto. Do toho všeho ještě probíhaly korektury mé knihy.

A když jsem konečně vypustila do světa seriál i knihu, vrhla jsem se do úprav divadelní hry, kterou právě teď začínáme zkoušet. Premiéra bude v Ungeltu na konci ledna. V hlavní a jediné roli tam diváci uvidí Richarda. Mnoho let touží po tom, zkusit si na jevišti monodrama, tak tady je příležitost. Hra se jmenuje Všechny báječné věci a je to nádherný text o naději. Je o tom, proč má smysl žít, i když už někdy nemáte sílu. Do dnešní doby je to velmi potřebné a doufám, že to lidem hodně dá.

Taky mu umožňujete ponořit se do projektu, na kterém pracuje?

Většinou to naštěstí vyjde tak, že v té největší zátěži se prostřídáme. Když Richard skládá nové písně a píše k nim texty, a později pak i při jejich nahrávání, potřebuje k práci stejný klid jako já ke psaní. U něj je ale výhoda, že to všechno netrvá tak dlouho. Když Ríša není doma, je ve studiu nebo na koncertní šňůře, jsem doma pro všechny děti zase já.

Vzájemně se na sebe můžeme spolehnout, stoprocentně se zastupujeme, pomáháme si. Vycházíme si vstříc a víme, že klid pro práci je stěžejní. Nechceme jeden druhému stříhat křídla. Víme, že náš vztah je založen na svobodě a respektu. A tak respektujeme, že druhý potřebuje čas, a kryjeme mu záda.

To jde asi hůř, pokud pracujete na společném projektu.

Když jsme natáčeli Gumy, Richard s Davidem byli pořád před kamerou. Ve všech deseti dílech jsou jen dvě scény, ve kterých nehrají. Ráno tak přišli na plac, stoupli si před kameru a odcházeli až po dvanácti hodinách. Já jako režisér jsem na to zvyklá, ale herci ne. Ti točí většinou jen pár obrazů a pak jde na plac zase někdo jiný. Tady ale ne.

A když pak konečně dorazili domů, museli se učit třeba dalších dvanáct stran textu na následující den.

Po pár týdnech byli neskutečně vyčerpaní a unavení, a přesto stále předváděli naprosto precizní herecké výkony.

Naštěstí to bylo pět týdnů, ne pět měsíců.

To ano, to by ale v této zátěži vůbec nevydrželi. A já bych to navíc ani nechtěla. Během těch natáčecích týdnů nám doma pomáhala s dětmi paní na hlídání a my je s Richardem vídali jen velmi málo. Normálně jsme zvyklí se jim hodně věnovat, trávit s nimi veškerý volný čas. Rodina je pro nás oba priorita. Už před lety jsem se zařekla, že natáčení pro mě bude jen koníčkem.

Proč?

Protože svou hlavní profesi jsem našla v psaní knih. Je to svobodné, jsem pánem svého času, a hlavně nejsem omezena penězi ani technikou. Navíc si za své dílo zodpovídám jen já sama. Baví mě nořit se do nitra postav. Vyprávím si, co chci, jak chci, a příběh se může odehrávat kdekoli.

Líbí se mi i skutečnost, že musí čtenáři vyvinout nemalou energii na to, aby si knížku přečetli, sami se stávají spolutvůrci příběhu, to, jak si dokážou převádět slova v obrazy. Film si stačí jen pustit a dělat u toho můžete prakticky cokoli. V žádném případě ho ale nezatracuju. Já sama jsem věrným divákem všeho, co stojí za zhlédnutí. Při sledování filmů si vlastně nejvíce odpočinu.

Jak jinak ještě odpočíváte?

Nejčastěji v lese s našimi třemi psy. Zvířat máme spoustu, kromě psů i kocoura, želvy a koně. A přestože je to všechno samozřejmě další starost, jsme rádi, že je máme.

Umělecká práce je hodně nárazová, a když je jí hodně a přidá se k ní i obrovský stres, může se stát, že když člověk dokončí úkol, najednou je kolem něj jen velké prázdno. Starost o vaše blízké včetně zvířat je potom to, co vás drží nad vodou.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Tsunami - Karin Krajčo Babinská [CDmp3], Hvězdy na cestě - Karin Krajčo Babinská [CDmp3]