Karin Babinská a Richard Krajčo: Nemohli bychom se potkat dřív, nevydrželi bychom spolu

R: Pamatuju si na jeden, který mi nevyšel. Přál jsem si být doktorem. Hrozně jsem miloval svou babičku a doufal jsem, že objevím něco, čím ji tu pozdržím.

K: Taky jsem chtěla být doktorka, to jsme se mohli potkat i jinde.

R: Pak jsem měl ale trojku z češtiny a bylo po snech. Nemohl jsem jít na gymnázium. Potom mě bavil fotbal, ale že bych snil o reprezentaci, to ne. A na konzervatoř jsem se dostal později, někdy v devatenácti letech. Vlastně omylem.

R: To byl skok ze snu o lékařství do reality. Měl jsem strejdu, který měl megakrásnou skříň plnou elektrikářských potřeb a já mu ji záviděl. Kutil nejsem, ale líbil se mi ten jeho koutek.

K: Náhodou se snažíš. Minule jsi proříznul i otvor pro kočku a zasadil do něj dvířka. A zatloukáš hřebíky. To já neumím.

R: Za kutila se nepovažuju. Když mi nepovolili jít na gympl, řekl jsem si, že tedy budu elektrikář a budu mít taky svou skříň. Zjistil jsem, že obor je zajímavý, a teoreticky mi všechno šlo.

Mám fotografickou paměť a byl jsem schopen naučit se celé knihy elektrotechniky nazpaměť, včetně obrázků. Ale moc jsem tomu nerozuměl. Přesto jsem se rozhodl, že v něm budu pokračovat na vysoké škole. Během studia mi definitivně došlo, že je to špatně.

A protože jsem nechtěl na vojnu, vymýšlel jsem strategický únik. Měl jsem kapelu a hrál amatérsky divadlo. Nenapadlo mě nic jiného než se přihlásit na konzervatoř. Bláhově na kytaru, ač jsem neuměl noty. Tam se mi vysmáli, ale všimli si, že v kolonce „záliba“ mám uvedené divadlo, a tak mi řekli, ať to zkusím na herectví.

Štěstí se na mě usmálo, vzali nás šest ze čtyř stovek a pan režisér Klimsza ve mně možná otevřel nějaký talent, protože už v druhém ročníku jsem hrál Hamleta a za čtyři roky nastoupil do Národního divadla. Ano, na konzervě jsem začal znovu snít. Řekl jsem si, že když už jsem takovou šanci dostal, opřu se do toho. Že se kumštem budu jednou živit, mě ale vážně nenapadlo.

K: Než jsme se seznámili, vnímala jsem ho někde v dálce jen jako zpěváka. Kapelu Kryštof jsem moc neznala ani neposlouchala. Jako herce jsem ho pořádně zaregistrovala, až když mi ho přivedli na casting do mého prvního filmu Pusinky.

Byla jsem překvapená, jak dobře hraje. Pozval mě tenkrát i do divadla, kde jsem ho fascinovaně sledovala. Nakonec v Pusinkách nehrál, protože se o rok posunulo natáčení a Richard pak už neměl čas.

Ale když jsem napsala Křídla Vánoc, vzpomněla jsem si na něj a po sedmi letech jej znovu oslovila. A pak už je to příběh sám o sobě.

K: Když píšu, vycházím samozřejmě ze svých emocionálních zkušeností a mnoho situací jsem i prožila. Navíc je mi blízká myšlenka knihy, že by člověk v životě neměl zapomínat na sny a měl by se vždy rozhodnout, s kým a jak ho prožije, aby v něm byl šťastný.

Ale samotné osudy v příběhu jsou smyšlené, nejsou podle mě ani Richarda. Přesto jsem ho u psaní silně vnímala. Kniha totiž vznikla podle mého nerealizovaného filmového scénáře, kde jsem hlavní roli psala Ríšovi přímo na tělo. Není proto náhoda, že v knižních ilustracích dostal Max Richardovu tvář. Nikoho jiného jsem si tam nedovedla představit.

Chtěla jsem být herečka, už od tří čtyř let. Vzpomínám si, jak jsem si v koupelně hrála, že mě někdo natáčí. Sama jsem si pak našla herecké konkurzy, a oni mě na nich začali vybírat. Takže jsem nakonec účinkovala v mnoha televizních filmech. To mě opravdu bavilo. Do školy jsem moc nechodila, učila jsem se po večerech doma a většinu času trávila na natáčení.

Jako malá jsem měla úraz. Studium herectví, kde je třeba i akrobacie, by pro mě bylo komplikované. Takže jsem hledala alternativu, protože jsem nechtěla od filmu odejít. Máma mi poradila, že by mě mohla bavit třeba produkce nebo režie.

Už na základní škole jsem se tedy rozhodla pro režii a kvůli tomu jsem šla na gymnázium. Nakonec jsem byla první holka, kterou tehdy vzali na FAMU hned v osmnácti letech. Byla jsem přijata, a ještě jsem ani neměla maturitu.

Jak se to vezme. Musel jsem si vybrat, jestli budu víc hrát, nebo fungovat s kapelou. Tu jsem i manažersky pětadvacet let vedl, což bylo časově náročné. A já chtěl být i normální táta, trávit s dětmi rána i večery. Všechno kombinovat nejde a srdce mě spíš táhne k muzice, tak jsem si vybral ji.

Nechal jsem si jedno představení, které mám nejraději, Deštivé dny v pražském Ungeltu. Navíc, když jsem spadl do angažmá v Ostravě, velmi rychle jsem zjistil, že nemůžu trávit v divadle dvacet pět dní v měsíci. Já divadlo miloval pro jeho magii a ta se, jakmile jsem ho začal dělat jako povolání a rutinu, ztratila.

Řekl jsem si, že si herectví uchovám jako něco, na co se budu těšit. A u toho jsem zůstal. Nelituju. Teď nabídky odmítám. Možná že až děti vyrostou a nebudou mě potřebovat, se k němu vrátím, a s Karin natočíme film, který jsme si vysnili.

Musím ale dodat i to, že je málo věcí, kde bych vlastně hrát chtěl. Tvorba, jaká se v Čechách dělá, není taková, jakou bych si představoval, i když existují samozřejmě výjimky jako Pustina nebo Rapl. Z toho, co jsem natočil já, se mi ale líbily jen dvě tři věci.

Comeback, televizní film o muzikantovi, Křídla Vánoc a Vraždy v kruhu. Když se podívám na zbytek, tak nevím, jestli jsem tomu měl věnovat čas. Možná ty zásadní věci přijdou, až mi bude padesát.

R: Nemohli bychom se potkat dřív.

K: Nevydrželi bychom spolu. Dřív jsme byli velmi rozdílní.

R: No to jsme možná pořád.

K: Ríša byl slušný skautík. Přestože dělal dýdžeje a pohyboval se v muzikantském prostředí, byl hodný synek, co nepil a nekouřil. Já proti tomu, když jsem nastoupila na FAMU, pila první ligu, byla divoká, vše jsem potřebovala zkusit. Pro mě by byl divně slušný a já pro něj…

R: Absolutně nepřijatelná.

K: Ano, absolutně nepřijatelná. Neustále zkoušející hranice, kam až se dá zajít. Byly to jiné světy.

R: Prostředí, o kterém Karin mluví, jsem znal. Pohyboval jsem se v klubech a na Ostravsku jsem byl známý jako velký pařmen. Ale byly věci, které ke mně nesměly. Viděl jsem, co s lidmi dělají. V tom jsem byl dost striktní.

K: Když někam jdeme a řeknu, že v téhle hospodě jsem se vsadila a vypila sedm piv na ex, Richard šílí.

R: Já nikdy nevypil sedm piv, natož na ex! Vypiju dvě a jsem hotovej. Pro mě jsou některé věci nepochopitelné. A tak si z toho děláme legraci.

K: Jsem ráda, že jsme se potkali zralejší, kdy už víme, co chceme.

R: Což jsou fráze, které jsou ale pravdivé.

K: Zralost je podstatná a pak je jedno, zda se lidi potkají ve třiceti, čtyřiceti nebo v padesáti. Bez tolerance, respektu, a hlavně lásky, která je na prvním místě, vztah fungovat nemůže.

R: Ale může nám být aspoň líto, že jsme se nepotkali dřív.

K: Což nám někdy je.

R: I když víme, že by to stejně nefungovalo.

K: Rozchody jsou vždy náročné. Vše jsme podřizovali tomu, aby si sedly děti. To se podařilo okamžitě, mají se rády od první chvíle. Jsou jako vlčí smečka. Jsou od sebe zhruba po roce, takhle rychle bych je ani neporodila.

To je moje velké téma. Miluju tvorbu a svou práci. S ní ale rodina občas nejde dohromady. Dělala jsem režii a šla si za svým, dlouho jsem na děti nemyslela. Když jsem se pak rozhodla, že dítě mít budu, že něco na nich asi je, když je všichni chtějí, dokonce opakovaně, tak jsem otěhotněla.

Bylo mi třiatřicet a neuměla jsem vůbec nic. Nevěděla jsem ani, jak se dusí mrkev, žádné domácí práce jsem neznala. A najednou jsem se točila jen kolem miminka, musela jsem vstávat a kojit. Byla jsem hotová. Co na těch dětech mají? ptala jsem se. Nezažívala jsem totiž to, co některé matky mají hned po porodu, tedy okamžitou mateřskou lásku. Což se sice stává spoustě žen, ale nemluví se o tom, je to tabu.

Jaké já měla výčitky svědomí! Péče o dítě mi přišla tak obtížná. Ne že bych ho neměla ráda, ale nechtěla jsem mu obětovat celý život. A pak to přišlo, když mu byly tři čtyři měsíce. Ucítila jsem to a padla na zadek. Takhle silně někoho milovat! Pochopila jsem, co to ta mateřská láska je a že nic silnějšího neexistuje. A najednou šlo všechno samo, i když to bylo náročné. A když už jsem se konečně naučila fungovat a skloubit dítě s prací, přišel mi do života Richard a přivedl další dvě děti. V první chvíli to byl masakr.

K: Nároky na denní provoz neuvěřitelně vzrostly. Tolik jídla, tolik hrnců a tolik ponožek. Jako kdyby u nás žila stonožka. Najednou jsme byli velká rodina.

R: Těšil jsem se, až budu táta, jsem jím rád. Snažím se s dětmi trávit hodně času.

K: Je trochu otec šílenec. Dává dětem všechno, podle mě někdy až moc. Mluvíme spolu, zavolá na něj dítě a on by za ním hned šel. Jsem to já, kdo řekne Počkej, já něco tatínkovi dopovím. Richard se dětem rozdá a vše jim přizpůsobuje. On je otec otec. Já matka.

R: Tak nějak to s rodinou mám. Jsem vždycky šťastný, když se mi podaří přemluvit na Vánoce mého bráchu, jeho děti, moji mámu a rodinu od Karin a jsme takhle všichni společně. Kdyby nás bylo pětadvacet, budu rád.

K: Protože nesmaží kapra. (směje se) Většinou se ale celá rodina ze všech stran nesejde. Ne že bychom nechtěli, jen každý má své rituály. Dostat všechny dohromady se nám podařilo až na naší svatbě. To byl velký mejdan.

R: To zná každý současný rodič. Já měl jeden kroužek, fotbal, dnes jsou děti aktivnější. Žijeme v Praze, takže ne všude člověk dojde pěšky. Jasmínka hraje na piano, má gymnastiku nebo kreslení a zpěv, Ríša chodí na fotbal a hraje na bicí, Beruška má atletiku, kytaru a koně. Snad si brzy vyberou, u čeho zůstanou.

K: Plánujeme dlouhodobě. Máme sdílené diáře a vidíme, kdy má kdo děti a kdy má které dítě jakou aktivitu. A k tomu dbáme na to, aby se tu vždy sešly všechny najednou.

K: Ano, ale už se to zaběhlo.

R: A já jsem na manažerský způsob života zvyklý.

K: Richard přichází už někdy v říjnu s plánováním dovolené na příští podzim. Což mě vždy trochu zaskočí. Ale on má divadla, koncerty, potřebuje plánovat. Takže už víme, jak to bude o jarních prázdninách, letních i podzimních za rok.

Mám to ráda, řád k životu potřebuju. A nejen ten časový. Když se kolem mě přeházejí věci, nevšimnu si jich. Mám asi divnou poruchu nebo furt lítám v oblacích. Když přeházejí zboží v obchodě, bloudím tam dvě hodiny.

K: Ale nevědí, že narazí na šílence, jako jsem já, který nenajde nudle v regálu s nudlemi. A doma to mám podobně. Když mi někdo přehodí věc, nevidím ji. Když se něco změní, ignoruju to.

Richard mi nedávno koupil obrovskou kytici, byla na stole celý den. A já si jí nevšimla, přísahám. Richard už nevěděl, jak mě na ni upozornit, tak na stůl naaranžoval nějaké srdíčko. To jsem obdivovala. Ty si té kytky nevšimneš? spustil na mě. Až tehdy jsem ji zaregistrovala. Takže když si plánujeme život, jsem šťastná, že mám dispozice.

R: Je to režisérka a potřebuje dispozice, podle kterých jede. Což splňuju, ví rok dopředu, co bude dělat. Moje plány s kapelou jdou zhruba do srpna 2022, takže výhledově víme, co nás čeká.

R: Určitě máme.

K: Povídej. Mě kromě fotbalu nic nenapadá.

R: Shodneme, díváme se spolu.

K: Richard je milovník sportu, zatímco mě míjí. Nerozumím mu, nejsem soutěživý typ, nevím, proč se lidi honí za balonem. Nedávno jsem se s ním dívala na Branky, body, vteřiny a bylo zajímavé sledovat lidské úsilí být první.

R: Slyšíte, jak o tom mluví? Zajímavé lidské úsilí! Jasně že se s ní nedá diskutovat o fotbale. Ona se na něj dívá z prazvláštního úhlu. Ale je natolik tolerantní, že zná celou světovou organizaci FIFA i evropskou UEFA. Ví, kdy se hraje Liga mistrů i ta česká, kterou nemá ráda.

K: Někdy odhaduju výsledky a to Richard nemá rád. Tak už to nedělám.

R: To je dobře, to mi kazilo zážitek. Šla kolem televize A kdo že hraje? Baník. Prohrajou dva nula, řekla. A oni tak prohráli. Takže když mi to udělala desetkrát, požádal jsem ji, ať si to nechá pro sebe. Můžeš mi nechat devadesát minut mého štěstí nebo neštěstí? žádal jsem ji.

K: Tak jsem odhady odbourala a ony se mi zavřely. Dnes už výsledky nevím. Ale v čem ještě máme rozpor? Povídej, mě to zajímá.

R: No, už žádné nevidím. I když … Někdy moc mluví.

R: Žádná z nabízených možností nám nesedí.

K: Žárlím míň než Richard na mě. Je to vlastně milé, ale překvapilo mě to. To já bych měla přece žárlit na jeho fanynky!

R: Děláme kompromis mezi požadavky doby a tím, jak jsme byli vedeni my. Velkou výhodou je, že máme za domem fotbalové hřiště.

K: Děti tam mohou běhat, koupit si limču. Jsou venku, a přitom za domem. Takže když není fotbal v televizi, máme ho za barákem. A na tribunách řinčí bubínky, že se to nedá někdy vydržet. Třeba když píšu knihu a chci mít klid.

R: Já myslím, že ten stadion je malý. Představoval bych si něco trošku většího. Je ale legrační, jak se v tomhle domě, který jsme si našli, pospojovalo několik věcí, co máme rádi. Karin si vždy přála kromě toho statku, který já mám v Krkonoších, dům z cihel porostlý břečťanem.

K: Ten tu na nás čekal.

R: Z druhé strany roste obrovská vistárie, která pokrývá druhou půlku domu. Karin žije uprostřed rostliny a já na fotbalovém hřišti. Což nám zprvu nedošlo. A já, i když jsem srdcem na severu, tu našel domov, který mohu mít rád.

R: Ty kariérní jsem si už splnil na Strahově, kam přišlo sedmdesát tisíc lidí. Teď by se mi líbilo, kdyby to ještě tak deset let vydrželo. Předal jsem management a chci se jen kochat životem.

K: Já si teď moc přeju, aby moje nová kniha potěšila co nejvíc lidí. Jinak mám ale sny spíš osobní. Dělat si každodenní drobné radosti.

R: Máme rozvrženo, že až budou děti velké, půl roku budeme žít nejspíš na statku a půl roku v zahraničí. Možná v Řecku nebo na Krétě, kde si třeba otevřeme malou tavernu.

K: Říká se, že utrpením člověk roste, to je svatá pravda. Ale cílem je přes všechno utrpení dojít ke štěstí. A o to bychom se měli stále pokoušet.