Karel Zima: Toužil jsem hrát nebezpečné a akční scény

Syna jste pojmenovali Eliáš. Vybírali jste jméno hodně dlouho?

Jednou mezi námi padlo a líbilo se nám okamžitě oběma. Udělali jsme si podle kalendáře společně top ten jmen, z nich potom po užším výběru zbylo pět a nakonec zůstal Eliáš. Žádný příběh za tím není ani v tom nehraje roli třeba vztah k někomu z příbuzenstva, kdo by se snad jmenoval podobně.

Jsou mu čtyři měsíce. Spí?

Spí, což je pecka. Až se to bojím říct, abych to nezakřiknul! Takové věci se nesmějí říkat nahlas… Podle toho, co slyším ve svém okolí, spí dokonce mnohem líp než někteří moji dospělí kolegové, kteří jsou odkázaní na prášky na spaní. Každou chvíli taky slyším, jak se někdo probudí ve čtyři hodiny ráno a pak už znovu nezabere, ale náš Eliáš naštěstí spí krásně až do sedmi hodin a pak si ještě pospí třeba do devíti nebo do půl desáté.

Čekal jste to podle zkušeností se svými staršími dětmi?

Ne, něco takového člověk očekávat ani nemůže… Já jsem si to spíš přál a vyplnilo se. Obě moje starší děti z prvního manželství nespaly vůbec, dokonce ještě ani později, v batolecím věku.

Termín porodu jste měli určený prakticky doprostřed letních prázdnin. Plánoval jste si podle toho i nadcházející divadelní sezonu?

Spíš léto. Hrál jsem na shakespearovských slavnostech, jezdili jsme s Macbethem a jako naschvál jsme v těch týdnech zrovna měli představení všude jinde než v Praze. Byl jsem tedy připravený, že budu muset trochu víc cestovat.

Nejdřív jsme nevěděli přesně, kdy se Eliáš narodí, ale pak lékaři naplánovali císařský řez a já jsem zrovna měl hrát v Bratislavě, Ostravě a Brně… Najezdil jsem tedy trochu víc kilometrů, abych s nimi mohl v porodnici a pak i doma aspoň trochu pobýt, protože představení se zkrátka zrušit nedá. V září pak začala normální divadelní sezona, to už jsem začal zkoušet v Komorním divadle Kalich nové představení, komedii Což takhle dát si chobotnici.

Jaká je vaše postava?

Jak bych to řekl, je to takový vysloužilý, ale přitom ne moc důvtipný zloděj, prostě je trochu jednodušší, jak já tomu říkám. Marvin. Třiapadesátiletý vyléčený alkoholik, prostatik bez slepého střeva, který se dostane do průšvihu, když jde vyloupit byt. Víc bych k tomu ale prozrazovat nechtěl…

Od počátku prosince vás můžeme vidět pro změnu ve filmové komedii Láska a její příchutě.

Tak tenhle film se hodně motá kolem jídla a vaření a hraju v něm kuchaře.

Podle názvu to vypadá jako romantická komedie.

Pravda, asi to spadá do tohoto žánru, ale romantickou roli v něm nemám.

Přál byste si někdy takovou dostat?

Já bych si hlavně přál, aby byl syn zdravý. Jako herec si ale vždycky přeji jen to, aby tu hru nebo film, kde mám hrát, režírovala nějaká dobrá duše a abych mohl pracovat s lidmi, se kterými se cítím nějak spřízněný. To úplně stačí. Pokud máte dobrý text a dobrou partu, nezáleží na tom, co to je za žánr, ať už je to na divadle, nebo před kamerou.

Takhle jste to bral vždycky?

Víceméně ano. Kdysi jsem ale přece jen měl takový sen nebo touhu, ale to už s věkem taky upadá zahrát si cokoliv nebezpečného - akční scény, různé kaskadérské kousky. Několikrát jsem to štěstí opravdu měl.

Před kamerou se dodnes rád projedu autem, zvlášť když je potřeba jet rychle. Auto je půjčené, není moje, takže když se něco stane, je pro takový případ pojištěné… (usmívá se)

A moc by se mi líbilo, kdyby mi někdy nabídli natáčení v nějakých extrémních podmínkách. Například v pralese nebo tajze, případně někde na severu, na ledu nebo na moři. Po tom jsem vždycky toužil, ale zatím se mi to nepodařilo.

Jenže teď mě napadá, že vlastně ani nevím, jestli si to mám v tuhle chvíli dál přát. Pokud by právě teď něco takového přišlo, bylo by to trošku komplikované, protože máme malého chlapečka. Ale třeba až bude větší a já si budu ještě schopný zapamatovat nějaký text, tak by mi takové natáčení nevadilo!

V Česku takových hereckých příležitostí bohužel moc není.

Není, ale občas se přece jen stane, že se film natáčí v zahraničí, a dokonce i někde v tropech.

Pokud ale vím, musel jste svoji zálibu ve fyzicky náročnějších rolích před pár lety trochu omezit, poté kdy jste daroval nemocnému příteli ledvinu.

Vlastně nemusel, ale pokračovat v tom, co jsem do té doby dělal, by bylo za takových okolností hloupé.

Do jaké míry to tedy změnilo váš životní styl?

Minimálně, pokud nepočítám to, že jsem přestal závodit v autech. Sice to byly pouze amatérské závody a jezdil jsem pravidelně asi jen pět let jak závody do vrchu, tak rallye, jako navigátor i řidič, ale moc mě to bavilo.

Jenže co si budeme povídat, je to nebezpečný sport. Přestože máte všechny bezpečnostní prvky jako helmu a nehořlavé oblečení a v autě je i rám, stejně se samozřejmě může kdykoliv cokoliv stát. A jak mi řekl doktor, při nějakém větším nárazu se můžou orgány v těle utrhnout jen tou kinetickou energií a vlastní vahou, přitom si člověk nemusí zlomit jedinou kost… A jestliže má člověk jen jednu ledvinu, je to zkrátka příliš velké riziko.

Máte za sebou nějakou větší nehodu při závodech?

Jednou jsem postavil auto na chviličku na čumák. Naštěstí pak zase dopadlo zpátky a sedlo si a oprava nakonec nebyla až tolik náročná. Tehdy jsem špatně podřadil a zároveň jsem vjel příliš rychle do zatáčky. Stalo se mi to v počátcích závodění, jinak - a to musím zaklepat - jsem žádnou nehodu při závodech neměl.

Měl jste potom obavy sednout si znova za volant?

Neměl. Ale opravdu velké obavy jsem měl po dopravní nehodě asi před pětadvaceti lety, tehdy jsme se vybourali při návratu ze zájezdu s divadlem Drak v Hradci Králové, kde jsem tehdy byl v angažmá. Našeho řidiče postihl mikrospánek. Tenkrát to dopadlo hodně špatně, protože náš inspicient zemřel.

Byl jste zraněný?

Byl, měl jsem krvácení do mozku, prasklou lebku a tak… Asi rok jsem vůbec nechtěl řídit svoje vlastní auto, a když jsem jel někam autobusem, vždy jsem si sedal uprostřed vozu a do uličky. Bál jsem se čelního nárazu a měl jsem lepší pocit, když jsem nebyl kdekoli příliš u kraje a měl jsem toho kolem sebe co nejvíc.

Nejbezpečnější mi tehdy přišly dálnice, i když je to samozřejmě zcestná představa, i tam se stávají těžké nehody. Po čase jsem začal znovu sám řídit, ale kdykoli proti mně jelo auto, zamířil jsem víc ke krajnici a v noci jsem ho ještě probliknul dálkovými světly, aby se případně ten druhý řidič probral z mikrospánku. Ostatně tohle problikávání dělám dodnes.

Zvládl jste se z toho dostat sám, nebo jste si musel najít nějakou pomoc?

Čas je nejlepší lékař. Díky tomu jsem pak taky mohl závodit. Zajímavé je, že při závodech jsem žádný zvláštní strach neměl. Člověk ale musí mít takový ten zdravý strach, respekt, jak mi říkal můj velký závodnický učitel Pavel Ryšánek. Jezdit se musí hlavou, a ne srdcem, protože když se jede srdcem, zabijete se v první zatáčce. Taky u toho musíte přemýšlet… Podle mě je dobré umět to nakombinovat a myslím, že jsem nikdy nebláznil a nejel nebezpečně, za hranou.

Vraťme se ještě chvíli k dárcovství ledvin. Potom co jste se jedné svojí zdravé ledviny vzdal kvůli nemocnému známému, který byl odkázaný na dialýzu, stal jste se i ambasadorem Světového dne ledvin. Co všechno to obnáší?

Tohle moje patronství nesouvisí jenom s dárcovstvím ledvin, ale i s prevencí ledvinových onemocnění. Společnost, která mě oslovila, provozuje dialyzační centra v Čechách a na Slovensku. Navštěvuji jejich pacienty, moderuji konference, a když se objeví příležitost, snažím se taky o osvětu, tedy mluvit o věcech, které lidi o ledvinách moc nevědí. Upozorňuji hlavně na to, že mnoho onemocnění ledvin nebolí a že právě proto je tolik důležitá prevence.

To je trochu paradox, protože většina z nás už asi slyšela, že ledvinová kolika může být mimořádně bolestivá.

Je to tak, onemocnění ledvin se vůbec nemusí nijak projevit jako například artritida, která se hlásí bolestí kloubů. Hodně dlouho nemusíte dostat vůbec žádné echo a jediným příznakem může být třeba i jen vysoký tlak - a to spousta lidí netuší. Snažím se proto vysvětlovat, že je dobře jít v takovém případě na preventivní vyšetření.

Setkal jste se s tím, že by váš osobní příběh někoho povzbudil, aby taky daroval ledvinu, nebo že se díky vám začal včas léčit?

Ano, dokonce v míře, která by nás ani nenapadla. Stalo se, že na základě celého našeho příběhu se další lidi, kteří nebyli příbuzní někoho nemocného, rozhodli darovat ledvinu. Což je prostě bomba.

V září už to bylo pět let od naší operace a myslím, že první z nich se objevili už rok po operaci. Každopádně dva roky po operaci jsme věděli asi o osmi lidech. Kolik je jich k dnešnímu dni, to nevím. Možná přibyli další. Kéž by.

Za každý takový případ jsme samozřejmě velice vděční a jsme z toho i dojatí. Je to obrovský feedback… Zpočátku jsem ani nevěděl, že to budeme medializovat, k tomu jsme se rozhodli až po operaci. Kdyby o to nestál příjemce, vůbec nikde bych o tom nemluvil. Ale sám mi řekl, že by to byla hloupost tajit, když můžu někoho motivovat a udělat něco pro dobrou věc.

Když budu chtít darovat ledvinu, zapíšou mě potom do nějakého registru, jako se to dělá u dárců kostní dřeně?

Ne. Pokud víte o někom, kdo čeká takzvaně na ledvinu od zemřelého dárce, protože nemá vhodného dárce mezi příbuznými, můžete se obrátit na lékaře, kteří ho mají v péči. A v ten moment teprve začne dlouhá cesta, kolotoč všemožných vyšetření. Jestli jste s příjemcem kompatibilní, jestli máte zdravé ledviny, ale nejenom to, musíte být vlastně celá v pořádku. U nás se totiž dává velký důraz na to, aby se tou transplantací dárce nevystavoval zdravotnímu riziku. Je toho hodně a kritéria jsou přísná.

Jak velká byla pravděpodobnost, že se svým známým budete kompatibilní?

Opravdu hodně malá. Sice nemáme stejnou krevní skupinu, ale jinak jsme prý byli z hlediska plánované transplantace jako jednovaječná dvojčata. Takže to bylo opravdu velké štěstí. Trvalo to tři čtyři měsíce, než to klaplo a dostali jsme zelenou.

Jak se mu těch pět let daří?

Dopadlo to skvěle. Když nepočítám, že musí užívat jako všichni příjemci transplantovaného orgánu imunosupresiva a chodit na pravidelné kontroly, ledvina funguje dobře. Ostatně taky jsem jí dal před operací nějaké pokyny. (směje se)

Vraťme se ještě na závěr k herectví. V posledních letech jste byl dost spojený s televizí Prima, hrál jste v seriálu Temný kraj, ale i v populární Slunečné. Uvidíme vás tam brzy zase v něčem novém?

Je pravda, že jsem pro ni několik let točil docela velké projekty a jsem s ní už dost spjatý. Zatím pro ni nemám nic v plánu, ale to se může změnit. Každopádně se teď chystá natáčení pro jednu internetovou streamovací platformu, kde bych měl být průvodcem turistické appky pro cyklisty a chodce.

Jste vášnivý cyklista?

Ne, jsem takový normální cyklista… Jsem sice fanatický houbař, ale cyklista ne, jen mě baví jezdit.

V lese jsem vás sice nepotkala, zato jsem na vás narazila v jedné houbařské skupině na Facebooku. Ptala jsem se tam naivně, kde teď rostou, a hodně lidí to pobavilo. Vás taky! Měl jste letos podobné houbařské žně, jako byly loni?

Letos jsem byl v lese jen dvakrát. Jednou jsem nenašel nic a jednou to byl plný košík krásných hub. Většinu jsem nasušil.

Mimochodem kdysi jste se někde zmínil, že jste vyrazil na houby v noci s baterkou. To byl vtip?

Nebyl, jednou jsem to z nějakého hecu udělal a od té doby si to zhruba jednou ročně zopakuju, dokonce už jsem s sebou vzal i staršího syna. A proč ne? V noci přece houby rostou taky, navíc tam nikoho jiného nepotkáte. Je tedy pravda, že není dobře chodit moc daleko od auta, protože se snadněji zabloudí než ve dne. Zvlášť když vám dojde baterka, jako se to stalo mně. Ale zato si kromě sbírání hub užijete i krásně tajemnou atmosféru.