Karel Šíp: Poslanci nereprezentují lidi, ale jsou tam za svoje kšefty

Já vám řeknu. Třeba nedávno jsem viděl první díl série kanadských grotesek, které koupila Česká televize a vysílá je na dvojce. U toho jsem se po dlouhé době zasmál dokonce nahlas. Naposled se mi to stalo u mistra Beana. Je to kratičké, hrané a děj se odehrává v reálném prostředí, bohužel na internetu to k vidění není, ČT prý na to nemá práva, takže kdo to chce vidět, musí si to najít při vysílání nebo nahrát. To mě opravdu dostalo, protože to není ani pódiový humor, ani moderní sitcom, což je humor, který nevyhledávám.

Stejně tak bych nechtěl mít ve Všechnopárty placený komparz, který se směje na pokyn a za honorář. Na naše natáčení si diváci lístky kupují, takže jejich reakce jsou autentické. Zpravidla v divadle natočíme dvojnásobnou stopáž, než kterou pak vysíláme, takže režisér má z čeho vybírat a střihem tomu dává svižnější tempo. Vlastně jsem za ta léta dospěl k tomu, jak by pořad měl vypadat, abych se v něm cítil dobře a lidé se bavili.

Leccos jsem si už vyzkoušel. Než člověk nasbírá zkušenosti, chvíli to trvá, a tak by se skoro dalo říct, že teď už mi to je pomalu na nic. Ale vím to.

Například vím, že nejsem typ do velkých sportovních hal, proto mi prostor divadla Semafor, kde natáčíme Všechnopárty, naprosto vyhovuje. Divadlo, kam se vejde padesát lidí, by bylo malé a prostor pro šest set lidí by zase byl moc velký. Do Semaforu se jich vejde necelých dvě stě a to je pro náš typ pořadu akorát.

To můj cíl nebyl, ale pravda je, že jsou věci, které jsem si za ta léta odvodil sám, a poznal, že fungují. Snažím se vyvarovat určitých profesních chyb, kterých jsem se dopouštěl také a kterých se mnohde dopouštějí jiní. Těch chyb je víc, řeknu vám jen o jedné pro příklad. Je to případ, když tazatel položí tázanému otázku, která je delší než předpokládaná odpověď, nebo mu dokonce rovnou nabízí i několik variant odpovědí.

Často to vidím třeba ve zpravodajství, kde slyším například: „Myslíte si, že ten problém se řešit dá? Buď zavedením tohohle, nebo zvýšením kontrol, eventuálně návrhem změny zákona,“ atd. V takovém případě může host říct akorát: „Bé je správně.“ Knihu jsem psal hlavně v létě na chatě a docela jsem si to užil, vybavoval jsem si různé epizody ze svého života a s určitou nadsázkou jsem se je snažil popsat tak, aby to bylo čtení především zábavné. Tak uvidíme.

Její kniha byla dárkem k mým pětašedesátinám, Iva se v ní ptala mých přátel a známých, takže to byla taková gratulační oslavná knížka a to rád nemám. Napsat autobiografii sám za sebe je něco jiného, navíc jsem do knihy zařadil i své fejetonové pokusy a sloupky o tom, co jsem zažil. Lehkou autobiografii Skopičiny mého života jsem vydal už v roce 2000, ale není to převzatý kus za kus, tady je řada dalších věcí.

Ale zopakoval jsem jednu věc, a to, že jsem i do této knihy udělal také rozhovor sám se sebou. Většinou se mě totiž novináři ptají na stejné věci a já to chci eliminovat tím, že jsem se na ty věci zeptal sám sebe a sám sobě jsem odpověděl. Vážnou autobiografii, v níž se lidé dozvědí hlavně to, kam jsem chodil do školy, jsem psát nechtěl. Dokonce jsem si tam i místy vymýšlel, protože mi to v tu chvíli přišlo vtipné. Například tam popisuju sraz se spolužáky ze základky v Ostravě po padesáti letech, a to se opravdu stalo, ale co se na něm odehrálo, je už vymyšlené, aby byla legrace. Možná se na mě spolužáci budou zlobit, ale doufám, že ne.

Ne, protože chci, aby se u toho čtenáři zasmáli. To bylo hlavní, na co jsem myslel.

Podle mého názoru nikoliv, prostě buď je, anebo není. Humor byl podle mě i za protektorátu, a že to byla těžká doba, ale že by se lidi nesmáli vůbec, to snad ne. Záleží ale, z čeho si tu srandu děláte. Zábavních pořadů je k vidění poměrně dost, ne ve všech je však přítomen humor. Když jsem viděl ten kanadský seriál, tady ho myslím nazvali Kanadská soda, tak jsem si představil tu partu, která gagy vymýšlela, to musela být krásná práce, u toho bych chtěl někdy být a vymýšlet s nimi. To by mě bavilo.

Na fotbal chodím a viděl jsem že leccos. Můj komentář, o němž mluvíte, vzniknul náhodně. Byl jsem se ve Wroclawi podívat na zápas se svým starším synem Kájou (z prvního manželství s Marcelou Holanovou – pozn. red.) a pak mě tam odchytli naši reportéři a chtěli, abych řekl, co si o tom myslím. Tak jsem jim jako fanoušek z lidu řekl popravdě, že naši hráči hráli impotentní fotbal.

Kája mě hned varoval, že to nezůstane jen tak, protože hned věděl, že díky sociálním sítím se to bude šířit jak infekce. Měl pravdu. Najednou jsem byl za mluvčího celého národa, i když tak trochu proti své vůli, nic takového jsem samozřejmě v úmyslu neměl.

Ale nakonec to přineslo své ovoce, jak mi přiznal i sám předseda fotbalového svazu. Náš tým to pak vyburcovalo, zdravě se naštvali a nakonec měli slušný výsledek.

Karel studoval práva a úspěšně se věnuje finančnímu poradenství, zatímco Honzík (ze současného manželství s Ivou Havránkovou, je mu devět let – pozn. aut.) hraje od pěti let na kytaru a k tomu si ještě přibral piano. Co se týče kytary, hraje už věci, které já vůbec nechápu. Kouká přitom do not a já vůbec nevím, co v nich je. Když měli ve škole závěrečnou besídku ve druhé třídě, protože se loučili s paní učitelkou, zpívali jí písničku a Honzíček celou třídu doprovázel na piano. To mě až dojalo.

Zrovna dnes jsem dostal do mailu, jestli bych podpořil iniciativu, která usiluje o změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny. Jde o to, že by zastoupení v parlamentu nebylo stranické, ale volily by se osobnosti. Jsem odjakživa notorický nepodepisovač, ale tady o tom budu minimálně přemýšlet, protože to je dobrý nápad. Změnit to ale nebude jednoduché a šance je téměř nulová, protože oni by si tu změnu museli odhlasovat sami, a tím by si vypustili rybník. Ale úspěch by bylo už to, kdyby se o této možnosti začalo alespoň mluvit veřejně, protože to, co se na naší politické scéně děje nyní, je naprosto děsivé.

Poslanci nereprezentují lidi, ale jsou tam za svoje kšefty. Většinou jde bohužel o loutky v rukách lobbistů. Proto by to mělo být jako v Senátu, kde se volí osobnosti a každý si může zjistit, kdo ho reprezentuje a kde má kancelář. Sledování přímých přenosů z jednání v parlamentu je jinak jen jistý druh reality show. Když mi to čas dovolí, trpělivě se dívám. Manželka se diví, že mě to baví, ale nad slovníkem poslanců, jejich rétorikou a výpady jenom žasnu. Jsem otrávený, ale vydržím u toho. Třeba oba dva proslovy doktora Ratha jsem sledoval celé a byl to pro mě opravdu adrenalin, jako detektivka v přímém přenosu. Žádné umělé horory nejsou potřeba, tohle je mnohem lepší. Jsem u toho napnutý jak struna, ale do Všechnopárty to netahám.

Jak říkám, pořad musí v první řadě pobavit. Měřítko je, abych se zasmál já, pak můžu doufat, že se zasmějí i diváci. Párkrát jsem politiky pozval, ale vždycky jsem se pak u diváků potázal se zlou. Jsou všude jinde a do rozhovorů o životě nejsou zábavní, protože každé jejich vystoupení se mění na agitku a vedou při něm předvolební řeči. Navíc chtějí znát dopředu otázky a Všechnopárty je o improvizaci. Dopředu nemám se svými hosty připraveno nic.

Ano, to je pravda. Od září jsme spustili nový model, kdy nejdeme po tématech a po tom, aby hosty něco spojovalo, ale teď naopak chceme, aby to bylo co nejpestřejší a byli tam tři různí hosté, každý zajímavý něčím jiným. To je klasická talkshow. Původní model se odvíjel od toho, že když Všechnopárty v České televizi začínala, měl zde svou talkshow Jan Kraus a náš pořad byl zprvu něco jako zábavná televizní poradna, kde jsme se zabývali nejrůznějšími tématy, i když to v podstatě talkshow byla, ale skrytě. Nějakou dobu jsme u toho zůstávali i po odchodu Krause do jiné televize, ale vlastně jsme si tím sami komplikovali život, proto jsme ten model opustili a zveme hosty bez jakýchkoli předem daných omezení.

Vždycky jsem uznával dvojice, protože u nás mají velkou tradici. Na prahu dospělosti jsem obdivoval forbíny Horníčka a Wericha, humor i písničky Suchého a Šlitra a pochopil jsem, že základem je dialog. Když vidím pořady tzv. stand up, vím, že to bych nedokázal. Ve Všechnopárty jsem sám před diváky jen zhruba dvě minuty, snažím se docílit prvního smíchu publika a jakmile zazní, už zvu prvního hosta a vedu s ním dialog. Nejsou to předem napsané dialogy, jako to bylo s Jardou Uhlířem a dalšími, ale přesto to je dialog.

Prodělal jsem vleklý zánět a teď se už konečně začínám rozhýbávat. Na jaře jsem kvůli tomu pauzíroval ve fotbale i v tenise, naštěstí nic netrvá věčně. Endoprotéza mi ale nikdy nehrozila a nehrozí. To byl čirý výmysl bulváru. Držím se pravidla, že je dobré nic nepodceňovat. Jakmile je něco, s čím si člověk už sám nepomůže, musí vsadit na doktory, protože mu nic jiného nezbývá.

Ano. Jenom to nebude speciálně pro Silvestra natáčené. To je často svazující, a ne vždy to vychází. Nejhorší je, když musíte. Ono je někdy lepší, když je legrace neplánovaná, pak je to celé přirozenější. Někdy tam máme spoustu legrace a často si pak řekneme: tohle by se mohlo vysílat na Silvestra. No a tak to letos uděláme. Některý z podzimních dílů, kde dojde k velké srandě, si schováme a pustíme až na Silvestra.

Odpadá tudíž, že by se nějak vědomě tlačilo na pilu, my si jenom počkáme, až to přijde samo. Vyhneme se tak někdy zbytečné křeči, která humoru nesvědčí. Já jinak ty Silvestry v lásce nemám, hromadné oslavy jsou mi proti mysli. Jednou jedinkrát jsem vyrazil slavit Silvestra do ulic a to bylo v roce 1989, tam se spojila euforie nejen z příchodu nového roku, ale i nových časů. Jinak jsem rád doma v klidu jen s rodinou.

Před dvěma lety jsme s Petrem Jandou napsali muzikál Ať žije rokenrol!, ale ten je teď u ledu, příležitostně píšu nějaké písňové texty, naposled jsem přispěl na nové album Karla Gotta.

Těší mě to, že si můžu rozvrhnout práci tak, aby mě nejen těšila, ale také abych při ní měl relativní klid. Není to proto, že bych se bál vyhoření nebo vyčerpání inspirace, ale prostě jsem už dost starý na to, abych dělal věci, které mě opravdu baví, a navíc způsobem, který mi vyhovuje. Když je člověk mladší, musí občas zatnout zuby.

S Pepou Náhlovským ještě stále jezdíme po republice za diváky s pořadem Všechnopartička, protože ten permanentní kontakt s živým publikem je osvěžující. A také mě těší, že zatímco dřív se lidé hodně ptali, jaké budu mít v televizi hosty, a od toho odvozovali, zda se na Všechnopárty budou koukat či ne, dnes mi podle jejich reakcí přijde, i když to možná zní sebevědomě, že už mají důvěru, protože se dívají, ať je tam jako host kdokoliv. Vědí, že nějaká sranda určitě bude a že se minimálně jednou ten večer zasmějí. A to mi stačí.