Karel Kovy Kovář: Tanec mě vyčerpává víc mentálně než fyzicky

To teď dělá televizní štáb, protože je potřeba z našich tréninků natočit prostřihy do pořadu. Od České televize máme částečné embargo na informace i obrazový materiál ze zákulisí, a to platí například i pro Facebook a Instagram.

Diváci se nesmí dozvědět o nějakém překvapivém prvku choreografie, o hudbě a podobně. To by pak měli pocit, že už toho polovinu znají. Časem určitě něco vydáme, natočeného materiálu je dost. Ale já tedy kameru na tréninky nenosím. Tam jsem dost zaměstnaný i bez ní!

Byli zvědaví. Řada z nich se mi po prvním díle přiznala, že mě podcenili. Což je lepší, než kdyby to bylo naopak! Mám z toho radost, ale je to hlavně velká zásluha mojí taneční partnerky Verči, protože ona je prostě super trenérka.

Často mám pocit, že to, co po mně chce, nemůžu nikdy zvládnout. Díky ní to nakonec vždycky nějak jde.

Ze začátku se hodně divili, že do toho se mnou Česká televize vůbec šla. Ani já jsem tomu nemohl uvěřit. Když mi volali s nabídkou, dokonce jsem si myslel, že je to jen nějaká nachytávka, že si někdo dělá legraci. Potom se ukázalo, že ne.

No, a já když se přede mnou objeví nějaká výzva – tak ji přijmu. Abych si později nevyčítal, že jsem to nezkusil.

Jeden loňský přenos StarDance, na kterém jsem se byl podívat. Když jsem tehdy viděl, jak to všichni prožívají, říkal jsem si, že tohle by nebylo nic pro mě. Co bych si tam počal? Vždyť trému má i Jiří Dvořák!

Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou a pouštěl jsem si videa z různých minulých ročníků. Každý o té soutěži a její atmosféře mluvil velice hezky. A protože je nepravděpodobné, že by to všichni předstírali, usoudil jsem, že ta zkušenost může stát za to.

Moje průprava z tanečních byla vlastně nulová, protože jsem to všechno už zapomněl. Pamatoval jsem si leda jive a valčík, a to ještě jen základní kroky. A i ty mi byly nakonec k ničemu.

Když jsem je předvedl Verče, zjistil jsem, že jsem se je naučil špatně. Pravda, na plesech jsem spíš jen všelijak poskakoval… Ve StarDance jsem tedy začínal doslova od píky.

Chodím, na maturitní. Vždycky si tam dáváme s kamarády z ročníku sraz.

Plete, někdy se mi do už postavených choreografií dostávají věci, které tam nemají co dělat. Ale pamatovat si kroky mi až takový problém nedělá. Horší je to s koordinací.

Taky musím potlačovat spoustu samovolných pohybů a moje ruce mají občas tendenci dělat něco úplně jiného, než co by měly. Řekl bych, že standard se učím plynuleji, líp než latinu, kde mi dělají problémy hlavně boky.

Ve skutečnosti jsem spíš introvert, a standardní tance mám tedy rád i pro tu jejich náladu. I když některé jsou taky svižnější, jako třeba quickstep. Ale kouzlo valčíku nebo waltzu mě moc baví.

Mně úplně stačí už samotná generálka, kde je najednou sál plný lidí! Při přenosech mi ale až tolik nedochází, že nás sleduje víc než milion diváků. Trochu mě to překvapuje, protože loni při moderování Světla pro Světlušku jsem na ty davy doma u televize dost myslel.

Naštěstí mi tanec pomáhá. Udělám pár prvních kroků, uvolním se, začnu se soustředit, a hned je to lepší.

Ano, hlavně první sobotu a neděli. Lidi se zřejmě přišli podívat, co vlastně dělám. Mnozí dospělí mě určitě neznají, ale na druhou stranu jsou mezi diváky i rodiče, kteří už díky svým dětem vědí, čím se zabývám. Ti, co mě neznali, mi i píšou. Dost často se zmiňují, jak se lekli, když slyšeli, že je v sestavě youtuber. Taky je překvapilo, že jsme soutěž s Verčou neshazovali, nedělali si z ní legraci.

Jenže já rád překvapuju! Bourám lidem škatulky.

To je, ale největší zápřah je to nakonec pro můj kalendář, protože jsem už měl zavedené každodenní rituály, měl jsem program, který jsem zvládal…

Leccos jsem musel kvůli soutěži vypustit, ale i tak je to náročné. Když z každého dne odečtete čtyři aktivní hodiny pro trénink, jednak vám chybí ten čas, ale navíc vám už nezbývá ani moc sil na zbytek dne.

Tanec je totiž vědomý pohyb, u kterého musíte neustále myslet na to, co děláte. Zatěžuje nejen tělo, ale i mozek. Mě tedy určitě vyčerpává víc mentálně než fyzicky. Na druhou stranu každodenní pohyb má příznivý vliv na moji náladu.

Ta se letos výjimečně nedostavuje!

Opravdu jsem s touto platformou vyrůstal. Zpočátku si nikdo neuměl představit, kam se to jednou vyvine. Jestliže měl tehdy někdo tři sta diváků, žasli jsme, jak je to vůbec možné.

Ono to teď bude znít legračně, ale já jsem rád, že jsem začínal až ve starším věku, tedy v patnácti šestnácti letech, i když to ve skutečnosti samozřejmě nijak vysoký věk není.

Jenže na sociálních sítích je dnes řada i dvanáctiletých influencerů. A když rychle získáte statisíce followerů ještě v dětství, s vaší psychikou to nutně něco udělá. Proto jsem rád, že jsem byl starší a že moje publikum rostlo postupně, několik let.

Nad tímhle jsem hodně přemýšlel při psaní své první knížky (Kovy Ovšem, vyšla v roce 2017, pozn. red.). Uvědomil jsem si, že mi pomohl k většímu sebeuvědomění a sebevědomí, i ke schopnosti sebereflexe. Býval jsem totiž hodně zakřiknutý.

Moje obavy. Ale kdykoli jsem se rozhodl překonat nějaké bariéry, ukázalo se pak, že byly úplně zbytečné. Následovala tedy fáze, kdy jsem si řekl, že půjdu do všeho víc po hlavě. Strach je k ničemu, člověka jen zbytečně paralyzuje.

První momenty, kdy jsem si začal uvědomovat, že homosexualita vlastně není žádný problém, mám spojené se zahraničními youtubery, kteří o své orientaci mluvili.

Říkal jsem si tehdy: „Škoda, že tady u nás nebyl nikdo, kdo by o tom takhle v pohodě mluvil na kameru, když mi bylo třináct.“ Tenkrát by mi to určitě hodně pomohlo! A tak jsem se rozhodl, že to tedy budu já, když se tu nikdo jiný nenašel. Vnímal jsem to jako povinnost.

Spousta lidí mi říkala, že se jen snažím být zajímavý, ale to je nesmysl. Homosexualita není nic, co by mě definovalo, je to jen jedna z mých charakteristik.

Většinou ale byly ohlasy fantastické. Někteří mě podpořili, další psali, jak jim to pomohlo. A za to jsem moc rád. Pro některé lidi je to sice dodnes karta, kterou při nějakém našem sporu můžou vytáhnout vždycky, když jim dojdou argumenty, ale tomu se jen směju.

Nikdy jsem nelitoval, nelituju a nebudu litovat, že jsem se k tomu přihlásil. Byla to jedna z nejpřínosnějších věcí, jakou jsem mohl pro své diváky udělat.

Psaní mě chytlo. Baví mě i proto, že je to dlouhodobý proces. Napsání a natočení videa je naopak relativně krátká záležitost, tak dvou týdnů. Knížka je intimnější, připodobnil bych to trošku k nahrávání podcastu. Práci na ní jsem tajil, protože to mělo být překvapení, ale musel jsem kvůli tomu zase lidem vysvětlovat, co vlastně celé dny dělám, proč nikam nejdu…

Původně jsme s kamarádem plánovali, že v Los Angeles začneme točit videa v angličtině. Dokonce jsme si už založili anglický kanál, ale pak z toho sešlo a nakonec jsem tam psal tu knížku a točil videa v češtině. Ale jsem moc rád, že jsem tam byl, Los Angeles je nesmírně inspirativní prostředí.

Tak, jako se tam sjíždí spousta mladých lidí, kteří obcházejí konkurzy a sní o tom, že se stanou filmovými herci, podobně tam míří i lidé ze sociálních sítí a touží prorazit. Což byl i náš plán. Potkali jsme dost zajímavých osobností, ale zjistil jsem, že zahraniční kariéra není přesně to, co chci.

Když se někam sjede hodně lidí, kteří se chtějí prosadit, roste mezi nimi tlak a za úspěchem se jde často přes mrtvoly. To mě odradilo. Původně jsem koketoval s myšlenkou, že bych tam zůstal i několik let, ale usoudil jsem, že místní atmosféra zrovna neprospívá duševní rovnováze. Tak jsem se vrátil zpátky.

Byli, ale momentálně ještě přemýšlím o studiu v zahraničí, takže není všem dnům konec!

U Jirky vidím problém spíš v tom, že dělal pořád to samé dokola. Škatulka hráče her je poměrně úzká, vy stárnete, ale publikum příliš ne. Kdežto já vytvářím i dospělejší obsah.

Jeden den pobíhám v paruce a točím parodie, ale druhý den probírám brexit. Moji diváci jsou na to připravení. Pokud bych se v téhle roli přestal cítit dobře, stejně by to poznali, a já bych se pak raději začal věnovat něčemu jinému. Zatím mě to pořád baví, o konci nepřemýšlím.

My jsme si dost podobní v tom, že se pořád potřebujeme nějak kreativně vybíjet. Takže kdyby existoval YouTube už v době, kdy mu bylo šestnáct, kdoví, jestli by neskončil jako já! Aktivní tam ale není, je právník. Mně studia práv před pár lety rozmluvil. Pomohl mi uvědomit si, že to není profese pro mě.

Vzpomínám si, jak mi novinář Jindřich Šídlo říkal, že žurnalistika není obor, který by člověk nutně musel vystudovat. Podobné je to i s marketingem, dá se to taky naučit přirozeně, praxí. Což jsem si bohužel uvědomil až na škole. Uvažuju ještě o studiu psychologie nebo sociologie.

Bližší je mi spíš komentování, ale nevylučuju, že kdybych někdy cítil potřebu se do politiky zapojit, že to neudělám. Zatím chci ale cestovat, točit videa a studovat.